JÍST, KUCHAT, PORCOVAT… Proč je jednodušší pěstovat fazole než kuchat slepici

5 komentáře

Na počest zvířatům, která denně nasazují životy pro náš plný břuch.

Kamarádi mě nedávno šokovali novinkou, že zakládají králičí farmu, ale pozor, na dvorku městské vily! On stloukl z pár prkýnek provizorní králikárnu a ona nad výběh umístila slunečníky, aby se pepici při pastvě nepřehřívali. Nestačila jsem valit oči, když jsem to viděla na FB.

Takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

A takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

„Ale to není všechno,“ svítí Markétě oči. „Po králicích jsou na řadě kuřata. V prosinci vás zveme na zabíjačku.“

Načež nám David přináší karton vajíček. Taky jejich domácí!

No nedalo mi to, musela jsem jejich městské hospodářství vidět.

Ve výběhu skotačí osm ušáků a my je s Markétou pozorujeme ze zahradních lehátek, situovaných přesně proti králičímu výběhu. „Je to paráda,“ pochvaluje si novopečená farmářka, „lehávám tu, pozoruju králíky, hotový balzám na duši,“ a hladí si u toho těhotenské břicho. Až začínám pochybovat, jestli svoje pepiky jednou dokáže sníst.

Pak si ale vzpomenu na Davida, jeho dřevorubecký plnovous a paže jako duby… Markéta, protože mi nejspíš čte myšlenky, se jen zasměje: „Dejv se vyloženě těší, jak si je stáhne z kůže. A já je bránit nebudu, dítě potřebuje kvalitní bílkoviny.“

Králičí reality show - lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

Králičí reality show – lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

****

Jíst, kuchat, porcovat

Od téhle chvíle mi to v hlavě šrotuje. Neměla bych si ke všemu, co dělám, přidat ještě masnou výrobu? Nemusela bych pak chodit pro králíky do farmářské prodejny, zato bych ale musela svoje zvířata sama zabít, a nejen to, taky je kuchat, porcovat… a s chutí jíst.

A to mi připomnělo jednu rok starou událost z D., o které jsem tenkrát na blog ani nechtěla psát.  Spíš na ni rychle zapomenout.

Když se ale v Lidovkách začtu do rozhovoru s primatoložkou a znalkyní zvířecích duší Jane Goodallovou (Zla je schopen jen člověk, říká britská primatoložka, etoložka antropoložka Jane Goodallová), zase se mi to všechno zjeví před očima. Ty naše slepice…

****

Výchova masožravců v Čechách

Je docela zázrak, že ze mě není vegan. Moje nejodpornější vzpomínka z dětství totiž je, kterak moje maminečka stojí rozkročená nad spařenou slepicí, ruce zanořené hluboko do krvavých útrob, a vytahuje odtud nesnesené žloutky se slovy: Taková škoda, ty ještě sníme! A tatínek milovaný zatím u krvavého špalku nekompromisně stíná hlavu další zoufale kvokající slepici. Nenese, má to spočtený.

To mi bylo asi tak deset let.

Zabíjačky byly celkově v naší rodině oblíbené. Nebo znáte lepší příležitost, aby se sjeli bratranci a tety a společně se nad krví vychládajících zvířat pobavili, co je u koho nového? Vyrostla jsem na dvorku, kde přišla o život hezká řádka prasat, kachen, králíků, holoubat, slepic a dokonce i vůl. Přesto, nebo právě proto, dnes nejsem vegan. Kdo bez psychického újmy přežije to, že mu děda zařízl a stáhl z kůže králíka, se kterým ještě ráno dováděl ve výběhu, je do konce života zocelený.

Mého muže stejnými metodami zocelila zase jeho rodina, a tak si i on odnesl do života vzpomínky na kvičící čuníky, talíře plné ovaru… a lásku k masu.

Jedna věc ale je vidět, jak přichází o život zvíře z dědova útulného chlívku, a druhá věc je se na exekuci osobně podílet. Nikdy se to po nás nechtělo, dá rozum, byli jsme děti. Jenže dnes už nejsme.

A tak nás loni na podzim čekal křest ohněm. Neboli šest vynesených slepic, které je dle d.-cké babičky nejvyšší čas zaříznout a sníst.

*****

Na co je dobrá slepice v důchodu

„Se pobleju…“ vybavuju si okamžitě vzpomínku z deseti let. Slepice na polévku ale chci, a tak přemýšlím, jestli to dám.

„Ale Lídu necháme doma,“ souhlasím nakonec. Chudák dítě už si se slepicemi užilo své.

Půlku chovu nám totiž hned první rok zamordovaly kuny. Ale jakým způsobem. Když šelmy naše slípky zardousily, zkrvavělé se je snažily prorvat plaňkami slepičího výběhu, ale marně, dobře ten výběh manžel postavil. Slepičí mrtvolky tak zůstaly na dvorku, kde je ráno objevila babička. Rozběsněná z masakru vběhla i s mršinami do baráku a začala nám jimi máchat před nosem. Ano, i před Lídiným. A jelikož ta se teprve učila mluvit, jedny z jejích prvních vět v životě byly: „Co udělaly kuny slepičkám? Zakously krk! Zakously krk!!!“, přičemž si dítě rukou šermovalo pod krkem ve výmluvném gestu.

Hlášku o kunách a zakousnutých slepičkách jsme slýchali dlouho a v Žáčkových říkadlech jsme museli kapitolu o kunách přeskakovat.

Naštěstí to už odvál čas.

Slepice, které přežily vraždící nájezdy kun, se nakonec dosnášely slepičího důchodu a babička měla pro cibiny jen slova chvály. Statistika snůšek byla totiž závratná. „Krásný život u mě máte, holky. Tak puta puta ná puta ná,“ užívala si babička svoje kámošky.

Foto: Sláma v botách

Babiččiny spolubydlící v D. Foto: Sláma v botách

A Lída, která si s  d.-ckými „cibinami“ taky hodně prožila.. Foto: Sláma v botách

Po třech letech ale přišla chvíle, kdy snůška pomalu, ale jistě přestala babičku uspokojovat. Výkonnost holek totiž klesla na jedno vejce na šest slepic a náklady začaly převyšovat námahu na to vejce vynaloženou.

Slovo zabíjačka se odteď začalo skloňovat pokaždé, když jsme do D. přijeli.

„Copak vy je, babičko, ale dokážete zabít, když s nimi máte tolik odžito?“ ptám se nevěřícně. Když nás opustil děda, co jiného než slepice (a kočka) babičce v D. zůstalo?

„No ještě aby se jim chtělo do kastrolu, když se u mě mají jako v nebi,“ uchechtla se babička. Až jsem málem uvěřila, že slípky nechá na dvorku dožít.

Takovou kravinu bychom ale mohli udělat jenom my, mladí měšťáci nasákli humanismem (nebo hipsterstvím?). I vynosená slepice přece ještě může v kuchyni posloužit. A taky že poslouží.

A tak se jednoho chladného podzimního dne vrátil tchán z D. s tím, že mord slepic byl stanoven na zítra odpoledne a já ať se dostavím i s pekáčem, ve kterém si pak maso odvezu.

*****

Kámošky na pekáč

Přemýšlím, kdy se o „holkách“ najednou začalo mluvit jako o „mase“. Pak si zase vzpomenu na Lídu. Kdo ji pohlídá? Tchán se bude poprav účastnit taky.

„Tak ji odvedeme bokem, někam, kde si bude hrát,“ povídá muž a s tím teda nastoupíme do auta.

Cestou se pro jistotu snažím Lídu připravit na to, že slepičky uvidí u d.-cké babičky naposledy.

„Hodíme jim pampelišky a pipinky pak vyrazí do slepičího nebíčka,“ lžu holce, jako když tiskne. Až je mi to samotné blbý. Je sice malá, ale nemusím z ní dělat malého blbečka. Má právo vědět, co bude v příštích dnech jíst. A tak se rozhodnu říct jí pravdu.

„Ty slepičky jsou, Liduško, už starý a unavený. Tak nám ještě udělají poslední radost…“ snažím se pomalu vysvětlovat, aby náraz s realitou pobrala.

„Zaříznete jim krk?“ vyvalí Lída oči. Je to zase tady! Zpanikařím a začnu blekotat něco o tom, že ty slepičky si už přejou umřít.

„Aha, takže vy je zabijete, že už jsou starý. A to se dělá jenom zvířátkům, nebo i lidem? Ale ti se pak nejedí, že jo?“ zamotáváme se do vysvětlování čím dál víc.

„Ne, lidi nejíme!“ zdůrazňuju se zdviženým prstem, protože holka už chodí do školky a kdoví co ji napadne tam vyprávět.

Manžel jen kroutí očima, proč jsem se vůbec pouštěla do takových témat.

****

Životní nabídka: kuchat kuru

Naštěstí už jsme v D. S mužem se mlčky domlouváme, co a jak s tou Lídou, aby nic neviděla. Nechci, aby si myslela, že jsme jako ty kuny.

Domluvit se ale nestačíme. Ještě než totiž malou odpoutám z autosedačky, už kolem nás proletí tchán v hubertusu s obřím kýblem, z něhož se kouří. A volá: „Bacha, ať vás neopařím! Babička potřebuje další horkou vody.“ Do toho slyšíme z průjezdu babičku halekat:“Kurník, to je smradu z těch mizernejch slepic, fuj tajbl!“ Načež vytáhne z druhého obřího kýblu spařenou, zařízlou slepici, který ještě nikdo nestihl odseknout bezvládně visící hlavu.

Přiskočím k Lídě, abych jí zakryla oči, ale pozdě.

