Už dlouho vám dlužím odpověď na otázku, jak jsme si užili léto, co zahrada, statek, jak si žijeme. Chtěla jsem to zodpovědět už dávno. Jenže nám do toho přišlo stěhování…
Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách
Slyšeli jste někdy o disfrutalismu? Ten název je šílený, ale vlastně nejde o nic, co by neznaly ještě naše prababičky. Rodiny žijí po kupě, pomáhají si s vařením, polnostmi, dětmi, vlastně kdečím – aby si ulehčily život. Aby přežily. Začínám zjišťovat, že lidstvo udělalo velký krok zpátky, když tenhle systém opustilo jen proto, že přežít se dnes dá i bez jediného hektaru a hlídací prabáby na vejminku.
Na jaře jsem vyhlásila akci stěhování k rodičům a odstartovala tak novou éru naší rodiny: éru disfrutalistickou. Víc lidí prý vykoná víc práce a má pak víc času na zábavu a odpočinek. No… Nejprv ale to stěhování.
Společně vypěstované melouny – sladké plody disfrutalistického léta u rodičů. Foto: Sláma v botách
Čtyři letní měsíce, strávené u mých rodičů na vsi, utekly jako voda. A byly naprosto bezvadný, lebedila jsem si po celou dobu.
Jojo, bezvadný, souhlasili rodiče. Když jsme jim zmizeli z domu, mamka zase vrátila na stůl ubrus, naleštila kamna a pustila si Ulici.
Já ale trvám na tom, že nám soužití klapalo, a při poslední společné večeři jsem tak nešetřila optimismem. „Uvidíte, že na to jednou budeme všichni vzpomínat jako na nejlepší léto. A příští rok bychom to klidně mohli zopakovat,“ zasnila jsem se nahlas.
Následovalo ticho… načež to s mým mužem málem šlehlo.
Ne že by se mu u mých rodičů nelíbilo, ubezpečoval mě vehementně, ale „jednou stačilo a doma je doma“.
Kde domov můj??? Foto: Sláma v botách
Doma je doma… to bohužel nemohu podepsat. Kde já mám totiž vlastně domov? Po dětských létech, kdy jsem v tom měla zcela jasno, následovaly roky plné stěhování. Na kolej. Na jinou kolej. Na byt. Zase na další byt. O víkendu zmizet z Prahy za rodiči do rodného města a na vesnici, kam se rozhodli vrátit.
-
Teoreticky v tom máme jasno. Prakticky se tenhle věnec pořád stěhuje od jedněch dveří ke druhým. Foto: Sláma v botách
Nakonec jsem podobný nápad dostala i já. Vrátit se. Praha je Praha, ale pro člověka, který se čím dál víc vzhlíží v přírodě a její jednoduchosti, je trochu moc nepřírodní. Proto jsem po deseti letech v metropoli zavelela k návratu. Kam? Kam jinam než do mého rodného bytu v městečku L., 4. patro, sídliště.
Nechci znít nevděčně, byla jsem vážně ráda, že se vůbec mám kam vrátit. Pocit, že jsem „zpátky doma“, se ale nedostavil. A tak, přestože jsem v tom bytě vyrostla a byly to možná nejhezčí roky, slýchal můj muž ode mě už zase, že „to není ono„, že „balkon je mrňavý“ a vůbec „zahrada a les a všechno!“
Buď mám tak silné kouzlo osobnosti, nebo jsem nesnesitelně otravná, ale
mé soustavné kňourání loni slavilo úspěch. Je tomu přesně rok, co jsem
manžela donutila koupit nám jako ten konečně ideální, vysněný a perfektní domov jakýsi zarostlý pozemek s padající stodolou a strašidelným domem plným harampádí, to vše uprostřed vísky čítající 50 obyvatel a asi 100 chalupářů. Hurá! (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu) Od té doby tam manžel dře víkend co víkend, konec lopoty v nedohlednu.
-
Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách
„No jo, ale kde budeme žít do té doby?“ vznáším všetečnou otázku, sotva prvotní nadšení opadá.
A je to tady zase.
