Už je to zase v plném proudu. Jaro myslím. Nejvyšší čas zjistit, kde skončily pracovní rukavice a jestli lněnou sukni, kterou nosím na zahradu, neprožrali přes zimu moli.
Zatímco manžel stavěl náš statek i přes zimu, já měla od zahrady oraz a doslova jsem chladné měsíce prochrápala. Chodila jsem spát v devět s dětmi, a když se povedlo, přivstala jsem si v pět. Když se nepovedlo (většina případů), nevstala jsem ani v půl osmé. Divím se, že mi při tom zimním spánku, který jsem provozovala, nenarostla srst a drápy. Teda, že mi nenarostly drápy. Srst i docela narostla.
Ale tělo čerstvé šestatřicítky už holt nevydrží to, co vydrželo před dětmi, a prostě zavelelo: Zpomal, neponocuj, respektuj, že je v noci tma, a spi. A jelikož jsem se k něčemu podobnému zavázala i ve svém loňském desateru spokojené biomanželky, holt se ze mě stala hybernující medvědice. (Teď aspoň víte, proč tu Slámu v botách 2 furt nemám dopsanou.)
Naštěstí s příchodem jara se situace změnila. Nejenom příroda, ale i já jsem se probudila.
Sukně visí na háčku v šatně, kde jsem ji loni zanechala, a je celá. Rukavice už mám taky nachystané v zahradnickém košíku. Můžu vyrazit na záhony a těšit se, jak se to všechno na zahradě letos vydaří. Protože proč by nemělo?
- Mám načteno a přesně naplánováno, kde co poroste.
- V záhonech je zaorané dřevěné uhlí, vápno a dřevní popel.
- Kompost je přestěhovaný na lepší místo v koutě zahrady.
- Záhony zamulčované dřevní štěpkou.
- Dvě bílé textilie nataženy.
- Semínka z loňské sklizně roztříděna a sadba brambor už taky klíčí ve sklepě.
- A jen tak mimochodem, mám založené opět dva nové záhony, protože i toto jaro se dostavil pocit, že bych zvládla obhospodařit půlku planety a pro pár metrů zahrady, co mi je k dispozici, je mého talentu škoda.
Má-li mě i letos trápit sucho, dřepčíci, plísně a plevel, jsem připravená včas zasáhnout několika preventivními opatřeními vyčtenými z perma-knih. Letos se prostě NEMŮŽE STÁT, že bych ZASE v potu tváře vyprošťovala cibuli z obležení lebedy, o zelí se dělila se žravými housenkami, sklízela papriky s nekrózou a brokolice nesklízela vůbec, protože úrodu zdecimují přemnožení hmyzáci z řepkových polí. Mám na vše vypracované krizové plány a několik záložních variant.
Chcete-li tleskat, můžete.
No, a proto je tedy dost nefér, že se mi na zahradě teď děje ZROVNA TO, co se mi děje! Protože na to, CO SE MI DĚJE, jsem ale připravená nebyla!
Od začátku sezony je zkrátka pár věcí úplně na levačku…
Kdo si to odnese, teda… odnosí?
Jaro přišlo letos zase nějak rychle. Už v únoru jsem naběhla na zahradu s tím, že si u nově opravené opukové zídky před naším stavením založím finální bylinkovou spirálu. Nebo teda spíš takový bylinkový půlkruh. Po zhodnocení daného prostoru došel muž k závěru, že spirála by v našem případě nebyla praktická a radši u zídky za domem zbudujeme vyvýšený, lehce svažitý půlkruhový záhon, který v horní části volně splyne s okolní zahradou. Nebyl by to zkrátka můj architekt, aby zase nevymýšlel nějaké extrabuřty.
Ale v pohodě, s návrhem jsem spokojená. Horší je, že to místo, kde chci záhon zbudovat, a kde jsem už loni pár bylinek pěstovala, je momentálně zaházené tunou opukového kamení, které tu na podzim skončilo v zápalu stavby, protože pro něj rychle nebylo vhodnější místo.
„Co s tím budeme dělat?“ nadhazuju jen tak mimochodem, protože samozřejmě předpokládám, že kameny z mého bylinkového ráje odnosí ten, kdo je sem nanosil.
