V březnu jsem protřídila nakoupené pytlíky s osivem. Skleníková semena putovala k předpěstování do tátova skleníku v K. (o tom zde) Dubnová a květnová semena mají ještě čas, zbývá mi tedy postarat se o rostliny, které se mají předpěstovat při pokojové teplotě v bytě.
„Dám vám celer,“ hlásí mi už předem Ópa. Táta zase nabízí předpěstovaná rajčata a nějaké kedlubny. Chystá sadbu pro sebe, tak mi jí část přenechá. Už začínám chápat, proč má celá moje rodina vždycky na jaře nastrkané po všech parapetech v baráku kelímky od jogurtů plné hlíny. Pěstují jako o život.
Na mě je nasít do květináčů speciality jako anýz, římský kmín, rozmarýn, brutnák, pažitku… S plastem se nekamarádím, sít budu do keramických květináčů, ať jsem stylová.
Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily…
Praskne na to celé jedno odpoledne v D. Zeminu si nahrabu z kompostu, chci svým semenům dopřát. Horší je to s keramickými truhlíky. Pár pomlácených kousků nakonec objevím po usilovném hledání ve výběhu u slepic. I v D. se jede spíš v plastech.
Takže seju. Květináče se postupně plní, navezený kompost nestačí, každou chvíli pro něco běhám – pro humus, pro další květináč, pro kolíky se značením, co jsem kam vrazila. Nakonec jsem obrovnaná několika řadami květináčů. Spokojenost maximální.
Nezbývá, než tu tunu oseté země naložit do auta, převézt domů a vyvléct do čtvrtého patra v paneláku. Na manželovi vidím, že mě mlčky proklíná, tak ho motivuji řečmi o pažitce. Tu má rád.
Květináče si vystavím na okno v pracovně a denně si sem s nimi chodím povídat. Občas je rosím, prý je to šetrnější než zalévání. Pro moje semena jen to nejlepší. Úplně vidím tu budoucí bylinkovou džungli.
Jenže uplyne týden a nějak se tu nic neděje. Teoreticky by mělo…
Pravda, zaznamenala jsem pohyb v květináči s brutnákem, ale tím to končí. Desátý den se začínají zelenat i ostatní truhlíky, jedna věc mě ale zaráží: ať má jít o rozmarýn, nebo anýz, to, co leze ven, vypadá stejně. O další týden později už se na květináče ani nechodím dívat.
„Plevel,“ pojmenuje moje výsledky táta.
Bohužel na to nemám co říct. Snažím se udat alespoň úspěch s brutnákem, ale o tom v rodině nikdo jaktěživ neslyšel, takže velký respekt nebudím.
Příštích pár dní trávím tím, že postupně nenápadně odvážím květináče s bující trávou zpátky do D. Tentokrát si je dolů nosím sama, nemám náladu poslouchat řeči o pažitce.
Brutnák vysázím k jahodám (to se prý má), polomrtvou pažitku, která mezi plevelem nesměle vzešla asi z pěti semen, se pokusím přesadit na záhon (do týdne je po ní). Květináče hodím na káru a vrátím ke slepicím.
Když už mám pocit, že jsem tuhle bolestivou záležitost uzavřela, narazím ve své zahradní bibli na informace stran pěstování bylinek. Mám chuť jít se zahrabat do kompostu. Jedno prý ty svině zelený opravdu nesnášejí: pečlivě připravenou, na humus (=KOMPOST) bohatou zahradní půdu!
Ať mi rostou! ©