Jak pěstovat MEDVĚDÍ ČESNEK ze sazenice (moje zkušenost)

2 komentáře

Před týdnem jsem dostala tuhle otázku od kamarádky a jen jsem mávla rukou: Na sazenice se vykašli, zbytečně vyhodíš peníze, neuchytí se. Dnes jsem ale na zahradě zjistila, že ty moje loňské vyhozené peníze… nebyly až tak zbytečné. Medvědí česnek mi roste. Jak jsem to dokázala?

BŘEZEN 2016

Pořizuji si na zahradu luxus v podobě dvou sazenic medvědího česneku, kus za 49 Kč. Jednu sázím do sušší, slunnější části zahrady k bylinkám. Druhá sazenice jde pod severní svah k potůčku, do stínu vrzrostlých vrb. Už po dvou týdnech je jasné, které stanoviště je pro medvědí česnek lepší.

To vlhčí a zastíněné u potůčku. Vysušenou, žlutou, přichcíplou sazenici od bylinek tedy fofrem stěhuji taky k potoku a obě důkladně zamulčuji, ať co nejvíc drží vláhu. Přijde parné léto a já nemám možnost jezdit pravidelně zalévat.

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus... Foto: Sláma v botách

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus… Foto: Sláma v botách

KVĚTEN 2016

Sazenicím se na stinném, vlhčím stanovišti daří. Do sousedství k nim přibývají dýně (což není ideální, ale lepší jsem to nevymyslela.) Jenže pak nastupuje manžel a v zápalu velkolepých příprav půdy na setí trávy mi obě sazenice rozseká zahradním traktůrkem. A je po dvakrát 49 korunách. Jedna sazenice to vzdává, druhá po zbytek léta živoří až nakonec taky doživoří.

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Časem torza česnekových sazenic šlahouny dýní úplně překryjí. Foto: Sláma v botách

LÉTO 2016

Chodím oplakávat to, co ze sazenice (už jen jedné) zbylo, zalévám torzo, kdykoliv můžu, prosím ho, ať se vzpamatuje.

Nevzpamatuje. Prázdné místo po medvědích česnecích rychle překrývají šlahouny dýní a brzy tu rostou i kopřivy a sladké lupení. Sbohem, můj česnekový sne.

BŘEZEN 2017

Jdu k potoku pro vodu na zalévání, když tu… KDYŽ… mezi listy sladkého lupenu a prvními kopřivami vidím NÁDHERNĚ ROZROSTLÉ MEDVĚDÍ ČESNEKY. 

Znovu si tedy opakuji úvodní otázku tohoto článku: jak jsem to dokázala?

1. STÍN A VLHKO

Našla jsem dobré stanoviště. Vybírejte místa pod stromy nebo v dolících, kde se drží voda. Půdy kypré a bohaté na živiny (ale přímo nehnojte.) Prý medvědí česnek zvládne i slunné stanoviště, ale jedině s každodenní zálivkou. Nevím, no, mně na slunci okamžitě žloutl.

2. MULČ

Zaházela jsem sazenice spadanými větvičkami a listy z vrb, pod nimiž rostl. Lépe si pak držely vláhu. Mulčování obecně svědčí všem sazenicím. Radí devět z deseti permakulturistů. 🙂

3. VYSEMENIL SE

Nemám jinou odpověď na otázku, jak to, že mrtvé rostliny zase obživly. Medvědí česnek mi před devastací traktorem kvetl a jeho schopnost množit se samovýsevem semínek nelze podceňovat. Tvrdí to alespoň autor blogu věnovaného přímo medvědímu česneku cesnekmedvedi.blog.cz„Nechávám česnek medvědí na záhonech samovolně vysévat a jsem často překvapen, jak daleko od záhonů se pak po letech rostlinky objeví… Snad to mají na svědomí mravenci, protože jak jinak vysvětlit, že se česnek medvědí objeví třeba ve vzdálenosti 6 m od záhonů s mateřskými rostlinami.“

4. ALE JDE TO (LÍP) I BEZ SAZENIC

Když jsem kamarádce radila, ať se na sazenice vykašle, neměla jsem to jen ze své hlavy. I mnohem zkušenější pěstitelé, včetně autora česnekomedvědího blogu (viz výše), doporučují pěstovat medvědí česnek raději z cibulek, které se vysazují od konce léta po celý podzim. Lépe se ujímají než sazenice na jaře. A je to i levnější. 

****

A na co je medvědí česnek vlastně dobrý?

  • zásobuje tělo po zimě céčkem, obsahuje i dost jódu nebo látek, které upravují hladinu cukru v krvi.
  • dle Marie Treben a její knížky Zdraví z boží lékárny je to ideální pomocník pro jarní očistu krve i pro očistu jater. Moderně se tomu dneska říká DETOX.
  • dle Janči a Zentricha jde také o přírodní antibiotikum, silný protihnilobný prostředek a mírné projímadlo. Prý také pomáhá snižovat krevní tlak a prokrvovat tělo.
  • a dle SLÁMY V BOTÁCH je medvědí česnek hlavně moc dobrej! Jídlům dá totiž česnekovej říz a šťavnatou barvu a přiznám se, že o to mi při jeho dlabání jde nakonec ze všeho nejvíc.

****

Měla jsem včera druhé Vánoce, když jsem zjistila, že se mi medvědí česnek nakonec přece jen na zahradě zabydlel. Snad se zase rozsemení. Akorát se mu od loňska významně změnily životní podmínky.

  • Vrby jsme letos radikálně ořezali, takže stanoviště se prosvětlilo. Než stromy znovu obrazí, chvíli to potrvá. O to víc budu muset česnek mulčovat a zalévat.
  • Zato ale bude mít víc prostoru k vysemenění. Žádné dýně k němu letos nepřijdou. Nedaleko porostou pouze topinambury. A ta manželova tráva. 🙂

Ať se vám jeho pěstování daří! A…

Ať mi rostou!©

Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentáře

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Nový projekt: biokamarádka (a mučení s medem)

4 komentáře

Mám jenom dvě nohy a dvě ruce, bědovala jsem celý loňský rok a letos na jaře znova. Ale při tom svém věčném remcání, jak furt nic nestíhám, jsem přece jen stihla to nejdůležitější: dostatečně silně si přát, aby se situace změnila.

Vesmír funguje poměrně spolehlivě. Co si hodně přejete, to se splní. A tak jsem se nedávno na baby-cvičení seznámila s podobou expertkou, jako jsem já. Zatímco naše děti trsaly na Míšu Růžičkovou, já mlela něco o pampeliškách, ona o třešňových marmeládách a pak jsme šokovaně zjistily, že bydlíme ve stejném paneláku. Oči se mi rozsvítily jako na Vánoce. Dyť od loňska akutně sháním biokamarádku!

Tuhle problematiku jsem totiž loni citelně podcenila. Duševní zdraví mé i mojí rodiny to taky pocítilo. Biokamarádka je základ. Bez ní svoje ekozahradničení můžete jít rovnou zabalit. Po roce samotářského obdělávání svého pozemku jsem v jedné slabé jarní chvilce plakala, že chci, chci, chci spřízněnou duši, se kterou budu svá zahradní dobrodružství sdílet, nebo že se na to celý taky můžu vys…

Co na to vesmír? Čáry máry fuk.

*****

Moje druhá zahradnická sezona začala v březnu objevem století: je zásadní rozdíl mít doma dítě, kterému je rok a půl, anebo dítěte, kterému je dva a půl.

Loni: Na zahradě se k motyce prakticky nedostanu. Zato dceři sloužím jako instantní podavač kyblíků, neúnavný stavitel báboviček a rozhoupávač trampolíny. To roztomilé monstrum se mě drží za nohavice, i když se chci jen vyčůrat, a zásadně hamtá, kam nemá. Taky věčně musíme lítat do baráku. Přebalovat, papat přesnídávky, míchat kašičky. V zoufalství jsme pořídili slepice, ale byl to výstřel naslepo. Pipinky hezký, ale krmit pampeliškami je musí maminka – pět minut, deset, třeba hodinu v kuse… Wrrr. K rytí se dostávám, jenom když si jde diktátor dát po obědě dvacet. A pak zase bábovičky, podávat kyblíky, pameplišky, slepice…

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na pozemku stojí. Foto: Sláma v botách

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na záhonech stojí. Foto: Sláma v botách

Ale zaplaťpánbu uplynul rok. Jdeme s malou po zimě poprvé checknout zahradu a já se pořád ošívám, co to. Nikdo mi neobjímá montérky. Vlastně vůbec nevím, kde dítě mám. Po krátkém shánění najdu Lidku u slepic, vlezla přímo do výběhu. Na botách i zadku má slepičince a patlá zrní do nějakých zbytků od jídla. Netváří se, že bych jí mohla jakkoliv pomoct. Taky že okamžitě zmizím. Popadnu kolečko a po loňských zkušenostech s ním fofruju pro hnůj, ať ve vzácné chvíli, kdy po mě dítě nic nevyžaduje, stihnu co nejvíc práce. Jenže ta chvíle se protáhne na celý den.

Najednou si můžu na zahradě dělat, co i kdy chci. Malou nezajímám, má sláva zbledla. Už je ze mě jen nudný, okoukaný objekt bez špetky přitažlivosti, zatímco kolem jsou jiné výzvy. Moje zahrada se letos stala i dceřinou zahradou. Obrovským teritoriem plným bláta, písku, šneků, mravenců, žížal, žebříků opřených o jabloně, barelů plných dešťovky a hald s hnojem. Jsem osvobozena z vymýšlení, jak ji na zahradě zabavit, svůj program v království rošťáren šéfuje sama a nejlíp ať si ji vůbec nevšímám. S tím nemám problém.

Kdykoliv teď s malou přijedeme do D. a já ji vypustím na zahradu, průzkumnice už má své oblíbené trasy. Letí zjistit, kolik napršelo vody do sudů a jestli liška rozsápala další slepici, pak zasedne na hromadu písku a staví. Občas mrkne co dělám a občas mi i pomůže. Využívám její specializaci na zastrkávání různých předmětů do země a nechám ji vysázet dva řádky cibule. Já mezitím stihnu zasít špenát. A pořád si zpíváme.

