Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©