Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

16 komentáře

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

DÍL 2. Jak zahradničit s dětmi od 3 let a TIPY NA DĚTSKÉ KNÍŽKY o pěstování a zahrádce!

Napište komentář

Jak zahradničit i s dětmi, jak se z těch malých pomocníků na zahradě nezbláznit a fakt v jejich přítomnosti i něco udělat? Tak tyhle otázky dostávám často a sama si je občas také kladu  Na poli jsem toho se svými dětmi zažila už celkem dost a mimo jiné zjistila, že děti a počasí jsou naprosto nevyzpytatelné. Přesto se pokusím shrnout to nejdůležitější, co jsem po čtyřech sezonách pěstování s dětmi pod sukní zjistila, a předat vám pár svých tipů. Vám všem, kterým se na zahradě taky motají pod nohama budoucí Jardové Svobodové.  

 

Přečtěte si DÍL 1.: Jak zahradničit s nejmenšími dětmi od 0 – 3 let. Aneb o kropičích, šťouralech a přenašečích všeho druhu. 🙂

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

 

Z prvního dílu už víme, proč se vyplatí brát děti na zahradu opravdu od nejútlejšího věku a jak je tu zabavit, aby se jim mezi vašimi záhony zalíbilo, aniž jim tu budete muset budovat trampolíny nebo skákací hrad (což by navíc stejně byla zbytečná práce, viz článek:)).

Taky už víme, že děti je třeba na zahradu vhodně obléct, obout a vyzbrojit se dostatkem času a trpělivostí.

Kropič a přenašeč. Foto: Sláma v botách

Můj kropič a přenašeč, tou dobou 21 měsíců. Foto: Sláma v botách

 

Naštěstí vašim zahradním kumpánům nebude jeden rok věčně. Jakmile kropiči a šťourové trochu povyrostou, konečně se můžete těšit na to, jak to teď na té vaší zahradě společně rozjedete!

Věk 3 – 6 let: Pomocník, smíšek i snílek

No sláva, váš zahradní doprovod už je čím dál šikovnější a chce se chopit pořádné práce. Dokázat vám, že taky umí okopat záhon, vykopat díru a zasadit sazenici dýně, hrabat listí nebo si kolečko plně naložit kompostem. Ale taky si možná začne na zahrádce hledat vlastní zábavu, uchylovat se do světa fantazie, nořit do vlastních her, ke kterým nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. To by byla skvělá varianta! Žádný strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem. Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas.

Foto: Sláma v botách

Vyhloubit díry, prolít je vodou, zasadit sazenice. Tohle s tříapůlletou pomocnicí společně hravě zvládnete. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Voda neomrzí žádného malého zahradníka. V tomto věku už naštěstí chápe, že takové hrátky ale mají svá pravidla, třeba nelézt do potoka v teniskách. Foto: Sláma v botách

 

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Foto: Sláma v botách

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Tedaaa… sud s nejlepší polévkou všehochuťkou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A nesmíme zapomenout ještě na další vděčnou kratochvíli zahradnických aspirantů, na projížďky neotřelými dopravními prostředky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pracovitější plečku byste pohledali, nezastaví ji ani těžká dospělácká motyka. (Samozřejmě existuje i dětské kovové pracovní nářadí, které je plně funkční. Ptejte se v dobrém železářství.) Foto: Sláma v botách Foto: Sláma v botách

 

Pracovitější plečku byste pohledali. A dokonce s dospělou motykou! (Malý trik, záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle vyplečkovala, aby jí to vykopávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji. Foto: Sláma v botách

Záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle projela plečkou, aby jí to vykopávání a vytahávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji, že jí to jde. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Máma jednotí mák a dcera? Kdoví, ale hlavně že je spokojená! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zahrada, království snů a fantazie. A víl. Foto: Sláma v botách

 

Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí „jen“ hrát, nechte je. Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku i ty kamarády – můžete klidně brát s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, ale děti obvykle těší společnost vrstevníků a v tomto věku už ji vyhledávají, takže jde-li to, zvěte na pozemek přátele s jejich ratolestmi a pracujte tu i si hrajte v týmu. Takové zpestření možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

Foto: Sláma v botách

Makat s kamarádkou, to je hnedle jiná práce! Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

 

7 – 99 let Opravdový zahradník

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou uvazování rajčata k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů. S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Foto: Sláma vbotách

Klacíky a špagátkem ohraničený dětský záhonek, na kterém dcera věnovala malý kousek i své kamarádce a bráškovi. Fotografie zachycuje malou zahradnici při sázení cibule.  Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu . Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd. Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové,  Malý zahradník od Emily Bone a Abigail Wheatley nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Foto: Sláma v botách

Krásných dětských knížek s tematikou pěstování je celá řada, tyhle třeba mají v naší knihovně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Kníha Jak to roste. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Veršovaný příběh o tom, jak Jůlinka začala v zahradě plné okrasných tůjí a sečeného trávníku pěstovat zeleninu i jedlé plevele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Úžasná knížka Malý zahradník o pěstování i bez zahrádky! I já se v ní dozvěděla zajímavé triky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Malý zahradník představuje dětem i smíšené kultury a další permakulturní principy. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Dobrodružný příběh o Zuze, zahrádkářské kolonii a divoké temné zahradě, ke které Zuza najde klíč. Foto: Sláma v botách

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet. Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

Tyto zkušenosti na mě a moje děti (6 a 2) zatím teprve čekají, ale už teď se těším, jak to naše společné pěstění bude pokračovat. A že určitě bude pořád stát za to!

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu. 😉

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Loučí se Verča a Lída od Slámy v botách! Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

 

P. S.

Ale je doufám jasné, že i já si s těmi svými miláčky na zahradě občas „užívám“?  Aneb nafasujte svatozář, obrňte se trpělivostí a pořád si opakujte že jde jenom o zahradu, jenom o zahradu, jenom o zahradu…  

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

Napište komentář

Buď pochválena školka v přírodě, kam v pondělí odjela dcera, a moji rodiče, kteří si ještě stejný den odvezli Vendu. Prý abych si odfrkla. To je samozřejmě krásná myšlenka. Naráží akorát na technický problém. Potřebuju si zrýt, vyplít, osázet a zalít celou zahradu.  Z odpočinku tudíž zase nebude nic, ale já už ho snad ani nepotřebuju.

