Tři roky sním o tom, jak se moje zahrada stává výstavní skříní permakultury a aspiruje na jedlou džungli roku. Někde ale musím dělat chybu. Při vynaložení až čtyřikrát víc energie než můj táta, který permakulturu neřeší, dosahuji sotva poloviční úrody co on! No nevybodli byste se na to?

Letos mám přesně tohle v plánu. V mé knihovničce nepřibyla žádná nová permakulturní literatura. Stejně bych ji neměla čas číst.

Kochat se jedlým plevelem v záhoncích bylo první roky mého zahradničení prima (článek MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, desatero bio rad a omylů), jenže co si budeme nalhávat – po čtyřech letech už by rodina uvítala i přesvědčivější výsledky. Víc brambor, víc mrkve, víc všeho!

Být efektivní minimálně jako táta.

Protože hladových krků od loňska přibylo, a jestli si myslíte, že roční chlapeček toho ještě moc nesní, ráda vám robátko na týden půjčím na byt a stravu. O pohodového chlapečka jde totiž pouze v případě, že ho v pravidelných intervalech zásobuji koňskými porcemi příkrmů. Pokud se s žvancem omeškám, je zle. Batole začne vibrovat, bzučet, chrčet a házet po mě nádobím.

*****

„TOHLE VŠECHNO je pro Vendu?“ zarazí se manžel, když mě vidí, jak drobečkovi mixuju kýbl hovězího masa na mrkvi, zatímco dítě, sedící  v křesílku na kuchyňské lince, netrpělivě mlátí měchačkou do kastrolu a sliby „už to bude, už bude ham“ přestávají zabírat. „To je porce na týden, ne?“ nechápavě kroutí manžel hlavou nad dvěma litry pyré, do kterého ještě rozpouštím půl kostky másla.

Je znát, že se manžel teď věnuje hlavně stavbě (o nejnovějších počinech článek zde), a tak stravovací zvyklosti svého syna  ještě nezná. Nechám ho proto naše batolátko nakrmit. „Týdenní“ porce v tasemnici zahučí sotva na dvakrát a zkoprnělému muži zbude v rukách vylízaná mísa.  Proto dodávka s nákupem z farmy zajíždí už přímo před náš dům. Venda je odběratel.

Večer si s mužem děláme bojovou poradu. „Všude, kam jen to jde, musíme vysázet brambory. Po celém pozemku v D.“ klade mi muž na srdce, abychom ušetřili za maso. „A možná je na čase začít chovat králíky,“ nadhazuje dokonce. Ve V. máme trávy pro chovnou stanici a dřevo na králíkárnu by se také našlo. Nedávno jsme přikoupili pozemek za potokem, takže pastvy by bylo dost i pro ovce. Ty bych ráda chovala já. Je ale třeba vidět to realisticky.

Králíci i ovce můžou být, ale až časem. Už teď spím tři hodiny denně a bohatě mi stačí piplat (a krmit!) vlastní potomky.

Pohladím Otesánka po špecích na bříšku, naposled ho nakojím před dlouhou nocí bez přísunu stravy (kéž by, v jednu bude vzhůru) a jdu si objednat semínka k zasetí. Akutně musím pozvednout  svou produkci zeleniny.

K narozeninám mi táta nadělil plečku, takže letos žádné vymýšlení. Tátu jsem nikdy neviděla běhat po zahradě s učebnicí permakultury v ruce, pěstovacím kolečkem nebo nějakými výkresy, co kde kdy a s čím vysít, aby jeho záhonky působily harmonicky, barevně ladily, měly ty správnnebo vibrace, energie, feng shui. Prostě řádky s kedlubny, mrkví a nazdar.

Zato já… V uplynulých letech jsem vždycky byla vybavená „plánem bitvy“, neboli osevním plánem, geniálně zohledňujícím všechna permakulturní doporučení a vychytávky.  Stokrát přepracovávaný, celou zimu promýšlený výkres mi měl pomáhat k největším bioředkvičkám na vsi. Přesné souřadnice, vedle čeho zasít mrkev nebo kam vrazit česnek, aby mu narostly palice jak dělové koule i bez kapky chemie. Bohužel, rekordních ředkviček ani dělových kulí jsem se nikdy nedočkala.

A ptáte se proč? Permakultuře to nevyčítám. Jsem si jistá že funguje. Akorát nefunguje mně. Protože já jsem expert.