Ale muž mě suše odbyde, že jestli tady chci nějaký záhon, tak si ty šutry mám odtahat sama. „Támhle je kolečko a převoz je třeba na tu horní hromadu,“ ukáže pan manžel směrem k plotu a dodá, že na té horní hromadě šutry do budoucna taky nemůžou zůstat, ale to se bude řešit zase za rok.
Aha, pomyslím si. Ono se to bude řešit... doufám že ne stejně, jako se to má vyřešit teď.
Většinou se mnou manžel nakládá humánně. Těžké práce na pozemku jsem až na výjimky ušetřena. Tak nevím, co teď blbne! Pak ho ale zaslechnu vyřizovat nervozní hovor s tátou o nějakých polystyrenech v koupelně, které u zdi nesedí. A vzpomenu si, že tyhle polystyreny pokládá na stavbě už od zimy, kdy v baráku bylo nad nulou (a já si doma v teplíčku hybernovala). A teda spolknu všechny reklamace a jdu si pokorně pro to kolečko.
Přeskládám tunu šutrů z místa, kam nepatří, na jiné místo, kam nepatří a odkud se zase budou odnášet dál. Ale zažila jsem už na zahradě i zbytečněji strávený čas, tak s chutí do toho. Tady bude alespoň nějaký výsledek, konkrétně patnáct uvolněných metrů čtverečních pro mé drahé bylinky.
Konečně je nebudu muset pěstovat v květináčích v bytě nebo je rok co rok přerývat a stěhovat po zahradě podle toho, kde zrovna řádí bagr.
Loni na podzim jsem přišla o řimbaby, meduňky, černuchy a divizny – v jediné hodince, kdy na zahradě řádil „bobik“ a při finálním terasování pozemku ty živé bytosti rozjezdil na kaši! Ano, manžel mě varoval, ať si zatím nikde žádné záhony natrvalo nezakládám. Jenže vy byste to vydrželi, když máte konečně pro sebe kus vlastní země?
Zasypání tunou kamení bylo snad poslední příkoří, které moje cestovatelky postihlo. Teď je tu konečně nová éra. Finální bylinkový záhon se začíná rýsovat a holky moje parapetový se budou moct nastěhovat.
No jo, ale vejdou se mi tam všechny vůbec?!
Královna pseudoproblémů
To, co ještě v únoru vypadalo jako dostatečně velká plocha pro bylinkový záhon, mi velmi rychle přestává stačit, když v dubnu začínám do půlkruhu stěhovat nájemníky. Protože to máte:
meduňka a máta (máty několik druhů)
heřmánek, měsíček, kopr
řimbaba, levandule, černucha
agastache anýzová, citronová tráva
yzop, tymián, mateřídouška
rozmarýna, saturejka, smil
oregano, majoránka, petrželka
lichořeřišnice, divizna
libeček, pažitka a cibule zimní (ošlejch).
A ještě se tam někam musí vejít papriky, protože lepší flek než u vyhřívané opukové zídky (s vyvápněnou půdou) jsem jim na zahradě nevymyslela. A taky pár stáleplodících jahod pro děti, ať je mají při ruce. A nechtěla jsem náhodou někam sem zasadit i batáty, ha? Taky potřebujou mimořádné teplíčko a mohly by být skvělým „živým mulčem“, než se bylinky víc rozrostou!
Sednu si bezradně na zídku u nového záhonku a snažím se to nějak líp vykoukat. Protože myšlenka, že můj finální bylinný záhon – ten, na kterých pět let čekám! – nesplňuje všechna kritéria, nepojme všechny rostliny a už od začátku s ním nebudu spokojená, mě dost děsí. Jenom si tak pro sebe pípnu, že to je v háji. Ale muž, který furt neví, co má dělat s těmi polystyreny, mě zaslechne a hned spustí, že to snad není pravda, že už si zase vymejšlím a kňourám kvůli hovadinám. (viz minulý článek Stavíme statek, ale ne rodový. Děláme dobře?
