Invaze slimáků zahájena

18 komentáře

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©

 

Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©

A končím s ekodopravou!!

Napište komentář

Coby nádražácké dítě jsem zvyklá a mám to vlastně i ráda, jezdit vlakem. Než se moji rodiče odstěhovali do K., bydleli jsme ve městě a do K. jsme jezdili na chalupu. Víkend co víkend jsme pendlovali. A jelikož jsme skoro celé mé dětství neměli auto, cesty jsme si odbývali vlakem. Byl „na režiku“, takže zadara. Přiměřeně to vyvažovalo fakt, že jsme se museli od vlaku pokaždé tahat s těžkými taškami do kopce k nám na sídliště a únavný přesun zakončoval výstup do čtvrtého patra paneláku! Pak se divte, že máme v rodině všichni skvělou fyzičku (a v háji kolena).

„A jak budeš do D. jezdit, když neřídíš auto?“ ptali se mě v rodině snad všichni, když viděli, jak si s manželem budujeme v domě D.-cké babičky letní byt a já furt bájím o víkendovém bioživotě.

„No jak bych jezdila? Vlakem,“ odpovídám. K mé ekoimage se vlak hodí.

„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ lituje mě máma, „dvě domácnosti tě zmůžou. A ještě jezdit vlakem…!“

Manžel mě nelituje, hecuje mě: „Nauč se už konečně řídit! To zvládne i cvičená vopice.“

Připomínám mu, že měl loni dvě bouračky. Je z toho diskuze na celý večer.

Jenže já jsem tvrdohlavá. A vlak mi nevadí. Jsou to k nám na zahradu od nádraží sice dva kilometry do ostrého kopce, ale když to zvládají vyšlápnout tamní babči, třicetiletá matka v rozpuku musí taky.

***

Ve čtvrtek volám babičce do D., že k nim mám namířeno. Vlakem, sama s dcerou. Je nádherný den, slunce praží od rána, užijeme si vesnickou idylu. Dceru si házím do nosítka na břicho, na záda ranec s fasungem na celý víkend. Mražený králík, pekáč muffinů, zavařovačka s polévkou, máslo, batáty, hafo zeleniny, protože zahrada ještě plnosortimentně neplodí. Přihazuju ještě láhev s pitím na cestu, nějaké oblečení pro dítě, notebook (píšu přece tenhle blog). Alespoň že vejec je u babičky dost. I tak váží můj batoh metrák, připadám si jako v povídce od Šimka-Grossmana „Výlet s lomcovákem“.

Přesun vlakem je akce na půl dne. Na nádraží tvrdneme zbytečně brzy, zpoždění. Pak v půli trasy výluka,  to znamená náhradní autobusová doprava a další přestupy. V autobuse je na padnutí, alespoň že dcera si cestu užívá, blbnutím baví všechny přítomné důchodce. Zato ze mě lije pot. A flaška s vodou je u dna! Když nás vlak konečně vyplivne v cíli, rovnou se svlíkám do plavek. Vím, co mě čeká.

Dítě i bagáž si nahodím na hrb a začínám stoupat. Ještě že jsem zocelená každodenním šlapáním schodů v našem paneláku! Nejdřív to jde dobře, ale kopec neustále přitvrzuje. Připadá mi to, nebo je náklad čím dál těžší? Dítě se už netrpělivě vrtí, začíná kňourat. Asi chce pít. Není co… „Už tam budeme,“ přesvědčuju víc sebe než ji. A zatím pozoruju, jak mi otékají nohy, skřípnuté v propocených polyesterových balerínkách.

V zatáčce pod viaduktem už se o mě regulérně pokouší infarkt. Naštěstí mám silnou vůli, vymluvím si ho. Stoupám dál. Konečně se dostáváme k zatáčce pod kostelem. Tady je kopec asi nejostřejší. Chvíli ho vy-dý-chá-vám. V tu zpoza kopce vyběhne D.-cká babička a mává na nás.

„No, holky, kde jste? Já už vás dávno čekám!“ běží nám naproti. Ráda bych něco ležérního odpověděla, ale zrovna si vymlouvám infarkt číslo dvě.