********

Začalo totiž jaro a to je u mě vždy období zvýšeného optimismu, plánování a hyperaktivity. Na jaře se neprobouzí jenom příroda, ale probouzí se i moje nutkavá potřeba „něco dělat“. Před pěti lety jsem na jaře založila tenhle zahradnický blog (o mých farmářských začátcích je kniha Sláma v botách), před dvěma lety jsem založila semínkovnu (článek ZDE), no, a letos na jaře jsem si založila tři nové záhony, ačkoliv by určitě bylo praktičtější udělat to už na podzim. Anebo ještě lépe, žádné další záhony už nezakládat!

Copak té práce i tak není dost? Je nutné trávit půlku roku zabořená čumákem v zemi a zadkem vystrčeným k nebesům? Nejsou na světě i pěknější aktivity než sít řepu, vytrhávat pampelišky a tahat v konvích vodu z potoka?

No, asi takhle, na jaře mi připadá, že nic pěknějšího na světě fakt prostě není. Voní šeříky, ptáci koncertují, po čemž se mi celou zimu stýskalo, a já holt chci být u toho. Chci mít legitimní důvod opustit kuchyň, zaklapnout počítač a vychutnat si šimrání trávy na chodidlech, vůni bylinek a všechny ty optimistické melodie ptačích koncertních mistrů. K tomu je nejlepší mít zahradu. Skýtá všechny výhody outdooru a ještě je za vámi vidět kus práce. Dobrej pocit na druhou.

“ Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše budoucího domu.

Jasně, většinou už někdy v červnu nebo nejpozději v červenci to začnu vidět i jinak, začnu při pletí fantazírovat, že se neploužím zpocená a zaprášená po záhonech a doma na mě nečekají cukety ke zpracování, ale že například ležím na plážovém lehátku na Krétě a nahý muž mi nese drink s extra porcí ledu. Nebo začnu závidět sousedům, kteří na svém golfovém trávníčku hrají petangue, grilují a se sklenkou vína pozorují, jak já za plotem lítám s konvemi od kapusty k rajčatům a snažím se zachránit úrodu.

No, ale červen i červenec jsou zatím daleko a i to lítání s konvemi mě na jaře prostě rozechvívá a baví.

Ze všeho nejvíc mě ale na jaře baví vymýšlet, co všechno si letos vypěstuju, v jak rekordní velikosti a s jak rekordně nízkou námahou. Ve světle těchto úvah je bohužel naprosto evidentní, že mi dosavadní záhony, které mám ve V. k dispozici, nebudou stačit…

A tak jsem v březnu donutila tátu přiorat mi ještě další kus pozemku, sama jsem si zryla pár menších nových záhonků různě kolem plotu a zasadili jsme i nějaké ovocné stromy a keře, aby bylo v létě jó co zalévat.

Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše toho našeho budoucího domečku. Ještě víc tulipánů, angreštů a jabloní, ještě víc ředkviček, květáku nebo třeba ačokči, mé letošní pěstební novinky. Chci prostě tvořit podobně jako on, když od základů staví ten náš budoucí statek snů. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Zakládám nové záhony všude. I tam, kde se to nehodí. Foto: Sláma v botách

********

Všechny plevele světa… na mé zahradě!

Už v dubnu se ale vracím nohama zpátky na zem. Tak například ta nová pěstební plocha, kterou mi se skřípěním zubů a ťukáním na čelo zoral táta… tak ta se rozhodla zarůst zpátky trávníkem. Jasně, před dvěma lety jsme ho tam vyseli a opečovávali, aby se uchytil. Jenže teď chci mít místo něj brambory, kukuřici a hrách. To ale ta tráva nemůže pochopit!

Kromě vzpurného záhonu, kterému přezdíváme „třetí terasa“ (pozemek je ve svahu, a tak se snažím o jakési pěstební terásky), se pofidérně chovají i terasa první a druhá. Během pár dní se na nich zničehonic zabydlely bršlice, kopřivy a pcháče, ale v takovém množství, nad kterým mi zůstává rozum stát. Nespletla jsem si náhodou sáčky se semínky? Ale vždyť tam bylo napsáno „mrkev raná obecná“, a ne „všechny plevele světa, kterých se nedá zbavit“!

No dobře, asi je nejvyšší čas svléknout městské šatičky a místo procházek s Venouškem do knihovny a po parku se na zahradě zabořit tím čumákem víte kam…

„A nechceš pohlídat Venouška, když bude Lidka na té školce v přírodě?“ přichází právě v onen moment nabídka z K. Moji zlatí rodiče, kteří ještě nikdy nezklamali.

No jasně že to chci, já to dokonce POTŘEBUJU!

Tento poddruh ženy zahradní se vyznačuje batikovanou sukní po kotníky, nohama od hlíny a jarní hyperaktivitou. Foto: Sláma v botách

********

Poetika po vesnicku

A tak se nám s mužem po dlouhých měsících naskýtá JEDEN VOLNÝ DEN BEZ DĚTÍ. Noc a den. Nevídáno, tolik svobody. Budeme si s ní vůbec ještě umět poradit?

„Vstaneme v pět a okamžitě začneme makat!“ začnu dychtivě plánovat. Den se musí využít naplno. S tím manžel souhlasí: „Nejpozději v sedm chci začít tavit ty asfaltové pásy k terase. Odpoledne má být vedro, to se tam už nechci vypejkat,“ vysvětluje mi, jak si hodlá jediný volný den bez dětí užít on. Poradu uzavřeme spokojení, jaké nás čeká prvomájové povyražení. Budeme společně dřít. Jednota místa, času a děje, poetika po vesnicku. No prostě si konečně trochu vyhodíme z kopýtka! 

Okamžitě se jdeme převléct do pyžama, abychom ráno fakt vstali, když nám neudělají budíček dětičky.

Až v posteli mi dojde, jaká je to vlastně všechno kravina. Děti jsou pryč. My se klidně můžeme vyspat jako lidi, jako myslím třeba do osmi. Ale místo toho manžel řídí mobil a já se těším, jak budu od rána šukat jako babička Boženy Němcové?! My už jsme fakt pošahaný, pomyslím si. Ale pak hned usnu.

Právě čtu Babičku. A už se to na mě začíná podepisovat, mám chuť od rána šukat. . Foto: Sláma v botách

Právě čtu Babičku a hnedle se mi chce od rána šukat. Foto: Sláma v botách

*********

Vafle? Štafle!

Ráno spíme jak zabitý. Když se konečně probudím, zjistím, že je osm hodin. OSM HODIN! Cože, jak je to možný? Manžel se přiznává, že v pět hodin cosi zabzučelo, ale vypnul to.

„A jak chceš stihnout ty pásy?“ vynadám mu.