Společně to dokážeme. Foto: Sláma v botách

Společně to dokážeme, že jo. Foto: Sláma v botách

„Lído, mám plný košík,“ houknu směrem k pískovišti a pracant už letí. Košík s vypletým plevelem mi promptně vymění za prázdný a nevyžádanou sklizeň pampelišek a svlačce odvleče do slepičího výběhu. „Pipi budou papat pe-vel. Móc dobrý! Lída ódnese,“ brebentí důležitě. Když to pak na ni přijde, jde mi stejně důležitě počůrat kapustu. Moje chytrá holčička. Tak zacházím pořád dál. Když si na druhém konci zahrady zapomenu rukavice, jenom lusknu, ukážu směr a malá už aportuje. Splácí své dluhy z loňska. Ten vesmír… jo jo.

„Letos vysázím třikrát víc cibule. Budeme se v ní topit! Já vám vytřu zrak,“ blouzním dnem i nocí, ohromená svou i dceřinou letošní výkonností. A dítě zatím neúnavně háže hlínu do barelů s dešťovkou, míchá šlichtu klackem a oči mu svítěj. „Lída va-ží polívku. Pro slepičky. Móc dobrá!“

Uvnitř našeho společného světa teď žijeme své vlastní příběhy a já cítím, že k úplně spokojenosti mi už chybí jediné. Ležím právě natažená na trampolíně a protahuju si záda po půldenním plečkování. Je tak akorát teplo, aby se mi tu chtělo ležet do rána. Obrůst okolní trávou, inhalovat, existovat. Malá hopsá kolem a ani na mě nezkouší skákat. Jak říkám, k úplně spokojenosti chybí jediné. Úplně poslední bod a pak – přísahám – už nikdy v životě nebudu remcat.

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

****

Končí další hodina cvičení batolat, kam jsem dceru přihlásila, sotva se postavila na zadní, tedaaa, sotva začala chodit.  Ano, mám jednou s rodovými pozemky v D. velké plány, skromný život a tak. Ale zatím žijeme ve městě. Takže kavárna s klouzačkami a dětské centrum. Když na cvičeníčku tancujeme, jak šel zahradník po zahradě s motykou, s motykou, působíme s Liduš velmi sebevědomě.

„By mě zajímalo, jestli to baví víc mě, nebo jeho,“ prohodí jednou maminka chlapečka, který se jmenuje stejně, jako se měla jmenovat Lída, kdyby byla kluk. Vlastík. Cvičíme právě „natřásej se, malá fazolko“ a já i dotyčná do toho dáváme všechno, možná víc než naše děti. Po cvičení mě zve k sobě na kafe – do našeho paneláku! Cože cože?!

„Dva roky jsme sousedky a přitom se neznáme?!“ zastydíme se. Akční maminka se jmenuje Katka a pochází odněkud z hor. Abych se u nich mohla posadit, smete z gauče půlku hračkářství. Pak na stolek plnej pastelek někam vměstná dva hrnky. Rychle se proklepneme a máme jasno. Ona ujíždí na esoterice a snaží se držet Mačingovou. Já mám zase svůj lunární kalendář a odpor k supermarketům. Hned večer se na facebooku domlouváme, že dětem uděláme na naší zahradě v D. čarodějnice.

„Chápeš, že jsem měla takovouhle agentku jenom pár metrů od svýho botníku a nevěděla o tom? Kde už jsem loni mohla být?“ mentoruju večer před manželem. „To jsme my Češi, zavřít se na deset západů a za rohožku už si nevidět. To by se v Německu nestalo,“ pokračuju v národozpytu.

„Říkáš něco?“ zvedne manžel oči od iPadu. Má svou šťastnou chvilku na gauči, kdy po něm dcera neskáče ani já ho nekomanduju. „Ale nic prosimtě,“ mávnu rukou a jdu si taky pro „placku“. Kátě messengeruju,  že s akcí čarodějnice počítám. Bude to super. Rozděláme oheň a opečem si na něm… asi chleba.

****

Když sousedka se synem dorazili na náš pozemek v D., byla jsem v klidu. Vědí, že pravoúhlé záhony s gerberami je tu nečekají. Mé pampeliškové panství může leda překvapit.

„V létě bychom tady mohly s dětma stanovat,“ napadá Katku a podává mi plechovku s pivem. Já jí mezítím fasuju do igelitky kadeřavou kapustu, která mi přezimovala, takže už rok non-stop sklízím. Kolem poskakuje Lidka s opečeným chlebem a Vlastík zkouší uvést do pohybu její šlapací traktor. Oheň zhasne dřív, než jsme na něm pořádně stačily něco opéct, ale jsme neschopné s tím něco dělat. No a co, carpe večera.

„Co plánuješ s těma pampeliškama?“ ptá se mě Káťa, když s nohama nataženýma v trávě obhlížíme moje lány. Po pravdě přiznám, že nevím. Kdyby se chtěla přidat, můžeme navařit med, ale rovnou říkám, že sama do akce nejdu. Po loňských zkušenostech ne.

Na minulé zahradnické sezoně mi nevadil ani tak boj s plevelem a okolní trávou, ani to, že jsem po celodenním ohýbání k záhonům byla zkroucená jako bába s tomu úměrným sexuálním apetitem. Jiná věc mě štvala, ale fakt fest. Ty hodiny a hodiny samotářského zpracovávání vypěstované úrody. Protože tak to nemá být. Od dvou let jsem chodila do jestlí. Nemůžete teď po mně chtít, abych sama sele, sama vláčela i sklízela. Byla jsem nejukecanější holka ve třídě a i moje články jsou dvakrát delší, než by měly. Takže když jsem v létě večer co večer postávala samotinká u plotny a vyráběla svý kompoty, vopravdu mě to nebavilo. A manželovy návrhy, že zavařovací hrnec poletí oknem, taky nenabízely sexy řešení.

Takže mi zbylo jediné. Když jediný kandidát na pomocníka trvá na tom, že se do domácí výroby v žádném případě nezapojí, se slzou v oku jsem se rozhodla letos výrobní procesy zminimalizovat. Co vypěstuju, sníme. Co nesníme, šoupnu do sklepa nebo zamrazím. Ale žádné vláčení zavařovacího hrnce do čtvrtého patra a vaření marmelád ve třicítkových vedrech panelového bytu. Míchat tři hodiny pampeliskový med bez parťáka v dobrém a zlém? Díky, třeba v příštím životě.

Ale přesně v ten moment se na scéně objevil deus ex přízemí. Sousedka Kateřina.

***

„Chceš buřta?“ nabízí mi Katka trochu karcinogenů a že jsou ty čarodějnice, špekáček z Kauflandu sním. Nechci dělat scény, tak dobře se ještě neznáme. S hořčicí a na ohni pečenou paprikou, ananasem a topinkou se to dá. Dokonce i pivo opatrně lokám. Lepek. Ale co už by měl člověk ze života, kdyby se na svý zásady občas nevyto.

Kde máme děti a co dělají, není právě vůbec jasné, ale dokud se neozývá řev, není co řešit. Je teplo, slunce svítí a hřeje až do poslední chvíle. Na pozitivní vibrace posledního dubnového dne jsou i podřadné uzeniny z Polska krátké.

Foto: Kate Du

Teleobjektivem zjišťujeme, že potomci se stále pohybují v souřadnicích našeho území. Foto: Kate Du

„Takže uděláme med?“ hecuje mě zase Katka a má zdrženlivost stran obnovení výrobního home-made závodu rychle vyprchává.

„Ale jsi připravená, že si tím zasereš, pardon, celou kuchyň? Protože u sebe v bytě to patlat nehodlám,“ varuju, ať nedojde k nedorozumění.

„Klídek, sousedko, to dáme. V pondělí přijedu s košíky, celý to tady očešeme a až se děti odpoledne vyspí, vlítneme na to. Klidně u mně v kuchyni, no problema,“ povídá Katka nabuzeně. A to pila jen nealko pivo. Máme deal.

****

Foto: Sláma v botách

Spícímu Vlastíčkovi seberem z hlavy čepici a ještě do ní natrháme pár semikrásek, med získá další dimenzi. Nebo si to aspoň myslíme.Foto: Kate Du

Sběr pampelišek na med proběhl ještě idyličtěji než akce čarodějnice. A to byla laťka vysoko. S nahecovanou sousedkou během hodiny sesbíráme přes tisíc krásných pampelišek a ze zahrady jako by neubylo. Děti sbírají a domníváme se, že při tom probíhají i první milostné akce. Taktně jim ale ponecháme soukromí a zase si jich celé dopoledne ani nevšimneme.

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Když je hotovo, přitáhnu z kůlny dřevěnej stůl a židle a nacpeme se špenátovým rizotem. Děti ho chroupou s pískem mezi zubama. Přece kvůli obědu neopustí pískoviště, jasné.

„Tak zítra odpoledne u mě,“ loučí se Katka u auta, dva koše pampelišek v kufru. Ještě rychle přitrhám meduňku a nějaké sedmikrásky, ať je med fakt špica, a jdu jim s Lidkou mávat k silnici. Pozdě. Vlastík už to zalomil v autosedačce.

Foto: Sláma v botách

Nezdá se to (nebo zdá?), ale víc než tisíc květů. Foto: Kate Du

****

„Tak kde jste?“ cinkne mi v iPadu nová zpráva, když druhý den – už zpátky ve městě – dřepím u kompu a čekám, až se mi po obědě probudí dítě. Katčin Vlastík už vyspáno má, akce med může vypuknout.

