Mám jenom dvě nohy a dvě ruce, bědovala jsem celý loňský rok a letos na jaře znova. Ale při tom svém věčném remcání, jak furt nic nestíhám, jsem přece jen stihla to nejdůležitější: dostatečně silně si přát, aby se situace změnila.

Vesmír funguje poměrně spolehlivě. Co si hodně přejete, to se splní. A tak jsem se nedávno na baby-cvičení seznámila s podobou expertkou, jako jsem já. Zatímco naše děti trsaly na Míšu Růžičkovou, já mlela něco o pampeliškách, ona o třešňových marmeládách a pak jsme šokovaně zjistily, že bydlíme ve stejném paneláku. Oči se mi rozsvítily jako na Vánoce. Dyť od loňska akutně sháním biokamarádku!

Tuhle problematiku jsem totiž loni citelně podcenila. Duševní zdraví mé i mojí rodiny to taky pocítilo. Biokamarádka je základ. Bez ní svoje ekozahradničení můžete jít rovnou zabalit. Po roce samotářského obdělávání svého pozemku jsem v jedné slabé jarní chvilce plakala, že chci, chci, chci spřízněnou duši, se kterou budu svá zahradní dobrodružství sdílet, nebo že se na to celý taky můžu vys…

Co na to vesmír? Čáry máry fuk.

*****

Moje druhá zahradnická sezona začala v březnu objevem století: je zásadní rozdíl mít doma dítě, kterému je rok a půl, anebo dítěte, kterému je dva a půl.

Loni: Na zahradě se k motyce prakticky nedostanu. Zato dceři sloužím jako instantní podavač kyblíků, neúnavný stavitel báboviček a rozhoupávač trampolíny. To roztomilé monstrum se mě drží za nohavice, i když se chci jen vyčůrat, a zásadně hamtá, kam nemá. Taky věčně musíme lítat do baráku. Přebalovat, papat přesnídávky, míchat kašičky. V zoufalství jsme pořídili slepice, ale byl to výstřel naslepo. Pipinky hezký, ale krmit pampeliškami je musí maminka – pět minut, deset, třeba hodinu v kuse… Wrrr. K rytí se dostávám, jenom když si jde diktátor dát po obědě dvacet. A pak zase bábovičky, podávat kyblíky, pameplišky, slepice…

Ale zaplaťpánbu uplynul rok. Jdeme s malou po zimě poprvé checknout zahradu a já se pořád ošívám, co to. Nikdo mi neobjímá montérky. Vlastně vůbec nevím, kde dítě mám. Po krátkém shánění najdu Lidku u slepic, vlezla přímo do výběhu. Na botách i zadku má slepičince a patlá zrní do nějakých zbytků od jídla. Netváří se, že bych jí mohla jakkoliv pomoct. Taky že okamžitě zmizím. Popadnu kolečko a po loňských zkušenostech s ním fofruju pro hnůj, ať ve vzácné chvíli, kdy po mě dítě nic nevyžaduje, stihnu co nejvíc práce. Jenže ta chvíle se protáhne na celý den.

Najednou si můžu na zahradě dělat, co i kdy chci. Malou nezajímám, má sláva zbledla. Už je ze mě jen nudný, okoukaný objekt bez špetky přitažlivosti, zatímco kolem jsou jiné výzvy. Moje zahrada se letos stala i dceřinou zahradou. Obrovským teritoriem plným bláta, písku, šneků, mravenců, žížal, žebříků opřených o jabloně, barelů plných dešťovky a hald s hnojem. Jsem osvobozena z vymýšlení, jak ji na zahradě zabavit, svůj program v království rošťáren šéfuje sama a nejlíp ať si ji vůbec nevšímám. S tím nemám problém.

Kdykoliv teď s malou přijedeme do D. a já ji vypustím na zahradu, průzkumnice už má své oblíbené trasy. Letí zjistit, kolik napršelo vody do sudů a jestli liška rozsápala další slepici, pak zasedne na hromadu písku a staví. Občas mrkne co dělám a občas mi i pomůže. Využívám její specializaci na zastrkávání různých předmětů do země a nechám ji vysázet dva řádky cibule. Já mezitím stihnu zasít špenát. A pořád si zpíváme.

