Domácí sýrové krekry třeba na silvestra

Napište komentář

Po explozi vánočních sladkostí jsem hledala recept na jednoduché slané chroupání. Bez ztužených tuků, přepáleného oleje, prostě něco i pro děti. A našla jsem!

Vždycky jsem na silvestra a jiné oslavy pekla tyčinky z listového těsta. Z kupovaného. Bylo to rychle hotové, výsledek nadýchaný, hosté spokojení. Od té doby, co si ale čtu na jídle etikety, mě na listové těsto přešla chuť a ani na silvestra se nechci ztuženým tukem ládovat. Takže jsem hledala podobně snadnou náhradu. Tyhle krekry nemají s listovým těstem a jeho nadýchaností nic společného, jsou ale stejně rychle hotové, příjemně chroupou a moje svědomí při jejich mlsání čisté jako kokosový olej.

Krekry s kozím žervé a kokosovým olejem

Stránky výživového poradce Martina Škáby mi doporučila kamarádka. Díky, Lindo! Hned první vyzkoušený recept byl trefa do černého. Martinovy stránky si tímto zařazuji k oblíbeným. Jeho recept na pohankové tyčinky s kozím žervé jsem pouze lehce upravila, aby mojí rodině pasoval na míru. Lahůdka!

Kombinovat kozí sýr s kokosovým olejem mě ještě nenapadlo. Obojí má výraznou chuť. Pro účely tyčinek je to ale geniální. Čím chutnější těsto, tím míň stačí soli (mám malé dítě), tyčky  mají dobrý šmak i bez toho, že sůl chroupe mezi zubama.

Kokosový olej má navíc bohulibou vlastnost, že se neukládá ve formě tukových polštářů, ale tělo energii okamžitě zpracovává. Po Vánocích se to poslouchá jako rajská hudba, že? 🙂 Kupuju v DM drogerii od značky Alnatura, na kokosové oleje asi nejlepší poměr cena-výkon. Kdo by chtěl rolls royce, tak olej od Amanprana, objednat si třeba z Německa…

Kokosový olej takové chuti a vůně, že ho budete jíst lžící jen tak. Netloustne se po něm, prý. :)

Kokosový olej takové chuti a vůně, že ho budete jíst lžící jen tak. Netloustne se po něm, prý. 🙂

Pravé kozí žervé se neshání snadno. Pokud nemáte za humny kozí farmu nebo před domem farmářskou prodejnu, dá se něco na způsob kozího žervé sehnat v supermarketu. Jde hlavně o to, aby šlo o sýr tvarohového typu, který se nestrouhá, ale roztírá a s těstem se dobře spojí. V Albertu jsem například objevila francouzský kozí chavroux (přírodní kozí čerstvý sýr 49%), se kterým bude recept určitě fungovat. Kdo nerad kozí chuť, může jít i do kravského žervé, to mají všude, ale osobně radím se koziny v tomto receptu nebát. Ostatní ingredience její šmak utlumí. Krekry ochutnala moje mamka, která kozí sýry nejí. Nepoznala nic.

V receptu je zapotřebí sýr typu žervé.

V receptu je zapotřebí sýr typu žervé.

A pak už je zapotřebí jen pohanková mouka. Klasika, když chcete vyrobit bezlepkové chroupání. Já jí fandím kvůli pestrosti jídelníčku i z nostalgie, naši předci ji měli na talíři často. Na Valašsku je ale pohanka oblíbená dodnes a dá se koupit v každé vesnické samošce, takže nejde o žádný relikt minulosti, ale normální obilovinu, která u nás roste a dá se z ní vařit i péct. Třeba tyhle krekry. Dobrou pohankovou mouku vyrábí moravský mlýn Šmajstrla, koupit se dá už i v některých supermarketech, jinak farmářské prodejny, zdravé výživy atd. V DM drogerii mají pohankovou mouku taky, ale čínskou.

Šmajstrla prodává celozrnnou mouku levněji než bílou, protože výrobně je levnější. Férové jednání je další důvod, proč peču s jeho moukami. Foto. Sláma v botách

Šmajstrla prodává celozrnnou mouku levněji než bílou, protože výrobně je levnější. Férové jednání se zákazníkem! Foto: Sláma v botách

Takže si to shrneme:
Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

250 g pohankové mouky (lze přidat část celozrnné, max. třetinu)

150 g kokosového oleje

kelímek kozího žervé (cca 150 g)

1 vejce + 1 žloutek smíchaný s trochou vody na potření tyčinek

na dochucení: hrubozrnná sůl, kurkuma, kmín, oregano, saturejka, mák

 

Postup

Kurkuma, oregano, saturejka - zkusila jsem tyto příchutě. Nejvíc voní oregánové. Foto: Sláma v botách

Kurkuma, oregano, saturejka – zkusila jsem tyto příchutě. Nejvíc voní oregánové. Foto: Sláma v botách

1. Všechny ingredience (bez koření a druhého žloutku) nasypeme od mísy, vypracujeme hutné těsto (konzistence jako na vánoční cukroví), vytvarujeme do bochánku a přikryté utěrkou nebo folií necháme v lednici odpočívat. Alespoň hodinu.

2. Poté si na pomoučené pracovní desce válečkem rozválíme těsto. Doporučuji placku rovnou přenést na plech vyložený pečicím papírem, potřít rozšlehaným žloutkem a teprve pak rozkrájet placku ozdobným rádýlkem nebo nožem. Lze samozřejmě změnit pořadí, nejdřív rozkrájet, pak jednotlivě přenášet a natírat, ale zbytečně větší piplačka… Na rozkrájené tyčinky nakonec sypte podle chuti sůl a různá koření. Já pekla pár s kurkumou, jiné se saturejkou, s kmínem a s oreganem (ty byly nejvoňavější). Šla by i sladká paprika (trochu zhořkne), mák, sezam, prostě podle chuti.

3. Pečte dozlatova v troubě na 160- 170 °C. Kokosák snese i víc, ale je to zbytečné.

Hotové je to rychle, v chladu pár dní vydrží, ale vy je dřív stihnete zchroupat. Nejlíp chutnají k vínu a televizi. Hezkého silvestra přeju!

Tyčinky s kozím sýrem a kokosovým olejem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Pohankové perníčky pro děti: bez moučkového cukru, hned měkké

9 komentáře

Žádné ztužené tuky ani moučkový cukr. Jen pohanka, máslo a spousta medu. Že chutnají báječně, na to můžete vzít med, ehm, jed. 🙂

S receptem na bezlepkové perníčky z pohankové mouky mě inspiroval můj oblíbený foodblog  U Věrušky v kuchyni. Originál paní Věrušky jsem si ale ještě upravila, abych mohla dát perníčky s klidným svědomím i své náročné dvouleté mlsalce. I když se stále pohybujeme v žánru vánočního cukroví, o těchto perníčcích se nebojím napsat, že jsou vesměs zdravé. Pohanková mouka dá perníčkům přirozeně nahnědlý tón, takže není třeba přisypávat kakao. Jedna speciální ingredience se zase postará o karamelový chuťový nádech. A zbytek už je perníčková klasika, máslo, med, směs koření. Díky vtipnému zdobení, na které mě přivedla paní Věruška, se obejdete i bez cukrové polevy. Vždyť říkám, že tohle je ideální vánoční recept pro děti.

Perníčky jsem hodně vyválela, ať jich je co nejvíc a dcerka má pocit, že může tolik mlsat.  A přitom... Foto: Sláma v botách

Perníčky jsem hodně vyválela, ať jich je co nejvíc a dcerka má pocit, že může tolik mlsat. A přitom… Foto: Sláma v botách

Připravte si

400 g jemně mleté pohankové mouky, nejlépe od Šmajstrly (tj. pohanka z Moravy, mletá v tradičním mlýně, podle mě lepší než bio z Číny)

ještě trochu pohankové mouky na poprášení válu

50 g hodně změklého másla

150 g medu

50 gramů nejtmavšího třtinového cukru muscovado (kupuju v DM drogerii), lže i sušená třtinová šťáva rapadura, nebo když nesežente, tak světlejší třtinový cukr smíchaný s lžící melasy

2 celá vejce

1 žloutek smíchaný s trochou vodu, na potření perníčků před upečením

1 lžička jedlé sody

1 lžička perníkového koření, lze vyrobit doma (umelte v mlýnku na kávu nebo roztlučte v hmoždíři badyán, hřebíček, anýz, kardamom, přisypte skořici), ale přiznám se, že já normálně koupila

Proč zrovna tyhle suroviny

Nerafinovaný třtinový cukr muscovado je jediný cukr, který dokážu mlsat jen tak. Obsahuje ze všech třtinových cukrů nejvíc melasy, takže je celkem vlhký a má výbornou karamelovou chuť. Hodně se používá při výrobě likérů nebo míchaných drinků. A na pečení je geniální, odpadá totiž nutnost používat jiná dochucovadla.