„My ale ještě spíme,“ ťukám sousedce odpověď. „Začni vařit beze mě, dorazíme pozdějc.“ „OK, žádnej stres.“

Kdyby s každým klientem byla takováhle spolupráce! Poté, co se Katka vrátila z mojí zahrady, pampelišky spočítala, narvala do kastrolů, nafotila, svařila s bylinkami, s citronem a s pomeranči, nechala přes noc louhovat, nafotila, přecedila, zasypala cukrem, nafotila, postavila na oheň, míchala, míchala, fotila…

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

 

Teprve pak se konečně dostavují i její veličenstva. Vyspaná a napapaná Ludmila buší na prosklené vchodové dveře u sousedů a domáhá se Vlastíčka. Já s sebou táhnu polníčkový salát a další úplatky, abych od pozdního příchodu na scénu odvedla pozornost.

Zbytečně. Všechno, co se pak odehrálo, se semlelo tak rychle, že jsme nestačily zavřít pusu. Patrně to plně koresponduje s výkony, které se sousedkou v našich dosavadních životech podáváme…

Stojím před vchodovými dveřmi do sousedčiny části paneláku a zubím se na ni srkz skleněné dveře. Vlastík chvátá po čtyřech v ústrety své vyspělejší vyvolené a podolkem vytírá podlahu. Liduš skáče a vyráží něco jako „jo jo jo!“ Je pouze tělesně vyspělejší. Sousedka mi vyběhne otevřít a vítáme se, jako bychom se neviděly rok a znaly deset…

A najednou prásk!

Dvě vteřiny nepozornosti a pampeliškový med se na kamnech vaří sám, za zabouchnutými dveřmi do bytu. Jediné slovo: průvan. Všichni členové medového mančaftu se ocitají na špatné straně dveří a sousedka jenom zakoulí očima: „Nemám klíče.“

Bezpečnostní zámek dveří pohřbívá všechny šance na snadné dobytí pevnosti. Katčin vykulený výraz je přesto spíš pobavený než vyděšený. Za to palec nahoru, já bych omdlévala panikou. Ale můj byt to konec konců není, tak proč bych taky nevyprskla smíchy. Jen o ten med se mi přijít nechce.

Následuje série různých posunků a holých vět. Telefon? Máš? Nemáš? Tvůj chlap? V práci. Dveře na balkon – otevřený! Dokořán! Žebřík. Dlouhej žebřík! Kde? Kam? Kdo tam vleze?

Během chvíle jsme zburcovaly celý panelák. Létáme od dveří ke dveřím, nosíme tam a sem štafle a žebříky různých velikostí a zase se s nimi vracíme zpátky. A do toho děti, které z nás akorát mají bžundu. Taky už se chlámu, zcela nekolegyálně a naplno. Med mi prostě není souzenej, kdy už to pochopím.

****

Po marných pokusech se štaflemi dovlekla Katka konečně pořádný žebřík z nedalého autobazaru. A s ním souseda z bytu nad ní. Působí, že by mohl mít za sebou aspoň sokolskou průpravu. Bude se mu hodit, čeká ho čistý spartakiádní výkon. Rozviklaný žebřík mu opřeme o balkon.

Náš dobrovolník se docela dlouho k ničemu nemá, překvapivě. Vlézt na to je výzva, to si přiznejme otevřeně. Mezitím se nabídne Liduš, ale hned ji sundavám dolů.

„Jděte si s Vlastíčkem radši trhat sedmikrásky. Strejda si tady zatím bude hrát na opičku,“ odháním nežádoucí minipozorovate. Kupodivu poslechnou a nadšeně vřískají:  „Pán opice! Papá banány. “

„Vy to dáte, je to jenom na vás,“ hecuje Katka souseda a ten se, chtě nechtě, teda dává do akce. Nohy v džínových kraťasech nejistě stoupají po špriclích, dole beton a my.

„Jste dobrej, jste fakt dobrej!“ zesiluje Katka tlak, když vidí, že pán se dostává do krize. Kraťasy se zasekly v čtyřmetrové výšce a noha šátralka se usilovně pokouší převalit přes hranu balkonu. Sokol asi neprobíhal, jak měl. Cukají mi koutky a pán najednou málem letí dolů – rozvibrovala jsem mu žebřík!

Radši jdu sehnat děti, poslední, co ještě schází, aby je přejelo auto.

Bohužel zpovzdálí působí sousedův boj o dobytí balkonu ještě toporněji. Džínová noha naráží jako zaseklá gramodeska furt do stejného místa balkonového zábradlí. Roznožku, jakou po pánovi chceme, by dal leda Harapes.

„Ale vy to dáte, já vám věřím, jste nejlepší!“ skanduje Katka a pak mi šeptá do ucha: „Co, nedáme mu za to skleničku medu?“

Možná to pán zaslechl, ale třeba to prostě jen chtěl mít za sebou a pochopil, že ho ze žebříku nenecháme slézt, i kdyby se mu džíny měly rozpadnout, noha vykloubit a srdce vyletělo z košile.

Pán nakonec hrdinný úkol dokončí. Poslední výstřel nohy do výšky bude vítězný. Pata oblízne zábradlí a skončí za hranou balkonu.

„Hrdina! Vy jste to dokázal!“ tleskáme a úplně zapomínáme držet žebřík. Poslední malé drama a pak už konečně velké finále. Pán žuchne na balkon a od davů dole si vyslouží standing ovation.

„Bravo! Med je váš!“

Tryskem se sousedkou obíháme panelák a to už pán stojí ve dveřích do jejího bytu, otevírá nám a my mu děkujeme, děkujeme moc, fak nejvíc.

„Byl jste úžasnej, zachránil jste nám život,“ nešetříme chválou a pán si svých pět minut slávy konečně začíná užívat.

Jenže přesně v tu chvíli vejde do baráku jiný chlap.

„Co tady blbneš?“ houkne na sousedku nařachaný příchozí a protáhne se kolem mě do paneláku. Pak si sundá tenisky a zapluje ke Katce do bytu!

„Jééé, Vlasta přišel. Miláčku, ty už ses vrátil z práce?“ zašvitoří Katka udiveně a z vnitra bytu zaslechneme jenom: „No né asi…“

Takže se s panem sousedem už trochu střízlivěji rozloučíme a jdeme vrátit žebřík zpátky do autoservisu.

V bytě jsem pak trapným svědkem toho, jak Katka vysvětluje svému partnerovi, proč viděl z jejich bytu vycházet cizího chlapa a co jsem já zač. „Hm,“ shrne její líčení a sjede mě pohledem. Pak mrkne do našich kastrolů na kamnech. „A nějaká večeře?“

****

Po intenzivním výslechu, odkud jsem, co jsem dělala za školy, jak dlouho žiju v L., čím se živím, čím se živí můj chlap a proč v jejich bytě vyrábím pampeliškový med, se mi prakticky splní mé přání, že bych potřebovala panáka.

„Vypij to, bez řečí,“ dostávám od pana Vlastimila do ruky dvojku červeného. Řekla bych, že i způsob, jak uskrávám, se mu zdá podezřelej.

No ale potom už je večer jenom krásnej a medovej. Pampelišky se zvesela vaří, děti se střídavě perou a pusinkují, se sousedkou se chechtáme každý krávovině a pan Vlastimil si maže k večeři chleba máslem.

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

„Bude to ale někdy hotový, že, dámy?“ ozývá se, když v televizi začíná fotbal.

„Ježišmarjá, vono už je vosum?!“ vyděsím se. Znělku Ligy mistrů bych poznala i se zavázanýma ušima, jak ji nenávidím. Dostala jsem ale od manžela, který uvízl v práci, za úkol ty čutálisty nahrát a fakt nechci zklamat. A i dítě by mělo jít spát. Stačí, že bylo bez večeře.

Nadzvednu pokličky našich kastrolů. Trochu jsme na to, že vaříme med, zapomněly.

Je to znát. V kastrolu víc pěny nez medu, hmota se táhne jako žvýkačka. „Takhle to má vypadat?“ ptá se mě sousedka, jako kdybych já to měla vědět. Nabereme lepidlo na lžíci a kápneme ho na připravený talířek. Žvýkačka zbetonovatí.

„Hm…,“ stojíme nad plotnou s vysterilizovanými skleničkami v ruce. „Jako můžeme to do nich zkusit nalít, ale abychom to z nich ještě někdy dostaly,“ snažím se o logickou úvahu. Po tom, co do mě pan Vlastimil ale všechno nalil, je to s jakoukoliv logikou horší než zlé.

Druhý kastrol naštěstí vypadá slibněji. Obsah také trochu pění, ale celková konzistence je mnohem přátelštější. Tohle i trochu připomíná med.

„Já bych to tam nalila všechno. Co se jako může stát?“ mávne nad kamny rukou sousedka. I její Vlastík už by měl jít spát.

Něco mezi medem, melasou, karamelem a žvýkačkou. Foto: Sláma v botách

Něco mezi medem, karamelem a žvýkačkou. Foto: Kate Du

Když je tedy všechna hmota ve skleničkách a víčka zašroubovaná, vytáhnu z kabelky překvapení večera. Stejně jako Katku baví fotit, já zase ujíždím na dekoracích. Pro naše home-made medy jsem pořídila stylové ubrousky s žabičkami, kterými si skleničky s naším slavným medem nazdobíme. Ještě nalepit originální etikety a ovázat víčka bílou stuhou. Myslela  jsem na všechno. Dokonalé. Potřeseme si s Katkou rukou a finálně se se svými výtvory vyfotíme. Navzdory všem protivenstvím, stálo to za to. Ženská síla! Amen.

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Pak už vleču svíjející se Ludmilu ze sousedčina bytu a tiše se loučím s panem Vlastimilem, odsunutým do dětského pokoje. V obýváku sjíždí jeho syn na plazmě angličtinu pro kojence, večerka už někdy dávno.
V devět konečně padneme já i Ludmila do postele. Žádné kojení, sorry, dekadence.