„Mami, to jsou ty naše slepičky…?“ špitne dítě nejistě při pohledu na oškubaná těla vyskládaná jedno vedle druhého na plechy vedle kýblů. Babička funí nad dalším ptákem a nad hlavou jí víří peří.

„V kuchyni na stole máte poslední vejce z dneška,“ podotkne babička jako by nic.

To by už mohlo stačit, ne? Pokusím se Lídu odvést z krvavého dějiště, jenže ona se vysmekne. Chce vidět, co to babička v tom kouřícím kýblu se slepičkami dělá.

Babička je ale úplně v klidu. „Dvě slepice budou pro tebe. Chceš si je sama vykuchat?“ přijde se skutečně životní nabídkou. Jasně, už od deseti netoužím po ničem jiném, než zanořit se po loket do útrob spařeného slepičího těla. Asi je na mně znát, jak se na tu příležitost třesu.

„Tak já ti je zpracuju,“ mávne nade mnou babička rukou a já s úlevou konečně zatáhnu Lídu do baráku.

R.I.P. holky! Foto: Sláma v botách

*****

Pětka z exekuce

O hodinu později je po zabijačce. Tchán uklízí dvorek a babička přináší mrtvé ptáky do baráku.

„Tyhle dvě veliký jsou pro tebe, tyhle pošli Marušce (švagrová) a tyhle si nechám já,“ rozdává babička pozůstalost a já pokorně (a trochu zahanbeně) přijímám. Nakonec jsem se na exekuci vůbec nepodílela. Ale pro ty slepice jsme sem jeli, takže je beru. A děkuju.

„Neděkuj. To byly poslední slepice, co jsem tu měla. Odteď  si je chovejte a zabíjejte sami, já už vám na to prdim,“ povídá babička rezolutně.

Trapně věším hlavu. Neznám lepší polévku než slepičí bujón. Ale v disciplíně zvané „exekuce a zpracování hospodářského zvířete“ stojím i po dnešku jen na startovní čáře a nemám odvahu se pohnout. Mám vůbec právo zvířata jíst? Nemělo by být pro masožravce povinné umět zvíře vychovat a o život připravit? A kdo to nezvládne…  to by na světě přibylo vegetariánů.

Z filozofování mě vytrhne opět babička. Sedíme už v autě a loučíme se, když si  vzpomene, že to, proč jsme k ní přijeli, přece zůstalo v lednici. „Tak kam s nima?“ ptá se mě, když s masem přiletí z domu, a aniž čeká na odpověď, vrzne mrtvoly bez okolků přímo Lídě pod nohy. Asi aby je mohla detailně studovat. S holkou už to ani nehne. Cestou do tělíček kope špičkou zablácených bot a hraje Angry Birds.

****

Tak svět odplácí

Druhý den máme polévku, nádherný žluťoučký vývar i se zbytky nesnesených žloutků. Takový vám v hospodě neuvaří. Tak proč mi ale vůbec nechutná? Holky, holky, trápím se nad mastným talířem, vidíte to, tak svět odplácí. 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

I po roce babička drží slovo a v D. slepice nemá. Pro vejce si chodím k sousedce ve V. a občas i pro králíka.

„Ještě je teplej,“ předává mi hrdě paní M. igeliťák, ze kterého ukapává krev. A já myslela, že jsem zocelená. Houby, do masné výroby se zatím fakt nemůžu hrnout.

Jak to ale vyřešit s těmi kvalitními bílkovinami? Farmářka a už i novopečená maminka Markéta má totiž pravdu…

A tak, když přišlo jaro a já začala promýšlet svůj letošní osevní plán, rozhodla jsem se v něm pár položek proškrtat a upřednostnit jiné. Děti už mám totiž dvě, a to je nějakých bílkovin.

Místo masné výroby jsem založila políčko masitých FAZOLÍ. Mají minimálně jednu výhodu. Nehledí na mě vyčítavě z talíře!

A na závěr: fazolový arginmax

Otázku, co fazolovému řešení říká manžel, být vámi nepokládám! Včera měl fazolové pyré, zítra bude nádivka.

K fazolové invazi v našem jídelníčku jsem mu naštěstí na netu našla pár motivačních článků.  To jste věděli, že fazole napomáhají silnější erekci a regenerovat po sexu? Obsahují totiž arginin a ten znáte – z reklamy na ArginMax.

Tak abych to nakonec nebyla já, kdo u nás fazolovou kúru jako první vzdá!

Ať mi rostou!©

Foto: Sláma v botách

„Táto, vezu arginin!“ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Skoro stejně uspokojivé jako plný výběh. Foto: Sláma v botách

 

PS. Kdyby vás to náhodou zajímalo víc…

33 tipů na zlepšení erekce pomocí stravy – vybíráme potraviny pro lepší sex

Potraviny, které se vyplatí vzít si do postele

Která zelenina nejlépe podporuje silnou erekci?

 

 

 

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

13 komentáře

Tak tu máme nový hit začínající dýňové sezony. Dýňové hranolky jsem dělala napoprvé jen z půlky hokkaida, ale chyba, mělo jich být víc. Málem na mě nezbyly!

Foto: Sláma v botách

Asi nic, co člověk strčí do trouby péct, nemůže dopadnout blbě. Ale dýni a rajčatům pečení obzvlášť prospívá. Foto: Sláma v botách

Oloupané hokkaido nakrájené na centimetrová kola, z nichž jsem pak ručním „vlnkovačem“ (Tescoma – vypadá takto) vytvořila hranolky. Ale aby to nebyly jen tupé hranči, byť teda domácí a z dýně, chtělo to ještě chuťovou vychytávku.

Tou se stala permakulturní divoká rajčátka v pidi velikosti, která jsme letos vypěstovali ze semínek od Marka Kvapila. Ta jejich extra pidi velikost, v podstatě nejsou větší než nehet!, nás zprvu překvapila, kečup bych z nich dělat nechtěla. Ale pečená vcelku jsou tahle rajčátka nepřekonatelná.

Foto: Sláma v botách

Fotka bohužel nevystihuje ultramini velikost plodů. Oč jsou menší, o to jsou ale sladší a chutnější. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčátka pěstujeme na zahradě u táty. Pnou se mu po kari síti, kterou běžně používají stavaři jako výztuhu do betonu. Docela slušná jedlá dekorace. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Rajčátka nekrájejte a pečte je i se stopkou. Těšit se můžete po upečení na velmi lahodné „kečupové“ jednohubky.

Foto: Sláma v botách

Před 170 stupni a cca 20 minutami v troubě… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a výsledek po žehu. Na poslední minutu jsem do trouby přidala ještě petrželku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tahle věcička za to může. Koupila jsem vlnkový kráječ původně céři, kterou vaření baví, ale s nožem je ještě trochu nebezpečná. Tím u nás začalo vlnkové období. Foto: Sláma v botách

Jo, a ten vlnkovač, to je mimochodem taky super blbina do kuchyně, hlavně pro děti. Můžete ho totiž dát do ruky i celkem malému dítěti, které s ním bezpečně zvládne spoustu dospělácké práce. Lída s ním s oblibou krájí okurky, cukety, brambory…. no prostě teď furt dělá vlny. 🙂

****

A co ještě přišlo na plech?

Dýni s rajčátky jsme jen osolili a trošku opepřili. Pokapali rozehřátým ghee a na závěr pečení ještě přidali trošku nasekané petrželkyAle další varianty se přímo nabízejí, třeba:

  • pokapat kvalitním octem
  • přidat provensálské bylinky
  • posypat lahůdkovým droždím
  • zapéct se sýrem
  • přidat na kolečka cibuli, česnek, papriku
  • …. nebo cuketu, brambory… Cuketa bude hotová dřív než dýně, brambory později – tomu přizpůsobit šířku hranolek.

Půlka středně velkého hokkaida vystačila na jeden plech hranolek. Příště dělám z celé dýně. A představit si to samozřejmě umím i z máslovky, která se rychleji loupe. Tím by se doba přípravy tohoto receptu významně zkrátila. 🙂

Tak co vy na to? Zkusíte taky dýňové vlny? Jen upozorním, že do dětí i muže jídlo zahučelo tak rychle, že na mě po všem tom krájení a loupání málem ani nezbylo! Hrozná představa. 🙂

Foto: Sláma v botách

Muž si to dal s jehněčím karbanátkem, já s brokolicovou polévkou. 🙂 Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť a ať mi rostou! ©

Poslední kytice pro Ópu. A sbohem…

4 komentáře

Ópa měl na blogu svou vlastní kategorii. Ta se minulý týden navždy uzavřela.

***

Ópa nás opustil. Nečekaně, náhle. Když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že musím na zahradu. A musela jsem tam i dnes, v den pohřbu.

*****

Ópa byl manželův děda, ale já si ho ráda přivlastnila. Když jsem se přistěhovali z Prahy zpátky do našeho malého města, často u nás Ópa klepal. V ruce vždycky něco k jídlu z jeho minizahrádky. Jednou to byl baby špenát, jindy hrášek, fazolky, jarní cibulka – anebo jeho největší speciality, nakládané fazole a řepa. Když jsem mu oznámila, že chci začít sama zahrádkařit, srdečně se tomu  zasmál, ale pak mi mockrát radil nebo rovnou pomohl. I když se mi dál (právem) smál. (ČLÁNKY ZDE a ZDE)

Ópa byl duší sedlák, na bio nevěřil. Ale to moderní řepkovo-kukuřičné zemědělství se mu taky nezdálo. Pole Ópa neměl a nakonec už ani svou pidizahrádku, přesto dennodenně sledoval počasí a žádný déšť se mu nezdál dost vydatný. Stačily mi čtyři roky zahradničení, abych vám, Ópo, v tomhle porozuměla. (článek ZDE)

„Co to tady pěstujete, Veroniko? Z toho žádná úroda nebude, máte to moc hustě vysetý,“ smál se mi Ópa naposledy letos na jaře nad záhonem máku. Působil tak přesvědčivě, že jsem jednotila jako vzteklá, ale Ópa pořád nebyl spokojený, až mi nakonec v lakýrkách lezl do záhonu a ten mák konečně „jakž takž“ vyjednotil sám. Před pár dny jsem sklízela. Makovic je hodně, ale spíše menší, Ópa měl pravdu. Příští rok už naštěstí budu vědět co a jak.

