Roste mi to. Roste to STRAŠNĚ RYCHLE! Doufala jsem, že tenhle povzdech přijde až později, ale už teď v okopávání, setí a sklízení zaostávám za tempem nasazeném přírodou . Mám totiž na zahradě své „pomocníky“.
Tak třeba včera. Vyrážíme na zahradu a já kvůli tomu Lídu omlouvám ze školky. Společnej den, máma a děti. Pocení na záhoncích ve třech lidech, prostě plán na den snů.
K tomu je ale třeba se nejprve vypravit z baráku.
Možná neumím být dostatečně efektivní, ale co mám už dvě děti, pakování ven je proces na hodina a půl. Minimálně. Desetkrát běhám z patra do patra a nakládám věci do tašek, aby nám nic nechybělo, nářadí, voda, svačiny, náhradní oblečení, plíny, nočník, semínka….Další půlhodinu pak trvá to všechno naložit a zase vyložit z auta . Ale už jsme konečně tu. V našem soukromém, trávou zarostlém ráji ve V.
To mi připomíná, že až odemknu bránu, stodolu a všechno z ní vynosím, musím nás všechny natřít protiklíšťatovým krémem.
Vítejte ve V. Někteří lidé sem jezdí se záměrem relaxovat a prožít hezký den. Foto: Sláma v botách
„Mami, mám hlad,“ připomene mi Lída, že už jsou dvě hodiny. Čas, kdy ve školce svačívaj. Není problém, uděláme si piknik, Venda se nakojí, vyčůrá. A já si pak konečně nachystám semínka.
Ale kdepak, nenachystám. Po akci „svačina“ přichází akce „mami, rozlož mi postýlku„. Ano, dětskou skládací postýlku, kterou máme ve stodole jako záložní pro Vendu, kdyby náhodou… Akorát že ji chce Lída a za každou cenu. Bude si v ní hrát.
Sice si ťukám na čelo, ale do stodoly jdu.
Najít, přinést, rozložit. Nedaří se to. Marně s tím krámem zápasím a pomalu už nadávám. Když konečně přijdu s nápadem, že postýlku postavím dnem vzhůru a holt to bude bunkr, dcera o nějaké postýlce dávno neví.
A proč já se s ní teda tady jako pitomec skládám?!
No nic. Jdu KONEČNĚ pro ta semínka…
„Mami?“
„Ano, Liduško?“
„Upleteš mi věneček?“
Cože? Proč… teď, musí to být?
Ale (opět) vyměknu. Protože céra si konečně chvilku pěkně hraje. Na královnu Elsu Arendelskou. 🙂 Rodiče holčiček 3-7 let vědí… Chápu, že královna Elsa potřebuje věnec a prsten z pampelišek, takže jdu sbírat a vyrábět. Od Lídy pak třeba bude klid.
Pampelišková Elsa. „A proč si věneček neupleteš sama?“ „Protože na co sáhnu, to zmrazím.“ Kruci, to je dobrá výmluva. Foto: Sláma v botách
Jenže se nám začíná ozývat Venda se stále častější reklamací. Že se nudí, že na něco nedosáhne, že něco chce jinak. Ideálně další svačinu a další čůrání.
Než to pořeším, Lída chce domů.
„A tak to teda ne! Ještě jsem tady vůbec nic nestihla dělat,“ odmítám takové nápady.
Tak jí prý mám přičarovat nějaké děti na hraní.
Nemám, nevedu. A nebudu poslouchat kňourání.
Den snů, jak jsem se jenom mohla na takovou představu nachytat. Vymyslím alespoň, že se půjdeme projít, Venda už stejně potřebuje spát a Lída očividně nějakou změnu. Nasbíráme cestou kytici ze všech kytek, které v okolí rostou, tohle Lídu vždycky baví.
Akorát ten Venda…
Neusne.
Uděluji bod alespoň za výrobu ekohnojiva. Foto: Sláma v botách
Jsme ve V. už tři hodiny a na motyku jsem zatím nesáhla. Přitom nejpozději za hodinu odjíždíme, abychom stihli kroužek.
Venda chce zase jíst! To není možný! Vendo, proč, kam to dáváš? Já už s sebou nic nemám. Teda mám ještě svou svačinu, na kterou jsem pro samý pampelišky a nočníky neměla čas. (A hlad by byl.) Ale dobře, obětuju ji. Pro blaho dnešního dne. Pro konečně pár minut klidu, na které se od rána těším. Dám mu svou sváču i vodu, protože když žvejká, je zticha. A já už chci něco dělat.
Ne, že by tu nebylo co dělat. Třeba dosít ty prázdné plochy. Foto: Sláma v botách
Ta bujná prostřední část záhonu, tak to je všechno plevel. Foto: Sláma v botách
PROSÍM FANFÁRY: DESET MINUT PRACUJU.
Bez rozmyslu seju kukuřici a sázím kolem záhonů nějaké bylinky. „Lído, nechceš mi je zalít?“ ptám se naivně.
Nechce. Má strašně moc práce s nuděním se.
„Proč tě tu dneska nebaví?“ ptám se zoufale, protože čas se naplňuje.
„Protože jsem si doma zapomněla Barbínku,“ dozvídám se od čím dál otravnější holky. Šmarjá, a tady snad není nic, s čím jiným by si čtyřletá holčička s fantazií nemohla hrát? Vždyť vždycky dokáže vymyslet tolik rošťáren. Vyhrát si s klackem nebo stébly trávy, vlézt do potoka, stavět hlínový bábovky.
Bohužel dnes si CHTĚLA PŘEVLÍKAT BARBÍNU a to jí ZNIČILO NÁLADU. A nejsou tu DĚTI.
Tak a je to tu. Moment, kdy si říkám, že už se na to můžu vysr…
Ale rozdejchám ho i naposledy, taková já budu hustá! Fakt. Páč, viděno optikou mého muže, toho času v kanclu v Praze, je krásně, jsme venku a jsme spolu. Co by za to jiní dali.
A tak holt sazenice kedlubnů i cuket zůstanou nezasazený a semínka nevyseta. A ambice odplevelovat džungli a projednotit mák taky počkají. Na někdy (KDY?) jindy.
Na někdy, až na zahradu pojedu pracovat bez dětí.
Podle Ópy mám mák furt moc hustě. Ale mám já čas s tím něco dělat? Foto: Sláma v botách
Do té doby mi zůstává nejasná akorát jedna věc.
Co teda bude s letošní úrodou…
*******
Po čtyřech a půl hodinách na zahradě jsem zasela pytlík kukuřice. Pak jsem půl hodiny pakovala auto, zavírala stodolu, vrata… a hodinu vybalovala. Z hlediska efektivity průser.
„Tak jak jste si užili den? A co jste všechno dělali?“ táže se mě muž, když jdeme večer spát a děti padnou, sotva se dotknou postele.
„Co jsme dělali?“ zamyslím se, jestli se mám přiznat. Stejně mi to neuvěří. „Celou dobu jsme seli kukuřici.“
Sice nevím, jak to dělám, když na to vůbec nemám čas, ale zatím se mi daří. Minimálně tyhle krásný a dobrý ředkvičky. Foto: Sláma v botách
Odměna po dni D. Vytuněné vajíčkové chleby. Foto: Sláma v botách
Jsou v nich různý bylinky a taky cibule a česnek a nasekaný špenát. A tři vejce na čtyři chleby. Foto: Sláma v botách
Ovšem každý podle svého gusta. Foto: Sláma v botách