Jak mě Ópa posílal do Kauflandu

5 komentáře
Nikdy mě nepřestane udivovat náš Ópa. Teda myslím manželova dědu z maminčiny strany. Poslední mužský potomek německé sedlácké rodiny zpod Oblíku už dnes hospodaří jen na dvorečku deset na patnáct metrů, ale přesto mě celou zimu zásobuje červenou řepou, nakládaným celerem, fazolkami a sušenou petrželoívou natí. A také osobním příkladem, že i v jednaosmdesáti můžete být schopni vyšlápnout třikrát za sebou čtyři patra v paneláku, s pravnučkou v náručí! – a po posledním výstupu připustit, že už to není, co bývalo.

 

Pokud Ópa zrovna nebere mou dceru na dvouhodinou procházku po městě, jezdí na kole po vsích a polích v okolí a má všechno v merku. Ví, kde zrovna dozrávají špendlíky nebo kde se válejí po polní cestě švestky, odněkud přiveze hrušky („ale rychle je snězte, jsou natlučený“), dokonce objevil i místo, kde rostou volně jako plevel topinambury. Běžně je kupuji na nedaleké biofarmě – kilo za 55 Kč.

 

„Ópu si vyzpovídej, co a jak se na zahradě seje. On to všechno zná, kdy co zasadit, co se k čemu hodí,“ radí mi tchán a já se tomu nebráním. Ópa se mi dlouhodobě osvědčuje.

 

Potíž je v tom, že i tady narážím na problém, který mám třeba s d.- babičkou. Naprostá neschopnost předat informaci. 

 

Páčím z Ópy konkrétní rady, kdy co seje a které rostliny dává vedle sebe. Vůbec mě nechápe. V Kauflandu mají dvoukilovou síťku mrkve za dvacet korun, tak v čem je problém? 
Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastyňákové) chipsy fritované v přepuštěném másle ghee.

Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastiňákové) hranolky, fritované v přepuštěném másle ghee.

„Vy snad nebudete sít?“ vyzvídám.
„Ale, copa já, já už nic….“ mává Ópa rukou.
„Ale řepu přece máte vlastní, ne?“ chci vědět.
„No řepu jo.“
„A celer přece taky, nebo ne?“
„No tak pochopitelně, celer ano,“ přitakává mi s výrazem, „že se vůbec můžete na něco tak samozřejmého ptát“. 
Postupně se dobíráme k tomu, že Ópa dokáže na svůj minidvorek díky vymazlenému systému výsevu vtěstnat úplně všechno, špenátem počínaje, rajčaty a pažitkou konče!
„No a jak to teda kombinujete, Ópo?“
„Áale, já už nic neseju.“
Hm, že bych se přece jenom rozjela do toho Kauflandu?
Ať mi rostou!©

Krev, pot a zahálka (moje verze permakultury)

Napište komentář
Ještě na jeden výdaj v přehledu vstupní investic jsem zapomněla – necelou pětistovku stála kniha Kompletní návod na založení biozahrady a rodového statku od Jaroslava Svobody (super jméno pro zahradníka). Je to čtyřsetstránková bichle s krásnými motivačními fotkami úrody na obale. Udělala jsem si z ní svou zahradní bibli a zdroj informací, na který všechno sázím. Autor slibuje, že když se budu jeho rad držet, nečeká mě na pozemku žádná otročina a jedinou námahu zažiju při sběru hojné (nad)úrody, případě když se k té hojnosti budu prosekávat mačetou. No výborně. Prý je to bible líných zahrádkářů! Ještě lepší.
Čtu si v knize každý večer před spaním jako v pohádkové knížce, vždycky pár stránek na dobrou noc. Jeden večer se mi zdá, jak sedím na zahradě zavalená obrovskými koši obrovských červených jablek (patrně Rubín delicious). Jindy vidím svou dceru šplhat po obrovském stonku popínavé fazole na střechu jakési dokonalé moderní dřevostavby.
Ano, i o tom Jaroslav píše. Vlastní studna, solární panely, ekotoaleta, na pozemku remízek, aby měl váš muž dost dřeva, až začne pro rodinu stavět dům, kousek stranou jezírko se skotačivými pstruhy, nějaké ty včely. A uprostřed této dojemné telenovely se po vlastní louce plné léčivých bylin honíte vy se svými šťastnými ratolestmi a někde z povzdálí vás sleduje oddaný pes.
Přesně po tomto samozřejmě celý život toužím. Je důležité mít v životních prioritách jasno.
Tak, a teď otevřít oči. Pokud se mám permakulturní dokonalosti dožít na svém pozemku ještě v tomto životě, znamená to d.-ckou zahradu úplně překopat. Nenechat tam stéblo na stéble. Sázet a mulčovat. Kopat jezero, přivézt kachny, slepice. Zpravokořenit roubovance. Míchat hnojivé zákvasy, přehazovat kompost. Kopicovat (neplést s obcováním!) Ale klidně i obcovat. To mi připomíná: trávu pokosit, seno nasušit…
Něco mi říká, že život plný zahálky a lelkování si vydřu potem a krví.
Ať mi rostou!©

Co musí mít zahradnice nutně v šatníku?