„No tak je holt budu dělat odpoledne,“ protáhne se muž a mrkne na mě:“ Dyť máme celej volnej den.“

Ta slova se rozlijou ložnicí jako mořské vlny. Vetřou se mi svůdně do uší a já se najednou úplně vidím, jak si jdu vychutnat ranní sprchu, pak snídám vafle se šlehačkou a v nejlepších šatech cvičím pozdrav slunci, líbána ranními paprsky na naší překrásné jižní terase.

Ale… tady to bohužel zadrhne. Žádnou terasu ani barák, u které by stála, zatím nemáme. Zato máme tříhodinové zpoždění v práci! Takže místo vaflí štafle, zvednout se z postele, zabalit bágl a tradá do V. na stavbu a na zahradu.  Ať jsme tam aspoň na devátou, proboha!

*********

Pít, či plít?

Náš jediný volný den bez dětí připadl zrovna na první máj. Ve V. to všechno ještě spí. A mám pocit, že ještě spí celá republika. Včera byly čarodějnice, rodiče posílají jakousi fotku s Vendou a buřty a ze školky v přírodě taky přichází esemeska. No super, akorát my potřebujeme zahájit lásky čas jinak. Nabrali jsme nečekané zpoždění,  takže když jsme konečně tady, musí to lítat.  Se seznamem činností pro dnešní den běžím pro plečku a muž si přináší ty pásy…

Ať žije první máj, dřiny čas!

*********

Bývaly časy, kdy jsem první máj netrávila předklonená v dřině, ale s milým na Petříně … Foto: Sláma v botách

 

... ale trávit první máj takhle je prostě lepší. Foto: Sláma v botách

… ale takhle je to lepší. Foto: Sláma v botách

Miluju dny, kdy je všude ticho, jenom ti ptáci mají nahoře svoje vystoupení. Kdy občas skrz mraky prosvitne slunce, země je ráno chladivě vlhká a odpoledne mile ohřívá paty jako vyhasínající kachlová kamna. A kdy já si můžu postupně rozhýbat celé tělo i krevní oběh tou nejpřirozenější činností, jakou kdy kulturní člověk vymyslel. Okopáváním kulturních plodin.

I na mého muže opodál je radost pohledět. Přenášeje nářadí, tvárnice a stavební suť sem a tam tuží svou tělesnou schránku a kompenzuje předchozí dny u počítače. To se máme, že máme takové možnosti.

Večer za sebou zanechávám pár výstavních záhonů, za které by se nemusel stydět ani můj precizní otec nebo máma, která má ráda všechno, od baráku přes dvorek, špígl nýgl. Muž přeházel pár hromad suti na vznikající terase, vyasfaltoval, co potřeboval, a ještě se při tom opálil. A když večer volají naši, že si nechají Venouška ještě do zítra, málem ten přísun jarního štěstí už neunesu. Možná že bývaly časy, kdy jsme první máj netrávili předklonení v dřině, ale cicmáním na Petříně (Mácha odpustí…), ale trávit ho takhle je prostě lepší.

*********

Dokonáno jest

Tak, asi už netrpělivě čekáte, že teď to konečně přijde. Nějaký šrapnel, komplikace, zápletka. Přiznám barvu a detailně vylíčím, kterak byla pracovní idyla ve V. ve skutečnosti horor. Ale moji milí drazí čtenáři, dnes čekáte marně. Přece jsem říkala, že na jaře bývám hyperaktivní a OPTIMISTICKÁ.

Ano, naše těla přežila devítihodinou šichtu s jedinou pauzou na oběd (= na chleba s pórkem a česnekem, vše vlastní produkce) a stehna i hýždě mi večer vrzaly jako hodně ojeté součástky kolotoče. Ale nevadilo mi to. Protože takhle už to my, jarní zahrádkáři a dělný lid, máme. Když je třeba konat, konáme; co je třeba vyplít, vyplejeme; po zimě jsme odpočatí, a tak do soumraku, do padnutí činíme, čeho si povinnost a pozemek žádá. Neboť jen ten je správný hospodář a zahrádkář, kdo z pozemku a od vercajku odchází s tím, že dokonáno jest. 

A tak i my za sebou spokojeně zavíráme brány staveniště a vyrážíme …. Nevyrážíme! Na mém seznamu stojí ještě jedna neodškrtnutá povinnost!! S konví v jedné a svačinou v druhé ruce nastrkám muže zpátky do vrat.

Vržu a nemám už cit v prstech. A když zavřu oči, vidím jen samou bršlici a mák. Ale nemůžu PŘECE odjet ze zahrady BEZ POLIBKU POD JEDINOU KVETOUCÍ VĚTVIČKOU NAŠÍ MLADÉ, TŘÍVĚTVIČKOVÉ JABLOŇKY ODRŮDY PANENSKÉ. Přece!

„No tak pojď ke mně, ty moje ženo,“ zjihne dokonce i muž. I když už se málem nedrží na nohách a vím, že se už vidí doma, vykoupaný, u teplého žvance. Ale tradice se mají držet a já nechci vrzat po celý rok.

A tak se i s tou konví a sváčou v ruce políbíme jako na Petříně a já se přistihnu omámeně zavzdychat: „Kubi, ty tak nádherně voníš. Prací…,“ protože nevím, jak jinak mám pojmenovat ten zvláštní odér soli, potu, prachu a všelijakého voňavého pylu, které dohromady svědčí o plně prožitém dni. Můj muž se útrpně pousměje a pak, protože on přece jen bývá v realitě ukotvený o trochu víc než já, mi poklonu vrátí: „Taky jsem zrovna chtěl říct, že z tebe něco táhne. Česnek…“

No,  a nyní už můžeme nasednout do dodávky a všechen ten pot, dřinu i dobrej pocit nechat za sebou.

Za rok touhle dobou snad už doopravdy budeme v tom našem statku snů bydlet… a určitě to zase nějak romanticky oslavíme.

Jediné kvetoucí koště na pozemku bylo svědkem cicmání dvou voňavých manželů. Foto: Sláma v botách

*********

 

TAK ŽE BY PŘECE JEN… TO ALE?

DOVĚTEK o pravé podstatě prvního máje ve V. Aneb hesla, hlášky a interní porady dvou rodičů-soudruhů na galejích. 