***

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

Mistrovsky zabalené (nedobytné) poklady. Foto: Sláma v botách

Pakliže jsem si myslela, že pobyt u sousedů už byl zlatým hřebem medové story, samozřejmě jsem zase byla úplně vedle.
Je ráno. Prohlížím si nádherně nazdobené skleničky na lince a zkoumám, co jsme to se sousedkou vlastně včera vytvořily. Jedna várka medu – zdá se – dopadla i dobře. Ovšem ta druhá…

Když zkusím skleničku obrátit dnem vzhůru, obsah se ani nehne. Přivoním. Celkem příjemný karamelový odér, ale když do hmoty dloubu lžičkou, ohne se v půli. Vytahuju nůž.

…  …

„Ty vo.e, co s tím budeme dělat? To je nedobytná medová rezerva, můžem to rovnou odkázat pravnukům. Do těch skleniček by se nedostal ani Copperfield,“ esemeskuju sousedce.

„Já to hodila koše, to nemělo smysl,“ odepisuje.

Jak nemělo smysl, vyhodila? Moje milá biosousedka neví, že já nic nedokážu vyhodit. Ne, když jsem nad tím strávila tolik zatracenýho času! Přece nebudeme za úplný trubky. Máme snad vysokou – i když, jasně, to dneska může říct kde kdo.

Já to z těch skleniček vytřískám. Přišlo do nich kilo třtinovýho za padesát pět korun! A taky tu jde o princip, že?

Když Lidka po obědě zase realizuje svůj odpolední spánek, hážu na kamna kastrol s vodní lázní a do ní skleničky s medobetonem. Já vám ukážu, takhle si se mnou zahrávat. Mám dvě hodiny na to, dostat ten beton ven a proměnit ho na něco užitečnějšího. Poživatelnějšího. Něco, co vám ve vteřině neslepí všechny zuby v hubě.

Vodní lázeň připravena, voda vře. Obsah skleniček je ale furt stejně kamenný. Po pěti minutách i po patnácti. „JAK TO?!“ Nejradši bych to všechno vyhodila z okna. Zásah kamenomedem by ale venku někdo nemusel přežít.

Pak hmota konečně začne trochu tát. Ne moc, samozřejmě, abych to náhodou neměla jednoduchý. Když do toho ponořím lžičku, hladina se nad ní lepivě uzavře a chvíli to vypadá, že jsem přišla o další kus nádobí. Vyletí z okna i s tím, k čemu byla navždy přilepena.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tohle není možný. To prostě nejde,“ vyšiluju, když se do kuchyně přimotá i manžel. Moje výkřiky ho přiměly zkontrolovat, co vytvářím tentokrát.

Konečně vysvobodím lžičku ze sevření lepidla. „Hele, to je normálně lízátko!!“ obracím lžičku v ruce a pozoruju, jak se z ní umělecky táhnou nekonečné zkaramelizované nitky. Kdo se o nějaký pitomý umění prosil?!

Potřebuju pana Vlastimila a jeho červené víno. Potřebuju se ožrat. Inspiraci. Když mi to nemyslí, pomáhaj jenom sušenky nebo chlast. Cukry. Hlavně rychlý cukry. Bonbony.

Bonbony! werskfj jaf …. ajdljaůůjf … v mém mozku se právě něco děje. … asljkafj …. Rychlost výpočtů bilion na biliontou. Enter enter enter. A mám to!

Já z tý medový nádhery, z tý zkaramelizovaný táhnoucí se lepivý kejdy vyrobím karamelky. Domácí pampeliškové bonbony. Original aus Tschechien. Bez éček, bez barviv a všechny ty kecy.

Z šuplete vytáhnu pečicí papír a už to na něj sázím. Prosímvás, samozřejmě že to OPĚT jde hůř než blbě. Hmota se táhne, nitkuje, lepí k lžičce, s níž to nabírám, všechno je vopatlaný, já ulepená, uslazená, překaramelizovaná. Ale nakonec opravdu vzniká cosi jako bonbony. Nebo spíš karamelové placičky. Ale výhrady si laskavě schovejte na lepší dobu. Celá kuchyň včetně mě je zralá na velký úklid, ale konečně můžu hrdě zavolat do obýváku: „Hotovo, vyrobila jsem Lidušce karamelky. To koukáš, co?“ a řasy se mi přilepí k víčkům.

Škody budu likvidovat několik dní, ale co to je proti mému velkému vítězství. Na stole leží čtrnáct pampeliškovo-medových bonbonů z nejryzejších biosurovin. Lidka asi musela v minulém životě děsně trpět, když si teď vysloužila maminku jako já.

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto  nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Poté, co výsledek (nikoliv okolní spoušť) pečlivě nafotím na Facebook, hned volám sousedce, že udělala omyl roku, když svůj betonomed vyhodila. „Jsi taky mohla mít pro Vlastíčka domácí bonbony,“ prohodím ležérně, ale hned se nabídnu, že mu pár svých přenechám.

Nemohu si dovolit novou biokamrádku ztratit. Obzvlášť ne, když to první, co mi povídá, je:  „Tak fajn a kdy se, sousedko, dáme do bezového sirupu?“

Jaký život jsem v minulosti vedla já, že jsem si tentokrát vysloužila právě tenhlecten!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentáře

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Jak jsem poprvé pila MÍZU Z BŘÍZY: Sladký elixír mládí, na který se zapomnělo

1 komentář

O kolik mladší, krásnější a vitálnější už jsem mohla být, kdybych se o pití březové mízy dozvěděla dřív?! 🙂 Nasládlá šťáva kolující břízou je plná životní síly a osvěží líp než minerálka. Naši předci ji na jaře pili, aby po zimě pookřáli stejně jako léčivý strom, který proudící míza probouzí k novému životu. Naštěstí není nikdy pozdě s pitím elixíru začít. 

 Věnováno Míšovi, Honzovi, paní M. a dalším bezva lidem na Valašsku. A Lidušce!

Už je to tradice, že každou zimu, sotva sleze sníh, vyrážím do Beskyd. Zdolat pár kopců a zkontrolovat, jestli je u mých přátel, rodiny M., vše při starém. Letos jsem vzala i malou. Má dva a půl roku, ideální věk učit jí turistice. Někdo musí mou lásku k výšlapům podědit.

Jak to souvisí s březovou mízou? Počkejte pár odstavců…

****

„Vyšlápneme si na Kyčeru, pak ke korytu a zpátky to vezmeme přes Ochmelov,“ seznamuje mě se sobotními plány kamarád Michal, můj horský vůdce pro Valašsko. Dcera už poskakuje u branky, batůžek s krtečkem na ramenou. Já si kolem pasu upínám manduku, do báglu hážu flašku s vodou z nedaleké studánky a hlásím, že jsem taky připravená.

„A ujdete to s Liduškou vůbec?“ kroutí hlavou paní M., Michalova maminka neboli velmi vitální paní, která ale na rozdíl ode mě ví, jak daleko je to od jejich chalupy ke korytu. Ubezpečím ji, že po obědě jsme natotata zpátky. Pak jdu dceru vypustit z branky, okamžitě se vyřítí k potoku. Do kopce si to pěkně vyšlápne sama, nosítko manduku beru s sebou jen pro sichr.

Tak jsem si to alespoň myslela.

Už je mi přes třicet, tak proč jsem POŘÁD TAKOVÝ PRAŠTĚNÝ OPTIMISTA?! Jako bych Michala za ty roky neznala. Z avizované dopolední procházky spojené s obědem na Kyčeře u kamaráda Jury, srandisty a nejlepšího lidového vypravěče co znám, se samozřejmě vyvine celodenní túra s brutálním převýšením.

Ale nejdřív jsem neskuhrala. Proč taky? Bylo krásně, vypnuli jsme mobil, nemusí nám být čas pořád v patách. A tak jsme chvíli pozorovali ovce a pak u Jury spořádali kotel špaget. Vtipy, kterými nás bavil, jsem okamžitě zapomínala. Po obědě jsme malou zkusili uspat na louce a sami při tom usnuli (ona ne). Chytila jsem klíště, ale to zjistím až druhý den.

Pohoda, kídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Pohoda, klídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

To nejlepší jsme pořád měli před sebou. Osvěžení v lesním korytě, do kterého čúrá voda odněkud z horského potoka. Nemělo chybu! Malá byla samé bláto a mně na chvíli přestal být hic, jak jsem ji už hezkých pár kilometrů táhla – jak jinak než – v manduce. Ne že by dcera taky sama nešlapala, ale své nadšení z túry zatím nepochopitelně projevovala jen při chůzi z kopce nebo aspoň po rovině.

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Ta bude dnes spát jako zabitá a já taky, přistihla jsem se, jak se už začínám těšit do údolí. Na tu pohodlnou houpací lavičku u Michala na zahradě.

„Jak to vidíš s návratem?“ ptám se, když si malou zase hážu na ramena. Původně přece bylo v plánu, že dceru stihnu po obědě uložit už doma. Očividně o pár hodin zaostáváme. Neřešila bych to, akorát už nám došlo jídlo. A mně energie.

„Počítám ještě tak šest, osm kiláků,“ zamýšlí se Michal. V tu ránu se pohledem srazíme u mojí lahve s cintem vody u dna. To je vše, co máme. Michal si s sebou žádnou vodu ani nebral. Samozřejmě. Flašku okamžitě zabavím do batohu. „Tohle už je pro Lidku!“ objevím v sobě ždibec mateřské odpovědnosti. I když se mi při tom málem přilepí jazyk na patro.

„Taky mám strašného sušáka, nečekal jsem, že budou ty špagety tak pálit…“ povídá Michal a nasadí tempo. Téma žízně je po zbytek cesty tabu, nemá smysl se v tom pitvat. Bez vody končí všechny naše túry po horách a já jsem pořád ta samá blbka z Čech, co znova a znova skáče na lep, že má můj valašský vůdce trasu promyšlenou, že dokáže odhadnout mé síly… No nic, asi po dvou kilometrech potkáváme poprvé ten den turisty. Lidka na tom vydělá lízátko a my se po krátké účelové konverzaci odvážíme požádat o hlt vody. Málem se popereme, kdo se napije první.

Asi vás teď napadá kontrolní otázka: Kdy už to konečně začne souviset s březovou mízou? Prosím ještě o trochu trpělivosti, nacházíme se na Valašsku, ok?