Neobvyklí perníčkoví spojenci: pohanková mouka kvůli bezlepku i barvičce a cukr muscovado pro svou vlhkost, karamelovou chuť i nutriční hodnotu. Foto: Sláma v botách

Neobvyklí perníčkoví spojenci: pohanková mouka kvůli bezlepku i barvě a cukr muscovado pro svou vlhkost, karamelovou chuť a nutriční hodnotu. Foto: Sláma v botách

Tohle dochucovadlo je navíc zdravé, melase se někdy přezdívá černé zlato a užívá se jako lék u různých nemocí – chudokrevnost, nespavost, zácpa, revma… Je nejbohatším rostlinným zdrojem železa (v receptech pro děti vítáno!) a nálož dalších vitaminů a minerálů je stejně tak úctyhodná. V melase najdete i další pro děti prospěšné látky, totiž kyseliny listovou a linolovou, dále nějaká béčka, vápník, fosfor, draslík, zinek… Kompletní výčet by byl na dýl (víc třeba TADY).

Asi by se daly perníčky upéct čistě z medu a melasy, ale to zkusím až za rok. Muscovado coby pevný, ale vlhký cukr mi jako náhrada běžně používaného moučkového přišlo ideální.

Proč nepoužívejte moučkový cukr?

Bílý rafinovaný cukr není sám o sobě žádná výhra. Ale moučkový je navíc rozemletý na prach, a aby nehrudkovatěl, přidávají se do něj protispékavé látky fosforečnany (tj. éčka). Ty mimo jiné odvápňují kosti, tj. napomáhají třeba osteoporóze… Pro děti zcela nevhodné!

S moučkovým cukrem se v cukroví pracuje kvůli hladké struktuře – jenže klid, i bez něj budou perníčky pořád dost hladké. A pak taky, že prý napomáhá měknutí perníčků. Muscovado ale zafunguje úplně stejně.

Jde to i bez polevy z moučkového cukru. Foto: Sláma v botách

Jde to i bez polevy z moučkového cukru. Foto: Sláma v botách

A jde se péct

1. V míse důkladně našlehejte vajíčka s cukrem, přilijte med a zapracujte máslo.

2. Poté přisypte mouku s jedlou sodou a kořením a začněte důkladně hníst, můžete i v robotu. Výsledkem má být tužší, ale vláčné těsto, které se dá vytvarovat do pevného bochníčku. Klidně nechte v původní míse, ale důkladně ji zabalte fólií a dejte 24 hodin proležet do lednice.

3. Pečeme následující den. Těsto v lednici utuhne, půjde tudíž dobře válet. Nezapomínejte důkladně pomoučit vál i váleček, těsto má tendenci k lepení (i když je bezlepkové:-)). Vykrajujte oblíbené tvary a pár odřezků si nechte bokem na finální dozdobení.

Ale ještě než začnete péct, přichází na řadu…

Zdobení

Abyste ani tentokrát nemuseli sahat po moučkovém cukru a dělat z něj polevu, perníčky ozdobte, jako když vytváříte dekorace ze slaného těsta. Mým spojencem byla špejle, ozdobné víčko od fixy (docela blbě se v papírnictví shánělo, uznávám) a odřezky těsta, tvarované do různých ozdobiček.

Perníčky nasládejte na plech vyložený pečicím papírem, nazdobte a teprve pak potřete žloutkem smíchaným s vodou. Upečeným perníčkům dodá barvu a lesk, ale bacha, kdybyste potírali před zdobením, bude se vám špejle i víčko od fixy do mokrých perníčků chytat a nenazdobíte nic.

A pak už šup do trouby na 160 stupňů na pár minutek, pečlivě hlídat, záleží na síle těsta, rychle se připaluje, takže stát u trouby a kontrolovat. A hotovo!

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

 

A co když nezměknou?

Strčte v papírové krabici (třeba od bot) vystlané utěrkou nebo ubrousky na balkon či do sklepa, začnou hned natahovat vlhkost. Což ještě podpoříte, když do krabice přidáte rozkrojené jablko. I kdyby byly doteď betové, teď změknou.

Dobrou chuť, ať perníčky voní, děti se mlsně olizují a mně – když mi teď v zahradě nemá co růst –  ať nerostou! ©

 

POZOR POZOR POZOR POZOR

Na Valentýna jsme perníčky pekla znovu, samá srdíčka. Co se nesnědlo, posloužilo jako základ valentýnské výzdoby bytu. Více o geniální metodě, jak zrecyklovat vánoční výzdobu ještě o Valentýna, píšu ZDE.

 

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

 

Recept na tyhle krasavce najdete v mém starším článku ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Sorry, ale takhle stylově čistý, decentní valentýnský věnec jsem u nás v L. v žádném květinářství neviděla. Foto: Sláma v botách

Tohle kdysi býval adventní věnec na stůl. Teď je z něj nejkrásnější valentýnský věnec v širém okolí. No fakt. Foto: Sláma v botách

 

Původně vánoční tůje se odstraněním hvězd a přidáním perníčkových srdcí rázem staly valentýnskými. Foto: Sláma v botách

Původně vánoční tůje se odstraněním hvězd a přidáním perníčkových srdcí rázem staly valentýnskými. Foto: Sláma v botách

© Sláma v botách

 

 

FILM TAJEMSTVÍ CHLEBA, aneb jak upéct domácí bochník, manuál pro začínající a můj NEJ RECEPT

6 komentáře

Obilí sice na zahradě nepěstuju, ale kmín ano. Kvásek se dá zdarma obstarat od lidí, kteří se sdružují na stránce pecempecen.cz. A nic dalšího než vodu a sůl už pro upečení domácího chleba nepotřebujete. Tedy kromě receptu a trpělivosti. S tím prvním můžu pomoct.

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

FILM O CHLEBU

Loni v létě jsme se s dcerou zúčastnily natáčení krátkého dokumentu TAJEMSTVÍ CHLEBA, ANEB JDE TO I BEZ CHEMIE (FB stránka ZDE). Natáčel kamarád na Valašsku a obsadil nás, protože se mu líbilo, jak moje malá futruje chlebík, který jsem jí právě upekla. Kváskový pšeničnožitný s kmínem. Klasika.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

 

Po roce a půl je dokument dokončený a já smekám před všemi, kdo se na něm podíleli – ve svém volnu, bez nároku na odměnu, jen z nadšení pro věc. Z přesvědčení, že poctivý chléb je základ. Moje prosba, šiřte a sdílejte hlavně mezi lidmi, kteří mají malé děti. Film má jen jedenáct minut.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie.

Dokument TAJEMSTVÍ CHLEBA k vidění na Youtube:

http://youtu.be/pY9WdcdH3ck

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Paní Jitka dává podle starého valašského receptu do chleba i strouhané vařené brambory.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Paní Jitka dává podle starého valašského receptu do chleba i strouhané vařené brambory.

 

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

 

1. MOUKA

Nejlíp se peče z pšeničné mouky, i když je to současně ta nejmíň zdravá varianta. Když si ale osaháte zacházení s těstem, můžete část pšenice vyměnit za žito, chléb bude hutnější, možná mazlavější, rozhodně tužší a těžší. Nenakyne tolik, o to víc každý plátek zasytí. Určitě znáte moskevský chléb. Ten je žitný. Můj oblíbený poměr bývá cca 2-3 díly pšenice na 1 díl žita.