„Neee, to si špatně vykládáš,“ snažím se zastavit vlnu hněvu, která se na mě sesílá. Ale upřímně řečeno, ty bylinky se opravdu na záhon nevejdou, čili ten záhon JE špatně. Obláček štěstí nad mou hlavou, se kterým jsem na zahradu přijížděla, je už minulostí a nejhorší na tom je, že manžel to na mě vidí.
„Nekomentuju to,“ štěkne směrem ke mně a zaleze do baráku, aby se nemusel dívat na tom, jak si zase vymýšlím pseudoproblémy.
Popelka od hlíny
Posadím se na tu novou opukovou zídku u záhonku a trošku se zastydím. Je fakt, že s táním ledovců nebo hladomorem v Africe si moje starosti nezadají. Jenže to ani ty manželový a taky kolem nich kolikrát dělá humbuk. No ano. Já jsem přece právem zklamaná, že nemohu rozšířit svůj výrobní závod na bylinné tinktury. Mám podnikavého ducha, ale potenciální záhony plné hromad s opukou nebo oseté trávníkem, což je taky manželova iniciativa. (Pěkně blbá, ale bojím se to říct nahlas, abych „nekňourala“.)
Je mi ale naprosto jasné, že muži připadají moje starosti malicherné. ON totiž na rozdíl ode mě staví TEN velkej dům, řídí TU stavbu za milion, na jeho bedrech leží TA zodpovědnost a každé JEHO uprdnutí může znamenat osudovou finanční ztrátu a zpackání našeho velkého snu.
A zatím já co? Já se jenom popelím v hlíně, smolím něco s nějakými semínky a chodím ho otravovat kvůli jedlému bejlí.
Samozřejmě že přesně takhle to pan manžel – co pan manžel, VŠICHNI – cítí! Veronika si jezdí hrát na zahrádku, zatímco tady vzniká STAVBA.
A teda pardon, abych muži nekřivdila, vzniká tu i ZAHRADA. Jenže z mužova pohledu, i o tu se stará hlavně on, protože mě zajímá jenom těch pár zelinářských řádků. Bez jeho zásahů by byla zahrada neprostupně zarostlá, jako když jsme pozemek koupili, a kdyby ji pravidelně neklestil, tak se v mžiku promění zase zpátky v džungli. Divočině je třeba čelit systematickými zásahy, konceptem a technikou – čili něčím, co mně nic neříká. Z tohohle pohledu já a moje záhony jenom překážíme. Nasáčkovala jsem se se svou zeleninou přesně doprostřed zahrady, zabírám z ní nejlepší flek a sveřepě pěstuju za všech podmínek, i když muž by nejradši i tuto část zahrady nejprve uchopil nějak koncepčně, pořádně, promyšleně… A proto se mi přes záhony tu a tam převalí bobik a vyplení vše, co tam bylo zaseto, ale to už je součást KONCEPČNÍHO ŘEŠENÍ.
Škoda jen, že ten slavný koncept vidíme s mužem každý jinak. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že když se rozhlédneme po naší zahradě, tak:
- JÁ hned uvažuju, kam by se ještě dalo vysadit něco jedlého nebo okrasného, zatímco ON uvažuje, jak vyřešit příjezdovou cestu ke stodole a kam postavíme trampolínu a pingpongový stůl.
- Zatímco JÁ se snažím zakomponovat svou zeleninu a kytky do divočiny, která na pozemku vládne, ON se snaží tu divočinu spolu s mou zeleninou odeslal do patřičných mezí.
- JÁ se bojím, aby pak zahrada pořád připomínala kus volné přírody, ON se bojí, jestli ta volná příroda vůbec někdy začne připomínat zahradu.
- A každopádně CHCE kus dokonale rovného, sečeného trávníku. Zatímco já mu přesně na ten flek zasadila rybízy a jostu.
Travička zelená, manželovo potěšení
„Tak co, už si se uklidnila?“ vystrčí ten, na kterého právě myslím, hlavu ze dveří a z tónu hlasu je patrné, že se chce usmířit. Nejspíš už vyřešil ten svůj problém. To mu gratuluju. Bohužel já svůj problém nevyřešila ani trochu a už zase mě leda se.e, že sice máme tak obrovskej pozemek, ale když si chci zasadit pár bylinek navíc, tak nemůžu, protože:
- nahoře u plotu je ta hromada
- taky tam bude stát ten altán
- dole u potoka je ten trávník
- a vzádu za sklípkem se nejdřív musí zpevnit cesta, takže tam ještě bude jezdit bobik.