Takže se konečně blížíme do údolí. Chalupa rodiny M. už je vidět. „Uvaříme si nějaký luxusní čajík,“ zasní se Michal, ale já už bohužel nemám sílu ani si tu rozkoš představovat. Malá se navíc začíná drát z manduky. Nadopovaná lízátkem si chce dát finální sestup do údolí po svých. To jinými slovy znamená, že zbývající trasu teď půjdeme turistickým tempem dvouletého dítěte. Bože, ty víš, čím jsem si to zasloužila.

Michal naše tempo dlouho psychicky neunese a po chvíli se odpojí pod záminkou, že půjde napřed a ten čaj nám aspoň stihne příjemně vystydnout. Neříkám nic, jazyk se nefinitivně přilepil.

O hodinu a kilometr dál jsme konečně doma! Dcera sebou ještě stihne těsně před chalupou švihnout o obrubník, takže do baráku triumfálně vlítneme s krví u nosu a tím je dnešní vyčerpávající den zaplaťpánbu u konce. První den v Beskydech a já se reálně bojím, že rány si budu lízat až do konce pobytu.

„Zítra relax!“ Michal to naštěstí odsouhlasí.

A teď konečně míza…

Je ráno, tak osm hodin, a malá už si spokojeně pobíhá u rodiny M. po zahradě. Nahání kočku. Já jsem o poznání méně čilá, ale být zalezlá v domě, když mi dítě stejně udělalo budíček, se mi taky nechce. Ráno je na horách krásné, promiňte mi to klišé. Tak se stane, že se hrabu z baráku přesně ve chvíli, kdy se ze zahrady vrací prostřední z bratrů M. Honza. V ruce petku s něčím.

„Neseš si k snídani vodu z potoka?“ vtipkuju. Nejradši bych to hned vzala zpět. Honza se významně zatváří, a kdyby mi to náhodou nestačilo, pro jistotu ještě dodá: „Ty si tak hlúpá.“ Na upřímnost tohoto typu jsem od bratrů M. zvyklá, přestože mé ego má určité výhrady.

„Tak co to je?“ chci vědět, když už jsem stejně za blbou.

„Březová voda, chceš napít?“

Nemám tušení, jestli jde o nějaký vtípek, pro bratry M. taky tak typické, nebo to Honza myslí vážně. Nemusím být nutně za ještě blbější. Takže chvíli mlčím a pak ležérně nadhodím. „Jako nějaký výluh z břízy…? Z listí?“

„Ty si TAK hlúpá,“ mine mě Honza bez mrknutí oka jako ten největší póvl a zaleze do domu.

Ale o minutu později se vrací se skleničkou a vysvětlením. „Míza z břízy. Na jaře, než vypučí listy, teče celým stromem. Večer jsem navrtal kmen, a když tam strčíš brčko, do rána ti do flašky nakape spousta šťávy. Jak to, že to neznáš? Celé to vypij a dej i malé.“ A už mi podává skleničku s čirou kapalinou. Drink voní lehce po bříze, a když ochutnám, musím uznat, že jsem ohromena. Jemňounce nasládlá chuť příjemně šmrnclá březovým dozvukem. Výborný. Tohle bych uměla pít celý den třeba místo minerálky.

„Honzo, já nemám slov,“ vlichocuju se, protože vím, že to zabere, a já chci další skleničku. Za chvíli si přiťukáváme se všemi v domě a obsah petky je pryč. Bohužel Honza toho víc nemá. Při snídani horečně  gůglujeme. Chci slyšet, jaké blahodárné látky ta březová záležitost obsahuje. Nejlépe něco o tom, že jsem právě omládla o padesát let a nikdy nedostanu rakovinu.

No ale pozor! Web opravdu hovoří o omlazujících účincích. A do toho začíná paní M. vzpomínat. „Moja stařenka březovú vodu pila, aj bratranec, co si vzpomínám. Je dobrá na vlasy, na pokožku hlavy, na lupy. To sa běžně na jaře pilo,“ vybavuje si, ale dodává, že sama už na březovou mízu taky zapomněla. Honza nakonec přizná, že trik s jarním navrtáním břízy mu poradila přítelkyně (Pražanda!), které se pití mízy osvědčuje a napájí šťávou z břízy i své příbuzné. Buď požehnána, moudrá pražská ženo!

„Míza je plná minerálů, které strom načerpal z půdy,“ předčítá nám Honza z webu cesta-zeny.sk (článek ZDE), „ úžasné léčivé a vitalizující účinky, čistí organismus od toxinů. Chutná jemně a lahodně. Pokud jste někdy viděli, že tam, kde brzy zjara pokáceli břízy nebo ořezali větve, se z čerstvých řezů řine míza, umíte si představit, jaká životodárná síla proudí na jaře stromem. Když se strom probudí, začíná sát ze země vodu, kterou pročistí a obohatí mnoha živinami. Ty pak rozvádí do každé větévky a do každého pupene, který skrývá budoucí listy.“

Posvátně všichni sedíme kolem stolu a posloucháme pravdy, která Honza luští z displeje svého smartphonu. Na webové stránce Rozhlasu zase narazí na článek (k přečtení ZDE), že březová míza zpomaluje stárnutí a je jarním národním nápojem v Lotyšsku. Michal si hned vybaví, že březovou šťávu kdysi pil i v Rusku, kde je také hodně oblíbená. Aby ne, když je bříza ruský národní strom. Já náletové břízy, které postupně zamořují i ty lesy, kde by mohly růst mnohem kvalitnější stromy, moc nemusím. Ale o léčivých účincích březové kůry a listů jsem už ve svých ekoknihách četla dost a jarní elixír v podobě březové mízy je poslední kapka. Právě lituji, že nevlastním březový háj! Protože odběr březové mízy z cizích stromů má velký háček: nesmí se to!

„No samozřejmě, všechno zdravé je u nás zakázané,“ odplivla bych si, kdybych zrovna neseděla ve slušné kuchyni. Vysvětlení, proč české zákony čerpání březové šťávy nefandí, čteme z webu zkvaseno.blogspot.cz (celý článek ZDE): „Čepování mízy je analogické odběru krve a otevřená rána je rizikové prostředí pro nejrůznější hnilobné a cizopasné houby – jejich efekt se neprojeví hned, ale postupně strom spolehlivě umoří.  Také velký objem odběru mízy stromu uškodí.“ Autorka článku (mimochodem asi nejlepší článek, na který jsme v češtině na téma odběr březové mízy narazili!) ale jasně uvádí, že je možné se s majitelem stromů nebo správcem pozemku, na kterém břízy rostou, domluvit, a pokud se odběr mízy provede správně, stromu to neuškodí.

Prostě jako u dárcovství krve: Dodržte šetrný postup odběru (malá navrtaná dírka v rozumné hloubce), ránu po odběru patřičně ošetřete (sadařským balzámem ze zahradnictví, třeba) a nepřežeňte to s odebraným množstvím. Strom vám pomůže zlepšit si zdraví a vy byste mu za ten cenný dar měli poděkovat.

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Prosila bych tady navrtat a tady načepovat. Děkuji, za rok přijdu zas. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Jaké množství je ale rozumné? I to jsme chvíli gůglovali, ale stoprocentní odpověď nemám. Jeden zdroj uváděl až 50 litrů z dospělého stromu (!!), do toho bych ale s čistým svědomím nešla. Břízu na zahradě rodiny M. jsme připravili o jednu petláhev mízy a jít si pro další už nám bylo blbé. Možná jsme jen zbytečně ohleduplní, ale držím se ještě jedné životní zásady: nového pomálu. Už se ale těším, jak si v příštích letech budeme s dcerou postupně zvedat dávku. Můj táta na zahradě naštěstí taky jednu břízu má a i v okolí mých pozemků v D. se určitě nějaký vhodný strom k odběru najde.

Proč píšu v budoucím čase? Na Valašsku jsem to s břízou chytila na poslední chvíli. Její odběr je možný pouze pár dní v roce, obvykle na začátku jara. Valaši jsou naštěstí ve všem vo kapánek pomalejší… 🙂 Když jsem totiž hned zatepla volala tátovi, ať si šťávu taky načepuje, že mu určitě pomůže na ty jeho kolena, nedošlo mi, že u nás v nížině už jsou břízy dávno zalistěné. A to je kardinální problém. Míza teče stromem jen před vyrašením listů, pouze v krátkém, tak 14tidenním období obvykle druhé půlky března (nížiny) až začátkem dubna (vyšší polohy). Záleží na počasí, letos to podle všeho bylo o něco později než běžně, my jí na Valašsku popíjeli 12. dubna a na stromech tu ještě nebyl ani lístek. Míza údajně nejvíc proudí, když už jsou teplé dny, ale stále chladné noci. Tak máme do příštího roku dost času na přípravu. Buďte si jistí, že vám za rok tu správnou dobu k odběru mízy připomenu včas. Nadopovat se životní sílou a podpořit regeneraci celého těla totiž potřebuju nejen, když jsem na Valašsku.

Střih.

Dosnídali jsme a já, i když jsem včera vykřikovala, že dneska fakt relax a leháro na zahradě, cítím, že to se mnou začíná zajímavě šít. Možná jenom placebo, ale nějak nedokážu posedět.

„S čím bych tak mohla pomoct?“ ptám se paní M., která právě vyráží stříhat angrešty. „Že bych vám třeba něco zryla?“ napadá mě a v minutě jsem přezutá do pohorek. I Michal obžívá: „Uvařím výborný čaj s kardamomem!“ Za chvíli už nám v parádním servisu servíruje čajový obřad přímo vprostřed zahrady. Honza sedl na kolo s tím, že jede vytipovat další břízy. A dcera? Ta si někde pod mýma nohama hraje na krtečka, lopatkou přehazuje kompost z hromádky A na hromádku B a dělá při tom další tisíc nesmyslných pohybů.