„Tvoji rodiče žili v paneláku dvacet sedm let a byli šťastný, tak proč ty nemůžeš vydržet jenom pár let, než zrekonstruujeme tu naši ruinu?“ obořil se na mě manžel už napůl naštvaně, napůl zoufale.
„Jakejch pár let? Doufala jsem, že do roka to máš postavený. Od čeho seš architekt?“ nešetřila jsem ho však ani teď. Než mě stihl zabít, oznámila jsem mu důležitě, že jsem znovu těhotná, ale že nemusí panikařit, protože už jsem to vymyslela.
Tím „to“ byl myšlen nápad přestěhovat se s pár kufry nejnutnějších věcí k mým rodičům na ves. Coby mistryni v citovém vydírání mi to prošlo u muže i u rodičů, ale s podmínkou, že „jde o přechodné řešení na tohle léto.“ Konec idyly na venkově byl předem stanoven na 30. září a jak už jsem psala, uteklo to…
Jak už jsem psala, rodiče nám na léto půjčili svůj dům. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách
„Nechci žít v paneláku,“ navazuji tedy zase tam, kde jsem v květnu skončila. „Nenávidím tě,“ ulevuje si opět manžel, „co mám podle tebe dělat, rozkrájet se?!“
„Děti potřebují přírodu už teď!“ nenechávám se odradit od lezení na nervy.
A to už manželovi bouchly saze. Začal totiž správně tušit, že pokud něco nevymyslí, příští rok ho letní bydlení u tchyně a tchána opět nemine. Aby těmto vyhlídkám předešel, převezl tentokrát on mě. A musím uznat, že překvapil.
Jednou v září přijel můj muž z práce k našim a zcela nepřipravené na podobné vtípky mi s ledovým klidem oznámil: „Tak se odtud začni pakovat, ženo. Všechno už jsem domluvil. Od října budeme bydlet s mým bráchou a tátou.“ Načež si vítězoslavně sbalil batůžek, s nímž se před pár měsíci k mým rodičům přistěhoval on, a celý šťastný ho hodil do auta.
****
Vím, že si teď asi říkáte něco o božích mlejnech a že dobře tý ženský tak. Já se ale rozhodla čelit realitě důstojně.
„Budeš muset přestěhovat celej náš byt,“ upozorňuji pouze na určité slabiny velkolepého plánu.
„Ano, s tím počítám,“ odpovídá Zoro ledabyle.
„A tvůj táta… některý jeho věci budou muset z baráku zmizet, jinak se tam nehneme,“ trvám na další komplikaci. Manžel mě ale zase ubezpečuje: „Už jsem ho o to požádal.“
„A tvůj bratr s naším přistěhováním taky souhlasí, jo? A Maruš? (švagrová)?“ Nemůžu uvěřit, že bych nenašla alespoň nějaké spojence.
Manžel se na mě ale jen nepokrytě drze usměje a opáčí: „Ti se na tebe vyloženě těší.“
Kolikáté je to už stěhování?! A tentokrát s dětmi. Stejně jako v zahradničení ani v organizovaném balení nejsem přeborník. Foto: Sláma v botách
A tak nás na konci září čekalo další, tentokrát mnohem náročnější stěhování během půl roku. Po paneláku ve městě a po podkrovním hnízdečku u našich na vesnici se naším novým domovem stala v říjnu třípatrová řadovka zase zpátky ve městě.
Jak už jsem ale naznačila, jeden háček to má. Nebo výhodu? V tom krásném rodinném sídle žije ještě dalších pět lidí…
3 patra, 1 střecha, 9 lidí. Foto: Sláma v botách
Pro začátek trocha matematiky. Přízemí obývá manželův bratr s rodinou, v podkroví má kutloch tchán, my se máme přistěhovat do mezipatra. Celkem tedy 9 lidí, z toho 4 děti (0, 2, 4 a 4 a půl roku),1 střecha, 1 garáž, 5 aut a dvorek 10 x 10 metrů. A pes. Začíná se tu rýsovat další disfrutalismus…
Ponechme prozatím stranou otázku, jak se tolik lidí sžije a jestli si náhodou nepolezeme na nervy. Takové blbiny se začnou řešit, až na to bude čas. A prostor! Pro začátek totiž musíme vyřešit složitější rébus: jak do baráku plného lidí, věcí a vzpomínek vměstnáme ještě celý obsah našeho 4 +1 bytu.
Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne – a zabije ho. Foto: Sláma v botách
„Já vám dům trochu vyklidím,“ dušuje se tchán sebevědomě – v tom muž nelhal -, akorát nevím, kam chtějí pánové obsah všech tátových komod, šaten a skříní přemístit. Věnovat charitě? Vyhodit? Oni a vyhodit?
„Ale ne, to se odveze do D.“ vysvětlují mi dvouhlasně.
Ach, ano. Existuje jenom jedna možnost, kde končí všechny věci, kterých se manželova rodina prostě neumí vzdávat. Dům manželovy babičky – tchánovy matky – v D. Je tu několik pater a k tomu obří pozemek s dílnami, kurníky, chlívky, dřevníky, prostě samé úložné prostory. Všichni v rodině to vědí. A tak na této soukromé skládce končí nejvšemožnější skvosty, které „je škoda vyhodit“, protože „by se ještě mohly hodit“. Někomu. Někdy.
Akorát ty věci už nikdy nikdo v panujícím bordelu v D. znova nenajde!
„Nemůžete přivézt do D. další krámy, vždyť víte, jak to tam vypadá!“ snažím se zastavit nadšené stěhováky, ale tchán za sebou zavírá dveře plného auta. „Těch pár přepravek už se tam ztratí.“
No, tak ano, v TOMHLE má svatou pravdu.
Sedím zavalená taškami a ze všech stran mě pozorují věci. Jsou všude. Skříně jsou plné, špajz, šatna, komora. Středoškolské učebnice, skripta, šaty z tanečních, lístky z kina, fotky z dovolených, oblečení, které už nenosím (ale třeba ještě budu), kosmetika, kterou (už) nepoužívám, léky, které (už) neberu. Nabíječky k mobilům, které dávno neexistují, klubka neznámých kabelů, baterie, které možná jsou, možná nejsou nabité… Prodlužovačky, kancelářské šanony, krámy, krámy, krámy. Moje krámy. Úspěšně střádané po mnoho let, cestující se mnou od domova k domovu. V posledních pár letech k nim navíc geometrickou řadou přibývají další, úplně nové nesmysly pořízené či obdržené pro naše děti.
Všechny tyhle věci jsou tady, není je kam dát a další se valí. Nezvládám to. Na stěhování jsme si vyhradili čtyři dny – dnes je ten čtvrtý den.
„Můžeš mi říct, proč všichni máme tolik věcí?!“ hroutím se, když manžel i celý následující týden přiváží z bytu ikea tašky plné pokladů.
V noci sedám k počítači a datluju jeden inzerát za druhým. O některé kousky má zájem charita, kde ale najít čas vše roztřídit, napytlovat…
Ze všeho nejradši bych všechno naložila tak, jak to je, a prostě to nechala zmizet.
„Ségra, co budete chtít k Vánocům?“ pípne mi do toho chaosu zpráva od bráchy.
„Cože?!?“ To je snad provokace.
„NIC! Nechci hlavně nic!!“ zalomím rukama, protože na mě právě spadla taška s nikdy nepouštěnými DVDčky.
„Víš jaká by byla škoda to vyhodit?“ vytáhle manžel z hromady svou diskografií Karla Kryla a začne se s ní mazlit. Správně vytušil, že jsem ve stavu odnést ji k popelnicím.
„Prosimtě, kdy sis to naposled pustil?“ sprdnu ho. Nechápu, proč se musí chovat jako malý dítě.
„Dneska si to pustim,“ vytrhne mi manžel noty a cédéčka z ruky a pak si večer opravdu brnká na kytaru.
Mozart našel své ztracené noty. Aspoň k něčemu stěhování bylo. Foto: Sláma v botách
Jde mi na nervy. Chci už mít stěhování za sebou, ale jsem tu asi jediná s takovým tahem na branku. Poté, co si manžel přestěhoval postel, počítač a motorku, získal pocit, že má splníno a ostatní se může „dostěhovat časem“.