S čím dalším už mi ale Ópa neporadí?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

****

Když jsme koupili statek ve V. (článek ZDE), Ópa se musel zase jenom smát. Sice dokázal pochopit, proč jsem se do té velké zahrady zamilovala, ale klidně jsme podle něj mohli koupit i menší ruinu (někde ve městě). Alespoň nám sem tam přijel zahradu pokosit a omrknout, jak pomalu stavíme a co nového pěstuju. Myslím, že i když to neřekl, měl z toho radost.

Život Ópu bohužel naučil z ničeho se příliš neradovat ani pro nic dvakrát nebrečet. Zažil, co zažil, a to by člověka buď položilo, nebo mu nasadilo už navždy hroší kůži. Ópa byl ten druhý případ. Žil střídmě, až asketicky. Jeho jídelníček málem hraničil s hladovkou a nešetřil se ani tělesně. Celé dny šmejdil venku pěšky nebo na kole, a když se mi narodily děti, přihlásil se jako vozič kočárku. Vždycky v úterý ve čtyři hodiny jsem mu předala kočár s dítětem a měla dvě hodiny volníčko. (DĚKUJU!) Dávám si závazek, že ze mě jednou bude taky taková čupr stařenka.

Ópa ale ani ve svých čtyřiaosmdesáti žádným staříčkem nebyl. Byl švihák! V kapse košile zastrčený hřeben, nažehlené kalhoty a smysl pro humor drsnější než šmirglpapír. Pomyslení, že ho má umořit nějaká vleklá nemoc s kdovíjakou léčbou, holt nestrpěl.

A tak řvu v neděli na celý dům, že nesouhlasím! Odcházet TAKHLE z tohohle světa, bez varování… aniž bych dostala šanci mu to rozmluvit.

***

Konec. Procházím se zahradou a sbírám semínka z rostlin, která už svůj životní cyklus uzavřela. Rukola. Špenát. Hořčice. Hrášek. Fazole. Do každého pytlíku jeden druh semínka. Sít je budu příští rok. Právě teď na zahradě všechno vrcholí. A na polích v okolí jsou v plném proudu žně.

Zítra by měl Ópa narozeniny, ale co je to platné, když dneska má pohřeb. Trhám, co ještě nestačilo dozrát nebo odkvést. Větvičky fazolek, bramborovou nať, listy z řepy, rmen, hrášek, měsíček, klasy obilí. A pak si vzpomenu, co jsem do téhle kytice pro Ópu ještě měla dát a nedala. Manžel mi musí otevřít stodolu.

V panácích tam mám postavený na doschnutí mák. Deset pořádně velkých otýpek plných malých makovic.

Přes slzy se usměju, jako se mi Ópa vždycky smál.

„Tak, Ópo, o tuhle kytici na hrob jste si prostě řekl,“ zašeptám si pro sebe a svážu „kytky“ špagátem do provizorního pugétu. Pak s mužem sedáme do auta, pohřeb začíná.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

Poslední rozloučení s Ópou mělo proběhnout spíš na nějakém prašném poli mezi kopci Středohoří než v síni krematoria. Jenže on by nejradši vůbec nechtěl, abychom s ním dělali ciráty. Já se s Ópou loučím jinde a ještě dlouho budu. Pokaždé, když se projdu zahradou. Nebo nad každým soustem svého makového chleba. 

Mějte se tam dobře, Ópo. Pokusím se to na zahradě bez vás moc nekazit.

Foto: Sláma v botách

Taky bych jednou chtěla být do poslední chvíle sekáč… Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

2 komentáře

Jestli to ještě nevíte, tak od jara mám za manžela Ukrajince…

 

Kolem stavby našeho domu už bylo, je a ještě bude veselo. Největší starost mi aktuálně dělá, že se manžel patrně rozhodl postavit náš barák celý úplně sám. Koupil si montérky, vzal si týden dovolenou a jede.

******
Výchovná lekce o důležitosti školy

Zrovna s dcerou dočítáme pohádku před spaním, když zaslechnu domovní dveře a muže, jak se vleče domů. Půl desátá. Tak to dnes dorazil brzo. Většinou končí na stavbě hluboko za tmy.

Hlava plná cementu se o chvíli později zjeví ve dveřích pokojíčku a špitne:
„Nezbylo ještě něco k jídlu?“

Chci podat informaci o zapékaných těstovinách, ale dcera, která už prakticky nezná otce, to do něj hned začne hustit.
„Tati, Jára měl dneska ve školce masku policajta. A s mámou jsme byly v knihovně pro novou knížku. Koupila mi tam linecký kolečko, daly jsme si ho napůl… “

Hlava mizí. Ne že by ji nezajímaly životní peripetie pětileté holčičky, ale touha po sprše, čisté košili a něčemu do žaludku je silnější. Chápu.

„A tak to, Liduško, v životě chodí,“ využiju příležitost k výchovné lekci. „Kdo se ve škole dobře učí, může si zaplatit lidi, aby domeček postavili místo něj,“ pohladím svou zlatovlásku po vlasech. Ale pak pokračuju: „Kdo se ale jako náš tatínek učil až moc dobře, ten si připadá na celém světě nejchytřejší, a tak si holt musí všechno dělat sám.“

Foto: Sláma v botách

Bořek Stavitel během důležité prezentace. Foto: Sláma v botách

*******
Báječná dovolená… na maltě

Poslední dobou se s mužem míjíme. Ráno mu mažu svačinu, odpoledne dodávám oběd a večer večeři. Tím náš manželský život končí. Samozřejmě že za to může stavba. Říkáte, si: aha, jak to? Nechtěli náhodou stavět v klidu? (článek #Plodný a úrodný. A vyklidněný.)

Ale to víte, že jsme  byli s mužem domluvení, že na barák nebudeme kvaltovat. A už vůbec nebylo v plánu, že ho budeme stavět svépomocí. Můj manžel ale na jaře došel k závěru, že je škoda komukoliv za cokoliv platit, když může barák postavit podle videí na youtube!

****

„Příští týden mám dovolenou,“ ohlásil mi muž nedávno a já v domnění, že jde o impuls k rodinnému výletu, začala hned vymýšlet, kam bychom mohli jet. Léto v plném proudu a já znám jen vaření, nočník a zahradu. Lítání kolem dětí a našich žaludků. Když se podaří chvilka navíc, jdu spát, jsem hotová.

U rodiny ale lítost nevzbuzuji.

„Jo, holčičko, tak to chodí, když se staví,“ překvapuje mámu, že se vůbec něčemu divím. Ale já se fakt divím. Stavební horečka, která u nás letos vypukla, sice nese výsledky, ale jasně se přece řeklo, že se ze stavby nezblázníme. Že nebudeme domu obětovat vzácné roky, kdy jsou děti malé. Stavět ano, ale v klidu, v pohodě.

„Hele, koukejte to postavit co nejrychlejš, ať už to máte za sebou!“ ohrazuje se proti zbytečným průtahům ale i můj táta a taky už se převléká do montérek, aby chlapům helfnul. Prý se máme všichni hecnout a mít dům co nejdřív odbytý, ať už „bydlíme ve svým“ a náš život konečně „získá nějaký řád“.

S tím nemohu souhlasit. Náš život byl doteď naprosto skvělej (mé občasné hroutící se kolapsy se nepočítaj) a našemu životnímu stylu nelze nic vytknout.
Myslela jsem si, že manžel to vidí stejně.

Viděl.

Ale pak mu přivezli tvárnice…

Promovaní inženýři. Sinus, kosinus, deskriptiva… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cenťák sem, cenťák tam… Foto: Sláma v botách

…snad měl kutil z matiky za jedna! Foto: Sláma v botách

***
Chceš-li poznat, co je dřina…

Vždycky jsem si myslela, že stavění baráku je pánská parketa. Můj tchán si třeba díky tomu plní bobříka obětavého seniora a vybojoval už plný počet bludišťáků.

Jenže ono se nakonec stavění baráku týká i mně, a to mnohem víc, než jsem čekala. Ne, nikdo mě nenutí lézt s kýbly po lešení a zdvihat cihly. Já mám na starost jiný sektor. Taky otročina. Totální nasazení, akorát že v kuchyni. Stala jsem se manželkou (a snachou) manuálně pracujících mužů.

 

„Kup maso a coca-colu,“ dostávám čerstvé instrukce stran zásobování. Takže proto mi manžel přišel nahlásit volno. Nehodlá mě odvézt na Kanáry (ani na Karlštejn), byl to zase jen signál do zázemí: Naplň lednici a upeč! Ach jo.

Foto: Sláma v botách

Obdenní várka. Recept je na facebooku. Foto: Sláma v botách

Zaskřípu otráveně zuby. Nechci být nevděčná, až doteď jsem vařila ráda. ALE! To, co se po mě chce teď, nemá s vařením nic společného. FUTRUJU TAŽNÁ ZVÍŘATA. Svačina, oběd, večeře, druhé večeře. V tempu, kterému by nestačila ani závodní kuchyně.