Odpoledne už se přílivu nové energie definitivně nedá vzdorovat. Míříme na Čertovy skály, kde mi malá fakt vyrazí dech. Ta lenoška, co mě včera málem strhala a nechala se do každého kopce nosit, si to najednou mašíruje vzhůru sama, po svých, kopec nekopec. Za chvíli spolu máváme projíždějícímu vláčku ze samého vrcholku skal. Mateřské oko má co dělat, aby neukáplo hrdou slzu dojetí. Tak přece jenom to po mně podědí!

Foto: Sláma v botách

Moje následovnice, od které si v životě tolik slibuji. Foto: Sláma v botách

„Příští rok se mízy uchlastám,“ svěřuju se Michalovi, když se vracíme ze skal. „Břízy pro mě vždycky byly neužitečný plevel a postrach alergiků. Díky, že jsem se u vás o přírodě zase něco naučila.“

***

Zbývající dny na Valašsku jsme s malou zdolaly ještě nespočet kopců. Relax nebyl třeba. Pily jsme studánkovou vodu, znovu jsme se samy vyhrabaly za Kyčeru vymáchat se v korytu a taky jsem se i přes děsnou zimu prošla bosá v potoce a pak si utřela nohy trávou. Snědly jsme pár pampeliškových listů i květů sedmikrásek a pažitku ze zahrádky paní M. Studánkovou vodu jsme si nabraly i na cestu domů a u sousedů si objednaly půl kila másla od jejich krávy. Moc jsem toho nenaspala a i malé se trochu naboural zaběhlý režim. Dvakrát se mi při túře vyspala zavěšená na břiše v manduce. Přesto jsme každé ráno vstávaly už po šesté a nezůstávaly v domě ani o minutu dýl, než bylo nutné. Na rozloučenou jsem rodině M. doryla ty záhony a uvařila celému domu večeři s pestem z medvědího česneku, jehož sezóna je teď v lesích v plném proudu. Alespoň tedy na Valašsku, kde je to všechno vo ten kapánek….

S tak umordovaným tělem a přitom klidnou, odpočatou a vyrovnanou duší jsem se z jarního Valašska ještě nikdy nevracela. Děkuji. Děkuji!

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Foto: Mikumi / Sláma v botách

PS. Potřebujete ještě víc důkazů o tom, jak blahodárně bříza působí? Nebo o tom, jak mocné umí být placebo? 😉

Ať míza proudí a mně ať (břízy i vše ostatní) rostou!©

 

Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo!

Napište komentář

Tradice mám ráda, ale uzený ne. A kopřivy zatím nerostou. Takže? Velikonoční pizza!

Základem klasické velikonoční nádivky jsou vejce, kopřivy a uzený. Rovnou říkám, že uzené nejím. Nikdy jsem na něj nebyla a co máme dceru, platí na všechny uzeniny embargo. Jenže problém je i s kopřivami. Nevím, jak u vás, ale u nás na zahradě letos ještě nerostou. Tím málem, co už vyrostlo, babička přilepšuje slepicím, abychom měli kvalitní vejce. Chválím, o kvalitní vejce jde především. Ale co teda s tou nádivkou?

Včera jsem se zase zoufale procházela po zahradě a hledala, co zeleného by se tady dalo utrhnout, abych vylepšila pečené brambory, které měly být k večeři. Sem tam v trávě nějaká pampeliška, ale i o ty se přetahujeme se slepicemi, takže nedostatkové zboží. Za měsíc jich bude plná zahrada, ale teď nejsou. Kopřivy totéž. Letos prostě přišly Velikonoce moc brzo. Výsledek mého lovu po zahradě tak nebyl slavný, ale něco jsem do kuchyně donesla:

pár mladých pampeliškových listů– umyla, nasekala najemno, syrové zamíchala do tvarohu

pár květů sedmikrásky – umyla a vcelku usadila na tvaroh, pěkná jedlá dekorace

meduňka – tahle bylinka je regulérní plevel. Jako jedna z mála přežila v mé bylinkové předzahrádce invazi slimáků (o mém statečném boji s nimi ZDE), od podzima se rozrostla na dvojnásobek. Umyla, nasekala, do tvarohu.

tymián a oregáno (dobromysl) – zimu i slimáky přežily, voní, šup s nimi do tvarohu.

pažitka – žádná sláva, ale něco roste, trocha na posypání brambor se našla.

 

Byla to bašta, lidi, a tak se v mé hlavě začíná rodit nápad. Podpořený ještě tím, že jsem o víkendu  KONEČNĚ pekla tuňákovou pizzu se špenátem (manželská story, která tomu předcházela, ZDE), kterou jsem měla už dlouho v hlavě, a jak tak nahoru rozklepávám páté vejce, došlo mi to…!

Tradiční velikonoční nádivce letos nejsou okolnosti nakloněny, tak to nebudu lámat přes koleno. Z vajec, špenátu (mám ještě svůj mražený), čerstvých bylinek a lupení ze zahrady, a konec konců i z těch kopřiv, když nějaké seženu, uděláme velikonoční pizzu. Místo uzeného přijde tuňák (verze pro mě a dceru) a pro manžela šunka (druhá varianta).  Tradice dostane trochu na frak, ale who cares, že jo? 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Slámina velikonoční pizza s vejci, špenátem, lupením, bylinkami a tuňákem  nebo šunkou
Foto: Sláma v botách

Méně košér varianta, ale taky děsně dobrá, se šunkou… Foto: Sláma v botách

Těsto (na 2 velké plechy)

3 a půl hrnku hladké mouky (použila jsem pohankovou – 2 díly bílou, 1 díl celozrnnou, samozřejmě lze z normální pšeničné)

3/4 hrnku oleje (dala jsem řepkový za studena lisovaný)

1 a půl hrnku vody

1 kostka droždí

1 lžička soli

1. Ohřejte trochu vody (teplota tak kolem 30 stupňů) a rozdrobte do ní droždí. V teple nechce chvíli kvasnice pracovat.

2. Do mísy nasypte mouku, přidejte sůl. Omrkněte kvasnice. Když to už v hrnku bublá a kvasnice vzešly nahoru, přelijte kvásek do mísy s moukou. Přilijte olej a zbývající vodu. Začněte hníst těsto. Chvíli to bude trvat. Podle potřeby  buď ještě přilejte vodu nebo naopak, pokud je těsto až moc mazlavé a lepkavé, dosypte mouku. Těsto by mělo vytvořit vláčný bochník, který pak necháte v míse pod utěrkou kynout. Chce to aspoň hodinku. I kdyby vám těsto moc nevykynulo, žádná tragédie to není, pizza prostě bude hutnější. No a? 🙂

3. Nakynulé těsto rozdělte na dvě části a každou pomoučenýma rukama nebo válečkem rozválejte na plech vyložený pečícím papírem. Máte hotový korpus a teď ho nazdobit.

Mazání

Tohle je klíč k výborné pizze, není totiž nic horšího než suchá pizza . Mazání musí být dokonalé. Nešetřte na množství, dá výsledku chuť.

Foto: Sláma v botách

Pomazat, dozdobit, upéct. Těšte se na výsledek! Foto: Sláma v botách

1 konzerva sekaných rajčat, ev. rajčatové pyré (použila jsem vlastní zavařená rajčata z léta, rozmixovaná)

olivový olej – hodně, až budete mít pocit, že to už bylo dost, ještě přidejte.

čerstvé nebo sušené bylinky – tymián, oregáno, rozmarýn

česnek – rozetřený, množství jak kdo snese, já dávám 3-5 stroužků českého česneku

sůl

Promíchejte a natřete tím obě těsta. Na tuňákovou varinatu stačí dát mazání trochu méně, na šunkovou ho nalijte víc.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tuňáková varianta

1 konzerva tuňáka ve vlastní šťávě nebo oleji (šťávu i olej zceďte)

listový nebo sekaný špenát – hodně. Špenát se při pečení „zcucne“, takže sypte na pizzu velkoryse.

kopřivy, pampeliškové listy, meduňku – co najdete na zahradě. Omyjte, kopřivy pro sichr zpařte horkou vodou (pečení ale žahání taky zneškodní).

vaječné žloutky – množství jak kdo rád, já dávám na jeden plech i 6 (máme vejce zadarmo:))

strouhaný sýr – není nutné

Foto: Sláma v botách

Před pečením. Foto: Sláma v botách

První na pomazané těsto rozprostřete tuňáka, pak po důkladně zasypejte špenátem, kopřivami, pamepliškami, nahoru rozklepněte vejce a kdo má rád, může ještě trošku postrouhat tučným sýrem (gouda?).

Foto: Sláma v botách

A po upečení… Foto: Sláma v botách

 

Šunková varianta

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

plátky šunky

plátky sýra

bazalka – v této variantě její chuť vynikne, máte-li doma, určitě na ni nezapomeňte

meduňka, pampelišky – nasekané, stačí trošku

Opět na pomazané těsto rozprostřete šunku, na něj sýr, pak bazalku….

 

… A dáme do pořádně rozhicované trouby, tak 200 °C. Po pár minutách teplotu stáhněte na 170-180, ať oliváč tolik netrpí.

Pečte cca 15 minut, až uvidíte, že okraje pizzy chytají tmavou barvu. Myslete na to, že pizza se musí propéct i u středu, kde je nejnižší teplota, takže raději mít okolto tmavé než prostředek nedopečený.

V mezičase pečení si ještě můžete v kastrolku na sucho, bez oleje opražit semínka dle vlastní chuti, kterými pak hotovou pizzu na talíři dozdobíte.

Po vyndání pizzu zkontrolujte, a jestli se vám zdá sušší, ještě ji klidně pocákejte trochou oliváče.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ouvej, a já že chtěla dělat nějakou nádivku?! Za tohle vám koledníci urvou ruce!

 

Hezké Velikonoce! A ať mi rostou!©

 

 

Teplý zimní zeleninový salát z černé a bílé ředkve – k bramborám, rýži, kachně…

2 komentáře
Šopák, řecký, okurkový… V létě není se saláty problém, ale co v zimě? Já to teď řeším touto teplou přílohou ze zimní zeleniny.