„Kdy?! Řekni mi kdy jako?! To to budeme stěhovat ještě na Mikuláše?“ naléhám, protože nechci zbytečně protahovat provizorium. A abych muže citově vydírala, sama v následujících (tý)dnech tahám tašky těžké, že se mi pod nima nohy kroutěj. Já, kojící matka, která v noci nespí.
Z obýváku mě ale jen vítá kytara. „Podivej, já našel svoje noty ke Queenům! To jsem poslouchal na gymplu…“
Radši mizím, nebo celej barák vyhodím do povětří.
Na chodbě se bohužel srazím s tchánem. „Nechceš úplně nový skleničky na whisky?“
Podívám se na něj, jestli to myslí vážně. Myslí to vážně. Rezignovaně mávnu rukou: „Víte co? Odvezte to do D.“
****
Druhý den narážím na tchána zase. Konečně se dává do „čištění“ šatny. Každou chvíli odtud vylézá s novým návrhem, načež se zase zkroušeně zanořuje. Udat se mu u mě podaří pouze teplákovku, která je patrně ještě po něm, když chodil do Sokola.
„Budiž, pro Lídu na tahání do lesa…,“ neochotně si ji od něj beru, ať mu udělám aspoň nějakou radost.
Ale těch PATNÁCT čajových servisů, které také objeví, odtud musí zmizet. Jako by nestačilo, že na chodbě stojí tři skříně narvané prostěradly, ručníky a povlečením, které mi tu zůstanou, protože „kdyby se to vezlo do D., sežraly by to myši“.
„A seš si jistej, že se nám tolik prostěradel bude někdy hodit?“ ptám se manžela, protože – jen tak mimochodem -, máme i svoje vlastní.
„Co ty víš, třeba jednou budeš chtít pronajímat hostům pokoje a ještě budeš ráda, že tolik ložního prádla máš,“ vysvětlí mi manžel.
A to je taky pravda. Pokud bychom někdy zdědili Hilton, jsme vybavení.
Jeden z trezorů plných ložního prádla neboli zásoby na věčné časy a déle. Foto: Sláma v botách
„Nepočítej s tím, že si nějaký ty vaše krámy vezmeme k sobě my,“ varují mě rodiče, když přijedou na návštěvu a pro nevybalené tašky ani nemohou vyjít po schodech.
Ne, ani mě nenapadlo, že by naši mohli mít o přechovávání našeho bordelu zájem. Jejich pozemek v K. je sice jen o něco menší než skládka v D., proměnit ho na depozitář Národního muzea však naši zarytě odmítají. V domě mých rodičů nenajdete jedinou věc, kterou by nevzali aspoň jednou za rok do ruky. Máma je mistryně světa ve vyhazování a táta králem bazoše. Žádné sentimentální ohledy, skladování svatebních šatů nebo ubrousku z restaurace, kde jste byli na prvním rande… Toho jsem schopná já, ale máma? Ta vyhodí i jídlo ze stolu dřív, než ho stačíte dojíst.
„To ale taky není správný. A ekologický,“ rýpe si manžel, místo aby radši mlčel.
„Ekologický by bylo si vůbec žádné krámy nepořizovat! Ale to zrovna my dva moc neumíme. A vůbec, proč se hrabeš v tom kufru?“ všimnu si, že manžel znovu otevírá loďák s oblečením pro charitu, který jsem po několika dnech konečně nachystala k odvozu.
„No prosímtě, ty snad chceš vyhodit moje starý slipy?“ ohrazuje se muž nespokojeně a začíná z kufru pro potřebné zachraňovat části své garderoby.