„Lído, mám plný košík,“ houknu směrem k pískovišti a pracant už letí. Košík s vypletým plevelem mi promptně vymění za prázdný a nevyžádanou sklizeň pampelišek a svlačce odvleče do slepičího výběhu. „Pipi budou papat pe-vel. Móc dobrý! Lída ódnese,“ brebentí důležitě. Když to pak na ni přijde, jde mi stejně důležitě počůrat kapustu. Moje chytrá holčička. Tak zacházím pořád dál. Když si na druhém konci zahrady zapomenu rukavice, jenom lusknu, ukážu směr a malá už aportuje. Splácí své dluhy z loňska. Ten vesmír… jo jo.

„Letos vysázím třikrát víc cibule. Budeme se v ní topit! Já vám vytřu zrak,“ blouzním dnem i nocí, ohromená svou i dceřinou letošní výkonností. A dítě zatím neúnavně háže hlínu do barelů s dešťovkou, míchá šlichtu klackem a oči mu svítěj. „Lída va-ží polívku. Pro slepičky. Móc dobrá!“

Uvnitř našeho společného světa teď žijeme své vlastní příběhy a já cítím, že k úplně spokojenosti mi už chybí jediné. Ležím právě natažená na trampolíně a protahuju si záda po půldenním plečkování. Je tak akorát teplo, aby se mi tu chtělo ležet do rána. Obrůst okolní trávou, inhalovat, existovat. Malá hopsá kolem a ani na mě nezkouší skákat. Jak říkám, k úplně spokojenosti chybí jediné. Úplně poslední bod a pak – přísahám – už nikdy v životě nebudu remcat.

****

Končí další hodina cvičení batolat, kam jsem dceru přihlásila, sotva se postavila na zadní, tedaaa, sotva začala chodit.  Ano, mám jednou s rodovými pozemky v D. velké plány, skromný život a tak. Ale zatím žijeme ve městě. Takže kavárna s klouzačkami a dětské centrum. Když na cvičeníčku tancujeme, jak šel zahradník po zahradě s motykou, s motykou, působíme s Liduš velmi sebevědomě.

„By mě zajímalo, jestli to baví víc mě, nebo jeho,“ prohodí jednou maminka chlapečka, který se jmenuje stejně, jako se měla jmenovat Lída, kdyby byla kluk. Vlastík. Cvičíme právě „natřásej se, malá fazolko“ a já i dotyčná do toho dáváme všechno, možná víc než naše děti. Po cvičení mě zve k sobě na kafe – do našeho paneláku! Cože cože?!

„Dva roky jsme sousedky a přitom se neznáme?!“ zastydíme se. Akční maminka se jmenuje Katka a pochází odněkud z hor. Abych se u nich mohla posadit, smete z gauče půlku hračkářství. Pak na stolek plnej pastelek někam vměstná dva hrnky. Rychle se proklepneme a máme jasno. Ona ujíždí na esoterice a snaží se držet Mačingovou. Já mám zase svůj lunární kalendář a odpor k supermarketům. Hned večer se na facebooku domlouváme, že dětem uděláme na naší zahradě v D. čarodějnice.

„Chápeš, že jsem měla takovouhle agentku jenom pár metrů od svýho botníku a nevěděla o tom? Kde už jsem loni mohla být?“ mentoruju večer před manželem. „To jsme my Češi, zavřít se na deset západů a za rohožku už si nevidět. To by se v Německu nestalo,“ pokračuju v národozpytu.

„Říkáš něco?“ zvedne manžel oči od iPadu. Má svou šťastnou chvilku na gauči, kdy po něm dcera neskáče ani já ho nekomanduju. „Ale nic prosimtě,“ mávnu rukou a jdu si taky pro „placku“. Kátě messengeruju,  že s akcí čarodějnice počítám. Bude to super. Rozděláme oheň a opečem si na něm… asi chleba.

