To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

– že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

– že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

– že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

NO A CO TA BRŠLICE?

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©