Jako by nestačila má vrozená roztěkanost a zrychlenost. Jsem sice díky turbopovaze schopná obstarávat dům, zahradu, děti, kuchyň, blog i nějakou práci, běhat po parcích i po schůzích, zakládat semínkovny, obrážet festivaly… regenerovat i bez souvislého spánku… Ale! Nenávidím precizní piplání čehokoliv, čtení návodů  a hračičkovství – a chtějte bez toho na zahradě výsledky.

A obzvláště, když s takovou povahovou výbavou zkoušíte zahradničit S DĚTMI ZA ZADKEM.

S dětmi, které na vás neustále mluví nebo si vás přivolávají pláčem, vytrhávají vás z už tak roztříštěné koncentrace, něco chtějí, na něco se ptají, půjčují si přímo z ruky vaše nářadí, přinášejí a odnášejí pytlíky semínek, zalévají, co se zalít nemá, a pak to ještě pohamtaj.

Jestli moje sofistikované osevní plánování někdy začne fungovat, tak jedině, až děti vyrostou. Protože jednou mi dcera nákresy otočila vzhůru nohama, podruhé ze záhonů vyházela značkovací kolíky, potřetí zaměnila sáčky se semínky…

Tři roky jsem se snažila být královnou vlastního pozemku.

Prd.

Nebýt táty a jeho nepermakulturní, ale spolehlivé úrody v K., nemáme co žrát.

 

Takže letos už jsem si žádný plán v zimě ani nechystala. Je dobré znát zákonitosti, co vedle čeho sít, aby si rostliny vzájemně pomáhaly, chránily se před nemocemi a podporovaly se v růstu. Ale když pak stejně hrášek seju úplně jinam…

Vrcholem mé letošní permakulturní přípravy bylo opatření permasemínek a založení semínkovny – a čau. V březnu jsem se dostavila na zahradu s pár pytlíky semínek po kapsách a začala bez velkého vymýšlení sít. Během pár dní jsem semena prostě rozházela po zahradě a teprve poté mi došlo, že jsem si bývala měla alespoň zpětně poznamenat, co mi má kde růst. Protože sázet na to, že mi děti zase nevytahají kolíky…

O víkendu jsem teda opomenutí napravila a výsledkem je následující obrázek. Osevní plán roku 2017, dílo náhody a okamžité situace. Výsledek toho, jaká semena se mi z kapsy zrovna dostala do ruky, když otesánek  usnul v kočárku a dcera zrovna nemávala před obličejem stébly trávy při hře na Elsu a Annu. Mívám pokaždé jen pár minut času si to na záhonech fofrem pořešit. Setí, okopávání, vše se odehrává v mírném stresíčku co nejvíc stihnout, než syn začne vibrovat, bzučet a házet po mmě lžící. A než si dcera bude chtít hrát na Elsu a Annu se mnou.

Už brzy se uvidí, k čemu tahle osevní hurá metoda vedla a jestli se vůbec stihnu o vše, co jsem zasela, postarat.

 

******

Po návratu ze zahrady jdu zase postavit na kýbl bramborového pyré. Syn už celé dvě hodiny nejedl. „Vám uvařím, až se Venda nají,“ vysvětluju zbytku hladové rodiny. „Vy vydržíte, ale Venda by čekání na gáblík psychicky nezvládl,“ hážu zbylé hladové krky na vedlejší kolej.

 „Možná jsme měli i ve V. zasadit samý brambory,“ prohodí manžel, zatímco se mnou usilovně loupe porci pro batole.

Totéž mi tvrdí i táta. Zahrada je totiž z minulých let pořád šíleně zaplevelená a pěstovat tam cokoliv jiného než brambory bude vyžadovat krev, pot a svaly.  (články Jak jsme koupili statek a Obklíčeni roundupem) To poslední nemám a o to první nestojím.

No jo, jenže pěstovat jen brambory a nic jinýho by mě nebavilo.

Jedna permakulturní zásada mi totiž přece jen přešla do krve.

Bez ohledu na to, co kde s čím a jak sejete, víc druhů je vždycky líp. V případě neúrody nesázíte všechno jen na jedinou kartu.

Ohlédnu se po synovi, kterak mlátí mrkví do poklice a otevírá pusu naprázdno. Nic mě neděsí víc než neúroda. Žrout už se naučil lézt a odteď je schopný mě kdekoliv vystopovat.

Pokud letos zase zůstanu bez sklizně, je se mnou zle. Než stihnu umřít hlady, čeká mě smrt ještě smutnější.

Skončím utlučená lžící vlastním dítětem!

Ať mi rostou!©