****

Když sousedka se synem dorazili na náš pozemek v D., byla jsem v klidu. Vědí, že pravoúhlé záhony s gerberami je tu nečekají. Mé pampeliškové panství může leda překvapit.

„V létě bychom tady mohly s dětma stanovat,“ napadá Katku a podává mi plechovku s pivem. Já jí mezítím fasuju do igelitky kadeřavou kapustu, která mi přezimovala, takže už rok non-stop sklízím. Kolem poskakuje Lidka s opečeným chlebem a Vlastík zkouší uvést do pohybu její šlapací traktor. Oheň zhasne dřív, než jsme na něm pořádně stačily něco opéct, ale jsme neschopné s tím něco dělat. No a co, carpe večera.

„Co plánuješ s těma pampeliškama?“ ptá se mě Káťa, když s nohama nataženýma v trávě obhlížíme moje lány. Po pravdě přiznám, že nevím. Kdyby se chtěla přidat, můžeme navařit med, ale rovnou říkám, že sama do akce nejdu. Po loňských zkušenostech ne.

Na minulé zahradnické sezoně mi nevadil ani tak boj s plevelem a okolní trávou, ani to, že jsem po celodenním ohýbání k záhonům byla zkroucená jako bába s tomu úměrným sexuálním apetitem. Jiná věc mě štvala, ale fakt fest. Ty hodiny a hodiny samotářského zpracovávání vypěstované úrody. Protože tak to nemá být. Od dvou let jsem chodila do jestlí. Nemůžete teď po mně chtít, abych sama sele, sama vláčela i sklízela. Byla jsem nejukecanější holka ve třídě a i moje články jsou dvakrát delší, než by měly. Takže když jsem v létě večer co večer postávala samotinká u plotny a vyráběla svý kompoty, vopravdu mě to nebavilo. A manželovy návrhy, že zavařovací hrnec poletí oknem, taky nenabízely sexy řešení.

Takže mi zbylo jediné. Když jediný kandidát na pomocníka trvá na tom, že se do domácí výroby v žádném případě nezapojí, se slzou v oku jsem se rozhodla letos výrobní procesy zminimalizovat. Co vypěstuju, sníme. Co nesníme, šoupnu do sklepa nebo zamrazím. Ale žádné vláčení zavařovacího hrnce do čtvrtého patra a vaření marmelád ve třicítkových vedrech panelového bytu. Míchat tři hodiny pampeliskový med bez parťáka v dobrém a zlém? Díky, třeba v příštím životě.

Ale přesně v ten moment se na scéně objevil deus ex přízemí. Sousedka Kateřina.

***

„Chceš buřta?“ nabízí mi Katka trochu karcinogenů a že jsou ty čarodějnice, špekáček z Kauflandu sním. Nechci dělat scény, tak dobře se ještě neznáme. S hořčicí a na ohni pečenou paprikou, ananasem a topinkou se to dá. Dokonce i pivo opatrně lokám. Lepek. Ale co už by měl člověk ze života, kdyby se na svý zásady občas nevyto.

Kde máme děti a co dělají, není právě vůbec jasné, ale dokud se neozývá řev, není co řešit. Je teplo, slunce svítí a hřeje až do poslední chvíle. Na pozitivní vibrace posledního dubnového dne jsou i podřadné uzeniny z Polska krátké.

„Takže uděláme med?“ hecuje mě zase Katka a má zdrženlivost stran obnovení výrobního home-made závodu rychle vyprchává.

„Ale jsi připravená, že si tím zasereš, pardon, celou kuchyň? Protože u sebe v bytě to patlat nehodlám,“ varuju, ať nedojde k nedorozumění.

„Klídek, sousedko, to dáme. V pondělí přijedu s košíky, celý to tady očešeme a až se děti odpoledne vyspí, vlítneme na to. Klidně u mně v kuchyni, no problema,“ povídá Katka nabuzeně. A to pila jen nealko pivo. Máme deal.