Já manželovi:  „Takže jestli tomu rozumím, ty celý den přemisťuješ tyhle kamínky sem a tam. A to tě baví?“

Manžel mně poté, co jsem na zahradě obrátila každý centimetr čtvereční vzhůru nohama: A co jsi tu vlastně celou dobu dělala? Asi nic moc.“ (!!! Vyjmenuju dlouhý seznam činností.) „Jo? Ale není to nikde vidět.“

Muž chvíli pozoruje, jak pleju mák: „Tohle taky nevypadá na moc efektivní činnost, co?“

Já, zápasící: „A vida, brambory už rostou. Škoda, že nejdou v tý trávě vidět.“

Zmoženě: „Tohle už není ani na plečku, to je na pluh a zapřáhnout vola.“ (Odněkud zezadu ze stavby:) „Vola sis vzala, ale zapřaženej už je!“

O svačinové pauze přicházím s nápadem strhnout starý sklípek vprostřed zahrady a nahradit ho pěknějším. Manžel: „Verun, tohle musí počkat, až už tu nebudu mít žádnou důležitější práci. „Aha, a za jak dlouho myslíš, že to tak bude?“ Muž krátce uvažuje: „Tak deset, dvacet let.“

Tápu, tápu, tápu…: „A hele, tady něco roste! Nebo neroste? Je tam vůbec něco zaseto?! … A tady to je CO? Petržel? A neměl tu být náhodou špenát? To jsou dneska samá překvapení. …  V tom případě ale, kde je petržel?? Nemůžu být přece tak blbá, abych si to do těch papírů nenapsala. … Ty vado, tady snad neodpovídají ani světové strany!“

Manžel zlomeně, zatímco zase něco vyzdívá u obýváku: „Já snad ten barák fakt postavím těmahle rukama…“

Ještě během oběda: „Myslíš, že někdy budu mít čas poležet si na zahradě s knížkou?“ Muž se rozhlédne kolem: „No tak s tím bych spíš nepočítal.“

Zděšeně: „Já začínám vidět kachny…“ (Únavové halucinace se naštěstí nepotvrdí. V potoce se opravdu kolébá párek kachen, které netušíme, odkud se vzaly.)

Hledáme motivaci: „Ale jednou to tu bude krásný, uvidíš.“ Muž odevzdaně: „A pak mi dáš konečně pokoj…“

Při odjezdu: „Musíš uznat, že to nakonec byl hezkej den.“ Muž se asi přeslechl: „Prosim tě, Verun, ty už radši nic neříkej!“

No dobře, můj pracante a tažné zvíře v jednom. Pronesu už jenom svá oblíbená závěrečná tři slova:

         MI

                ROSTOU! 

Česnek s pórkem mají namále, ale tu opěrnou zídku tam prostě vybudovat musíme, jinak mi budou záhony furt padat do trávníku. Foto: Sláma v botách

 

V zadních kýblech je už skoro hotová kopřivová jícha, v předních škopcích je teprve čerstvě založená. Ale jinak muž vůbec nechápe, co celé ty dny na zahradě dělám. 🙂 (Víc historek o hnojivých jíchách je v knížce Sláma v botách z mých prvních dvou farmářských let.) Foto: Sláma v botách

 

Malá radost velké ženy. Kvetoucí medvědí česnek, který se mi na zahradě snad někdy víc rozmnoží. Foto: Sláma v botách

 

První obyvatelé se přistěhovali, my doufejme za rok… Foto: Sláma v botách

 

Bylinkovou zahrádku nově zdobí guerilla stylem zaseté tulipány. Foto: Sláma v botách

 

Muž nás chce už příští jaro nastěhovat a pilně na tom pracuje. Foto: Sláma v botách

 

„Jednou to tu budeme mít hezký.“ „A pak mi dáš konečně pokoj.“ Foto: Sláma v botách

A to je pro dnes vše, děkuji za pozornost!  Foto: Sláma v botách

                                     

MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

11 komentáře

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

2 komentáře
Roste mi to. Roste to STRAŠNĚ RYCHLE! Doufala jsem, že tenhle povzdech přijde až později, ale už teď v okopávání, setí a sklízení zaostávám za tempem nasazeném přírodou . Mám totiž na zahradě své „pomocníky“.

 

Tak třeba včera. Vyrážíme na zahradu a já kvůli tomu Lídu omlouvám ze školky. Společnej den, máma a děti. Pocení na záhoncích ve třech lidech, prostě plán na den snů.
K tomu je ale třeba se nejprve vypravit z baráku.

 

Možná neumím být dostatečně efektivní, ale co mám už dvě děti, pakování ven je proces na hodina a půl. Minimálně. Desetkrát běhám z patra do patra a nakládám věci do tašek, aby nám nic nechybělo, nářadí, voda, svačiny, náhradní oblečení, plíny, nočník, semínka….Další půlhodinu pak trvá to všechno naložit a zase vyložit z auta . Ale už jsme konečně tu. V našem soukromém, trávou zarostlém ráji ve V.
To mi připomíná, že až odemknu bránu, stodolu a všechno z ní vynosím, musím nás všechny natřít protiklíšťatovým krémem.

 

Foto: Sláma v botách

Vítejte ve V. Někteří lidé sem jezdí se záměrem relaxovat a prožít hezký den. Foto: Sláma v botách

„Mami, mám hlad,“ připomene mi Lída, že už jsou dvě hodiny. Čas, kdy ve školce svačívaj. Není problém, uděláme si piknik, Venda se nakojí, vyčůrá. A já si pak konečně nachystám semínka.
Ale kdepak, nenachystám. Po akci „svačina“ přichází akce „mami, rozlož mi postýlku„. Ano, dětskou skládací postýlku, kterou máme ve stodole jako záložní pro Vendu, kdyby náhodou… Akorát že ji chce Lída a za každou cenu. Bude si v ní hrát.
Sice si ťukám na čelo, ale do stodoly jdu.
Najít, přinést, rozložit. Nedaří se to. Marně s tím krámem zápasím a pomalu už nadávám. Když konečně přijdu s nápadem, že postýlku postavím dnem vzhůru a holt to bude bunkr, dcera o nějaké postýlce dávno neví.
A proč já se s ní teda tady jako pitomec skládám?!
No nic. Jdu KONEČNĚ pro ta semínka…
„Mami?“
„Ano, Liduško?“
„Upleteš mi věneček?“
Cože? Proč… teď, musí to být?
Ale (opět) vyměknu. Protože céra si konečně chvilku pěkně hraje. Na královnu Elsu Arendelskou. 🙂 Rodiče holčiček 3-7 let vědí… Chápu, že královna Elsa potřebuje věnec a prsten z pampelišek, takže jdu sbírat a vyrábět. Od Lídy pak třeba bude klid.
Foto: Sláma v botách

Pampelišková Elsa. „A proč si věneček neupleteš sama?“ „Protože na co sáhnu, to zmrazím.“ Kruci, to je dobrá výmluva. Foto: Sláma v botách

Jenže se nám začíná ozývat Venda se stále častější reklamací. Že se nudí, že na něco nedosáhne, že něco chce jinak. Ideálně další svačinu a další čůrání.
Než to pořeším, Lída chce domů.
„A tak to teda ne! Ještě jsem tady vůbec nic nestihla dělat,“ odmítám takové nápady.
Tak jí prý mám přičarovat nějaké děti na hraní.
Nemám, nevedu. A nebudu poslouchat kňourání.