„Samozřejmě, že je chci darovat. Copak ty je nosíš?“
„No… ale..“
„Ale co?“
„Mohly by se jednou hodit… Vendovi, až vyroste.“
„Ale to bude za DVACET LET!“
Marnost, to je jediné slovo, které mě napadá. Odteď vyhlašuju přísný zákaz pořizování čehokoliv! Kdo mi ještě něco nového přitáhne do baráku, toho odtud vyrazím. A Vánoce škrtám. „No ne, švagrová, ale něco vám přece dát musíme?“ nachomýtne se k mému běsnění švagr. Podívám se na něj a povídám: „MNĚ… dejte SVATEJ KLID.“
Cedule na dveřích tchánova kutlochu. Mám chuť pověsit si ji přes prsa. Foto: Sláma v botách
***
Jestli jsem si myslela, že situace už nemůže být hustší, nevěděla jsem, s jakými zprávami se manžel a tchán vrátí večer z D.
Táta rovnou zalézá do svého kamrlíku pod půdou, zatímco manžel se kolem mě začíná ometat.
„Večeře není, jestli se chceš zeptat. Jak vidíš, tak stále vybaluju…,“ okřiknu ho rovnou, aby si snad nemyslel, že jsem v tom zmatku ještě stihla navařit.
On ale vytáhne těžší kalibr. „Musíme k vašim do baráku uložit naše skříně. V D. došlo místo.“
Ale ne, směju se, tohle na mě nezkoušej. Na humor tohoto typu nemám náladu. „Jak došlo místo? Koukejte tam ty skříně odvézt, až je byt konečně dovyklizenej.“
Manželův obličej je ale úplně kamenný. „Říkám ti, že do D. se už definitivně nic nevejde. Je konec. Táta z toho dneska málem zkolaboval.“
Počkat, počkat, počkat…. těch informací je nějak moc. Pozemek v D. je přece nafukovací. Jako rodinné skladiště slouží už mnoho desítek let. Dá se tam najít nepojízdný traktor, kus žebřiňáku, postroje na koně (nikdo si tam žádného nepamatuje), třicet železných motyk bez násady, padesátilitrové konve na mlíko (ani krávy tam nikdy nebyly), tisíce a tisíce zrezlých hřebíků, matiček, šroubků, vrutů, průřez dětskou i dospělou módou a obuví za posledních sto let, lustry, kafemlínky, židle s různým počtem nohou, nábytek krásnej i úplně prožranej červotočem… prostě cajky všeho druhu, které už nikdo nezvládne roztřídit, i kdyby na tom pracoval odteď až do důchodu.
Tak jak je sakra možný, že místo dojde v D. zrovna ve chvíli, když tam potřebuju něco uložit JÁ?!?
„Ty skříně tam narveš,“ rozkazuju třesoucím se hlasem, protože tuším, že na spadnutí je strašnej průser. „Nemůžeme naše krámy vnutit k našim. Vyděděj mě,“ zhroutím se doprostřed svého majetku. Tohle stěhování je fakt zlej sen. Manžel si ke mně přisedá a chlácholí mě: „Jsi jejich dcera, pomůžou ti.“
Podívám se na něj. Ano, není nic, co by pro mě rodiče neudělali. Klidně nás u sebe v létě nechali bydlet, trpěli naše neustálé větrání a vaření, nezavřená vrata, Lídy hluk, bordel. Už tři roky mi pomáhají s pěstováním a málem jsem jim v baráku porodila. Ale udělat si z domu skladiště, tohle pro mě mistryně ve vyhazování a král bazoše prostě neudělaj. Vím to, ale nevím, jak to vysvětlit muži.
„Ale oni musej, Verun. V D. se dneska děly strašný věci. Táta chtěl rozštípat židle,“ vysvětluje mi muž, k jaké tragédii málem došlo.
No, nechci to zlehčovat, ale zrovna židlí je v D. nejmíň padesát.
„No právě!“ chytí se toho hned manžel. „My jsme tam vezli ty přebytečné židle, které jsi v baráku nechtěla. (Jo jo, patnáct židlí mít v jídelně nepotřebuju.) Jenže když jsme je chtěli složit ve strojovně, už tam na ně prostě nebylo místo. Zato se všude válel samej čajovej servis. Nakonec táta přece jen vymyslel, kam by je ještě mohl vrazit. Tak se s nimi zase vlečeme jinam a víš ty, co vono tam stálo? Dalších patnáct, těch úplně samých židlí! To tátu dorazilo. Začal vykřikovat, že je všechny rozštípe. Jenže se tam zničehonic objevila babička a začala je bránit vlastním tělem.“
„Proč proboha? Copak babička není ráda, že by se v D. konečně začalo s těma věcma něco dělat?!“ nechápu.