****

Sběr pampelišek na med proběhl ještě idyličtěji než akce čarodějnice. A to byla laťka vysoko. S nahecovanou sousedkou během hodiny sesbíráme přes tisíc krásných pampelišek a ze zahrady jako by neubylo. Děti sbírají a domníváme se, že při tom probíhají i první milostné akce. Taktně jim ale ponecháme soukromí a zase si jich celé dopoledne ani nevšimneme.

Když je hotovo, přitáhnu z kůlny dřevěnej stůl a židle a nacpeme se špenátovým rizotem. Děti ho chroupou s pískem mezi zubama. Přece kvůli obědu neopustí pískoviště, jasné.

„Tak zítra odpoledne u mě,“ loučí se Katka u auta, dva koše pampelišek v kufru. Ještě rychle přitrhám meduňku a nějaké sedmikrásky, ať je med fakt špica, a jdu jim s Lidkou mávat k silnici. Pozdě. Vlastík už to zalomil v autosedačce.

****

„Tak kde jste?“ cinkne mi v iPadu nová zpráva, když druhý den – už zpátky ve městě – dřepím u kompu a čekám, až se mi po obědě probudí dítě. Katčin Vlastík už vyspáno má, akce med může vypuknout.

„My ale ještě spíme,“ ťukám sousedce odpověď. „Začni vařit beze mě, dorazíme pozdějc.“ „OK, žádnej stres.“

Kdyby s každým klientem byla takováhle spolupráce! Poté, co se Katka vrátila z mojí zahrady, pampelišky spočítala, narvala do kastrolů, nafotila, svařila s bylinkami, s citronem a s pomeranči, nechala přes noc louhovat, nafotila, přecedila, zasypala cukrem, nafotila, postavila na oheň, míchala, míchala, fotila…

 

Teprve pak se konečně dostavují i její veličenstva. Vyspaná a napapaná Ludmila buší na prosklené vchodové dveře u sousedů a domáhá se Vlastíčka. Já s sebou táhnu polníčkový salát a další úplatky, abych od pozdního příchodu na scénu odvedla pozornost.

Zbytečně. Všechno, co se pak odehrálo, se semlelo tak rychle, že jsme nestačily zavřít pusu. Patrně to plně koresponduje s výkony, které se sousedkou v našich dosavadních životech podáváme…

Stojím před vchodovými dveřmi do sousedčiny části paneláku a zubím se na ni srkz skleněné dveře. Vlastík chvátá po čtyřech v ústrety své vyspělejší vyvolené a podolkem vytírá podlahu. Liduš skáče a vyráží něco jako „jo jo jo!“ Je pouze tělesně vyspělejší. Sousedka mi vyběhne otevřít a vítáme se, jako bychom se neviděly rok a znaly deset…

A najednou prásk!

Dvě vteřiny nepozornosti a pampeliškový med se na kamnech vaří sám, za zabouchnutými dveřmi do bytu. Jediné slovo: průvan. Všichni členové medového mančaftu se ocitají na špatné straně dveří a sousedka jenom zakoulí očima: „Nemám klíče.“

Bezpečnostní zámek dveří pohřbívá všechny šance na snadné dobytí pevnosti. Katčin vykulený výraz je přesto spíš pobavený než vyděšený. Za to palec nahoru, já bych omdlévala panikou. Ale můj byt to konec konců není, tak proč bych taky nevyprskla smíchy. Jen o ten med se mi přijít nechce.

Následuje série různých posunků a holých vět. Telefon? Máš? Nemáš? Tvůj chlap? V práci. Dveře na balkon – otevřený! Dokořán! Žebřík. Dlouhej žebřík! Kde? Kam? Kdo tam vleze?

Během chvíle jsme zburcovaly celý panelák. Létáme od dveří ke dveřím, nosíme tam a sem štafle a žebříky různých velikostí a zase se s nimi vracíme zpátky. A do toho děti, které z nás akorát mají bžundu. Taky už se chlámu, zcela nekolegyálně a naplno. Med mi prostě není souzenej, kdy už to pochopím.

****

Po marných pokusech se štaflemi dovlekla Katka konečně pořádný žebřík z nedalého autobazaru. A s ním souseda z bytu nad ní. Působí, že by mohl mít za sebou aspoň sokolskou průpravu. Bude se mu hodit, čeká ho čistý spartakiádní výkon. Rozviklaný žebřík mu opřeme o balkon.