 

Den snů, jak jsem se jenom mohla na takovou představu nachytat. Vymyslím alespoň, že se půjdeme projít, Venda už stejně potřebuje spát a Lída očividně nějakou změnu. Nasbíráme cestou kytici ze všech kytek, které v okolí rostou, tohle Lídu vždycky baví.
Akorát ten Venda…
Neusne.
Foto: Sláma v botách

Uděluji bod alespoň za výrobu ekohnojiva. Foto: Sláma v botách

Jsme ve V. už tři hodiny a na motyku jsem zatím nesáhla. Přitom nejpozději za hodinu odjíždíme, abychom stihli kroužek.

Venda chce zase jíst! To není možný! Vendo, proč, kam to dáváš? Já už s sebou nic nemám. Teda mám ještě svou svačinu, na kterou jsem pro samý pampelišky a nočníky neměla čas. (A hlad by byl.) Ale dobře, obětuju ji. Pro blaho dnešního dne. Pro konečně pár minut klidu, na které se od rána těším. Dám mu svou sváču i vodu, protože když žvejká, je zticha. A já už chci něco dělat.
Foto: Sláma v botách

Ne, že by tu nebylo co dělat. Třeba dosít ty prázdné plochy. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta bujná prostřední část záhonu, tak to je všechno plevel. Foto: Sláma v botách

PROSÍM FANFÁRY: DESET MINUT PRACUJU.
Bez rozmyslu seju kukuřici a sázím kolem záhonů nějaké bylinky. „Lído, nechceš mi je zalít?“ ptám se naivně.
Nechce. Má strašně moc práce s nuděním se.
„Proč tě tu dneska nebaví?“ ptám se zoufale, protože čas se naplňuje.
„Protože jsem si doma zapomněla Barbínku,“ dozvídám se od čím dál otravnější holky. Šmarjá, a tady snad není nic, s čím jiným by si čtyřletá holčička s fantazií nemohla hrát? Vždyť vždycky dokáže vymyslet tolik rošťáren. Vyhrát si s klackem nebo stébly trávy, vlézt do potoka, stavět hlínový bábovky.
Bohužel dnes si CHTĚLA PŘEVLÍKAT BARBÍNU a to jí ZNIČILO NÁLADU. A nejsou tu DĚTI.

 

Tak a je to tu. Moment, kdy si říkám, že už se na to můžu vysr…
Ale rozdejchám ho i naposledy, taková já budu hustá! Fakt. Páč, viděno optikou mého muže, toho času v kanclu v Praze, je krásně, jsme venku a jsme spolu. Co by za to jiní dali.

 

A tak holt sazenice kedlubnů i cuket zůstanou nezasazený a semínka nevyseta. A ambice odplevelovat džungli a projednotit mák taky počkají. Na někdy (KDY?) jindy.
Na někdy, až na zahradu pojedu pracovat bez dětí.
Foto: Sláma v botách

Podle Ópy mám mák furt moc hustě. Ale mám já čas s tím něco dělat? Foto: Sláma v botách

 

Do té doby mi zůstává nejasná akorát jedna věc.
 

Co teda bude s letošní úrodou…

*******

Po čtyřech a půl hodinách na zahradě jsem zasela pytlík kukuřice. Pak jsem půl hodiny pakovala auto, zavírala stodolu, vrata… a hodinu vybalovala. Z hlediska efektivity průser.
„Tak jak jste si užili den? A co jste všechno dělali?“ táže se mě muž, když jdeme večer spát a děti padnou, sotva se dotknou postele.
„Co jsme dělali?“ zamyslím se, jestli se mám přiznat. Stejně mi to neuvěří. „Celou dobu jsme seli kukuřici.“
Foto: Sláma v botách

Sice nevím, jak to dělám, když na to vůbec nemám čas, ale zatím se mi daří. Minimálně tyhle krásný a dobrý ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Odměna po dni D. Vytuněné vajíčkové chleby. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jsou v nich různý bylinky a taky cibule a česnek a nasekaný špenát. A tři vejce na čtyři chleby. Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Ovšem každý podle svého gusta. Foto: Sláma v botách

 

Loučení s babičkou (nad záhonem polníčku)

Napište komentář

Letos nemám s D. žádné velké farmářské plány. Moje hospodaření se přesouvá na nový pozemek ve V. a částečně i k rodičům na zahradu v K. (důvod téhle akce vám prozradím příště). To ale neznamená, že jsem to v D. úplně zabalila. Zahrada už žije svým životem, některé plodiny se samy rozsemeňují, daří se bylinkám. A tak se mi konečně plní můj sen, jezdím do D. sklízet, aniž bych tam musela makat. Tak přece po těch létech! 🙂

 

Foto: Sláma v botách

Moje záhony v D. zústanou od jara siroty. Foto: Sláma v botách

„Jak to, že jsi přijela bez malý?“ vítá mě ve čtvrtek u vrat d.-cká babička a pouští mě na pozemek. „Je ve školce,“ odpovídám. Tuhle výmluvu mi manželova babička sice nerada, ale uznává: děti potřebují kolektiv. I prdlajs, matka si potřebuje odpočinout, pomyslím si já, ale samozřejmě kolektiv, hlavně ten kolektiv.

„Přijela jsem si jenom pro salát a zase frčím. Než ji naložím ve školce, chci to vzít ještě přes les,“ volám na babičku a mizím dozadu na záhony. Ale babička kvapí za mnou, protože… slyšela dobře salát?

„Prosimtě jakej salát tady můžeš mít v únoru? Nebo ty máš skleník?“

Ne, žádný skleník jsem na pozemku tajně nevztyčila. A možná že slovo „salát“ je opravdu trošku vzletné. Oficiálně je polníček spíš polní plevel, ovšem stal se v posledních letech v gastronomii tak nóbl, že jste ho už určitě taky viděli draze prodávat v supermarketech. A přes zimu je vděčnou ozdobou talířů v lepších restauracích. To by naše prabáby žasly…

Však žasne i d.-cká babička. „To myslíš tyhle lupeny? K čemu je to dobrý?“

„Právě že jako salát. Nebo z něj dělám pesto, pomazánku, prostě máme i v zimě co chroupat,“ snažím se raději moc nepoučovat. V manželově rodině stejně nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Pro mě ale rozhodně smysl mělo si do D. pro to lupení zajet.