„Babička?!“ zachechtá se manžel ironicky. „Ta když mě přistihla, jak táhnu ke kotli bednu se starejma hadrama, skočila po ní se slovy: ,To chceš spálit takový krásný svetry?´ Povídám: ,Ale babi, mám doma deset mnohem lepších svetrů.´ Za to mi málem nafackovala. ,Cože máš?! Válku na vás, holomci!´“
Chytám se za hlavu a přitom umírám smíchy. Jakým omylem, jakým ironickým nedopatřením se mohlo přihodit, že jsem se zrovna já, dcera svých rodičů, přivdala do takovéhle mamonářské famílie!
****
Chodba proměněná ve spižírnu… Foto: Sláma v botách
… a kuchyň sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme inovativně. Foto: Sláma v botách
Tak už začal listopad. Konečně je všechno jakž takž přestěhované. Akorát ty skříně pořád zůstávají v bytě; tvářím se, že tento problém neexistuje. Rodiče se nakonec možná přece jen slitují… Kdoví. Už to neřeším.
Úvodní starosti se stěhováním totiž začínají pomalu vyklízet prostor tomu dalšímu: jak se v baráku sžije tolik lidí a nepolezeme si náhodou na nervy?
„Jsme tu měsíc a ještě jsme neuspořádali žádnou welcome party!“ povídám jednou večer manželovi. Neklamné znamení, že po prožitých hrůzách se zase vracím do života. Manžel se na myšlenku večírku nezatváří (ale to on nikdy), jenže má smůlu, blíží se Halloween.
„Halloweenská party!“ Jeho bráchu naštěstí není těžké pro cokoliv nadchnout. „Supr, půjdu za spartakiádního vraha,“ prohodí švagr a vyráží hledat červené trenky a ostrý nůž.
„Já se převlíkat nemusím. Půjdu za unavenou matku,“ zaraduju se i já, že konečně uplatním svůj ksicht z posledních týdnů.
V neděli akce H. vypukne a nás je teď už doslova plný barák. Všude kolem se hemží děti i dospělí v maskách a já si libuju, jak je to krásný, když to v domě žije, komunitní život a tak.
„No sláva, konečně jsi spokojená,“ oddechne si manžel a jde hosty oslnit svým vybrnkáváním Queenů.
Mistr a jeho svět. Foto: Archiv Sláma v botách
Později se spolu srazíme v kuchyni, když jdu návštěvníkům vařit kafe. Vlezu do tý skříňky nad dřezem. Jak v ní máme talíře a hrnky. A najednou se začnu strašlivě, přímo hororově smát. Protože tohle je fakt … blbej vtípek. „Víš, Kubo, že já na všechno to kafe nemám dost šálků? Mně by se teď docela hodil jeden z těch patnácti odvezených čajových servisů.“
Manžel mrkne na mě a pak na návštěvníky, tak různě bloumající po jídelně. „Ono by se ti teď, Verun, možná docela hodilo… i pár těch nešťastných tátových židlí….“
Už vím, jak důležité je, mít židli. Foto: Sláma v botách
****
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ
Tento článek NEBYL napsán za účelem skrytého nátlaku na moje rodiče, aby našim skříním a dalším věcem otevřeli brány svého domu. Bude-li v této věci dosaženo jakéhokoliv posunu, je souvislost s vydáním tohoto článku čistě náhodná.
Tento článek BYL napsán jako varování před mamonařením, syslením, hromaděním, skladováním, hrabošením, štosováním…. a především před nakupováním, pořizováním a utrácením, které vždy stojí na začátku tohoto mamonaření, syslení, hromadění, skladování… . Pamatujte pouze na jediné. Židle a hrníčky se občas hodit můžou.
Happy Halloween… ale jinak jsme vlastenci, fakt. Foto: Sláma v botách
Ať mi rostou! ©