Základem je karamelizovaná cibulka a balsamikem zkropená černá a bílá ředkev. Aha, to jsou ty dvě zeleniny, co jsou jich v zimě plné obchody, ale vás nenapadá, co a jak z nich uvařit. Takže si pište recept na tento kyselosladkoštiplavý salátek, který vás báječně prohřeje. 

Skleníková zelenina z Holandska nebo Španělska nemá žádnou hodnotu. Výživoví specialisté dokonce tvrdí, že letní zelenina jako rajčata nebo okurky se v zimě ani jíst nemá. Ochlazuje a tím oslabuje tělo, které je pak náchylnější k nemoci. Chuť na zeleninu je lepší uspokojit z domácích zdrojů. Cibule, pórek, bílé a černé ředkve… zimní zeleniny taky není tak málo.

Co přijde do salátu

Bílá ředkev zvaná vodnice nebo daikon je zimní zeleninou, která se u  nás dobře pěstuje. Vyrostla dokonce i mně, zahradnickému elévovi. Dobře přežívá uskladnění ve vlhkých sklepích (kdo má suchý, zahrabte do pilin nebo písku podobně jako mrkve). Chuť má lehce štiplavou, trochu podobnou ředkvičkám, s nimiž je vodnice příbuzná. Cenná je hlavně proto dostatek vitaminu C, který je nám v zimě vzácný. A pro enzym mirosináza, i když ten obsahuje hlavně v syrovém stavu, var ho ničí.

Černá ředkev je její kulatou příbuznou. Chuť i obsažené vitamíny mají podobné – hodně céčka, hlavně v syrovém stavu, beta-karoten, některá béčka, vápník, železo, hořčík. Fytoncidy neboli přírodní antibiotika. A hlavně síra obsažená v hořčičných silicích (proto ta štiplavost), která stimuluje játra a pomáhá tělo zbavovat se těžkých kovů.

Salát obsahuje ještě cibuli, která je všelék, a pórek, aby se talíř barevně rozsvítil a dodali jsme tělu i nějaký chlorofyl (důležitý pro játra).
Balsamiko a tmavý cukr, který na pánvi zkaremelizuje, pro zajímavější chuť. Nepřežeňte to s nimi ale, mají salát dochutit, nikoliv chuť přebít.

A vaříme (pro 2 jedlíky)

1. 2 střední cibule oloupeme a nakrájíme na kolečka. Očistíme a „nakolečkujeme“ také bílou část z jednoho menšího pórku.

2. Na pánvi zpěníme sádlo (vegani: nebo olivový olej) a zeleninu na něm začneme restovat. Osolíme.

3. Když zesklovatí, přidáme oloupanou a nahrubo nakrájenou černou ředkev (1 kus) a bílou ředkev (obvykle se prodávají hodně velké, takže stačí třetina). Krátce zasmažíme.

4. Pokapame 1-3 lžicemi balsamikového octa, jak kdo rád kyselé, a posypeme cca 2-3 lžicemi tmavého cukru. Necháme minutku dvě karamelizovat. Ale mícháme, ať se nepálí. Kdo cukr nechce v jídle ani v malém množství, může použít melasu, med, agávový sirup…

5. Hotový salát na talíři dozdobíme jemně pokrájenou zelenou částí pórku a můžeme ještě zkropit trochou oliváče. Finíto, mňam!

 

Na pánvi je hotovo. pak už jen na talíři zasypat zelenou pórkovou  natí a šplíchnout ještě trochu panenského oleje. Foto: Sláma v botách

Na pánvi je hotovo. Teď už jen na talíři zasypat zelenou pórkovou natí a šplíchnout trochu panenského oleje. Foto: Sláma v botách

K čemu salát jíst
Teplý salát z ředkví jsme si poprvé (ještě bez pórku) udělali ke stakům z kachních prsou a rýži s quinolou. Foto: Sláma v botách

Teplý salát z ředkví jsme si poprvé (ještě bez pórku) udělali ke stakům z kachních prsou a rýži s quinolou. Foto: Sláma v botách

K bramborům u jídel, kde byste třeba sáhli po kečupu nebo hořčici.

Ke kachním prsům dělaným jako steak (sráží tupou tučnost kachny)

K žebírkům nebo jinému grilovanému masu.

Ke klobáse a obecně k uzeninám, pokud je jíte.

Jak recept vznikl

Nedávno jsem poslala manžela do D. nafasovat ze sklepa nějakou zeleninu. Už jí tam bohužel moc uskladněné nemáme. Mrkve a spol. je sice zatím dost, ale kdo to má furt dokola jíst? Za chvíli se z nás stanou králíci. Ještě máme ve sklepě nějakou řepu, ale tu si šetříme na chipsy, které z ní pečeme (recept na řepelky ZDE).  Pak už na zahradě zbývá jen zimní pórek a ve sklepě nějaká ta cibule a červená a bílá ředkev. A právě ty se staly základem pro tuto teplou zeleninovou přílohu. Pekli jsme totiž k obědu kachní prsa s basmati rýži a quinolou. Je to výborné, ale tupě tučné. Po nějaké zelenině oběď přímo volal. Že z náhodného experimentu vznikne zajímavý zimní salát, ke kterému se budeme vracet, mi došlo, až když jsem ochutnala. A zalitovala, že jsem salátu neudělala víc. 🙂

Ať chutná i vám!

 

Vaše Sláma v botách ©

Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky…

5 komentáře

Nestalo se nic výjimečného, žádná svatba ani luxusní dovolená. Asi je to jednoduše sluníčkem. A endorfiny, které se mi vyplavují při práci. Prostě mi připadá, že uplynulý měsíc byl jedním z těch TOP v mém životě.

 

Každou volnou chvíli a snad všechny víkendy jsem trávila na zahradě. Fakt je, že jsem musela makat. Mulčování selhalo, plevel roste VŠUDE!  A jelikož květen byl oproti předchozím měsícům dost deštivý, na záhonech vše bují – kromě toho, co tam chci, hlavně to, co tam zas tak úplně nechci. Už jsem se naučila jíst pampeliškové listy v salátu a sedmikrásky v polívce a dokonce i ta lebeda je prý jedlá. Ale ty metráky pampelišek a spol., které týden co týden na záhoně sklízím, by prostě nesnědla ani celá vegetariánská vesnice….

 

Celé dny jsem nedělala nic jiného než:

1. Sela jsem a sázela nové rostliny. Po „zmrzlých mužích“ v půli května přišly na řadu rostliny-citlivky jako rajčata, celer, dýně, různé druhy fazolí, květáky, brokolice…

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí... vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí… vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

2. Sháněla jsem všude po zahradě vhodný mulč, do kterého nově zasazené rostliny zahrabávám v naději, že alespoň trochu odrazí invazi plevele.

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku, jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku. Jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

3. Plela jsem, plela a plela. Protože lebeda a ptačinec dokážou prorůst i deseticentimetrovou vrstvou mulče!

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně - můj odhad. Foto: Sláma v botách

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně – můj odhad. Foto: Sláma v botách

4. Vyráběla jsem hnojivé zákvasy, aby mi to všechno pěkně vzkvétalo a zdravě rostlo (budoucnost ukáže).

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

5. Vyhřívala se a opalovala. A jde to rychle, protože na zahradě makám hlavně přes poledne, když dítě spí. Nejspíš se brzy dotáhnu na barvu hořké čokolády, kterou si můj táta pěstuje díky zahradničení na těle od prvních teplých dní.

Po zahradě v plavkách, to je klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

Po zahradě v plavkách, to je u táty v K. klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

6. Zkoušela jsem nové recepty z méně obvyklých druhů salátů, které jsem vypěstovala.

Polníček – původně to byla divoká zelenina, ale dneska už se běžně pěstuje jako salát, nedivím se, je tak křupavý a svěží!

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Šťovík zahradní – je vážně kyselý! Salát s ním netřeba kropit balzamikem. Když už, jen trochu.

Mizuna – neboli japonský salát. Chuť velmi jemná, příští rok jí určitě vysázím víc (vzala jsem v zahradnictví JIKL na zkoušku dvě sazenice, přístě klidně deset!). Má tmavší listy než klasický hlávkový salát, když se udělají dohromady, nádherně to vypadá. A jak jsem se dočetla: „Listy jsou hodnotné především pro vysoký obsah vitaminu C, draslíku a vápníku. Nízký obsah cukrů předurčuje tuto zeleninu jako vítané zpestření pokrmů pro diabetickou i redukční dietu.“ – jo, to se taky hodí.

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od... slimáků? Foto: Sláma v botách

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od… slimáků? Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice – lehce pepřová, pikantní chuť… Salát z ní mi moc nejel, ale když jsem přidala pár pokrájených listů do klasického salátu, dodalo mu to novou chuťovou dimenzi, která se mi zalíbila. Hořčice roste rychle a bujně, zatímco jsme tu a tam snědli pár lístků, stal se z ní gigant s přerostlými houževnatými listy. Do salátu už se moc nehodí, ale nevadí. Jednak jsou listy této rostliny úžasně dekorativní, takže se hořčicí na záhoně kochám, ale údajně se dají i v této giant podobě využít v kuchyni, prý „starší listy doporučujeme nakrájet a rychle podusit ve wok pánvi s kuřecím nebo vepřovým masem.“ Vyzkouším, uvidím!

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Řeřicha – to vlastně není salát, spíš hodně pikantní bylinka, která vyroste v záhoně během pár dní jako voňavý koberec. Stačí pak nůžkami ostříhat a finálně s ní posypat (trošku, je fakt výrazná!) v podstatě jakékoliv hotové jídlo. Něco jako pažitka, řekla bych. I vitaminu C by měla mít nějak podobně. Vysévám každý týden nový „flek“ řeřichy, aby mi postupně dorůstala. A když zrovna nemám čas a chuť sklízet, nechám ji na záhoně růst jako živý mulč, kterým jen tak něco dalšího neproroste. Ideálně se má sít pod brokolici, její ostrá vůně má totiž (ještě to nemohu potvrdit) odrazovat případné škůdce.