UPDATE (květen 2016): znovu jsem se vrátila k pečení chleba a po nových experimentech mohu říct, že krásně nakynulý, lehký a nedostižně výborný může být i chléb celožitný! Chce to dost kvásku, hodně teplo při kynutí (dávám přímo na topení nebo teď na jaře kynout do auta na sluníčku) a nedělat těsto moc hutné, větší poměr vody.

Mouku potřebujete speciální chlebovou, prodávají prodejny se zdravou výživou, ale už i řetězce, Tesco, Kaufland… Část chlebové mouky v receptu lze vyměnit za normální celozrnnou, ale méně je více, když se osvědčí, vždycky jí tam příště můžete přisypat víc.

 UPDATE (květen 2016): koupili jsme mlýnek na obilí, takže melu žito, pšenici-kamut, pšenici-jednozrnku, pohanku, ječmen, oves… a z toho pak peču. V různých poměrech, chléb je 100% celozrnný a kyne výborně. Je to ale dáno i tím, že mouka je čerstvě namletá – právě taková mouka má nejlepší kynoucí schopnosti. U kupované mouky by mělo platit, že čím delší má ještě dobu trvanlivosti, tím vám bude líp kynout.

2. VODA

Je lepší použít studánkovou, kojeneckou anebo kohoutkovku, ale odstátou. Chlór chlebu škodí. Voda na zadělávání těsta rozhodně vlažná až lehce teplá.

 UPDATE (květen 2016): chlor asi škodí (hlavně našemu zdraví), ale málokdy si vzpomenu dát vodu odstát, takže beru rovnou z kohoutku. A taky to funguje… 🙂

3. KVÁSEK

Jak jde vidět z kváskové mapy na stránce pecempecen.cz, domácích pekařů ochotných podělit se s vámi o svůj kvásek je už v Česku požehnaně. Takže výmluvy, že nemáte kvásek, neobstojí. 🙂 Já sama jsem už pár lidem kvásek rozdala, rozhoďte sítě, poptejte se, možná budete překvapení, kolik je kolem vás domácích pekařů.

kvaskova mapa

Jak se o kvásek starat?

Já jsem od slečny, která se se mnou o svůj kvásek podělila, dostala tuhle radu: Kvásek uchovávej ve sklenici a krm ho vodou a moukou ve stejném poměru, třeba 50 g mouky a 50 g vody, podle toho, kolik kvásku hodláš při příštím pečení spotřebovat. Nech alespoň 8 hodin prokvasit v teple a můžeš z něj péct, resp. odebrat si potřebné množství a zbytek zase nakrmit novou vodou a moukou. Když nechceš každý den péct, dej skleničku s kváskem do lednice, vydrží tam až 14 dní a počká, až zase dostaneš do pečení chuť. Kvásek po vyndání z lednice nech chvíli odstát v teple.

UPDATE (květen 2016): kvásek vydrží víc, než si myslíme. Momentálně funguju tak, že mám v lednici ve skleničce množství jedné vrchovaté lžíce kvásku. Když chci péct, vyndám ho a rovnou (bez čekání) zaleju 100 – 120 g teplé vody a přisypu stejné množství mouky. Nechávám 6 – 12 hodin kvasit (v zimě to v našem ledovém bytě chtělo těch 12 hodin, teď ve dnech, kdy je v bytě nad 23 stupňů, je prokvašený už klidně i za 6-7 hodin. Ale když na něj zapomenete a bude vám kvasit dýl, taky to zvládne. Z hotového kvásu zase vrchovatou lžíci odeberu do lednice a ze zbytku jdu péct.

Kvásky existují pšeničné nebo žitné. Do chleba se obvykle používá žitný, pšeničný spíš na vánočky, mazance, bábovky. I u sladkého pečení se tedy dá obejít bez kvasnic.

Víc k tomuto tématu na této stránce.

RECEPT
Domácí kváskový chléb Slámy v botách

Domácí kváskový chléb podle Slámy v botách. Tenhle chléb kynul a byl poté i upečen ve skleněné kulaté formě, důkladně vymazané a vymoučené. Foto: Sláma v botách

Existují jich desítky, stovky… Můj nejmilejší recept je tento:

Kváskový chléb žitno-pšeničný či celožitný podle Slámy v botách
Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

A tenhle bochník kynul v ošatce. Pak jsem ho vyklepla na vymoučený plech a pekla. Zapomněla jsem shora orosit, takže prasknul. Ale mně se to snad i líbí. :) Foto: Sláma v botách

Tenhle bochník kynul v ošatce. Pak jsem ho vyklepla na vymoučený plech a pekla. Zapomněla jsem shora orosit, takže prasknul. Ale mně se to snad i líbí. 🙂 OBA tyto chleby jsou ze stejného těsta, jen každý kynul v jiné formě – toť celý rozdíl. Foto: Sláma v botách

 

Ingredience na 1 kg bochník: 1 lžíce žitného kvásku (věnují třeba domácí pekaři sdružující se na stránce pecempecen.cz), 120 g vlažné vody + 120 g žitné mouky  na rozmnožení kvásku, 14 – 16 g soli, 320 ml vlažné vody, 200 g pšeničné mouky celozrnné či chlebové, 250 – 300 g žitné mouky celozrnné či chlebové; kmín, různá semínka, mák, fenykl dle chuti

  Kvásek rozmnožíme tak, že v míse smícháme stejné množství vlažné vody s žitnou moukou, zakryjeme pokličkou a necháme při pokojové teplotě několik hodin kvasit. Může to trvat 6 – 12 hodin dle teploty v místnosti. Jakmile kvásek vzejde, vrchovatou lžíci odebereme do skleničky a schováme do lednice pro příští pečení.

Takto má vypadat kvásek po namnožení a rozkvašení. Foto: Sláma v botách

Takto má vypadat kvásek po namnožení a rozkvašení. Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte si pak zase lžíci schovat na příště! Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte si pak zase lžíci schovat na příště! Foto: Sláma v botách

 

Zbytek kvásku použijeme na zadělání těsta. Přidáme vlažnou vodu, rozmícháme, přisypeme sůl, dle chuti semínka, kmín a spol., zamícháme. Poté začneme přisypávat mouku, nejprve pšeničnou, důkladně rozmícháme. Poté i žitnou. Lze péct i chléb celožitný – v tom případě není třeba těsto důkladně míchat, nevadí, že hodně lepí. Připravíme si chlebíčkovou formu na pečení (vymažeme, vysypeme moukou – důkladně), do ní těsto pomocí lžíce či navlhčenýma rukama přesuneme a rovnoměrně uhladíme, aby vyplnilo plochu formy. Není třeba tvarovat bochánek, těsto při kynutí vyplní prostor formy a samo najde svůj tvar. Pokud ale máte ošatku a chcete péct klasický tvar bochníku, je třeba ji důkladně vymoučit, vytvarovat pomoučenýma rukama bochánek a přesunout ho do ní na kynutí (to nelze s celožitným chlebem – těsto příliš lepí). Dáme kynout na hodně teplé místo (v zimě na radiátor), cca za 2-3 hodiny už těsto přesahuje formu nebo vyplňuje celou ošatku.

Foto: Sláma v botách

Konzistence těsta je ok, jdeme přendavat do formy. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady už máme nakynutý chléb v ošatce. Bude se překlápět na plech a dávat do trouby. Foto: Sláma v botách

 

    Rozpálíme troubu na 250 °C, přesuneme do ní formu nebo bochánek opatrně vyklepneme z ošatky na rozpálený, vymoučený plech. Těsto shora orosíme vodou a dáme okamžitě péct. Po 10 minutách snížíme teplotu na 220 °C a pečeme dalších cca 30 minut. Na závěr můžeme bochánek vyklepnout z formy a nechat ještě pár minut péct samotný, aby chytil barvu i po stranách. Kilový chléb se peče celkem 40 – 50 minut, ale pozor, s horkovzduchem stačí i nižší teplota a možná budete i přesto hotovi dřív. Kontrolujte!