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když taky budete polníček sít - radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když budete polníček sít, radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

O chvíli později už s potěšením zjišťuju, že letošní mírná zima přála nejen polníčku, ale i mým bylinkám. Přežilo oregano, meduňka, saturejka i tymián. Nevidím zatím žádný život pouze u pažitky a máty, snad to ale nevěstí nic špatného. Bylinky si otrhám, vyryju pár pórků a nějaké cibule, které jsem loni zapomněla v zemi a teď tu raší (ale ta zelená nať je taky dobrá a zdravá). Pak skočím do sklepa pro broskvové kompoty a pampeliškový med a z hoblin si vyhrabu uskladněné mrkve s petrželí. Na lískách je pořád ještě pár pěkných, ne zcela scvrklých jablek. Na moštování loňská jablečná úroda nebyla, ale přes zimu s jablky přece jen asi vydržíme.

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara cennou čerstvou zeleninou. Foto: Mikumi

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

 

„Příště přijeď s Lidkou!“ klade mi na srdce babička, když se s ní po hodině loučím zase u vrat.

Vím, že babičku mrzí, že už zahrada na jaře neožije naší společnou prací, Lídiným štěbetáním a opakovanými diskuzemi o jedení pampelišek, pěťouru nebo vaření polévek k snídani, místo abychom si radši vzali chleba se šunkou. Ale tak to je. Už nebude mít smysl k babičce do D. týden co týden jezdit, když máme konečně vlastní pozemek jenom kousek od bydliště. Lidčiny lopatičky a radvanec jsem přesunula do V. hned na podzim. V D. plánuju vysadit už jen brambory a pár bezúdržbových plodin a jezdit je kontrolovat nejvýš jednou do měsíce.

A tak se dívám s pochopením na babičku, kterak osaměle postává u vrat a signalizuje mi, že na silnici je volno, a je mi jí líto. „Slibuju, že příští týden dorazíme,“ volám na ni z okýnka. „Přijedeme si zase natrhat čersvý salát.“

„No právě, pro ten salát sem musíte, holky!“

Když s plným kufrem zásob uháním zpátky do města, jen mě tak napadne,  jestli babička taky někdy zkusí ty moje lupeny ochutnat…

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A moje vyhlášená polníčková pomazánka. Foto: Sláma v botách

Tak třeba k tomu je to lupení dobré (polníčkové pesto alias pomazánka). Foto: Sláma v botách

PS. RECEPT na polníčkové pesto najdete v článku, který o mně vyšel v časopise KONDICE v dubnu 2016 – k přečtení ZDE.

© Ať mi rostou!

 

 

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

23 komentáře

Inu, každá voda jednou steče dolů. A tak i dny mého pachtění v D. jsou pro tento život sečteny. Farmaření ale na hřebíček nevěsím, naopak, koupili jsme starý statek ve vesničce V.!

Tři, dva, jedna… nová dobrodružství Slámy v botách startují.

Ta nečekaná novina přišla na podzim. Dva nerozhodní manželé se konečně rozhoupali ukončit své provizorní panelákové živobytí. Přitom ještě na jaře tomu nic nenasvědčovalo.

„Jak jednou nasypeme peníze do baráku, je to definitivní. Už se těžko někdy pohneme z místa,“ znělo krédo mého muže, věčně pošilhávajícího po nedalekých německých hranicích. „A dyť já taky žádnej barák nechci. Kdo by ho uklízel,“ promlouvalo zase moje líné já.

Jenže jedna věc je být panelákovým člověkem v zimě a jiná v létě. Když víte, že vám dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u táboráku. Jenže vy kysnete ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a leda posloucháte pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. Tak takhle ne, přátelé! Návrat z Prahy do rodného paneláčku ve městě L. zkrátka nepřinesl očekávané uspokojení mých ekologických nálad. Provizorium mě definitivně začalo sr*t.

„Les tu není, auta smrdí i tady a já chci mít zahrádku přímo u domu,“ vypálila jsem na manžela na sklonku srpna pěkně natvrdo. Celé léto jsem o tom totiž přemýšlela. Hrát si na městskou ekomaminku je pěkné, ale život utíká.

„Opravdu tohle chceme? Ty trčíš denně tři hodině v autě a já stejně tu přírodu nemám,“ udeřila jsem a útok pořád stupňovala. „Nejsem šťastná. A ty taky ne, to mi netvrď. Chci být vopravdu užitečná, nejen si na to hrát. A ty jsi úplně přestal být chlap!“ dorazila jsem manžela nakonec. Ale to proto, že to s ním myslím dobře. „A to se mám odstěhovat do Beskyd a stát se dřevorubcem?“ zalapal po dechu. Okamžitě jsem si ho představila. Jak si svlečený do půl pasu otírá pot z čela a pak jde zkácet další borovici. Myslím, že můj pohled zaznamenal.

Večer jsme šli spát s dost nejasnými pocity, ale po několika dnech nad naším bytem začalo svítat. Teda vlastně se smrákat!

„Vypadneme na vesnici a já to v práci taky zabalím. Vymyslíme společné podnikání, něco pěknýho, abychom byli spolu. A děti ráno vypustíme na dvůr a do večera o nich nebudeme vědět,“ bouchnul můj chlap do stolu, když se mu konečně taky rozsvítilo. Tím dřevorubcem by se klidně mohl stát. Přivinula jsem se k němu a s vidinou přibližujícího se happy-endu se jen pro jistotu zeptala: „Ale víš o tom, že dítě máme zatím jenom jedno?“ Posledních pár let mi totiž manžel připadal duchem tak trochu mimo. „To se všechno změní, já se změním. Začneme žít víc spolu, doopravdy jako rodina.“ Vy jste to taky slyšeli? Buď jsem v nebi, nebo mě probuďte. Slzy kanou na lamino, až málem přeslechnu zašeptání do vlasů: „A podlahu ti taky vyrobím pořádnou dřevěnou…“

Pro účely pohádky by byl tento výjev dostačující. Zaklapla bych poslední stránku a zavelela: „A teď, Lidko, hybaj spinkat.“ Jenže znáte realitu. Zajímavé to teprve začalo být.