Kromě salátů sklízím ještě další laskominy, například:

Vše odstartovaly koncem dubna ředkvičky. Tři řádky byly až moc, najednou jsme měli asi metrák ředkviček a co rychle s nimi, než zdřevnatí? Takže jíme ředkvičky v ranní polévce, odpoledne je najemno strouhám  na oběd (ať vařím cokoliv), odpoledne sem tam nějakou zakousneme jenom tak, k večeři na ředkvičkách dusím maso… Nesypu je snad jedině na pudink.

Děkuji pěkně, ale po měsíci intenzivní sklizně už ředkvičky nechci minimálně rok ani vidět!

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Rozjíždí se sklizeň kedlubnů.

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Ve velkém jedu ve špenátu. To byla panika, že jsem ho vysela pozdě a kdovíco, bla bla bla (článek ZDE). Takže mám v mrazáků už osm pytlíků se špenátem, nesčetněkrát jsme ho dělali  jako přílohu k různým jídlům… A teď jsem se dozvěděla od Ópy, že až špenát z řádků kompletně dosklidím (což jsem učinila koncem května), můžu ho na totéž místo vysít znovu a ještě mi stihne vyrůst další vlna pozdního! Chápete, že já si kvůli tomu „pozdnímu výsevu“ dělala nervy?!?

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

 

******

Jsem vážně ráda, že po třech měsících piplání teď neřeším problém, že by nebylo co sklízet. Spíš se mi občas stává, že pro samou práci a péči o záhony sklízet zapomínám…

Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že budu mít zrovna takovouhle starost.

Prostě jak říkám, květen byl úžasnej měsíc!

Ať mi rostou!©

 

Kolik zeleniny by měl jíst dospělý člověk?

Napište komentář
Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Pěstují se jako léčivé pokojovky, ale na léto je vyhodím před barák, má jim to prospět.   Foto: Sláma v botách

 

Minule jsem psala o tom, že jsem u nás ve městě moc nepořídila se sazenicemi speciálních bylinek a divokých rostlin (článek ZDE). Takže to teď zkouším na internetu. A najednou nic není nemožné. Jenže za všechno se platí.

 

Objevím šikovné zahradnictví Jikl, které zasílá sazenice na dobírku. Jenže… Házím ty cifry do iPadu, sčítám, sčítám… a jdou na mě mrákoty. Tohle bohužel taky nebude moje cesta. Většina rostlin stojí kolem 40 Kč (a více) za kus, já mám zálusk tak na sto kousků. Tohle bych manželovi nevysvětlila. Na podzim mě čekají největší investice, totiž nákup stromků a keřů, při kterém si teprve sáhnu hluboko do prasátka. Musím se prostě smířit s tím, že moje zahrada bude ideální až za rok.

 

Nemilosrdně svoje požadavky seškrtávám (snad mi to ježci a žáby odpustí) a nakonec posílám do zahradnictví objednávku asi za pětistovku. Řada rostlin, které jsem si vyhlédla, stejně není právě skladem, spousta jich bude k prodeji až později v květnu, tak beru, co je. Posvátnou bazalku, svatolínu cypřiškovitou, rýmovník, Brahmi neboli bakopu drobnolistou, kalísii vonnou, citronový tymián, měsíček lékařský, estragon…

 

Na zásilku čekám docela dlouho, a jak už to bývá, dorazí zrovna v den, kdy se mi ale vůbec nehodí jet na zahradu rostliny sázet. Je hnusně, zima, prší, a ještě se k tomu připlete Ópa. 

 
Ópa mi už od začátku dubna vozí jednou týdně svoje výpěstky.
„Na jaře se má jíst zelený,“ pronese pokaždé, když mi strká do ruky pytlík plný petrželové nati, libečku a pažitky.
Vždy po něm okamžitě skočím (po tom pytlíku!). Moje pažitka pěstovaná ze semínka pošla. Sadička pažitky z farmářského trhu se ujala, ale je to zatím malá rostina, velká úroda z ní ještě není. Sklízím akorát trochu pažitky, kterou jsem si pokusně vysadila loni. Jenže my jedeme v pažitce první ligu, naši spotřebu nepokryje. Proto se hodí, že mám zásobování pokryté spolehlivým externím dodavatelem.

 

Ópa u nás nikdy dlouho nevydrží. Vyšlápne si čtyři patra, otočí se v chodbě, zkontroluje, že jsme živí a že „je všechno v pořádku“, a jakmile ode mě dostane, co potřeboval slyšet, dál už nevnímá a zase sedá na kolo.
Bedny s bylinkama si ale v chodbě všiml hned. A už si vytahuje brýle. Sakra, zapomněla jsem na botníku válet fakturu…
Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

„Ježišmarjá!“ zahučí nejmíň třikrát, když studuje, co všechno jsem nakoupila. Když účet nakonec položí, povídá mi: „Za nás se holt jedlo jinak… A taky jsme vyrostli!“
„Jak to myslíte, že jste jedli jinak?“ chci vědět, zatímco mu z ruky odebírám fakturu. Před manželem ji asi raději schovám.
„Vyrostli jsme na bramborách, na mouce… Vy jíte toho zelenýho až moc. Nevím, jestli děláte dobře.“ 
„Že to povídáte zrovna vy! Vy přece taky jíte hodně zeleniny,“ namítám.
„No jó, ale vy pomalu nejíte nic jinýho. Nic se nemá přehánět,“ ukončuje debatu.

 

Aby mohl odejít s lehkým pocitem, ubezpečuju ho, že náhodou jíme úplně všechno, i maso (o to mají vždycky největší starost v D.). Vysvětluju, že zelenina je zdravá, ale obsahuje dneska míň vitamínů než v minulosti, tak se jí musí jíst víc. Že pole jsou už vyčerpaná, že mrkve ze supermarketu nejsou totéž jako mrkve za jeho mladých válečných let…
Ale je jedno, co říkám. Vidím, že Ópa mě nevnímá. Viděl, co viděl.

 

Když sedá na kolo, poznám podle jeho neobvykle ohnutého hřbetu, že mu přibyly starosti. Moje ubezpečení, že je u nás doma všechno v pořádku, právě utržilo vážné trhliny.
Ať mi rostou!©

„Stejně vám to zplesniví!“

1 komentář
Foto: Mikumi

 

Jak jsem si celou zimu četla ty své ekozahradnické příručky, pod rukama mi rostl nekonečný seznam rostlin, které nutně musím na své biozahrádce mít, aby harmonie všehomíra volně proudila. Aby se u mě zabydlely žáby a hlemýždi a moje karma se konečně vylepšila.

 

Mám v plánu vysázet rostliny, z nichž polovinu znám jen podle jména. O zbylých slyším poprvé v životě. Nevím, jak vypadají, ale mám teoretické znalosti o tom, k čemu se hodí. A rozhodně je na svém pozemku chci!

 

To máme muďoul, mišpuli, oskeruši, mizunu, svatolínu, máří list balšámový, agastache anýzovou, merlík všedobr, šišák bajkalský, routu vonnou…

 

Do své bylinkové zahrádky sháním speciální posily.

Do své bylinkové zahrádky sháním speciální posily. Foto: Sláma v botách

Stromy a keře se dají sázet buď na jaře, nebo na podzim. Při podzimním sázení odpadá otravná starost o neustálou zálivku. Že bych měla celé léto tahat po zahradě konve s vodou, to si ani nezkouším představovat. Keře přijdou na řadu až na podzim. Teď se pustím do sázení speciálních bylin a divokých rostlin, které se jindy než na jaře nesázejí.

 

Vyzbrojená svými lestry vlítnu do zahradnictví u nás ve městě. Sepsané to mám podle abecedy, takže začínám s agastache anýzovou.
„Kdybyste měla, vezmu si klidně tři,“ prosím prodavačku. Krátká chvíle ticha.
„Agastache anýzovou,“ opakuji název rostliny ještě dvakrát. Prodavačka nakonec přizná, že o něčem takovém nikdy neslyšela.

 

Tak to zkouším s citronovou trávou, oblíbenou ingrediencí v thajské kuchyni. Okamžitě mi hlavou proletí vzpomínka na příjemnou letní terasu thajské restaurace Noi na pražském Újezdě…

„Jano, nějakou trávu? Víš o tom něco?“ volá si prodavačka posilu ze skladu.
„Něco s citronama…,“ vysvětluje a já už začínám tušit… Znovu se zahledím do svých seznamů. Na černohlávek obecný a čechřici vonnou asi nemá smysl se ptát.

 

Nakonec si odnáším majoránku, oregano a bazalku, které už ale v bylinkovém záhoně jednou zasazené mám. A řeřichu, takže přece jen něco…

 

„A můžeme se zeptat, k čemu to potřebujete?“ otočí mě prodavačka, když už jsem na odchodu.

 

Přemýšlím, do jakých podrobností zacházet. Harmonii všehomíra asi vytahovat nebudu.

 

„Dočetla jsem se, že některé rostliny se navzájem chrání proti nemocem,“ odpovídám jen obecně, „tu agastache jsem například chtěla k rajčatům…“
„Jako že byste je nepostříkala?“
„Nechci je ničím stříkat. Snad bude stači, když porostou s celerem a bazalkou.“
„Vám to zplesniví…,“ prorokuje paní rezolutně.
„Možná, ale chci to zkusit,“ zakončuju a už jsem venku.
Přes otevřené dveře ale ještě zaslechnu, jak prorokyně povídá té druhé: „Vidíš, já ti říkám, že bylinky jsou zlatý důl. Příští rok se na ně vrhneme!“
Rajčata a celer by měly vyrůstat spolu.

Sazenice celeru (vlevo) a rajčat (vpravo), made by Ópa. Rostliny by měly vyrůstat spolu. Foto: Sláma v botách

Ráda vám dám, dámy, šanci. Napřesrok se tu zkusím zeptat na ten černohlávek s čechřicí.
Ať mi rostou!©