Chléb musí mít hnědou barvu a při poklepání zdola znít dutě. Nechte ho pak na kovové mřížce vyvětrat a zakrojte do něj ostrým nožem, až bochník opravdu vychladne, jinak narušíte střídku. Ale chápu, odolat té vůni je těžké. 🙂

Dobrou chuť, milí domácí pekaři! Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť, milí domácí pekaři! Foto: Sláma v botách

Péct lze i ve skleněné kulaté zapékací formě. Nevznikne pohledově dokonalý pecen, ale ulehčíte si manipulaci s těstem, ušetříte hnětení, podobně jako když dáváte kynout  do chlebíčkové formy. O téhle metodě píše podrobně pan Cuketka, jeho návod ZDE.

*****

Podrobný VIDEONÁVOD (v angličtině) domácí výroby chleba je k nastudování na Youtube ZDE.

*****

A moc dobře pečení prvního domácího chleba se všemi záludnostmi popisuje i specialistka na domácí chléb Maškrtnica ZDE.

***

RECEPT OD JITKY z dokumentu TAJEMSTVÍ CHLEBA

Valašský bramborový chléb určitě někdy zkusím. Jitka dala na své stránky podrobný návod, tak se inspirujte ZDE. A já jen s dovolením opisuju z jejího webu, psaného nefalšovanou valaštinou, zjednodušenou verzi receptu (podrobněji u ní)

K upečení Valašského  chleba je potřeba :

1.kg můky, 3.ks zemňáků, Sůl, Kmín – nedo dává aj ze štyri zrnéčka fenikla- zodrťiť v hmoždířu, kvásek a  vodu.

Do mísy prosejeme můku – do ní nastrůháme zemňáky přidáme  sůl, kmín – nebo nejaké seménka dla chuti promíšem s kváskem a přidáváme vodu až sa těsto nelepí.  Dobře propracované těsto rozdělíme na dva bochánky-nebo jeden velký položíme rovnou na podsipaný plech můků  a necháme vykynůt. Těsto sa jeví tuhší, ale bude dobré, necháme tak slabů hodinku kynůt. Nezapomenem si zapnůt trúbu – každému sa ináč rychlo nahřívá..:-) dáme tak na 200 stupňů. Vykynutý chlebík potřem mírně osolenů vodů a vložíme do trůby, pečem tak 50.minutek.

***

DOVĚTEK O LEPKU

Chleba miluju od dětství, nikdy jsem nebyla rohlíková, vždycky chlebová. Přesto si s pečením v poslední době dávám přestávku. Kvůli omezování lepku. Je to zdravotní experiment mojí rodinky, který doufejme nebude trvat věčně a k voňavým pecnům se zase vrátíme. Na časy, kdy to doma třikrát do týdne nádherně vonělo chlebem právě vytaženým z trouby, vzpomínám ráda. Pokud jste zdraví jak řípa, nemusíte si s bezlepkovou dietou, která přichází do módy, lámat hlavu.  To mi říká můj selský, na chlebu vyrostlý rozum.

UPDATE (květen 2016): ano, tak už zase pečeme. Už nějaký ten měsíc a jsem za to ráda. Domácí chléb nám prostě chyběl. Pečeme buď celožitný anebo ještě lépe z pšenice jednozrnky. Ta dle naší výživové poradkyně obsahuje až dvacetkrát méně lepku než klasická šlechtěná pšenice. Jednozrnka je totiž starý, prapůvodní druh pšenice, s odlišným charakterem lepku. Nedokážu to popsat odborně, ale tento „jiný“ lepek je prý mnohem lépe stravitelný, nedělá problémy lidem s intolerancí, dokonce ani některým celiakům. Jenže… sežeňte v Čechách jednozrnku. A za rozumné peníze. Farmářů, kteří ji mají v nabídce, je jako šafránu. A tak je v ČR letos už od dubna vyprodaná a čeká se na další sklizeň v září. Objednali jsme bio jednozrnku ze zahraničí, cena by ještě ušla, ale ty náklady navíc za dopravu, za mezinárodní platbu atd. Nezbývá doufat, že naši farmáři zareagují a jednozrnka se na našich polích zabydlí ve větším množství než dosud.

Chlebu zdar a mně ať rostou! ©

Co se dá pěstovat na podzim a já to nevěděla

1 komentář

Tři dobré rady jsem právě dostala od tří různých lidí stran podzimního setí. A pokaždé jsem si povzdechla: škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Jak postupuje podzim, z mojí zahrady toho čím dál víc mizí. Naposledy jsem dosklízela zelí a kapusty. O úrodu růžičkových kapustiček a kadeřávku se mi pro změnu starají housenky běláska zelného, takže s napětím čekám, kdo z nás bude rychlejší a jestli na mě o víkendu na záhoně ještě něco zbylo Alespoň že jsem si včas nafutrovala mrazák (o tom ZDE).

    Housenky hodují na mých růžičkových kapustách, na které mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

Housenky hodují na mém kadeřávku, na který mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

 

Zatím jsem nevyryla petržel, pastiňák ani celer. Prý je do mrazů čas a v zemi „jim je líp než ve sklepě“ (pravila d.-cká babička). Ok, tak si jen tu a tam něco vydloubnu k okamžitému snědení.

Foto: Sláma v botách

Ještě pořád se mi záhony vesele zelenají, ale druhová pestrost už není to, co v létě. Foto: Sláma v botách

S další sezónní nabídkou na mých záhonech už je to ale bída – pořád ještě sklízím žluté cukety (recept na zapékané cukety a la pizza ZDE), řepu (domácí tretter´s chipsy ZDE) a dýně (dýňová kaše jako nej podzimní příloha ZDE), brzy už bude k vyrytí i bílá ředkev vodnice (oblíbená v japonské kuchyni, těšim) a černá ředkev (neplést s řepou), zatím nebyly dost velké. Čekám na fazole (článek ZDE) a na batáty (ZDE) , kdoví, zda mi stihnou dozrát.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude sklizeň? Foto: Sláma v botách

Ano, máme i metráky jablek a koše ořechů, sklep plný mrkve, zásobu česneku a cibule a mrazák plný po víko, ale…  ale stejně už tu ta letní pestrost není. A pak se dozvím tři nečekané věci!

 

Případ první KVĚTÁK

To se takhle procházím po zahradě svých rodičů v K. a vidím, že jim tam roste květák. Ten já sklidila už dávno! „Eh, tati??“

„To je pozdní odrůda,“ krčí táta rameny, prý vysetá až v létě po první sklizni. No já se nestačím divit. Proč mě na tuto možnost táta neupozornil? Jako kdyby nevěděl, jaký jsem zahradnický trotl a že navzdory načtené teorii zahradu bez jeho praktických rad nezvládám. Příště mi musí každý svůj pohyb na záhonech hlásit!

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsme vás loni zásobovali květákem až do prosince?“ osvěžuje mi paměť mamka. Jak to říká, uvědomuju si, že jsme od nich opravdu loni fasovali nějaké pomrzlé kousky pomalu až na Vánoce. Utěšuje mě, že dostaneme i letos. „Já vim, postříkanej,“ ofrkávám si nevděčně a dělám drahoty. Ale pochopitelně až přijde konkrétní nabídka, vím, že našim nakonec i za zmrzlý květák urvu ruce. Furt lepší než jíst pořád dokola kořenovou zeleninu. I kdyby byla stokrát bio.

 

Případ druhý POLNÍČEK

Další překvapení týdne. Sleduju výborný food blog U Věrušky v kuchyni (blog.veruska.cz) a v úvodu jednoho z posledních receptů na Salát z pečené dýně s polníčkem (ZDE) šokovaně čtu: „Sklidila jsem poslední dýně a teď mi na zahradě bují polníček.“ Chce mi paní Věruška tvrdit, že v říjnu sklízí nějaký salát?!

Tak jsem holt blbá, že to nevím. V článku píše Věruška o pěstování polníčku víc a na můj dotaz stran setí mi odpovídá, že polníček, který právě sklízí, sela loni v říjnu. Jaká krásná náhodička. A prý se jí kolem domu sám od sebe množí. Přesně tohle potřebuju. Bezúdržbový salát, který si poroste vlastním životem a já ho jen sem tam umravním tím, že si pár lístků utrhnu do talíře. Já věděla, že Bůh existuje!

