Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©