Náš dobrovolník se docela dlouho k ničemu nemá, překvapivě. Vlézt na to je výzva, to si přiznejme otevřeně. Mezitím se nabídne Liduš, ale hned ji sundavám dolů.

„Jděte si s Vlastíčkem radši trhat sedmikrásky. Strejda si tady zatím bude hrát na opičku,“ odháním nežádoucí minipozorovate. Kupodivu poslechnou a nadšeně vřískají:  „Pán opice! Papá banány. “

„Vy to dáte, je to jenom na vás,“ hecuje Katka souseda a ten se, chtě nechtě, teda dává do akce. Nohy v džínových kraťasech nejistě stoupají po špriclích, dole beton a my.

„Jste dobrej, jste fakt dobrej!“ zesiluje Katka tlak, když vidí, že pán se dostává do krize. Kraťasy se zasekly v čtyřmetrové výšce a noha šátralka se usilovně pokouší převalit přes hranu balkonu. Sokol asi neprobíhal, jak měl. Cukají mi koutky a pán najednou málem letí dolů – rozvibrovala jsem mu žebřík!

Radši jdu sehnat děti, poslední, co ještě schází, aby je přejelo auto.

Bohužel zpovzdálí působí sousedův boj o dobytí balkonu ještě toporněji. Džínová noha naráží jako zaseklá gramodeska furt do stejného místa balkonového zábradlí. Roznožku, jakou po pánovi chceme, by dal leda Harapes.

„Ale vy to dáte, já vám věřím, jste nejlepší!“ skanduje Katka a pak mi šeptá do ucha: „Co, nedáme mu za to skleničku medu?“

Možná to pán zaslechl, ale třeba to prostě jen chtěl mít za sebou a pochopil, že ho ze žebříku nenecháme slézt, i kdyby se mu džíny měly rozpadnout, noha vykloubit a srdce vyletělo z košile.

Pán nakonec hrdinný úkol dokončí. Poslední výstřel nohy do výšky bude vítězný. Pata oblízne zábradlí a skončí za hranou balkonu.

„Hrdina! Vy jste to dokázal!“ tleskáme a úplně zapomínáme držet žebřík. Poslední malé drama a pak už konečně velké finále. Pán žuchne na balkon a od davů dole si vyslouží standing ovation.

„Bravo! Med je váš!“

Tryskem se sousedkou obíháme panelák a to už pán stojí ve dveřích do jejího bytu, otevírá nám a my mu děkujeme, děkujeme moc, fak nejvíc.

„Byl jste úžasnej, zachránil jste nám život,“ nešetříme chválou a pán si svých pět minut slávy konečně začíná užívat.

Jenže přesně v tu chvíli vejde do baráku jiný chlap.

„Co tady blbneš?“ houkne na sousedku nařachaný příchozí a protáhne se kolem mě do paneláku. Pak si sundá tenisky a zapluje ke Katce do bytu!

„Jééé, Vlasta přišel. Miláčku, ty už ses vrátil z práce?“ zašvitoří Katka udiveně a z vnitra bytu zaslechneme jenom: „No né asi…“

Takže se s panem sousedem už trochu střízlivěji rozloučíme a jdeme vrátit žebřík zpátky do autoservisu.

V bytě jsem pak trapným svědkem toho, jak Katka vysvětluje svému partnerovi, proč viděl z jejich bytu vycházet cizího chlapa a co jsem já zač. „Hm,“ shrne její líčení a sjede mě pohledem. Pak mrkne do našich kastrolů na kamnech. „A nějaká večeře?“

****

Po intenzivním výslechu, odkud jsem, co jsem dělala za školy, jak dlouho žiju v L., čím se živím, čím se živí můj chlap a proč v jejich bytě vyrábím pampeliškový med, se mi prakticky splní mé přání, že bych potřebovala panáka.