„Neuklidnila. K čemu potřebuješ tolik trávníku?“ obořím se na něj bez varování.
„Nechápu?“ pokrčí muž rameny, ale intuitivně se ohlédne zrovna tím směrem, o který mi jde. No přesně, ve spodní části našeho pozemku se nachází perfektní rovná plocha, na níž by se daly vypěstovat bylinky pro celý okres. Jenže zrovínka tohle prominentní místečko si na podzim zabral muž, aby výsledkem jeho souboje s plevelem, kameny a dalšími přírodními překážkami byla vyčištěná rovná plocha osetá trávou. No ano, slyšíte správně. Ne květinami, bylinkami, jedlými keři nebo zeleninou, ale TRÁVOU! Prý aby bylo kam vytáhnout pingpongový stůj. No, to je chvályhodná úvaha, až na to, že na nějaké hraní nikdy nebudeme mít čas. Čili z mého pohledu: tenhle prostor volá po bylinkách a basta.
„Na to zapomeň,“ stopne mě manžel rázně, očividně připravený svou travičku bránit.
„Tak aspoň po okraji, že bych si něco vysela…nějaký kytky, divizny, měsíček. To je přece tak krásný, když to kvete“ snažím se dojmout alergika.
„V žádnym případě. Budeš na nás v jednom kuse řvát, když ti do kytek kopneme míč a něco ti polámeme,“ zavrhne manžel okrasný lem kolem piplaného trávníčku.
Bráním se, že bych na nikoho kvůli kytkám neřvala. Pak si ale představím, že mi nějaká mičuda zlomí slunečnici, kterou už jsem sem tajně vysela. A už teď mi to zvedá tlak.
„No tak dobře,“ kapituluju nedobrovolně, „pěstuj si ten svůj trávník, když seš jím tak posedlej.“ Na podzim holt budu muset přirýt k bylinkovému půlkruhu zprava pár metrů navíc, pomyslím si rezignovaně. A do té doby nic, no, bylinky se zase vrátí do bytu na parapet, kde byly doteď. Aspoň mi budou ve městě furt po ruce. Konec konců se do V. ještě nestěhujeme.
Muž mě poplácá po rameni, jakej jsem pašák, že jsem to tentokrát pochopila bez křiku.
„Jen počkej, Verun, jak to bude krásný, až se ta travička zazelená,“ snaží se mě dojmout nad holou zemí. “ To bude lepší než nějaký kytky. Nebo bylinky,“ vnucuje mi, asi aby mi nebylo líto, že jsem bitvu o green prohrála.
No ještě že v tu chvíli ani jeden nevíme, že tahle bitva o green…
…nebude poslední!
Jak už to tak bývá, sotva se s něčím smíříte, přijde další zkouška. A většinou mnohem větší.
Jestliže bylinky nejsou pro samozásobitelskou rodinu ještě tak stěžejní, existuje jiná plodina, bez které si coby matka-samozásobitelka (s vynikající kvalitou sklepa) vůbec nechci představovat zimu.
V dubnu mám „na těch svých zelinářských řádcích“ vše hotové. Bylinky jsou na novém záhonku a na stávajícím políčku je zaveden nový pořádek. Je hodný mého muže, až na to, že jeho autorkou jsem překvapivě já. Zakládám si konečně několik bezorebných, kvalitně vyhnojených úzkých záhonků, do kterých se odteď vůbec nebude šlapat, pouze je dle potřeby zamulčuju a jinak se kolem nich bude chodit v rukavičkách. Tedy v rukavicích, zahradnických. Jsou to moji noví mazlíčci.