Hned druhý den jsem naběhla do zahrádkáře pro semínka a v sobotu budu sít. A mimochodem, prodavač v zahrádkáři mě ujistil, že polníček se může sít celoročně. Vědět tohle dřív…

 

Případ třetí ČESNEK

Tentokrát byla svědkem toho, jak coby farmářská panna objevuju Ameriku, Žaneta. Taky mladá matka jako já. S tím rozdílem, že ona už má na krku děti dvě, k tomu dům a ještě stíhá chodit po brigádách. A zahradničit. V létě jsme si párkrát vyměnily úrodu – moje rajčata za její hroznové víno. Teď mi slibuje červená jablka, prý supersladká, musím ochutnat. Jak se tak bavíme, dozvídám se, že v nějaké pauze mezi vařením, úklidem a kojením zasadila na té své zahradě česnek.

„Máme spotřebu a kupovat ten vyšeptalej španělskej fakt nehodlám,“ povidá mi rázně. To joo, pod to bych se podepsala, přikyvuju jí. A v hlavě už mi to šrotuje. Tak on se dá česnek sázet i na podzim. A proč jsem si myslela, že je to jen otázka jara, aha?! Jestli si teď ťukáte na čelo, co jsem to za idiota, když ani toto nevím, tak vám připomínám, že jsem začátečník. Víte, co to znamená? To jsou ty lidi, co maj na autě „zetko“, abyste na ně nervně netroubili pokaždé, když jim chcípne motor v křižovatce. Možná bych si měla něco podobného nalepit i na gumáky (abych tam neměla jen slepičince).

Foto: Sláma v botách

Můj česnek, velikost prsou korejské ženy. Foto: Sláma v botách

Takže Žaneta mě nejen inspirovala k vysázení zimního česneku, ale navíc i vyzbrojila dobrou radou, abych na jaře nesklízela takovou bídu jako teď v létě. Protože co si budeme nalhávat, byla to bída. Česnek mi narostl malý, s touhle úrodou budeme rychle hotoví, rovnou jsem přikoupila tři kila od známých. Protože taky nechci ten vyšeptalej.

Ale Žanetina rada zní rozumně: aby česnek mohl dobře růst, potřebuje propustnou písčitou půdu. V těžké hlíně nemají hlavičky prostor a zůstávají malé. Že by to bylo až takhle jednoduché? Do půdy, kam budu sázet, mám přisypat ještě kýbl písku a uvidím ty zázraky. „No a samozřejmě pohnojit kompostem nebo slepičinci,“ dodává Žaneta. Se slepičincema už po určitých zkušenostech nechci mít nic společného (o té srajdě ZDE), ale kompost si samozřejmě dělám.

Tak už zase mířím do zahrádkáře, tentokrát pro sadbu českého paličáku. Koupím rovnou kilo, rozjedu to ve velkém. Písek si nakradu dceři z pískoviště (má pěkný bílý ze hřbitova) a jestli se mi podaří dovolat pánovi, co si lípnul na dveře zahrádkářské prodejny inzerát s nabídkou koňského hnoje, měla bych mít příští rok česnek jako dělo. Nepodceňujte nás začátečníky. Sice v těch svých gumákách občas šlápnu vedle, ale když něco (věčně) nevím, aspoň se nestydím zeptat…

Ať mi rostou!©

Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentáře

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©

Domácí Tretter’s chipsy neboli řepelky neboli po čem se můžu utlouct

13 komentáře

Často se mě lidi ptají, co nejlepšího se dá uvařit z červené řepy. Když je prý tak zdravá. Ale aby to fakt chutnalo. Na to já říká: upečte si z řepy chipsy!

Nedávno mě nakrkla zpráva o tom, že výrobna na zeleninové chipsy Tretter’s byla prolezlá plísní tolik, že ji šokovaní hygienici museli zavřít (článek ZDE). Od luxusní, zdravě se tvářící alternativy brambůrků jsem čekala víc. Každopádně jsme je občas kupovali. A každopádně už nebudeme.

Tretter’s chipsy jsem poprvé jedla v roce 2008 přímo v Tretter’s baru. Když mi číšník prozradil, že ta netradiční mlska je vyrobená z řepy, byla jsem překvapená. Do té doby jsem si myslela, že mi řepa nechutná. O pár let později se „trettrsky“ začaly objevovat v DM drogerii, v Tescu a nedávno taky v Albertu. V různých (někdy dost chemických) variantách, občas trochu připálené a zbytečně moc slané. I přesto se uchytily. V prodejnách zdravé výživy se pak objevilo něco podobného, Řepelky od výrobce Vladěna Čísecká (o výrobcích ZDE) . Chuťově zeleninovější, mnohem méně slané, bez dochucovadel. Dceři je občas dám, miluje je. Jenže 50gramový pytlík  za 35 – 40 korun. Výborné, ale nic levného… Navíc dělané z konvenčně pěstované řepy a fritované na řepkovém oleji. Pochybuji, že za studena lisovaném.

Určitě lepší varianta než čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm nesahá po kotníky nic. Foto: Sláma v botách

Určitě lepší varianta než bramborové čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm tento sáček nesahá ani po kotníky (kdyby nějaké měly). Foto: Sláma v botách

A tak jsme v létě začala špekulovat, jestli by se řepelky daly upéct doma. Prosím vás nejsem žádnej Láďa Hruška. Fakt mi nejde o to, ušetřit tři padesát a zadělat si kvůli tomu celou kuchyň. Když se do něčeho pouštím doma, tak proto, že mě kupované výrobky kvalitou nepřesvědčily. Ani nálepka BIO na tom většinou nic nemění.

U domácích řepelek si můžete pohlídat vše rizikové: kvalitu použité řepy (žáddé plísně…), oleje (třeba panenský olivový?) i soli (nerafinovaná) a hlavně teplotu, na kterou pečete (žádné karcinogenní přepalování!) To už za trochu námahy stojí. Kdo má robota, bude s přípravou hotový do deseti minut. A upečeno bude za půl hodiny. Takže když začnete před večerními zprávami, ke svým seriálům, filmu nebo večerní směně u notebooku už budete mít dopečeno. A já myslím, že ani výčitky svědomí si kvůli takovému večernímu mlsání dělat nemusíte. 🙂

Pokud si podobně jako já před lety myslíte, že by vám něco takového nemohlo chutnat, dejte receptu přece jen šanci. Pečená řepa má mnohem lepší a rozhodně úplně jinou chuť než vařená (kterou já osobně taky nevyhledávám). Dokonce i můj táta, který řepu nezvládá v žádné podobě, si tohle mlsání oblíbil. Proč je řepa občas v jídelníčku fajn, se můžete dočíst třeba ve Wikipedii (tady to máte napsané). To by jako motivace mělo stačit. Takže konec keců, jde se péct!

Připravte si ingredience (na 1 velký plech)

3 středně velké syrové bulvy řepy

pečicí papír nebo olej na vymazání plechu

1-2 lžíce kvalitního oleje na pokropení řepelek, používám většinou olivový, ale možno i jiný panenský, který snese šetrné pečení (ne světlicový a lněný!)

sůl

varianty:

1. koření a bylinky dle preferencí: pepř, provensálské, oregáno, tymián, šalvěj…

2. jablečný či balzamikový ocet, trocha na pokapání

 

Jdeme na to:

1. Příprava řepy

Pokud máte kuchyňského robota, který umí vytvářet úzké plátky, je to nejvýš desetiminutovka. Kdo musí krájet ručně, ať počítí pět minut navíc, čili taky pohoda. Robot se vyplácí hlavně v tom, že vám vytvoří dokonale stejné plátky, což je při pečení výhoda. A samozřejmě při větším množství, když pečete víc plechů pro celou rodinnou tlupu. Řepu oloupejte a omyjte a potom bulvy buď prožeňte plátkovačem robota, nebo každou rozřízněte na půlku, položte širokou stranou dolů, ať se při krájení nevrtí, a zkuste krájet opravdu co nejtenčí plátky, jeden jako druhý. Stejná šířka je důležitá, jinak se vám menší kousky začnou připalovat, zatímco ty větší (širší) ještě nebudou dopečené.