Nikoho nezajímá, co designově čančám na talíře ani že jde o úplně novou kreaci na téma racionální strana. Jediné, na co jsou chlapi zvědaví, když svlíknout modráky, jsou KALORIE.

Nažrat se. Ať je toho cokoliv, ale ať je toho dost. A tak postupně rezignuji a nakonec už jen dokola vařím šlichty s masem. Zahučí do nich raz dva a ještě jdou šmejdit po sladkým. Otupěle odnáším jeden vylízaný talíř za druhým. Tajně jsem doufala, že zbude dětem na zítra…

Už nějak nevím, čím ještě otroky krmit. Čím je nafutrovat, aby jim nedocházela pára. Mně každopádně dochází inspirace (a maso), zato cukety, řepy a zelí se mi hromadí ve sklepě.

Sklízím cukety, ale nikoliv úspěch. Potlesk patří jiným a cukety si mám strčit do sklepa. Foto: Sláma v botách

****

Krmte ty bestie

„To je zajímavý, přestávám cítit pravou ruku,“ vyděsí mě jednou večer muž, když ze svalí v montérkách ke stolu. Přiskočím k němu a dloubnu ho do ramene. „Nic, jako dřevěná,“ konstatuje rezignovaně.

Pomoc! Navzdory vzornému zásobování tělo architekta začíná vypovídat službu. Chce to ještě víc energie, ještě víc síly do svalů, zamžikám unavenýma očima.

„Navař jim knedlíky,“ má v tom jasno sousedka Božena. Hm, podobné řešení by nejspíš zvolila i babička v D. Tam hosté nikdy neodcházejí přecpaní od stolu, aniž by v peřinách nezůstala ještě mísa plná knedlíků a v troubě půl pekáče sekaný, kdybychom náhodou – až nám trochu odlehne po kafi a koláčích – dostali další vlnu hladu. (to se nemůže stát, protože do knedlíků přišlo deset vajec, do sekané půlka krávy a všechno se koupe v louži škvařeného sádla, takže spíš hrozí žlučníkový záchvat, než že by se ještě ozval hlad).

Babička v D. prostě umí vařit velkoryse, vánoční hostiny z ní udělaly mistra přes sycení davů.

Zato já bych k ní měla jít do učení. Ať vařím, co vařím, nakonec se vždycky rozpačitě sejdeme nad kastrolem čehosi, co je sice „zajímavé“ a „netradiční“, ale čeho je očividně málo, a sledujeme, kolik si kdo nandal a jestli i tomu na konci stolu zbyde aspoň olízat kost. 

Foto: Sláma v botách

Pro hladové stádo mul se teprve učím vařit. Foto: Sláma v botách

„Tati, prosim vás, přidejte si. Měl jste vůbec nějaké maso? Ještě tu kousínek zbyl, neupejpejte se,“ snažím se v kastrolu něco objevit.

„Ne, já měl dost, jen si to dojezte. Děti skoro nic neměly,“ skenuje tchán neviditelné zbytky na dně.

„A fakt jste se najedl? Vždyť jste si skoro nic nenandal,“ fackuje mě vlastní neschopnost.

„Mně to stačilo, Verun, vopravu, jen si to snězte, měl jsem tak akorát,“ hraje se mnou tchán dál hru na plný žaludek, až teda nakonec hladově pípnu: „Tak já bych si s dovolením tu poslední králičí nožičku ještě přidala…“

Pokaždé když škrábu brambory, si říkám, že tentokrát jich bude dost a já se konečně předvedu jako KUCHAŘKA. Ale nakonec si jdu zase nandavat jako poslední, jelikož jsem „nebyla schopná uvařit toho, abychom se všichni najedli“.

Muž už si myslí, že to dělám schválně, a v jedné slabší chvilce se zasnil: „Já bych jenom chtěl jednou zažít, že bys tu stála a stůl za tebou by se prohejbal. A ty bys povídala: Neostýchejte se, kluci, je toho dost, jezte, pijte, mám ještě v lednici guláš na přidání…´“

Večer si s tchánem otevíráme lahvinku. Já ze zoufalství, on aby si ještě užil života, když se patrně nedožije důchodu.

„Až to dostavíme, beru si pár let volno,“ přeřekne se a na to si přiťuknem. Muž, který nás slyší, nás pak přijde povzbudit: „Ten barák dostavíme, kdybysme tam měli padnout.“ Načež sebevědomě zamává chromou končetinou: „Ještě mi zbývá levá ruka.“

Stavební dozor kontroluje nasazení seniorů. Foto: Sláma v botách

 

I druhému dědovi se staráme o klidné a odpočinkové stáří. Foto: Sláma v botách

****
Pokud se letos chystáte na Kanáry (nebo na Karlštejn), pozdravujte tam. Bylo by fajn vyvalit se aspoň u řeky, ale prozatím lifruju cukety do sklepa a jdu zas do krámu pro maso. Chlapi mají o víkendu extra šichtu.

Architekt má nosit černý rolák a v podpaží hezké obrázky domečků, ale ten můj se holt rozhodl zásobovat mě teď zpocenými košilemi plných stavebního prachu. Zdi baráku tak rostou rychleji než cukety na mém záhonu a z dovolené zbývá už jen pár dní.

DÍKY BOHU!

Mít chlapi ještě týden volna, dům by stál. Akorát my patrně skončili na onom světě. Únavou a hlady…

Letošní léto se do mé paměti nesmazatelně zapíše pod názvem: UKRAJINA.

****

A pak mi to bleskne hlavou. NO JO! Spokojeně si zaběhnu do sklepa pro řepu se zelím.

Boršč, ten jsem přece svým Ukrajincům letos ještě nedělala!

„Jenom ho, prosím, Verun, navař dost!“

Foto: Sláma v botách

Prej že zedníci potřebují pivo. I po cuketách zdi rostou… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

až do nebe… nebo až do stropu. Foto: Sláma v botách

 

EPILOG

O šťastných zajatcích a klidu mezi řadami cihel

Foto: Sláma v botách

Balkon tchánova domu, kde teď žijeme. Víc o našem veselém soužití v 9 lidech se dočtete v tomto článku. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Abychom si léto zpestřili a protože na dohled není ani „blbé“ kempování, ukecala jsem muže, ať snese z podkroví matrace, že odteď budeme spát na balkoně. Vejdeme se tam všichni čtyři, když se k sobě budeme pořádně tisknout. Kupodivu nic nenamítal, jen mě upozornit, že hned příští noc má pršet. 

Nevadí, tak se operativně zasuneme pod střechu, vymyslela jsem a muž opět ani nepípl. 

A tak se už pár dní po večerech válíme na balkoně, žerou nás komáři, ale zase chodíme mnohem dřív spát. Já mám prominentní místo pod vinnou révou, která už pomalu dozrává, a ráno peřinu plnou rosy. 

„Proč vlastně stavíme tak velikej dům, když by nám stačila jediná místnost na všechno?“ shrnul naše bivakování manžel ze své matrace, přesunuté aktuálně doprostřed obýváku (byla další bouřka). Když pak večer děti usly a my zase šoupeme matrace ven pod vinnou révu, bleskne mi hlavou, že tohle léto je přese všechno nakonec i celkem pohodové. Žádné pachtění se za zážitky, pakování a stres, jestli na dovče vyjde počasí nebo neskončíme v zácpě na chorvatské dálnici.

Stavba domu nás připoutala k místu, kde hodláme strávit zbytek života. A tak užíváme zahradu, vyrážíme do lesa a na hezké akce v okolí a SPÍME VENKU.

Já vlastně na ten Karlštejn asi ani nepotřebuju, pomyslím si.

„Že jo?“ přitaká manžel, protože jsem to možná řekla nahlas.

Pak se spolu zachumláme až po bradu, protože to vypadá na chladnější noc, a zatímco nás uspávají zvuky přírody i města, náš poslední pohled patří těm dalekým hvězdám nad naší hlavou.

Snad nám ještě letos hodně pěkného přinesou. Jak vidíte, nemám ty požadavky teď nijak vysoké… 

 

Vám pohodové léto a nám ať (ZDI) rostou! ©

KAPUSTOVÉ PLACKY, ať máme mastné pracky. Pro ty, co nevědí, jak do dětí (nebo sebe) vpravit celou hlávku kapusty a další ty zdravé věci :)

2 komentáře

Jsou dny, kdy se daří. Jako dneska. Během dvou hodin, kdy u nás nonstop jela trouba, jsem napekla čtyři bochníky chleba,borůvkovou buchtu na plech a navařila kastrol kapustové polévky. Ale hlavně, a to byl nakonec největší hit, ještě vymyslela a zrealizovala bramborovo-kapustové placky s pečenými batáty na bylinkách. Celé to vonělo po česneku, petrželce a provensálských bylinkách. Já furt řikám, jak do něčeho přijdou brambory (a červená čočka), nemůže to být špatný. 😉 Taky že nebylo!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Přichystejte si

kapusta, celá hlávka

8 větších brambor, pokrájených na kostky

ovesné vločky – dvě vrchovaté hrsti

červená čočka – zrovna takové množství

2 mrkve – kostičky (nemusí nutně být – spíš pro zpestření, barvu)

1 mladá řepa – kostičky  (taky tak, nemusí nutně být)

2 cibule – kostičky

4 stroužky česneku – rozetřený

petrželová nať – nasekaná

provensálské i další bylinky: saturejka, tymián, oregano, bazalka, jarní cibulka…

sůl a pepř, jak kdo rád

 

Foto: Sláma v botách

Těsto placek je od řepy narůžovělé, ale upečené placky už takové nebudou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte je pomašlovat shora změklým sádlem, ať chytnou barvu… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… to se pak ty sliny sbíhaj úplně samy. Foto: Sláma v botách

 

A takto jsem je dělala

1. Do kastrolu s osolenou vodou dejte vařit nakrájené brambory, kapustu, mrkev a řepu. 5 minut vařte, pak přisypte vločky a červenou čočku. Vařte ještě cca 5-8 minut.