Aby mi do nich ti dva starší (Lída a Venda) nehamtali a úsilí o bezorbu nepřišlo vniveč, vytyčila jsem dětem přísné souřadnice těchto záhonů klacíky a šňůrou, za kterou nesmí, je-li jim život milý. Mezi záhonky se můžou děti pohybovat libovolně po cestičkách, ale běda když z nějaké sejdou! Dalo mi to všechno takovou práci, že jsem schopná rozdávat fyzické tresty každému, kdo systém nedodrží. Když už jsem se konečně na nějakej zmohla, chci mu dát šanci se ukázat. Ať se vyjeví prvý potenciál této ryzí permakulturní metody. Zatím jsem nadšená. Ne, víc, jsem dojatá. Nebývá u mě vždy zvykem, že bych si něco vzala do hlavy a pak to opravdu v té podobě zrealizovala. Dokonce i při setí se striktně držím svých plánů a nákresů. Letos OPRAVDU seju řepu tam, kam jsem ji chtěla zasít. Mrkev opravdu přichází přesně tam, kde jí to podle mě bude nejlíp slušet, a cibuli se letos taky určitě povede mnohem líp, protože jsem jí našla to SPRÁVNÝ místo.
Jsem tak pozitivní, až mi to teče z uší. Jarda Svoboda i Wohllebenovi by ze mě mohli mít radost. Zapomenu pouze cucat semínka deset minut v puse, abych si personalizovala úrodu (doporučuje Anastasie), ale jinak jsem při rozhazování semen jako zdrogovaná rajským plynem. Aha, jestlipak to nebude tím, že jsem na zahradě sama bez mazlíčků? Lída je ve škole a Vendu hlídá kamarádka. Nikdo se nepere o zahradnické lopatky (to je jedno, že máme tři, děti chtějí TU JEDNU), nehází si písek do vlasů, není požahaný kopřivami ani mě nenutí míchat v dětském kyblíku „sliz“ (to je teď takový hit, víte?). Zkrátka mám ty záhonky jenom pro sebe, a tak můžu vzorně zapisovat do plánků, kam jsem co zasadila i jaká to byla odrůda, pak to v klidu zamulčovat štěpkou, zalít, popřát semínkům štěstí při klíčení a odebrat se domů prosycena pránou, že snad ani nebudu večeřet.
Zbývá pouze vysadit si u babičky v D. brambory. A kvůli nim teď zavolám tchánovi.
Jedu do hor, orat brambor. No, kéž by!
S bramborami byl loni kříž. Nechci žalovat nebo tak, ale naše brambory z D. loni fakt za moc nestály. Nevím, jestli to bylo sadbou nebo čím, ale byly zkrátka samá „tupka“, takže loupat je nešlo bez nadávek. Naneštěstí manžel moje nadávky detailně přetlumočil tchánovi a ten se naštval, protože se s bramborama v D. docela nadřel. Proto hovor odkládám, no je mně blbý to řešit. Sadbu už jsem si ale letos obstarala svou a je nejvyšší čas vrazit ji do země. A tak mi nezbývá, než teda konečně zvednout ten telefon.
„Tati, mám nakoupených pětadvacet kilo sadby, nesázel jste v D. doufám ještě brambory?“ začínám odkládaný hovor ležérně.
„No, to jsem nesázel, Veroniko, protože letos není na brambory zoráno. Ten starej záhon je nějakej promořenej a bohužel jsem nestihl nachystat nic novýho,“ povídá tchán taky tak opatrně.
„No, aha, aha, a tak teda co?“ koktám.
Přiznávám, že mi chvíli trvá, než mi dojde, jak se asi bude hovor odvíjet dál.
„Chci tu půdu nechat pár let odpočinout a vyčistit, podle mě jsou to nějaký bakterie, který ty ťupky způsobujou,“ vysvětluje tchán zeširoka. Poslouchám ho, pokyvuju hlavou a souhlasím, že za pokus to stojí. Jenomže pak mi dojde, jaké to má pro mě důsledky! Brambory se letos v D. pěstovat nebudou!!!
A KAM SI JE TEDA JAKO MÁM ZASADIT?!“
Všechny nejhorší scénáře ohledně úrody se týkaly sucha, dřepčíků, bělásků nebo předčasně popraskaných rajčat v důsledku plísně bramborové. Ale že nebudou ty brambory?! Životní jistota rolnického stavu po objevení Ameriky, samozásobitelská samozřejmost!
Proč jsem tchánovi nevolala dřív? Proč jsem v kuchyni držkovala? Proč jsem si nevážila, že máme co žrát, a pokorně nevykrajovala ťupky?