2. Na plech

Plech vyložte pečicím papírem nebo ho vymažte panenským olejem. Plátky řepy vyrovnete na plech, jeden vedle druhého. Mohou se trochu překrývat, řepa se trochu speče, ale raději moc nejvrstvěte. Chcete křupavé řepelky, ne bláto. Vyskládanou řepu následně osolte, pokropte trochou oleje a můžete i opepřit či přidat podle chuti různá koření. Začátečníkům doporučuji okořenit výrazněji a teprve časem zkusit i „panenkou“ variantu jen se solí. Bylinky zemitou chuť řepy logicky trochu přebijí. Moc se mi osvědčilo pokapat řepelky i trochou octa, chuťově to skvěle ladí.

3. A do trouby!

Troubu si naštelujte na 160 – 170 stupňů, tuhle teplotu by měla většina panenských olejů bezpečně zvládnout. A stejně tak řepa. O trochu vitaminů a jiných cenných látek pečením samozřejmě přijde, ale fritování je horší. A vůbec řepu nejíst taky. Vrazte do rozhicované trouby plech a cca za půl hodiny bude hotovo. Přesný čas záleží na tom, jak silné plátky jste si vyrobili. Pokud krájel robot, doporučuji si čas změřit a příště budete přesně vědět, ve kterém momentu je řepa dokonale upečená. Ke konci se hraje o každou minutu, takže kontrolujte! Pokud nemáte každý kousek stejný (ruční krájení), nejspíš se stane, že některé kousky na krajích plechu už budou hotové, zatímco ty uprostřed by ještě potřebovaly. Nezbývá než hotové vyndat a pokračovat v pečení bez nich, jinak vám vzniknou uhlíky. Spálené řepelky nejezte (i když nejsou chutově úplně blbý:-))

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Začátečníkům budou nespíš víc chutnat propečenější, křupavější kousky s hnědými kraji. Moje dcera ale třeba preferuje spíš měkčí, ještě šťavnaté exempláře. To si vyzkoušejte sami. Doporučuji u vašeho prvního plechu průběžně ochutnávat, příště už budete vědět, jak si míru propečení vyladit.

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

BONUS: Je to i super příloha

Nemusíte mlsat řepné chipsy jen tak, my je třeba děláme i jako zeleninovou přílohu k masu nebo luštěninám. Nebo jako předkrm před pečenými bramborami. Když je peču jako přílohu, přihodím na plech i pár koleček cibule a stroužků česneku. A to je pak teprv žrádlo!

Každopádně kdo tenhle recept zkusíte, dejte mi vědět, jak chutnalo. Inspirace k vylepšování se mi vždycky hodí.

Řepě zdar, vám dobrou chut a mně ať rostou! ©

 

 

 

 

Zeleninová „pizza“ bez těsta aneb zapékané cukety plněné masem či tempehem (pro vegetariány)

1 komentář

Nádivka z drůbežího masa, cibulky a zeleniny zapečená do šťavnaté cukety je luxus. Ale i vegetariánská verze s tempehem je důstojný způsob, jak se gurmánsky rozloučit s létem!

Zelené cukety jsou letní klasika. Já se ale poslední dobou zamilovala do žlutých, které mému oku prostě lahodí víc. A protože i očima se jí, vysela jsem na zahradě právě žluté cukety a teď si užívám sklizeň v plném proudu. Tři rostliny plodí tempem čtyři obří cukety týdně! Co s tak hojnou úrodou, tedy pokud ji z půlky nechcete rozdat příbuzným?

Cuketa je univerzální zelenina. Protože nemá nijak výraznou chuť, hodí se jako „výplňovka“ do spousty zeleninových jídel, které krásně barevně nakopne. Ale nejen do nich, moje babička například peče z cukety i sladkou buchtu. Tahle tykvovitá zelenina navíc obsahuje řadu nutričně zajímavých látek – když jsem dceři začala vařit první zeleninové příkrmy, byla cuketa druhou zeleninou po mrkvi, kterou mi dětská doktorka radila zkusit. Nezpůsobuje totiž žádné alergie a dobře se tráví.

V létě jsem si zvykla přidávat trochu na kostičky nakrájené cukety (i se slupkou) do ranní polévky, kterou snídáme. Výborně se taky kombinuje s rajčaty a paprikou – lehce vše na cibulce zasmažte, poduste na pánvi s bylinkami a máte základ svěží zeleninové omáčky ve stylu Uncle Ben´s. Nebo můžete cuketou upgradovat lečo, pokud jste milovníky téhle české klasiky.

Já ale nejvíc propadla pečené cuketě, jejíž vydlabaný vnitřek plním zeleninovomasovou (či zeleninovotempehovou) nádivkou. Pak už je to snadné jako facka: plněnou cuketu zapečete a necháte si ji na stůl naservírovat nahým manželem.

 

Manžel se svými cuketami. Bez trenýrek. Foto: Sláma v botách

Manžel se svými cuketami. Foto: Sláma v botách

Zapékané cukety plněné masem nebo tempehem (verze pro vegetariány)

Nachystejte si ingredience

2 větší cukety, podélně rozpůlené

300-400 g kuřecího nebo krůtího masa, VEGETARIÁNI: 1 ochucený tempeh (uzený, marinovaný…, nemusíte použít celý)

3-4 velké cibule

3 či více stroužků česneku

2-4 žloutky (jak kdo vejcím fandí, já dávám 4)

2-4 rajčata zbavená jadérek, nejlépe i slupky (spařená)

nasekaná nať z petrželky, nesetřit

sůl, pepř, čerstvé či sušené bylinky (třeba oregáno, rozmarýn, saturejka, směs provensálských bylinek)

pár lžic olivového oleje

varianty dochucení: plátky lučiny či čerstvého kozího sýra, sezamová tahini pasta, hořčice, dýňový olej, strouhaný čerstvý zázvor apod.

A tady je postup

1. Příprava cukety

Cukety důkladně kartáčkem vydrhněte pod studenou vodou. Odkrojte z obou stran „bubáky“. Podélně cukety rozkrojte a po celé délce vydlabejte vnitřek se semínky (lze použít třeba do zeleninového vývaru). Používat budete vzniklé cuketové lodičky. Přendejte je na plech vyložený pečicím papírem a zapněte troubu max. na 170 ºC. Kvalitní olivový olej vyšší teploty nezvládá, začal by se přepalovat.

2. Příprava nádivky

Cibuli nakrájejte nadrobno, česnek na plátky, maso nebo tempeh na menší kostky. Rajčata zbavte jádřinců a trochu je pokrájejte. Na pánvi pomalu rozpalte olivový olej a krátce na něm zarestujte maso (tempeh) s cibulkou a česnekem. Osolte a opepřte. Po chvíli přidejte rajčata, pustí šťávu, v níž vše krátce poduste. Nádivku pak rovnou z pánve vyklopte do vydlabaných cuket a rovnoměrně rozprostřete po celé délce.

3. Zapékání s bylinkami

Zatímco se cuketa peče, připravte si vaječnou „míchanici“, kterou cukety závěrem přelijete.  Oddělte si žloutky a vidličkou je trochu rozmíchejte. Pak přidejte najemno nasekanou petrželku a bylinky: máte-li čerstvé, hodí se bazalka, oregáno, rozmarýn… Ze sušených můžete zkusit třeba saturejku či provensálské bylinky. Cca po 30 minutách pečení už začne kuchyní vonět budoucí bašta, takže plech s cuketami na chvíli vyndejte z trouby a přelijte vaječnobylinkovou směsí. Nechte pak ještě 5 minut zapékat.

4. Dopečeno!

Že je upečeno, poznáte podle toho, že nádivka lahodně zezlátne, a když do cukety píchnete, vidlička jí lehce projede. Nádivku nesmíte přesušit, ale současně by cuketa neměla zůstat tvrdá. Čím rozpečenější je, tím víc se její šťáva s nádivkou spojí.