2. Zatímco se vaří… v kastrolku osmažíme na sádle (či jiném kvalitním tuku) cibulku na kostičky. Když už zlátne, přidáme rozetřený česnek a posekané bylinky, ještě krátce smažíme.

3. Když brambory i čočka změkly, vypneme pod kastrolem plamen. Přebytečnou vodu slijeme přes síto – NEVYLÉVÁME. Je to kvalitní vývar. Část obsahu můžete do vývaru zase vrátit, v tu chvíli se z vývaru stává regulérní polévka, které bude k úplnosti slušet ještě lžíce sádla (oliváče…).

4. Zcezený obsah z vývaru (tj. kapusty,mrkve, vločky, čočku…) rozmixujeme, dle potřeby dosolíme a přimícháme do směsi osmaženou cibulku s česnekem a bylinkami. Přidáme i nasekanou petrželku.

5. Troubu nažhavíme na 190 stupňů. Na plech s pečicím papírem nabíráme lžící kapustové těsto. Netřeba tvarovat placky, však ony se do toho tvaru samy roztečou. Necháváme dostatek místa mezi placičkami.

6. No, a to je celá ta paráda. Vlastně ještě NE! Aby placky chutně zezlátly, shora je ještě pomašlujeme změklým sádlem. Prvních 10 minut pečeme na 190, pak stahujeme troubu na 150 – 170 stupňů a dopékáme dozlatova.

Po vytažení z trouby necháme vydýchat, chladnutím ztuhnou.

Batáty jsou cca na 1 cm široké plátky, takže upečené jsou stejně rychle jako placky. Mateřská, dvě děti, to vás naučí šetřit si práci a čas. Foto: Sláma v botách

A žereme. 🙂 Nejlepší jsou ještě teplé, ale nikoliv už horké. To je pak jejich chuť nejzajímavější.

TIP: Na část plechu můžete přidat na plátky pokrájené oloupané batáty, potřené sádlem, osolené a s bylinkami. Sluší jim i kapka jablečného octa. Anebo si místo batátů upečte nové brambůrky ve slupce. Na to se chystáme zítra, hnedle jak nějaké nakopeme.

Dobré pochutnání přeje přežraná, přecpaná

Sláma v botách 

Ať mi rostou!©

 

 

Čokoládové košíčky s jahodami, zmzlinou a dalším letním ovocem

Napište komentář

Jsou přesně takové, jak vypadají. Svěží, čokoládové, lahodné. A pracné. Ale jestli máte doma levnou pracovní sílu v podobě dětí, jděte do nich. Malování štětcem a rozehřátou čokoládou je totiž zážitek, který se u vás postará o pořádné pozdvižení. A ten výsledek pak taky. 

Minutové video s návodem na čokoládové košíčky na mě jednou vyskočilo na Facebooku.  Když jsem se do nich pak sama pustila, tak jednoduché už to teda nebylo. Rozhodně ne na minutu. Ale o zábavné odpoledne bylo postaráno a výsledek…. byl k sežrání.

Sezona letního ovoce a oslav začíná. A tohle je přesně ten recept, který vám vynese věhlas a slávu.

VIDEO S NÁVODEM, PODLE KTERÉHO JSEM PRACOVALA

How to Make a Chocolate Cup

It's not too late to make these for tonight! What will you fill yours with?http://www.cupcakeproject.com/2013/04/how-to-make-a-chocolate-cup-its-shockingly-simple.html(I'll be producing two original videos each month on my featured channel on Darby Smart, the fabulous iPhone How To Video app. Be sure to follow me there! This is my first one!)

Zveřejnil(a) Cupcake Project dne 14. únor 2017

 

POTŘEBUJETE

silikonové formičky

čistý širší štětec (seberte dětem z výtvarky) 

čokoládu tmavou a světlou, od obou MINIMÁLNĚ jedno 200 g balení. Čím víc čokolády máte, tím lépe to jde.

letní ovoce, případně rozdrobené sušenky, datle, zmrzlinu….

 

JAK VYROBIT ČOKOLÁDOVÉ KOŠÍČKY – MOJE POZNÁMKY K AKCI
  1. Tmavou čokoládu rozehřejte ve vodní lázni. Štětec do ještě teplé čokolády namáčejte a nanášejte v DŮKLADNÉ vrstvě na vnitřek formiček. Pokud máte čokolády hodně, použijte jen polovinu, zbytek si ještě nechte. Formičky poté dejte na pár minut do mrazáku.
  2. Když čokoláda utuhla, rozehřejte si bílou čokoládu a opět nanášejte na formičky. Vyplňte místa, kde jste předtím vynechala, nebo malujte bílou a tmavou čokoládou přes sebe, začnou se spojovat a vytvářet efekt mramoru. Opět nešetřete, nanášejte v pořádné vrstvě! Máte-li čokolády vagon, ještě si trochu nechte. Dejte opět na chvíli zamrazit.
  3.  Pokud vám čokoláda zbyla, naneste ještě třetí nebo i čtvrtou vrstvu. To vám rozhodně doporučuju! Protože čím silnější vrstva čokolády, tím lépe. Košíčky se nebudou při vylupování lámat. To bohužel vím z vlastní nemilé zkušenosti. Třetinu košíčků jsem rozlámala já, třetinu dcera (té jsem je pak radši vzala, nebo by zlikvidovala i zbytek), byla prostě piplačka košíčky z formiček vyndat. PROTO ČÍM VÍC VRSTEV A ČOKOLÁDY, TÍM VÍC ADIDAS, jasný? 😉
Foto: Sláma v botách

Čím silnější vrstva čokolády, tím větší šance, že košíček vyndáte z formy bez poškození. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A tady je krásně vidět, jak se to  daří, když čokoládu rozprostřete po košíčku opravdu důkladně a nešetříte na ní. (Jak se to nedařilo, jsem radši nefotila.) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Cca třetina košíčků se povedla. Plnit se ale daly i ty trochu rozlámané. Ty jodně rozlámané jsem rozlámala ještě víc a zapichovala do ovocné náplně košíčků při ozdobení. Ani gram čokolády nazmar. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Piplačka, ale na letní oslavu narozenin ideální. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Košíčky skladujte v lednici, mají tendenci se rozpouštět. Před servírováním je ale vyndejte o chvíli dřív, spojí se s náplní a budou se přímo rozplývat na jazyku.Foto: Sláma v botách

 

A CO DO NICH?

Zmrzlina a ovoce, co jiného. Ovoce může být čerstvé nebo povařené s cukrem. Já na dno košíčků dávala rozdrobené ovesné sušenky, přelila je ovocem, doplnila zmrzlinu a kousky čokolády z nepovedených košíčků.

Asi půlka hostů si myslela, že ty krásné formičky jsou jen na ozdobu. Cha! Přála bych vám vidět jejich výraz, když zjistili, že i obal je k jídlu! A že jsme ho navíc vyráběly s Lídou doma.

Minimálně pro tenhle aha-moment to za to stojí!

Šťavnatou letní sezonu a čokoládové mlsání přeji!

Veronika, Sláma v botách©

Foto: Sláma v botách

Má to jenom jeden háček. Po té fušce vám je bude líto sníst. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dělala jsem je, když ještě nebyly jahody, s mraženým ovocem. Jaké by asi byly teď, v plné sezoně? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

3 komentáře

Lidé kolem mě už si zvykli, že jsem trapná. Kdy si na to ale zvyknu já?

Letos jsem se rozhodla oslavit své narozeniny činem eko-libým, totiž otevřít u nás semínkovnu. Když můžou semínkové půjčovny fungovat už ve čtyřiceti městech v ČR, proč by naše městečko mělo… spát dál?

V místním muzeu se myšlenka zalíbila a s panem ředitelem se domluvilo, že bedýnku plnou svépomocí vypěstovaných semínek, která se budou zdarma půjčovat zájemcům, si tu vezmou pod patronát. Zbývalo už jen semínkovnu slavnostně a důstojně uvést do provozu.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Sláma v botách zakládá semínkovnu. A jak slavíte narozeniny vy? Foto: Sláma v botách

Dovolím si dám vám dobrou radu.
Pokud se někdy rozhodnete založit semínkovnu jako součást vědecké instituce, snažte se při tom alespoň působit intelektuálně.
Já ohledně slavnostního zahájení myslela na vše. Napekla jsem, sehnala kytaru, vyprala si šaty i program pro děti byl zajištěn. Dokonce jsem nacvičila i komický výstup. Jenom ten jeden bod jsem jaksi opomněla.

Muzejníci pozvali coby čestného hosta zahájení geobotanika, badatele, profesora, RNDr. Ph.D. et Ph.D. Michala Hejcmana. Prý si na nás vyšetří čas mezi konferencemi, přednáškami a výzkumem.
Přistihuji se, jak poprvé v životě lituji, že jsem se vyprdla i na ten malej doktorát. Alespoň si rychle po večerech oprašuji vyjmenovaná slova. Bylina, babyka, pelyněk, pýr…
Jinak si ale říkám, že přítomnost vědecké kapacity nemůže být na škodu. Semínkovně to dodá punc odbornosti a přilákáme více zájemců.