„A nebylo to jenom sadbou?“ snažím se kmeta přemluvit, ať experiment s očistou půdy ještě odloží. Normálně každému detoxu fandím, ale člověk na to musí být připravený. Co budu dělat s tím pytlem sadbáčů ve stodole, když už mám celou zahradu osázenou? Můžu rychle vytáhnout rýč ze stodoly, ale copak je kam ho zarýt? S tímhle nepočítal krizový plán A ani B. Tady se bavíme o stavu ohrožení, kdy ty sirény, co každou první středu houkaj nanečisto, řvou najednou navážno!
Okamžitě volám tátovi do K., babičkám, kamarádkám… Že by nikdo neměl volných sto metrů pro mou akutní výsadbu?
Bohužel, zdá se, že všichni zemědělci v okolí už brambory zasadili a na exkluzivní nabídku, že si se svými bramborami vlezu k nim na zahradu, nikdo nečekal.
V hlavě mi to šrotuje jako o život. Když se mi nedaří brambory udat za humny, musím je prostě DOSTAT NA SVŮJ POZEMEK. Stůj co stůj, i kdyby na to měl padnout… hm… co třeba… co třeba MANŽELŮV TRÁVNÍK!
Sotva mě to ale napadne, rovnou mi vyraší na čele pot, protože tohle prosadit bude ještě těžší než schválit v parlamentu biopaliva třetí generace. Zvítězit ale musím.
Na muže si nachystám všechny skromné zbraně, co mám k dispozici.
- Černou podprsenku, kterou už viděl stokrát stejně jako to, co je pod ní.
- Sukni s vysokým rozparkem, ze kterého se provokativně vynořují osrstěné nohy.
- Koupím maso a odpustím si poznámku o vepříkovi z velkochovu.
- A pokud ani to nebude stačit, budu muset vytáhnout i tu poslední, zoufalou zbraň. Uspat děti, vrátit se k manželovi a dál už si to asi dovedete domyslet… Ano, projít s ním všechny ty katalogy s dlaždičkami na chodbu, kterých nedávno přitáhnul z práce celej štos!
Ale co bych pro brambory neudělala.
„V nejhorším můžete tu sadbu sníst,“ navrhuje můj táta, který se tradičně kvůli ničemu netrápí. Šťastlivec. Já jsem žena nešťastná! Nejdřív žeru celý rok brambory s ťupkama a teď budu pro změnu žrát sadbové brambory velikosti pěti centimetrů. Pravda, nejsou zatím moc naklíčený. Ale ani tak nemám nejmenší chuť sníst si vlastní osivo.
Tu bitvu o trávník prostě musím vyhrát. Napoleon v těchto případech radil rozepnout si kabát. Já se klidně svlíknu celá, jen když se na podzim sejdeme před stodolou při vybírání brambor. A teprve až za rok při manželském pingpongovém turnaji na greenu. Travička manželovi ještě neklíčí, zato moje brambory už pomalu začínaj.
UPDATE KE KONCI DUBNA:
Tak dlaždičky do baráku máme vybraný, mne si manžel spokojeně ruce. Poslední dobou se mu všechno daří. Já jsem – na tu bídu – ale taky spokojená. Dlaždičky se nám totiž fakt povedly. Budou šedivý jako bláto opadaný z bot a to je praktický. To byl můj nápad a tentokrát jsem si na něm trvala! 😀
UPDATE 2:
„Ahoj Leni, prosím tě, prý letos začínáš zahrádkařit. Nepotřebuješ náhodou bramborovou sadbu? Mně zbyla.“
„No jasně, beru. Nikde už jsem žádnou sadbu nesehnala.“
„Fakt?! Tak já ti ji hned zítra hodím na zahradu.“
„Jsi sluníčko, Veru. A co za to?“
Veřejně tu prohlašuji, že dočkám-li se letos jakékoliv, i malé sklizně brambor, budu se jenom radovat a vůbec nebudu držkovat. Ani kdyby byla ta sklizeň ZASE ťupkatá. :).
Ať mi (a Lence) rostou! ©
Chcete si o mém a mužově údělu přečíst víc? Jsou tu tyhle starší články nebo moje knížka!