5. Pokaždé hotovo trochu jinak

Existuje spousta možností, jak si tenhle recept užít pokaždé jinak. Třeba můžete na horké cukety, právě vytažené z trouby, rozdrobit trochu čerstvého kozího sýra nebo lučiny – roztečou se a přidají další chuťovou složku. Já nahoru každopádně vždycky nakapu trochu olivového nebo dýňového oleje. Není vůbec špatné, když cukety ještě před zapékáním a plněním nádivkou potřete po celé délce sezamovou tahini pastou (bioprodejny, v supermarketech prodávají koutky s mezinárodní kuchyní, u nás v L. kupuji na farmářských trzích u stánku s řeckými specialitami). Nebo lodičky pomažte troškou hořčice. Milovníci ostřejší chuti můžou do nádivky nastrouhat čerstvý zázvor.

6. A servírujeme…
Zeleninová pizza bez těsta: zapečené cukety plněné masem nebo tempehem (pro vegetariány). Bezlepový recept. Foto: Sláma v botách

Už jste někdy jedli takovouhle „pizzu“? Foto: Sláma v botách

Cukety pak můžete jíst vidličkou a nožem a přikusovat k nim třeba nějaké italské bílé pečivo. Ale já mám nejradši vzít je normálně do ruky a jíst vcelku jako pizzu. Stylovější způsob, jak se rozloučit s babím létem a aktuální úrodou cuket, byste nevymysleli. Obzvlášť když vám jídlo přinese na stůl partner, o jehož bezchybnou figuru se takovu večeří postaráte. 😉

Nechte si chutnat a ať mi rostou! ©

 

 

Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©

DÝŇOVÁ KAŠE na slano z hokkaido dýně. Perfektní podzimní příloha!

1 komentář

Když jsem včera vařila naší dvouleté dceři k večeři dýňovou kašičku a manžel se přimotal ke sporáku, v jednu chvíli namočil do kastrolu zvědavě lžíci, olízl a pak mi řekl, ať to zítra uvařím pro nás všechny. Nevím, možná mám jenom štěstí, že tak rád experimentuje. Ale tentokrát bych se vsadila, že tenhle recept bude chutnat i jiným chlapům, možná i těm případům, kteří dokola bazírují na české klasice a celozrnné rohlíky jsou maximum, co jsou ochotní riskovat.

 

Dýňová kaše na slano je skvělý způsob, jak zpracovat bohatou oranžovou úrodu. Pokud nemáte vlastní dýně, ale přemýšlíte, co by se dalo uvařit z těch hokkaido dýní, které právě zaplavily obchody a farmářské trhy (o víkendu jsem viděla u nás v L. prodávat farmáře hok. dýně kus za 20 korun), tohle je podle mě nejlepší způsob.

Dýně se do košíku  nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Víkendová sklizeň. Dýně se do košíku nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Spousta lidí zná dýně jenom jako kompot. Taky si ho pamatuju z dětství. Ale nikdy mi nechutnal. I když jsem milovala sladké, tenhle hubolep už byl moc. Slané recepty z dýně mi přirostly k srdci víc. Ať už různé dýňové eintopfy nebo dýně pečená na plechu (o tom napíšu jindy). Anebo kaše, náš aktuální rodinný favorit!

****

Dýně je zelenina, která obsahuje spoustu přírodního cukru, proto ta lehce nasládlá chuť. Pro účely kaše to je ideální kombinace, brambory jsou přece taky plné škrobu (neboli složitého cukru).

Dýňovou kaši si můžete dát jako přílohu úplně stejně jako bramborovou kaši. Oproti ní má výraznější chuť – krémovou, jemně oříškovou. S máslem a mlékem je dýně hotový ráj. A podle mé nutriční specialistky je to i ideální večeře. To už by jako lákadlo k vyzkoušení mělo stačit, ne?

 

Dýňová kaše na slano z hokkaido dýně

Potřebujete:

1 středně velkou hokkaido dýni, případně máslovou, případně kus klasické velké dýně

sklenku mléka

3 vrchovaté lžíce másla (nebo klidně víc!)

sůl

Na ozdobu: pražená dýňová semínka, dýňový olej (rakouský ze Štýrska jsem viděla třeba v Bille, v Praze to jistí prodejna s oleji Von Fass), sekaná petrželka kudrnka…

 

Postup:

1. Loupání
Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Tento recept je snadný jako facka, přičemž to nejtěžší na něm si odbydete hned v úvodu. Totiž dýni nakrájet a oloupat. Ted, když jsou dýně v sezoně, nemají tak tuhou slupku a tudíž se někdy loupat nemusejí. Vyzkoušené to mám ale jen u hokkaido dýně, která by měla mít slupku nejjemnější. U ostatních typů si to raději nejdřív někdy vyzkoušejte nanečisto. Neoloupaná dýně znamená velkou úsporu času, ale je třeba ji pak déle vařit, aby se slupky dobře rozmixovaly a v kaši nevadily. Jestli nechcete nic riskovat, raději loupejte.

Při loupání dýně se mi nejlépe osvědčilo nejprve uříznout špičku, aby dýně lépe stála a při krájení se nekývala. Potom ji krájím na cca 1,5 cm široké plátky. Teprve ty pak jeden po druhém loupu škrabkou na brambory. I tak to jde někdy ztuha. Jestli vymyslíte lepší systém, sem s ním, v každém případě nikdy nezkoušejte loupat dýni vcelku. To je na uříznutí prstů!

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

 

2. Krájení

Oloupanou či neoloupanou dýni nakrájejte na kostky. Měkký vláknitý střed se semínky samozřejmě okrájejte. Velikost kostek je na vás – čím větší, o to déle se budou vařit.

3. Vaření

Dýně se vaří podobně dlouho jako brambory, pokud zvolíte menší velikost kostiček a navíc oloupaných, budete mít uvařeno raz dva. Dýni vařte nejlépe v páře, anebo v kastrolu s menším množstvím vody. Nezapomeňte ji osolit! Mezitím si dejte do jiného kastrolu hřát mléko. Nemusí se vařit, stačí, když bude teplé.

4. Mixování
Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme obalohu. Foto: Sláma v botách

Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme oblohu. Foto: Sláma v botách

Uvařená dýně se při napíchnutí na vidličku rozpadá (opět stejně jako brambory). Jakmile máte hotovo, vodu slijte bokem do misky (dá se použít coby zeleninový vývar na podlévání při jiném vaření) a kostky dýně rozmixujte ponorným mixerem. Oloupaná, hodně uvařená dýně půjde zpracovat i šťouchadlem na brambory. Přimíchejte máslo (hodně másla – dýně je dietní, takže žádné strachy o figuru) a během mixování pomalu přilévejte teplé mléko nebo smetanu, až docílíte konzistence, která vám vyhovuje. Někdo má rád kaši, která nejde odlepit od lžíce, někdo tekutější.

5. Dochucení

Pokud vám kaše připadá ještě moc nasládlá, dosolte ji. Na talíři ji pak ozdobte ideálně dýňovými semínky a troškou dýňového oleje. A pro barvu třeba i nasekanou petrželkou.

 

6. A co s těmi vydlabanými semínky?

Jasně, taky se dají využít, obzvlášť pokud se občas nedokážete ubránit večernímu mlsání u televize. Vydlabaná semínka očistěte, otřete a dejte na talíři sušit třeba na topení. Až přestanou být na povrchu kluzká a proschnou, můžete se večer bavit tím, že je budete u telky jedno po druhém vylupovat a mlsat. A protože to jde pomalu, o žádný večerní hřích se nejedná. I když jsou to olejnatá (sytá) semínka, vy si tenhle noční mls tvrdě odpracujete!

 

Dobrou chuť a dýním růst!

 PS. 

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

My jsme si kaši přelili ještě osmaženou cibulkou na špeku s kolečky smažené mrkve. K tomu pražená dýňová semínka, dýňový olej, trocha syrové cibulky, petrželky a na kousky natrhané slepičí maso z vývaru, který jsem ten den dělala. Tož dobré to bylo.

Ať mi (i vám) rostou! ©

Zakládám Ligu za eko osvěžovače vzduchu

Napište komentář

Pamatujete si tu debilní reklamu na osvěžovač vzduchu Glade (tuším), která před časem běžela v televizi? Reklamní štáb nechá čichat hotelové hosty v jejich pokojích různé plesnivé zbytky jídla, rybích konzerv, režisérovy použité slipy a kdoví co ještě, ale nikdo to nezaznamená, protože toxický puch hniloby přebila ještě intentivnější vůně (??) propagovaného bytovéh pičifuku. No hned jsem dostala chuť si ho koupit. Nebo ne? Budu moct přestat uklízet a klidně si pěstovat na patách žampióny – a manžel si ničeho ani nevšimne!