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Naše krásné městečko se dočká nové služby. Neboli kdo máte nadbytečné semeno, noste ho odteď do muzea. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Půjčujeme až 5 sáčků na osobu. A očekává se, že nám ze své úrody zase donesete nějaká semínka zpět. Foto: Sláma v botách

Klíče v popelnici a táta na drátě

Zahajovali jsme 16. března.
Ten den jsem začala vyhozením klíčků od auta do popelnice s tříděným sklem. Neptejte se, jak se taková věc může stát. Copak nechápete, že mně se může stát cokoliv? 

Co ale teď?

Manžel je ve Francii, děti na krku, všechno musí šlapat, protože v půl páté jsou do muzea sezvaní hosté a já mám mít slovo. Snažím se s batoletem v náručí vlézt do kontejneru a alespoň klackem ty klíče ze střepů vyšťourat. Marně.
Začínám zběsile telefonovat. Policie, popeláři, autoservis. Esemeska manželovi do Cannes, kde jsou náhradní klíče k vozu? Esemeska z Cannes: náhradní klíče nejsou. CO JSI VYVEDLA?

No určitě, teď mám čas něco vysvětlovat.

A tak jako vždycky když jsem v průšvihu, volám tátovi. Svému žolíkovi na průšvihy. Nejlepší na tomto spasiteli je, že na rozdíl od manžela už se ani na nic nevyptává. Vyslechne si, co se zase přihodilo, a bez dalších otázek rovnou nabízí řešení. Tak to má být. Díky tátovi mám vždycky pocit, že vše se dá zvládnout a že nejsem až takový mamlas.
Takže zatímco mi z Francie chodí další a další esemesky, táta už zařizuje odtah auta, které stojí odemčené před sídlištní sámoškou a nabízí mi svůj náhradní vůz. Pro tataservis opět nejvyšší hodnocení!

Jen díky tátovi se nezhroutím a akce semínkovna se rozeběhne dál podle původního plánu.
V půl páté stojím v šatech, učesaná a s bednou semen v náručí před muzeem a třesu si rukou s panem ředitelem. Sál je nabitý lidmi, místní tisk šteluje objektivy. Čeká mě pět minut slávy, potlesk a kytice. Kdybych neměla díru na punčochách, nakrucovala bych se ještě víc.
To ovšem nevím, co přijde pak. KDO přijde.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Pět minut slávy pro děravé punčocháče. Foto: Sláma v botách

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Motto iniciativy semínkovna: Sázej. Sklízej. Sdílej. Foto: Sláma v botách

Setkání s profesorem

„Veru, je tu pan Hejcman,“ upozorňuje mě Lenka z muzea na dorazivšího hosta. Ohlédnu se po skautovi po jejím boku. Co? Nějak se mi to nezdá.
„Vy jste ten profesor?!“ vyhrknu na vědeckou kapacitu maskovanou za vedoucího pionýra zkříženého s Indiana Jonesem a průvodcem safari. Chlápek v džínách a lněné košili totiž skutečně působí spíš jako někdo, kdo se právě vrací z procházky savanou a svůj hummer parkuje opodál, než jako persona obrovnaná tituly ze všech stran.
„No jasně, čekala jste někoho staršího,“ pousměje se chápavě strážce safari a já opět aktivně nemlčím: „Jo. Někoho úplně bílýho,“ a naznačuji plnovous až k pasu.
Lence, která profesora sehnala, pak šeptám: „Nechápu, jak stihl posbírat ty tituly, když je tak mladej.“ (A pěknej -ale to si prosimvás nechte pro sebe!).

Taky si takhle nepředstavujete někoho, kdo má patent, pardon papír na rozum? Foto: Sláma v botách

Vědec naštěstí bere moje uvítání s klidem. A s úsměvem následně poslouchá i má slavnostní slova, když před plným sálem zahrádkářů opěvuji pěstování bez chemie a vylejvám si ekologické srdíčko. Pak se konečně dostává ke slovu i host. A já s panem profesorem zažiju druhý šok večera.

Vědec totiž mně, zahrádkařící biomatce, co musí mít i plíny z bio bavlny, mile, slušně, ale jasně vysvětlí, že já sama jsem chemie a že v dnešním světě to bez chemie nejde. Tečka. „Tím spíš ne, když už je nás na světě deset miliard a všichni chceme jíst, že?“ zkonstatuje vědec přesvědčivě, načež jde ochutnat všechno to bio jídlo, které jsem do noci pekla.

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

Nemám ráda, když jsem za idiota. Bohužel z nějakého důvodu se do této situace dostávám často. Ten večer to s profesorem ještě neskončilo. Abych zachránila situaci a ukázala vědecké legendě, že jsem možná trochu eko-ulítlá, alespoň se se mnou ale rodina nenudí (esemesky z Cannes stále pípají…), rozhodnu se, že na závěr setkání přečtu veřejnosti – i geobotanické kapacitě – nejlepší historku ze svého blogu. Tu, jak jsem polévala své NECHEMICKÉ záhony slepičinci a kedlubny pak skončily v kompostu. Neboli článek plnej sraček a jak jsem se z nich málem poblila. (ZDE)

Proč jsem vybrala zrovna tuhle nechutnost? Vím já?! Asi nějaká dosud neprobánadá deviace projevující se potřebou dělat se blbou.

Decentní smích obecenstva (dík, tati!) střídá opatrný potlesk (máma) a já se vykoupaná ve vlastním potu konečně uklízím z pódia. Semínka jsou rozpůjčovaná, občerstvení snědené, poslední zahrádkáři opouštějí sál. V muzeu mohou být spokojení z rekordní účasti a já konečně píšu do Francie. Nenadávej mi, mám narozeniny!

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Máme významné kmotry. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

K tomu vlezlému dítěti se nehlásím! Foto: Sláma v botách

V tu chvíli se ke mně opět přitočí pan profesor.
„Někdy vám přijedu udělat přednášku o hnojení. S těmi slepičinci opatrně,“ navrhuje, když se loučíme a on se chystá zas pro svůj hummer a na savanu.

Víte, že mě tím dojal? Byl to náročný den. Týden. Několik týdnů. Ale semínkovnu jsme uvedli do provozu, bedýndu s bio osivem profesor dokonce pokřtil šampusem z postřikovače na kytky a zahájení tedy přece jen neskončilo skandálem, přestože jsem se o to tak snažila. Kéž bych mohla profesorovi nafasovat alespoň svoje chleby z praobilí. (článek ZDE) Bohužel přítomní ekologové snědli vše do poslední patky.

foto: Sláma v botách

Chleba do lidí rychle zahučel. foto: Sláma v botách

TEPRVE AŽ DOMA MI TO DOŠLO!!
Jak on to vlastně myslel. Proč k nám vlastně chce zase přijet. Přednášet. Profesor. O bezpečném hnojení zahrady a slepičincích. Ne proto, že bychom naší semínkovnou udělali takový dojem. Že bychom vědce strhli zahrádkářským ekonadšením a kulinárními výtvory. Nebo neopakovatelným smyslem pro humor.

Ne.

Přednášku, jak bezpečně hnojit záhony, jsme si vysloužili tím, že v našem městě žije minimálně jedna zahrádkářka, která je jinak schopná svým ekofarmaření otrávit rodinu bakterií e-coli!

Foto: Sláma v botách

To je ale pěkná semínkovna, ta se vám povedla. Tady se mi to bude pěstovat. Prezentace pro Jeden svět. Foto: Sláma v botách

Více o iniciativě semínkovna: www.seminkovny.com

Přehled fungujících semínkoven v ČR: www.seminkovny.com/seminkovny

Rozhovor se zakladatelkou celorepublikové iniciativy semínkovna Klárou Hrdou: S botaničkou Klárou Hrdou o svobodné iniciativě semínkovna. Osivo je základ našeho živobytí. 

Články o naší semínkovně na iDNES: V muzeu budou půjčovat lidem semínka podobně jako knihy 

a v Deníku: Máte rádi pěstování? Semínka si můžete půjčit , V provozu je půjčovna semen

A pár fotek…

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Po občerstvení se ani zaprášit nestihlo. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Aktivity pro děti. Dík kamarádkám, které se na nich podílely. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Jak rychle rostou rostliny a poznávačka semínek. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Protože pěstování může být zábava nejen pro dospělé. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Důkaz, že to jde i bez květináčů. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Poznávání semínek v hmatových sáčcích. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Semena, ó semena, přibližte se k muzeu. Foto: Sláma v botách

A NAKONEC TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ:

Přednáška o hnojení proběhla před pár dny. Natočila jsem ji na video. Materiál stříhám a doufejme již brzy bude k puštění na kanálu Opravdový život na youtube. Bylo to výživné. Těšte se. 🙂

Ať mi rostou!©

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

2 komentáře
Roste mi to. Roste to STRAŠNĚ RYCHLE! Doufala jsem, že tenhle povzdech přijde až později, ale už teď v okopávání, setí a sklízení zaostávám za tempem nasazeném přírodou . Mám totiž na zahradě své „pomocníky“.

 

Tak třeba včera. Vyrážíme na zahradu a já kvůli tomu Lídu omlouvám ze školky. Společnej den, máma a děti. Pocení na záhoncích ve třech lidech, prostě plán na den snů.
K tomu je ale třeba se nejprve vypravit z baráku.

 

Možná neumím být dostatečně efektivní, ale co mám už dvě děti, pakování ven je proces na hodina a půl. Minimálně. Desetkrát běhám z patra do patra a nakládám věci do tašek, aby nám nic nechybělo, nářadí, voda, svačiny, náhradní oblečení, plíny, nočník, semínka….Další půlhodinu pak trvá to všechno naložit a zase vyložit z auta . Ale už jsme konečně tu. V našem soukromém, trávou zarostlém ráji ve V.
To mi připomíná, že až odemknu bránu, stodolu a všechno z ní vynosím, musím nás všechny natřít protiklíšťatovým krémem.