„Vypij to, bez řečí,“ dostávám od pana Vlastimila do ruky dvojku červeného. Řekla bych, že i způsob, jak uskrávám, se mu zdá podezřelej.

No ale potom už je večer jenom krásnej a medovej. Pampelišky se zvesela vaří, děti se střídavě perou a pusinkují, se sousedkou se chechtáme každý krávovině a pan Vlastimil si maže k večeři chleba máslem.

„Bude to ale někdy hotový, že, dámy?“ ozývá se, když v televizi začíná fotbal.

„Ježišmarjá, vono už je vosum?!“ vyděsím se. Znělku Ligy mistrů bych poznala i se zavázanýma ušima, jak ji nenávidím. Dostala jsem ale od manžela, který uvízl v práci, za úkol ty čutálisty nahrát a fakt nechci zklamat. A i dítě by mělo jít spát. Stačí, že bylo bez večeře.

Nadzvednu pokličky našich kastrolů. Trochu jsme na to, že vaříme med, zapomněly.

Je to znát. V kastrolu víc pěny nez medu, hmota se táhne jako žvýkačka. „Takhle to má vypadat?“ ptá se mě sousedka, jako kdybych já to měla vědět. Nabereme lepidlo na lžíci a kápneme ho na připravený talířek. Žvýkačka zbetonovatí.

„Hm…,“ stojíme nad plotnou s vysterilizovanými skleničkami v ruce. „Jako můžeme to do nich zkusit nalít, ale abychom to z nich ještě někdy dostaly,“ snažím se o logickou úvahu. Po tom, co do mě pan Vlastimil ale všechno nalil, je to s jakoukoliv logikou horší než zlé.

Druhý kastrol naštěstí vypadá slibněji. Obsah také trochu pění, ale celková konzistence je mnohem přátelštější. Tohle i trochu připomíná med.

„Já bych to tam nalila všechno. Co se jako může stát?“ mávne nad kamny rukou sousedka. I její Vlastík už by měl jít spát.

Když je tedy všechna hmota ve skleničkách a víčka zašroubovaná, vytáhnu z kabelky překvapení večera. Stejně jako Katku baví fotit, já zase ujíždím na dekoracích. Pro naše home-made medy jsem pořídila stylové ubrousky s žabičkami, kterými si skleničky s naším slavným medem nazdobíme. Ještě nalepit originální etikety a ovázat víčka bílou stuhou. Myslela  jsem na všechno. Dokonalé. Potřeseme si s Katkou rukou a finálně se se svými výtvory vyfotíme. Navzdory všem protivenstvím, stálo to za to. Ženská síla! Amen.

Pak už vleču svíjející se Ludmilu ze sousedčina bytu a tiše se loučím s panem Vlastimilem, odsunutým do dětského pokoje. V obýváku sjíždí jeho syn na plazmě angličtinu pro kojence, večerka už někdy dávno.
V devět konečně padneme já i Ludmila do postele. Žádné kojení, sorry, dekadence.

***

Pakliže jsem si myslela, že pobyt u sousedů už byl zlatým hřebem medové story, samozřejmě jsem zase byla úplně vedle.
Je ráno. Prohlížím si nádherně nazdobené skleničky na lince a zkoumám, co jsme to se sousedkou vlastně včera vytvořily. Jedna várka medu – zdá se – dopadla i dobře. Ovšem ta druhá…

Když zkusím skleničku obrátit dnem vzhůru, obsah se ani nehne. Přivoním. Celkem příjemný karamelový odér, ale když do hmoty dloubu lžičkou, ohne se v půli. Vytahuju nůž.

…  …

„Ty vo.e, co s tím budeme dělat? To je nedobytná medová rezerva, můžem to rovnou odkázat pravnukům. Do těch skleniček by se nedostal ani Copperfield,“ esemeskuju sousedce.

„Já to hodila koše, to nemělo smysl,“ odepisuje.

Jak nemělo smysl, vyhodila? Moje milá biosousedka neví, že já nic nedokážu vyhodit. Ne, když jsem nad tím strávila tolik zatracenýho času! Přece nebudeme za úplný trubky. Máme snad vysokou – i když, jasně, to dneska může říct kde kdo.