No, takže pokud si taky raději jako já občas vynesete koš a dáváte v bytě přednost čistému, hnilobou ani chemií nezamořenému vzduchu, právě pro vás je můj nejnovější zahradnický ekovynález.

 

Předem ale přiznávám, že můj nový objev není pro každého. Neocení ho nikdo, komu školní jídelny doživotně znechutily koprovku a vůně kopru mu fakt vadí. Naopak těhotné ženy s permanentní chutí na kyselé okurky budou nadšené. A vy ostatní to můžete zkusit a uvidíte.

Takže co jsem to tentokrát zase vymyslela?

Musím začít tím, že mám slabost pro řezané květiny ve váze. Žádné drahé obrazy na zdech ani superstylový nábytek totiž nenavodí atmosféru zabydleného domova jako pugét sezónních kytek na stole (a vůně čerstvě upečené buchty, linoucí se z kuchyně). Občas neodolám, a když jdu kolem květinářství nebo čekám u kasy v supermarketu, koupím si nějaké růže, kopretiny, tulipány, astry… S plným vědomím, že to není zrovna moc eko. Je mi totiž jasné, že vypěstovat a dotáhnout sem ty kytky z Holandska stálo spoustu minerálních hnojiv, benzinu a logistických tanečků. Ani jedno nepodporuju ráda. Ale na řezaných kytkách doma trvám, takže co s tím, když jsem na jaře zaspala, myslela jen na zeleninu a žádné kytky s výjimkou afrikánů (odhánějí svou „vůní“ běláska zelného), měsíčku lékařského (dezinfikuje půdu) a lichořeřišnice (k snědku) jsem nezasela?

Ve své honbě za úrodou jsem zaslepeně zapomněla, že i moje oči se chtějí celoročně pást! Dobře mi teď tak, hamounovi.

Procházím se zahradou v D. a přemýšlím, jestli by se dalo někde něco uříznout a strčit do vázy. Závistivě míjím babiččiny záhony. Tady je vidět ta zkušenost. Babička má u zeleniny vysázených i několik krásných aster. Barevně mi by ladily se zdí obýváku. Před domem si pak hýčká dokonce celou květinovou předzahrádku, kde bych jí to mohla sklidit komplet. Ale uznávám, že domu taková květinová kulisa sluší. Člověk by si měl hledět nejen toho, co je za plotem, ale starat se i okolí domu, konec konců je to ta nejreprezentativnější vizitka celé domácnosti, mnohem viditelněší než neumytá okna na Velikonoce.

I kdy po těch astrách neustále nenechavě pošilhávám, nakonec musím taky nerada připustit, že stejně jako moje zelí barevně prozařují afrikány, babiččiny astry zase esteticky zjemňují a rozbíjejí zelenou monotónnost jejího lánu s burgánem. Takže nůžky zase strčím zpátky do kapsy a vracím se lovit zpátky na svoje území. A pak mě něco napadlo.

Na jaře jsem s velkým nadšením vysela spoustu kopru. Jako kdybych snad měla v plánu nakládat okurky (žádné nepěstuju). Pokud si vzpomínám, koprovku jsem nevařila od doby, co jsem vdaná, a předtím taky ani jednou. Fakt se mě neptejte,  proč jsem ten kopr tak chtěla, já to nevím. Nejspíš mi přišlo, že by se mohl někdy hodit, do foroty… Miluju ten pocit narvaného špajzu (mrazáku, lednice).

Trochu kopru jsem si uskladnila v papírových sáčcích v mrazáku a čerstvý jsem asi dvakrát přidala do domácí majonézy. Ke grilovanému masu se kopr hodí, určitě už jste na něj taky narazili v nějakém kupovaném dresingu. Fajn, a co s těmi 99 % kopru, který nevím, jak využít?

 

A tak jsem se na něj zkusila podívat jinak. Viděli jste někdy kopr na zahrádce? Je to asi metr a půl vysoká bylina s velmi hezkým květenstvím. Voní už z dálky. Hmmmm!

Kopr je velmi estetická bylina, čertvý i sušený se dá využít k různým, nejen gastro účelům. Foto: Sláma v botách

Kopr je velmi estetická bylina, čerstvý i sušený se dá využít k různým, nejen gastro účelům. Foto: Sláma v botách

V tu ránu tasím nůžky a zkusmo pár rostlin seříznu. Najednou to totiž úplně vidím. Ten tyrkysový keramický vintage džbánek, který mi zdobí okenní parapet v obýváku, přece nemusí být prázdný! Šup do něj s koprem. Je to krása, ať mi nikdo netvrdí něco jiného! Ideálně rustikální. Ani sušené růže by se nehodily víc.

Kopr má nádherné květenství, které není hodno pouze octového láku na okurky. Foto: Sláma v botách

Kopr má nádherné květenství, které není hodno pouze octového láku na okurky. Foto: Sláma v botách

Ještě ten den ale narazím na slabé místo svéhé téměř geniálního aranžérského zásahu.

„Ty vaříš koprovku?!“ vpadne do bytu večer manžel a rovnou mi letí do kuchyni vypnout hořák pod kastrolem. Jenže já nevařím. „Tak odkud se ten smrad bere…?“ nechápe. Začíná mi být jasné, že až identifikuje můj džbánek, jeho obsah se v obýváku dlouho neohřeje. Mezítím můj chlap pobíhá po bytě jako pes, větří, čuchá, až vyčmuchá. Čich mu očividně ještě dobře slouží.  „A okamžitě to jde ven!“ odnáší manžel džbán v natažené ruce metr před sebou a během vteřiny ho vylifruje za dveře před byt. „Do obýváku už to nesmí,“ shodí ze stolu jakoukoliv možnost vyjednávání. Estetika zase jednou dostala na prdel.

Ae dobře že tak! Protože teprve teď mi konečně docvakne, v čem tkví skutečná síla mé koprové dekorace. I mně ten koprovej odér v obýváku trochu vadil. Kdo ale říká, že nádoba opravdu nemůže skončit před bytem? Panelákové prostory před našimi dveřmi si o trochu zútulnění taky říkají. Když už nemyju ta okna… Intenzivní koprová vůně se v rozlehlé panelákové chodbě ztratí, a jelikož se nám občas před dveřmi nahromadí pytle s vytřízeným odpadem, který jsme líní denně odnášet přes půl sídliště, bude se ten silný koprový odér ještě hodit. Reklama na osvěžovač vzduchu nakonec asi nebyla tak úplně blbá. Ale nebyla bych to já, abych nevymyslela nějaké vlastní zelené řešení.

 

Který osvěžovač vzduchu nadělá víc parády?

Který osvěžovač vzduchu nadělá víc parády? Originál Glade…

Koprový osvěžovač vzduchu mi věrně slouží před bytem. Pokud mu začnou docházet baterky, ustřihnu si na záhonu nová květenství. Kopr kvete už někdy od června, takže vám pokryje několik měsíců. Foto: Sláma v botách

Anebo tenhle můj koprový, který mi už několik týdnů slouží před bytem? Až mu začnou docházet baterky, ustřihnu si na záhonu nová květenství. Kopr kvete zhruba od června, takže svou vůní pokryje několik měsíců. Foto: Sláma v botách

 

PS.

Nedávno jsem na doporučení jedné kožní doktorky začala používat na tu nejšpinavější práci v domácnosti místo Sava obyčejný lihový ocet. Prý dokáže zabíjet plísně a jiné mňongy stejně účinně, ale nehrozí přitom, že podráždí oči, kůži, nic. Octový odér linoucí se z naší toalety v kombinaci s koprem linoucím se z chodby před bytem má jedinou nevýhodu. Celý panelák si musí myslet, že už několik týdnů ve velkém zavařuju okurky. Naštěstí je image pilné hospodyňky v dnešní době už zase IN.

 

Ať mi rostou!©