Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Pěstují se jako léčivé pokojovky, ale na léto je vyhodím před barák, má jim to prospět. Foto: Sláma v botách
Minule jsem psala o tom, že jsem u nás ve městě moc nepořídila se sazenicemi speciálních bylinek a divokých rostlin (článek ZDE). Takže to teď zkouším na internetu. A najednou nic není nemožné. Jenže za všechno se platí.
Objevím šikovné zahradnictví Jikl, které zasílá sazenice na dobírku. Jenže… Házím ty cifry do iPadu, sčítám, sčítám… a jdou na mě mrákoty. Tohle bohužel taky nebude moje cesta. Většina rostlin stojí kolem 40 Kč (a více) za kus, já mám zálusk tak na sto kousků. Tohle bych manželovi nevysvětlila. Na podzim mě čekají největší investice, totiž nákup stromků a keřů, při kterém si teprve sáhnu hluboko do prasátka. Musím se prostě smířit s tím, že moje zahrada bude ideální až za rok.
Nemilosrdně svoje požadavky seškrtávám (snad mi to ježci a žáby odpustí) a nakonec posílám do zahradnictví objednávku asi za pětistovku. Řada rostlin, které jsem si vyhlédla, stejně není právě skladem, spousta jich bude k prodeji až později v květnu, tak beru, co je. Posvátnou bazalku, svatolínu cypřiškovitou, rýmovník, Brahmi neboli bakopu drobnolistou, kalísii vonnou, citronový tymián, měsíček lékařský, estragon…
Na zásilku čekám docela dlouho, a jak už to bývá, dorazí zrovna v den, kdy se mi ale vůbec nehodí jet na zahradu rostliny sázet. Je hnusně, zima, prší, a ještě se k tomu připlete Ópa.
Ópa mi už od začátku dubna vozí jednou týdně svoje výpěstky.
„Na jaře se má jíst zelený,“ pronese pokaždé, když mi strká do ruky pytlík plný petrželové nati, libečku a pažitky.
Vždy po něm okamžitě skočím (po tom pytlíku!). Moje pažitka pěstovaná ze semínka pošla. Sadička pažitky z farmářského trhu se ujala, ale je to zatím malá rostina, velká úroda z ní ještě není. Sklízím akorát trochu pažitky, kterou jsem si pokusně vysadila loni. Jenže my jedeme v pažitce první ligu, naši spotřebu nepokryje. Proto se hodí, že mám zásobování pokryté spolehlivým externím dodavatelem.
Ópa u nás nikdy dlouho nevydrží. Vyšlápne si čtyři patra, otočí se v chodbě, zkontroluje, že jsme živí a že „je všechno v pořádku“, a jakmile ode mě dostane, co potřeboval slyšet, dál už nevnímá a zase sedá na kolo.
Bedny s bylinkama si ale v chodbě všiml hned. A už si vytahuje brýle. Sakra, zapomněla jsem na botníku válet fakturu…
Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!
„Ježišmarjá!“ zahučí nejmíň třikrát, když studuje, co všechno jsem nakoupila. Když účet nakonec položí, povídá mi: „Za nás se holt jedlo jinak… A taky jsme vyrostli!“
„Jak to myslíte, že jste jedli jinak?“ chci vědět, zatímco mu z ruky odebírám fakturu. Před manželem ji asi raději schovám.
„Vyrostli jsme na bramborách, na mouce… Vy jíte toho zelenýho až moc. Nevím, jestli děláte dobře.“
„Že to povídáte zrovna vy! Vy přece taky jíte hodně zeleniny,“ namítám.
„No jó, ale vy pomalu nejíte nic jinýho. Nic se nemá přehánět,“ ukončuje debatu.
Aby mohl odejít s lehkým pocitem, ubezpečuju ho, že náhodou jíme úplně všechno, i maso (o to mají vždycky největší starost v D.). Vysvětluju, že zelenina je zdravá, ale obsahuje dneska míň vitamínů než v minulosti, tak se jí musí jíst víc. Že pole jsou už vyčerpaná, že mrkve ze supermarketu nejsou totéž jako mrkve za jeho mladých válečných let…
Ale je jedno, co říkám. Vidím, že Ópa mě nevnímá. Viděl, co viděl.
Když sedá na kolo, poznám podle jeho neobvykle ohnutého hřbetu, že mu přibyly starosti. Moje ubezpečení, že je u nás doma všechno v pořádku, právě utržilo vážné trhliny.
Ať mi rostou!©