2 komentáře

Svoje zahrádkaření jsem zahájila nákupem vhodných pomůcek. Gumáky (160 Kč), montérky (399 Kč), dvoje rukavice (kus á 49 Kč), semena všeho druhu (600 Kč rovných).

Následovala výbava pro dceru: gumáky (260 Kč!), nejmenší dětské montérky (349 Kč), motyčka, hrabičky, kyblíček, konívka, vše z plastu (cenu si nepamatuju). Sezonu začínám s lehkou finanční ztrátou, ale vzala jsem si k srdci moudra velkých byznysmenů, že kdo se připosraně drží při zemi, nemůže očekávat velký třesk. A taky doufám, že to jsou na čas poslední investice a odteď že mi úrodná země začne vše štědře vracet.

Co musí mít biozahradnice nutně v šatníku

Zahradnice v novém outfitu. Foto: Sláma v botách

Mimochodem, k narozeninám jsem dostala od příbuzných dárkovou sadu lopatek a motyk s květinovým potiskem a dále romantické rukavice v módní fialové barvě, rovněž s květinovým potiskem Takže přece jen mě podporují! Anebo se mě jen zuby nehty snaží motivovat, ať hlavně té zahrady hned nenechám a prachy nevyletí zbytečně do luftu?

Ať mi rostou!©

Zahrada – nejnovější módní výstřelek

7 komentáře

Za poslední rok jsem si prošla různými obdobími. Začalo to domácím pečením chleba. Sehnala jsem si kvásek, ošatku a jala se hníst těsto. Dvakrát do týdne u nás voněl byt. Luxusní chlebík.

Domácí kváskový chléb Slámy v botách

Domácí kváskový chléb podle Slámy v botách

Pak jsem se v létě dala na makrobiotiku. Oklikou mě k tomu dovedl kamarád Michal, vegetarián a amatérský režisér, který právě natáčel dokument o chlebu. Hodila jsem se mu do záběrů. Jenže makrobiotika pečivo vůbec neuznává. Vše se točí spíš kolem sóji, mořských řas a rýže. S pečením chleba byl rychle šlus.

Na podzim jsem se seznámila s Mišou, nutriční specialistkou celebrit, která mi konzultuje články pro jeden ženský časopis. Její plamenné filipiky proti sóje mě vyděsily. Co když je to byť jen z poloviny pravda?! Najednou mi ty makrobio recepty nějak přestaly chutnat.

A pak přišel nápad se zahradou. Vlastně chápu, proč mi nikdo nevěří, že u motyky vydržím. Čekají, že je jen otázka času, kdy si někde přečtu, že i domácí zelenina může škodit zdraví, a klidně nechám shnít úrodu (bude-li jaká) na záhonech. Ale to se samozřejmě nestane. I když… nedávno jsem se dočetla, že u zahrádkářů je mnohem vyšší riziko nákazy různými parazity…!

Ať mi rostou!©

Kápo přes cibuli

7 komentáře

Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©

Motyka místo sexu

Napište komentář

Před dvěma lety jsem psala do pánského časopisu články, jak balit ženské a dobře to s nimi umět.

Zkušená Veronika má teď Slámu v botách

V dobách, kdy jsem byla za buchtu z metropole. Foto: archiv/OT

Pak jsem se odstěhovala z Prahy, porodila a začala studovat návody na založení kompostu. Ale ono to spolu souvisí. Když vypadnete z metropole, na zásadní kariéru v novinařině už to nevypadá. Takže si pořídíte dítě. A to dítě chcete krmit něčim normálním. Trikatelu nefandím. Proto ten kompost.  A zahrada, záhony, monterky a gumáky.

A o rok později...

A o rok později… Foto: Sláma v botách

Můj táta zahradničí od doby, co jsem na světě, ale do svých tajů mě nikdy nezasvětil. Ne že bych o to stála. Proto se teď musím učit od píky. Ale mám vysokou školu. Vypěstovat pár mrkví dceři do polévky bych měla zvládnout. To si opakuju pokaždé, když nejistě vstupuju na to nové, neprobádané, zabahněné území.

Ať mi rostou!©

Zahrádkářská panna

1 komentář

Přemýšlela jsem, jakou fenomenální větou by měl tenhle blog začít. Ideálně bych si představovala něco geniálního jako “Tak nám zabili Ferdinanda.” Ale jediné, co mě napadá, je:

Vylezly mi ředkvičky.

Asi to tak nechám. To odpoledne, kdy jsem zjistila, že se na mých záhonech začíná něco klubat, jsem se prošla po zahradě patřičně vyprsená. Právě mi spad ze srdce jeden veliký šutrák. Jsem totiž zahrádkářská panna. Nezkušená a nervózní, jak tenhle experiment dopadne. Začíná moje první sezóna s motykou. Celou zimu jsem studovala teorii a brzy se ukáže, jestli budu celé rodině pro smích, nebo se budu spokojeně tetelit nad sklizní ve sklepě. Ty ředkvičky jsou příslib.

Ať mi rostou!©