 

Foto: Sláma v botách

Vítejte ve V. Někteří lidé sem jezdí se záměrem relaxovat a prožít hezký den. Foto: Sláma v botách

„Mami, mám hlad,“ připomene mi Lída, že už jsou dvě hodiny. Čas, kdy ve školce svačívaj. Není problém, uděláme si piknik, Venda se nakojí, vyčůrá. A já si pak konečně nachystám semínka.
Ale kdepak, nenachystám. Po akci „svačina“ přichází akce „mami, rozlož mi postýlku„. Ano, dětskou skládací postýlku, kterou máme ve stodole jako záložní pro Vendu, kdyby náhodou… Akorát že ji chce Lída a za každou cenu. Bude si v ní hrát.
Sice si ťukám na čelo, ale do stodoly jdu.
Najít, přinést, rozložit. Nedaří se to. Marně s tím krámem zápasím a pomalu už nadávám. Když konečně přijdu s nápadem, že postýlku postavím dnem vzhůru a holt to bude bunkr, dcera o nějaké postýlce dávno neví.
A proč já se s ní teda tady jako pitomec skládám?!
No nic. Jdu KONEČNĚ pro ta semínka…
„Mami?“
„Ano, Liduško?“
„Upleteš mi věneček?“
Cože? Proč… teď, musí to být?
Ale (opět) vyměknu. Protože céra si konečně chvilku pěkně hraje. Na královnu Elsu Arendelskou. 🙂 Rodiče holčiček 3-7 let vědí… Chápu, že královna Elsa potřebuje věnec a prsten z pampelišek, takže jdu sbírat a vyrábět. Od Lídy pak třeba bude klid.
Foto: Sláma v botách

Pampelišková Elsa. „A proč si věneček neupleteš sama?“ „Protože na co sáhnu, to zmrazím.“ Kruci, to je dobrá výmluva. Foto: Sláma v botách

Jenže se nám začíná ozývat Venda se stále častější reklamací. Že se nudí, že na něco nedosáhne, že něco chce jinak. Ideálně další svačinu a další čůrání.
Než to pořeším, Lída chce domů.
„A tak to teda ne! Ještě jsem tady vůbec nic nestihla dělat,“ odmítám takové nápady.
Tak jí prý mám přičarovat nějaké děti na hraní.
Nemám, nevedu. A nebudu poslouchat kňourání.

 

Den snů, jak jsem se jenom mohla na takovou představu nachytat. Vymyslím alespoň, že se půjdeme projít, Venda už stejně potřebuje spát a Lída očividně nějakou změnu. Nasbíráme cestou kytici ze všech kytek, které v okolí rostou, tohle Lídu vždycky baví.
Akorát ten Venda…
Neusne.
Foto: Sláma v botách

Uděluji bod alespoň za výrobu ekohnojiva. Foto: Sláma v botách

Jsme ve V. už tři hodiny a na motyku jsem zatím nesáhla. Přitom nejpozději za hodinu odjíždíme, abychom stihli kroužek.

Venda chce zase jíst! To není možný! Vendo, proč, kam to dáváš? Já už s sebou nic nemám. Teda mám ještě svou svačinu, na kterou jsem pro samý pampelišky a nočníky neměla čas. (A hlad by byl.) Ale dobře, obětuju ji. Pro blaho dnešního dne. Pro konečně pár minut klidu, na které se od rána těším. Dám mu svou sváču i vodu, protože když žvejká, je zticha. A já už chci něco dělat.
Foto: Sláma v botách

Ne, že by tu nebylo co dělat. Třeba dosít ty prázdné plochy. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta bujná prostřední část záhonu, tak to je všechno plevel. Foto: Sláma v botách

PROSÍM FANFÁRY: DESET MINUT PRACUJU.
Bez rozmyslu seju kukuřici a sázím kolem záhonů nějaké bylinky. „Lído, nechceš mi je zalít?“ ptám se naivně.
Nechce. Má strašně moc práce s nuděním se.
„Proč tě tu dneska nebaví?“ ptám se zoufale, protože čas se naplňuje.
„Protože jsem si doma zapomněla Barbínku,“ dozvídám se od čím dál otravnější holky. Šmarjá, a tady snad není nic, s čím jiným by si čtyřletá holčička s fantazií nemohla hrát? Vždyť vždycky dokáže vymyslet tolik rošťáren. Vyhrát si s klackem nebo stébly trávy, vlézt do potoka, stavět hlínový bábovky.
Bohužel dnes si CHTĚLA PŘEVLÍKAT BARBÍNU a to jí ZNIČILO NÁLADU. A nejsou tu DĚTI.

 

Tak a je to tu. Moment, kdy si říkám, že už se na to můžu vysr…
Ale rozdejchám ho i naposledy, taková já budu hustá! Fakt. Páč, viděno optikou mého muže, toho času v kanclu v Praze, je krásně, jsme venku a jsme spolu. Co by za to jiní dali.

 

A tak holt sazenice kedlubnů i cuket zůstanou nezasazený a semínka nevyseta. A ambice odplevelovat džungli a projednotit mák taky počkají. Na někdy (KDY?) jindy.
Na někdy, až na zahradu pojedu pracovat bez dětí.
Foto: Sláma v botách

Podle Ópy mám mák furt moc hustě. Ale mám já čas s tím něco dělat? Foto: Sláma v botách

 

Do té doby mi zůstává nejasná akorát jedna věc.
 

Co teda bude s letošní úrodou…

*******

Po čtyřech a půl hodinách na zahradě jsem zasela pytlík kukuřice. Pak jsem půl hodiny pakovala auto, zavírala stodolu, vrata… a hodinu vybalovala. Z hlediska efektivity průser.
„Tak jak jste si užili den? A co jste všechno dělali?“ táže se mě muž, když jdeme večer spát a děti padnou, sotva se dotknou postele.
„Co jsme dělali?“ zamyslím se, jestli se mám přiznat. Stejně mi to neuvěří. „Celou dobu jsme seli kukuřici.“
Foto: Sláma v botách

Sice nevím, jak to dělám, když na to vůbec nemám čas, ale zatím se mi daří. Minimálně tyhle krásný a dobrý ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Odměna po dni D. Vytuněné vajíčkové chleby. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jsou v nich různý bylinky a taky cibule a česnek a nasekaný špenát. A tři vejce na čtyři chleby. Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Ovšem každý podle svého gusta. Foto: Sláma v botách

 

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

4 komentáře

Tři roky sním o tom, jak se moje zahrada stává výstavní skříní permakultury a aspiruje na jedlou džungli roku. Někde ale musím dělat chybu. Při vynaložení až čtyřikrát víc energie než můj táta, který permakulturu neřeší, dosahuji sotva poloviční úrody co on! No nevybodli byste se na to?

Letos mám přesně tohle v plánu. V mé knihovničce nepřibyla žádná nová permakulturní literatura. Stejně bych ji neměla čas číst.

Kochat se jedlým plevelem v záhoncích bylo první roky mého zahradničení prima (článek MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, desatero bio rad a omylů), jenže co si budeme nalhávat – po čtyřech letech už by rodina uvítala i přesvědčivější výsledky. Víc brambor, víc mrkve, víc všeho!

Být efektivní minimálně jako táta.

Protože hladových krků od loňska přibylo, a jestli si myslíte, že roční chlapeček toho ještě moc nesní, ráda vám robátko na týden půjčím na byt a stravu. O pohodového chlapečka jde totiž pouze v případě, že ho v pravidelných intervalech zásobuji koňskými porcemi příkrmů. Pokud se s žvancem omeškám, je zle. Batole začne vibrovat, bzučet, chrčet a házet po mě nádobím.

Foto: Sláma v botách

Krmte tu bestii…. nebo začne vibrovat. Foto: Sláma v botách

*****

„TOHLE VŠECHNO je pro Vendu?“ zarazí se manžel, když mě vidí, jak drobečkovi mixuju kýbl hovězího masa na mrkvi, zatímco dítě, sedící  v křesílku na kuchyňské lince, netrpělivě mlátí měchačkou do kastrolu a sliby „už to bude, už bude ham“ přestávají zabírat. „To je porce na týden, ne?“ nechápavě kroutí manžel hlavou nad dvěma litry pyré, do kterého ještě rozpouštím půl kostky másla.

Je znát, že se manžel teď věnuje hlavně stavbě (o nejnovějších počinech článek zde), a tak stravovací zvyklosti svého syna  ještě nezná. Nechám ho proto naše batolátko nakrmit. „Týdenní“ porce v tasemnici zahučí sotva na dvakrát a zkoprnělému muži zbude v rukách vylízaná mísa.  Proto dodávka s nákupem z farmy zajíždí už přímo před náš dům. Venda je odběratel.

Večer si s mužem děláme bojovou poradu. „Všude, kam jen to jde, musíme vysázet brambory. Po celém pozemku v D.“ klade mi muž na srdce, abychom ušetřili za maso. „A možná je na čase začít chovat králíky,“ nadhazuje dokonce. Ve V. máme trávy pro chovnou stanici a dřevo na králíkárnu by se také našlo. Nedávno jsme přikoupili pozemek za potokem, takže pastvy by bylo dost i pro ovce. Ty bych ráda chovala já. Je ale třeba vidět to realisticky.

Králíci i ovce můžou být, ale až časem. Už teď spím tři hodiny denně a bohatě mi stačí piplat (a krmit!) vlastní potomky.