Já to z těch skleniček vytřískám. Přišlo do nich kilo třtinovýho za padesát pět korun! A taky tu jde o princip, že?

Když Lidka po obědě zase realizuje svůj odpolední spánek, hážu na kamna kastrol s vodní lázní a do ní skleničky s medobetonem. Já vám ukážu, takhle si se mnou zahrávat. Mám dvě hodiny na to, dostat ten beton ven a proměnit ho na něco užitečnějšího. Poživatelnějšího. Něco, co vám ve vteřině neslepí všechny zuby v hubě.

Vodní lázeň připravena, voda vře. Obsah skleniček je ale furt stejně kamenný. Po pěti minutách i po patnácti. „JAK TO?!“ Nejradši bych to všechno vyhodila z okna. Zásah kamenomedem by ale venku někdo nemusel přežít.

Pak hmota konečně začne trochu tát. Ne moc, samozřejmě, abych to náhodou neměla jednoduchý. Když do toho ponořím lžičku, hladina se nad ní lepivě uzavře a chvíli to vypadá, že jsem přišla o další kus nádobí. Vyletí z okna i s tím, k čemu byla navždy přilepena.

 

„Tohle není možný. To prostě nejde,“ vyšiluju, když se do kuchyně přimotá i manžel. Moje výkřiky ho přiměly zkontrolovat, co vytvářím tentokrát.

Konečně vysvobodím lžičku ze sevření lepidla. „Hele, to je normálně lízátko!!“ obracím lžičku v ruce a pozoruju, jak se z ní umělecky táhnou nekonečné zkaramelizované nitky. Kdo se o nějaký pitomý umění prosil?!

Potřebuju pana Vlastimila a jeho červené víno. Potřebuju se ožrat. Inspiraci. Když mi to nemyslí, pomáhaj jenom sušenky nebo chlast. Cukry. Hlavně rychlý cukry. Bonbony.

Bonbony! werskfj jaf …. ajdljaůůjf … v mém mozku se právě něco děje. … asljkafj …. Rychlost výpočtů bilion na biliontou. Enter enter enter. A mám to!

Já z tý medový nádhery, z tý zkaramelizovaný táhnoucí se lepivý kejdy vyrobím karamelky. Domácí pampeliškové bonbony. Original aus Tschechien. Bez éček, bez barviv a všechny ty kecy.

Z šuplete vytáhnu pečicí papír a už to na něj sázím. Prosímvás, samozřejmě že to OPĚT jde hůř než blbě. Hmota se táhne, nitkuje, lepí k lžičce, s níž to nabírám, všechno je vopatlaný, já ulepená, uslazená, překaramelizovaná. Ale nakonec opravdu vzniká cosi jako bonbony. Nebo spíš karamelové placičky. Ale výhrady si laskavě schovejte na lepší dobu. Celá kuchyň včetně mě je zralá na velký úklid, ale konečně můžu hrdě zavolat do obýváku: „Hotovo, vyrobila jsem Lidušce karamelky. To koukáš, co?“ a řasy se mi přilepí k víčkům.

Škody budu likvidovat několik dní, ale co to je proti mému velkému vítězství. Na stole leží čtrnáct pampeliškovo-medových bonbonů z nejryzejších biosurovin. Lidka asi musela v minulém životě děsně trpět, když si teď vysloužila maminku jako já.

Poté, co výsledek (nikoliv okolní spoušť) pečlivě nafotím na Facebook, hned volám sousedce, že udělala omyl roku, když svůj betonomed vyhodila. „Jsi taky mohla mít pro Vlastíčka domácí bonbony,“ prohodím ležérně, ale hned se nabídnu, že mu pár svých přenechám.

Nemohu si dovolit novou biokamrádku ztratit. Obzvlášť ne, když to první, co mi povídá, je:  „Tak fajn a kdy se, sousedko, dáme do bezového sirupu?“

Jaký život jsem v minulosti vedla já, že jsem si tentokrát vysloužila právě tenhlecten!

Ať mi rostou! ©