****

Ještě toho večera si manžel otevřel chipsy a zasedl k internetu. A po několika dnech mi pyšně naservíroval pět pečlivě vybraných kandidátů na pozemek snů v našem rajónu. „Abychom to neměli daleko do města, aby bylo blízko k vašim, nějakej les za humny a nesmí to být úplná díra,“ vysvětlil mi kritéria. Protože on jde vždycky na všechno logicky. Hned ráno jsme adepty začali objíždět.

„Tohle místo je drahý, ale podívej ten výhled…,“ představil mi pozemek č. 1., který by měl teoreticky vyhovovat nejvíc. Nacházeli jsme se na nějaké holé zemi. Kopečky v dálce byly fajn, ale víc mě zaujalo, co vidím přímo vedle sebe. Nalevo ytongový domeček s mansardičkou a tůjkami u plotu. Zprava rozložitý bungalov obklopený golfovým hřištěm. Podívala jsem se rozpačitě na manžela. „Nelíbí.“

O chvíli později projíždíme dalším satelitem na zrušeném poli. „Tady by se dala vybudovat krásná zahrada, přes tisíc metrů! A v místě je i školka,“ mrká na mě manžel. Ani nemusím vysedat z auta, abych zase věděla, že: „Nelíbí.“

Kolem dalšího pozemku vedou dráty vysokého napětí. Jinde vadí hluk od silnice. A dojde i na takové připomínky jako „když já tady necítím žádného génia loci. Emoce na nule.“ To jsme opouštěli třetí vesnický satelit s přízemními haciendami a skalkami vysypanými rašelinou.

„Ach jo, Verun, kolem L. přece není neomezeně možností. Abys na to své vysněné místo nečekala do smrti. Tohle nikdy nebudou Beskydy,“ posteskl si manžel, když jsem všechny návrhy zamítla a on přestával vědět, kudy kam.

„Něco se určitě objeví,“ chlácholím ho. „No, doufej.“

A naděje opravdu svitla. „Mám pro vás žhavý tip!“ volá mi jednou teta a začíná bájit o pozemku plném křoví a stromů hnedka za městem. „Líbí,“ skáču jí do řeči a oči se mi rozsvítí. Jenže pak zavoláme realitku – a mají to už prodané. V ten moment jsem svěsila hlavu i já. Další léto ve čtvrtém patře nepřežiju.

„Něco se určitě objeví.“ „Hm.“

*****

Uplynulo pár dní, když mi manžel zničehonic volá z práce: „Mrkni do mailu, co jsem ti poslal. Kdyžtak tam večer zajedem na průzkum.“ A připojuje dvě fotky nějaké ruiny s rozvalenou zdí, ztrácející se v kopřivách až po střechu. „Co to má být?“ „Nevím, ale má to i stodolu.“

Večer jsme teda skočili do auta. Vesnice V. leží jen kousek od našeho města, ale silnička tu končí. Dál pokračují pole, háje, samota. Nic o téhle vísce nevím, ale má krásné jméno a prostírá se ve strmém kopci, odříznutá od okolního světa hlubokou roklí. Začíná se smrákat. Zaparkujeme pod lípou vedle novorománské kaple a já se vpiju do ticha a padající tmy.

Foto: Sláma v botách

Vlevo kaple a lípa. Pár domků, lufťáci a kopec jak kráva. Konec světa pět minut od města. Foto: Sláma v botách

„Tudy do kopce,“ ukazuje manžel. Cesta vede kolem chalupy se slunečnicemi, staré pumpy na vodu a jakéhosi pitoreskního domečku. Před ním se na chvíli zastavím. „Ten člověk je buď génius, nebo neumí nic vyhodit,“ prohlížím si směsici nejnepravděpodobnějších ozdob a dekorací, jimiž je domek zarovnaný po střechu. „Surrealismus ožil….,“ vydechnu oněměle.

„Tak jsme tady,“ vytrhne mě manžel z úžasu. Na druhé straně, ve svahu pod cestou, se nachází „náš“ dům. Snažím se nějak zorientovat. Přes kopřivy a rozvalenou zeď ale není mnoho vidět a otázka je, zda to vidět chceme! Dům má vymlácené dveře zatarasené barelem plným vyjetého motorového oleje. O kus dál se válejí sedačky z autobusu. Rozhlížím se a málem se přerazím o stočené lino, zarostlé v trávě. Všude se povalují rezavé plechy, pletivo, kusy cihel, neidentifikovatelný odpad, pneumatiky a něco, co vypadá jako staré sáčky od mlíka…  „Nespadni do žumpy,“ ukazuje mi manžel cestu na pozemek. Vrata jsou sice zamčená, ale zeď dávno spadla. Proderu se kopřivami a okny nahlédnu do domu. Uvnitř je stůl s nádobím a na zemi plno dětských bot.

Foto: mapy.cz

Vítejte v džungli. Foto: mapy.cz

„V inzerátu stojí, že se to prodává v dražbě,“ hledá manžel nějaká vysvětlení. Mlčím. Zkoušíme dům obejít z druhé strany a dostat se na zahradu. Mělo by jít o velký pozemek, bývalý statek se sadem, jenže přes kopřivy není vidět metr daleko. Manžel mi klestí cestu. „Tady je asi nějaká branka nebo co?“ pokouším se pochopit to podivné místo. Dům ze všech stran požírá trní. Náletové lísky, bezy, šípky, pahýly vykotlaných stromů, tráva vysoká do pasu a úplně všude kopřivy, které mě šlehají do tváře, zatraceně.

„Nezakopni, další spadlá zeď,“ objevuje manžel metr po metru záhadné území. Míjíme uschlou švestku a torzo jabloně s pár rubínově červenými jablka. „Jsou sladký,“ podám jedno manželovi a ten se taky uznale zakousne. Brodíme se dál. Občas se nám pod nohama urve kus země, občas se přerazíme o pařez, vyvrácené kořeny nebo šlápneme do prázdna, protože pozemek je záhadně terasovitý a každou chvíli se svažuje jinam. Proklestíme se až k řadě vzrostlých stromů. Jsou to ořešáky a hned tři. Za nimi vysoká jedle. „Kubo…?“ „Já vim, Verun.“

Nabíráme sílu na další průzkum, ale ve tmě už není mnoho vidět. Z téhle džungle už se nevymotáme. Pozemek opět ostře padá dolů. Málem se přerazím o jakýsi chlívek zakutaný do země.

A pak manžel najednou zbystří. „Slyšíš to?“ Vytáhne baterku.