Foto: Sláma v botách

Vrchní ochutnávač, kontrolor kvality a odběratel v jednom. Foto: Sláma v botách

Pohladím Otesánka po špecích na bříšku, naposled ho nakojím před dlouhou nocí bez přísunu stravy (kéž by, v jednu bude vzhůru) a jdu si objednat semínka k zasetí. Akutně musím pozvednout  svou produkci zeleniny.

K narozeninám mi táta nadělil plečku, takže letos žádné vymýšlení. Tátu jsem nikdy neviděla běhat po zahradě s učebnicí permakultury v ruce, pěstovacím kolečkem nebo nějakými výkresy, co kde kdy a s čím vysít, aby jeho záhonky působily harmonicky, barevně ladily, měly ty správnnebo vibrace, energie, feng shui. Prostě řádky s kedlubny, mrkví a nazdar.

Zato já… V uplynulých letech jsem vždycky byla vybavená „plánem bitvy“, neboli osevním plánem, geniálně zohledňujícím všechna permakulturní doporučení a vychytávky.  Stokrát přepracovávaný, celou zimu promýšlený výkres mi měl pomáhat k největším bioředkvičkám na vsi. Přesné souřadnice, vedle čeho zasít mrkev nebo kam vrazit česnek, aby mu narostly palice jak dělové koule i bez kapky chemie. Bohužel, rekordních ředkviček ani dělových kulí jsem se nikdy nedočkala.

A ptáte se proč? Permakultuře to nevyčítám. Jsem si jistá že funguje. Akorát nefunguje mně. Protože já jsem expert.

Jako by nestačila má vrozená roztěkanost a zrychlenost. Jsem sice díky turbopovaze schopná obstarávat dům, zahradu, děti, kuchyň, blog i nějakou práci, běhat po parcích i po schůzích, zakládat semínkovny, obrážet festivaly… regenerovat i bez souvislého spánku… Ale! Nenávidím precizní piplání čehokoliv, čtení návodů  a hračičkovství – a chtějte bez toho na zahradě výsledky.

A obzvláště, když s takovou povahovou výbavou zkoušíte zahradničit S DĚTMI ZA ZADKEM.

S dětmi, které na vás neustále mluví nebo si vás přivolávají pláčem, vytrhávají vás z už tak roztříštěné koncentrace, něco chtějí, na něco se ptají, půjčují si přímo z ruky vaše nářadí, přinášejí a odnášejí pytlíky semínek, zalévají, co se zalít nemá, a pak to ještě pohamtaj.

Foto: Sláma v botách

Pokus o sklizeň číslo čtyři a moji pomocníci, bez kterých bych si zahradničení UMĚLA představit. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jestli moje sofistikované osevní plánování někdy začne fungovat, tak jedině, až děti vyrostou. Protože jednou mi dcera nákresy otočila vzhůru nohama, podruhé ze záhonů vyházela značkovací kolíky, potřetí zaměnila sáčky se semínky…

Tři roky jsem se snažila být královnou vlastního pozemku.

Prd.

Nebýt táty a jeho nepermakulturní, ale spolehlivé úrody v K., nemáme co žrát.

Foto: Sláma v botách

Hurá, děda přivezl salát! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Vyloženě jí ta dobrota kouká z… pusy. Foto: Sláma v botách

Takže letos už jsem si žádný plán v zimě ani nechystala. Je dobré znát zákonitosti, co vedle čeho sít, aby si rostliny vzájemně pomáhaly, chránily se před nemocemi a podporovaly se v růstu. Ale když pak stejně hrášek seju úplně jinam…

Vrcholem mé letošní permakulturní přípravy bylo opatření permasemínek a založení semínkovny – a čau. V březnu jsem se dostavila na zahradu s pár pytlíky semínek po kapsách a začala bez velkého vymýšlení sít. Během pár dní jsem semena prostě rozházela po zahradě a teprve poté mi došlo, že jsem si bývala měla alespoň zpětně poznamenat, co mi má kde růst. Protože sázet na to, že mi děti zase nevytahají kolíky…

O víkendu jsem teda opomenutí napravila a výsledkem je následující obrázek. Osevní plán roku 2017, dílo náhody a okamžité situace. Výsledek toho, jaká semena se mi z kapsy zrovna dostala do ruky, když otesánek  usnul v kočárku a dcera zrovna nemávala před obličejem stébly trávy při hře na Elsu a Annu. Mívám pokaždé jen pár minut času si to na záhonech fofrem pořešit. Setí, okopávání, vše se odehrává v mírném stresíčku co nejvíc stihnout, než syn začne vibrovat, bzučet a házet po mmě lžící. A než si dcera bude chtít hrát na Elsu a Annu se mnou.

Už brzy se uvidí, k čemu tahle osevní hurá metoda vedla a jestli se vůbec stihnu o vše, co jsem zasela, postarat.

Foto: Sláma v botách

Osevní plán 2017 a moje hlavní pěstební plocha. Krom ní mám ještě plácek s topinambury a bylinkové srdíčko. A pak skleník u našich a brambor plnou zahradu v D. A rybízy, a angrešty, broskve, třešně, jabloně… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Výkresy z minulých let se nedochovaly. Buď je rozfoukal vítr, nebo si z nich dcera udělala vystřihovánky.  Byly přitom proti tomuhle tak vymazlené. Foto: Sláma v botách

 

******

Po návratu ze zahrady jdu zase postavit na kýbl bramborového pyré. Syn už celé dvě hodiny nejedl. „Vám uvařím, až se Venda nají,“ vysvětluju zbytku hladové rodiny. „Vy vydržíte, ale Venda by čekání na gáblík psychicky nezvládl,“ hážu zbylé hladové krky na vedlejší kolej.

 „Možná jsme měli i ve V. zasadit samý brambory,“ prohodí manžel, zatímco se mnou usilovně loupe porci pro batole.

Totéž mi tvrdí i táta. Zahrada je totiž z minulých let pořád šíleně zaplevelená a pěstovat tam cokoliv jiného než brambory bude vyžadovat krev, pot a svaly.  (články Jak jsme koupili statek Obklíčeni roundupem) To poslední nemám a o to první nestojím.

No jo, jenže pěstovat jen brambory a nic jinýho by mě nebavilo.

Jedna permakulturní zásada mi totiž přece jen přešla do krve.

Bez ohledu na to, co kde s čím a jak sejete, víc druhů je vždycky líp. V případě neúrody nesázíte všechno jen na jedinou kartu.

Ohlédnu se po synovi, kterak mlátí mrkví do poklice a otevírá pusu naprázdno. Nic mě neděsí víc než neúroda. Žrout už se naučil lézt a odteď je schopný mě kdekoliv vystopovat.

Pokud letos zase zůstanu bez sklizně, je se mnou zle. Než stihnu umřít hlady, čeká mě smrt ještě smutnější.

Skončím utlučená lžící vlastním dítětem!

Pozitivní vztah k jídlu zdědil po otci. Stejně jako to, že na to vůbec nevypadá. Foto: Sláma v botách

Jaký máš hlad? Tááákhle veliký. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek

2 komentáře

Jak do sebe bezbolestně dostat kýbl kopřiv? Tohle je náhodou moc dobré řešení! 🙂

Nemám čas ťukat recept, tak věřím, že pochopíte i jednoduchý fotonávod. Pesto připravuji na ochutnávku pro Den Země. A co jiného použít než plané bylinky, které nám teď na jaře servíruje příroda zadarmo všude kolem nás.

ALE POZOR: kopřiva je mocná pročišťovatelka krve a celého těla, přistupujte k ní proto jako k léku. NA KONCI ČLÁNKU NAJDETE PRAVIDLA, JAK S KOPŘIVOU A BRŠLICÍ NAKLÁDAT, ABYSTE SI POCHUTNALI, ALE NEUBLÍŽILI SI.

*********************************

RECEPT

1. Dýňová semínka na sucho opražte se solí. Po chvíli přidejte i konopná a krátce restujte.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

2. Omyjte si byliny.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

3. Bršlici poznáte podle „kozího kopýtka“.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A ještě bršlice.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Kopřivy snad netřeba představovat.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Takže omyjeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Okapeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A nakrájíme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Osolená semínka a byliny dáme do mixéru, přilijeme dle chuti olej (panenský… jak libo olivový, slunečnicový, řepkový, lze přidat i dýňový či lněný, ale v menším množství – mají výraznou chuť).

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Důležitý bod: ochutnávání! Můžeme ještě dosolit, dodat víc oleje…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Finíto tuto!

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Nazdobíme, nafotíme, napapáme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

 

Pro užívání kopřiv coby jarního přírodního pročišťovacího prostředku platí tato pravidla:

1. Užívá se krátkodobě, cca 14 dní na jaře. V podobě čajů, pesta, špenátu, součást smoothie, odšťavněných šťáv atd.

2. Sbírají se jen vrchní listy z mladých kopřiv, na čistých místech a nikoliv z míst, kde kopřiv roste příliš mnoho najednou (v takové půdě je až moc dusíku, což není vhodné).

3. Kdo trpí na ledviny, měl by se mít před kopřivou na pozoru. Údajně je v tomto případě lepší užívat místo kopřiv mladé lístky břízy.

4. U dětí také opatrně, na rozdíl od nás se ještě tak intenzivně čistit nemusejí. Sledujte reakce, ať nemají kopřivku. 🙂 To ostatně platí i pro vás. 🙂

 

I u bršlice mějte na paměti, že méně je někdy více a že na novou potravinu si musí tělo zvykat. Nezpůsobte mu hned šok tím, že sníte mísu pesta z kopřiv a bršlice na posezení.

I když chápu, že na to nejspíš po ochutnání receptu budete mít chuť.

NA ZDRAVÍ!

Ať mi rostou!©