Zaposlouchám se, ale nevím. „Psi štěkaj.“  „To jo, ale kromě toho…“ Znovu našpicluju uši. „Je tady ticho.“ „To taky, ale… neslyšíš? Pojď blíž.“

Po centimetrech se sunu kopřivami dolů. A najednou to taky zaslechnu. „Voda!“

„Verun! Tady teče potok!“ manžel mi vzrušeně posvítí baterkou na tři vrby před námi. Sklánějí se až k zemi a pod nimi cmrndá čůrek vody. Voní to tu zetlele a vlhce.

Ani nemusím zavírat oči, abych živě viděla, jak se v té vodě ráchá naše dcera, s rukávama a nohavicema úplně mokrýma. A já stojím za rezatou brankou a vědoucně ji pozoruji.

V tu chvíli se slyším, jak šeptám: „Budeme mít barák u potoka.“ To ze mě právě promluvil genius loci.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Když jsme se o chvíli později brodili houštím zpátky, zůstali jsme stát před vysokánskou stodolou. Opuková stavba někdy z předminulého století, na střeše červené bobrovky.

„Představ si, jak to tady kdysi muselo být krásný,“ povídá mi manžel.

Naposled se ohlédnu za ořešáky, vrbami, potokem… „Tady to zase bude krásný. Až tady spolu začneme hospodařit.“

Od sousedů se hlasitě rozštěkali psi a my ve tmě, tichosti a snaze nezabít se opustili náš budoucí, smutně krásný vysněný pozemek.

Pohled na pozemek ze střechy stodoly. Foto: Sláma v botách

Pohled na pozemek ze střechy stavení. Foto: Sláma v botách

PS.

„Cože jste si koupili? Takovou kůču? A v takový díře? No dobře vám tak!“

Rodina nám popřála do začátků mnoho dobrého a i my pevně věříme, že náš nový start bude stát za to! Jak to ve V. vypadá o tři měsíce později, se dočtete zas příště.

 

 Ať mi rostou! ©

Návrat do ráje

4 komentáře

Tyhle fotky jsou staré tři týdny. Tak dlouho jsem na zahradě nebyla. Jedno slovo: dovolená. A ještě tři: Zahrado, chybělas mi!

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Jako každý rok jsme v červnu odletěli na Krétu, aby si manžel na chvíli odfrknul od „všech těch debilních“ pylů. Ale ani já nedělám žádné ekodrahoty a milostivě se nechávám k moři a plážovým lehátkům dopravit. Ano, vím, v luftu skonční spousta vysokooktanového benzínu a zase budu chvíli vydýchávat tu řeckou zamilovanosti do igelitových tašek, které se v krámě fasují, i kdybyste šli jen pro sirky. Ale třeba loni jsem měla pocit, že jsem si plážové leháro i zasloužila – jinak na tý svý zahradě zhebnu.

Letošní dovolená je ale jiná kávička. Zapříčinila mou zatím nejdelší absenci na pozemku (když nepočítám zimní měsíce) a upřímně řečeno jsem ani žádnou dovolenou nepotřebovala. Celé letošní jaro byla jedna velká pohoda (tedy až na epizodu s pampeliškovým medem, viz ZDE). Mé dceři připadají už i slepičince v trávě zajímavější než okoukaná máma, co za ní akorát běhá s hrnkem a mele něco o pitném režimu, a tak spolu s tím, ja mě na zahradě ignoruje, jsem získala nekonečně času piplat si pozemek k obrazu permakulturnímu. Mám tři nové záhony a dokonce jsem se vrhla na to nejnudnější z nejnudnějšího – na pěstování brambor (odrůda red anna, prý jsou stravitelnější než žluté, říká má nutrition specialist, a tak hned fofruju pro červenou sadbu). Abychom s d.-ckou babičkou a Ópou dostáli tradici a nevyšli ze cviku, aspoň jsem si ty brambory zahrabala pod slámu a neokopávám je. Už teď je a jistě teprve bude kolem brambor veselo.

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že bez okopávání brambory nevyrostou. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc. Prostě ráda experimentuju. Foto: Sláma v botách

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že brambory jsou okopanina a já bych radši měla míň číst. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc, svůj pokus dotáhnu do konce. Foto: Sláma v botách

Zavedla jsem malá políčka se smíšenými kulturami i pár echt polykultur na zkoušku. Až na to, že skoro všechno mnou použité osivo byly hybridní F odrůdy (protože semínkaření studuju až teď:/ – supr článek o semínkaření TADY), jsem letos děěěsně permakulturní. Neokopávám, jen opatrně vyrývám to, co se mi zrovna v daném místě nehodí pěstovat (proč nutně používat slovo plevel…) Moc nemulčuju, ale doposavad pršelo tak vydatně, že velké vysychání záhonů nehrozilo. Až vedra udeří, budu s konvemi v ruce, sudy plnými dešťovky a travním mulčem, schnoucím mi na hromadách pod jabloněmi, připravena čelit všemu. Dovolená právě skončila.

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

 

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. Foto: Sláma v botách

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. To žluté vzadu vykvetlá kadeřavá kapusta, chci si z ní schovat semínka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cibule, hrách, nevyjednocená mrkev, plevel, aksamitníky… Foto: Sláma v botách

 

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura, nebo aspoňpokus o ni. V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura (spíš pokus o ni). V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

 

Náš krásný plot zkouším kulturně povznést o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Náš krásný plot zkouším povznést ještě o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) prošpikované dírami, v nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) mám prošpikované dírami, do nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

 

Můj plánovací kalendář letos s dovolenou počítal dlouho dopředu, takže hrášek jsem vysela přesně o ty dva týdny později, které loni chyběly, abych si slavnostně užila hrachosklizeň, místo abych ji proválela v nějaké tramtárii na pláži. Ale zdá se, že i příroda mému krétskému flinku letos fandí víc. Jahody,  které jsem loni kvůli máchání v moři prošvihla, před odletem vypadaly, že na mě taky počkají. Zbývá už jen zodpovědět otázku slimáků. Zítřek rozhodne.

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

Plná optimismu, nových sil a sluníčkové nálady vyrážím zítra konečně zase do D. Tohle je na zahradničení nejpěknější. I když se vracíte málem z ráje, nic vás nenutí nervozně počítat zbývající dny do odletu a uhrávat na pláži až do poslední minuty nějaké body. Vy nejste ten, koho teď zase rok nic nečeká. Ano, je před vámi jednocení mrkve a večerní šťourání hlíny z uší, ale takhle z dálky po dnech válecího nic se na to i těšíte. Protože víte – já každopádně – že ten opravdickej a skutečnej ráj si stejně tvoříte sami. U sebe doma.

Bye bye Crete, hello my f**kin‘ perfect garden!

Ať mi rostou! ©

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentáře

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©