„Vlak měl… zpoždění… a pak… ještě… výluka… nemáte… něco k pití?“ zhroutím se definitivně na zápraží. Dcera se okamžitě vyprostí z nosítka a už se běží podívat na „pipi“. Ať ji slepice třeba uklovou! Absolutně nemám sílu se zvednout a jít za ní. Stačí, že musím babičce vysvětlovat, „co proboha všechno táhnu s sebou“ a proč se „proboha táhnu vlakem“. Babička ví, jak mě dorazit.

Potřebovala bych teď sprchu (není) a hodit si nohy na stůl (mám dítě). Na chvíli se posadím na zahradě pod ořešák, ale okamžitě po mně začnou lézt mravenci a dcera. Když ji nevrle setřesu, jde mi vytrhávat ze záhonů značkovací kolíky.

Radši se zvednu a jdu makat.

***

Po třech dnech vesnické idyly se vracíme zpátky do města a já si večer zalézám po tmě do postele s iPadem. Stačí chvíle googlování, jeden telefonát a vše je domluveno.

Zbývá už jen vymyslet, jak to vhodně podat rodině. Nechci shodit svou ekoimage, zpochybnit své zásady, popřít své biojá. Faktem ale je, že jsem se právě objednala na kondiční jízdy do autoškoly…

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

Nejistá batátová sezóna

4 komentáře

Končím se sebeshazováním, dneska se pochlubím výsledky. Ano, nějaké jsou. Ano, taky jsem to nečekala.

Sotva dva tři týdny poté, co jsem začátkem března poprvé sela (ZDE), začaly ze země vystrkovat lístky budoucí ředkvičky. Přiznávám, fakt jsem si v tu chvíli říkala, jak jsem dobrá. O dva týdny později mi hned po příjezdu do D. hlásí d.-cká babička, že „už mi to vzadu hezky raší“. Na mysli má cosi, co podle svého osevního plánu identifikuju jako jarní cibulku ze semínka (setá ve stejné době jako ředkvičky) a kupodivu (šokuje mě ta rychlost!), hrášek a česnek a cibuli, které jsem sázela až začátkem dubna ze stroužků a sadiček (ZDE). Začaly klíčit snad v tu chvíli, co jsem je šoupla do země! A to jsem si přitom vůbec nebyla jistá, jak hluboko pod povrch je zahrabat. Očividně moje umístění zvládly a hned začaly pracovat na tom, aby mi zvedly zahradnické sebevědomí a dočasně mi v rodině zvýšily prestiž.

Dubnová revize záhonů - ven leze česnek, hrášek, ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Dubnová revize záhonů – ven leze (vpředu) česnek, následuje hrášek, vzadu ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Usoudím, že teď je nejlepší moment začít realizovat svůj VELKÝ PLÁN.

Začátkem dubna se kolem mých záhonů zase sleze moje rodina z K. Vím, že tátově úrodné nížině nemůžu se svými málem polohorskými záhony konkurovat, ale momentálně jsem nabyla pocitu, že moje země mě má ráda. O ředkvičkový triumf jsem se nijak nepřičinila a vida ho! Cibuli jsem sázela s tím, že vůbec nevím, co dělám. Nebýt babiččina špiónění a okamžitého hlášení, snad ani nenajdu odvahu jít se podívat, jak to se sadbou dopadlo.

image

Ale to je najednou zapomenuto. Ředkvičky, cibuli i česnek už mám v kapse, konečně jsem chytila formu.

Můj nejnovější plán zní takhle: Chci si vypěstovat vlastní batáty!

****

Batáty neboli sladké brambory jsou v našem malém severočeském městě problematické zboží. Někdy je mají v Albertu, dovoz Jižní Amerika (někdy specifikováno jako Peru) nebo USA. Kilo za 69 korun, občas se poštěstí akce. Kvalita střídavá. V Praze jsem jednou narazila na bio batáty z Německa, kilo za 170 korun. Po určitém váhání jsem za stovku zakoupila tři batátky pro dceru. Byla to patrně nejdražší večerní kašička, kterou kdy v Ústeckém kraji jedl desetiměsíční kojenec.

Za poslední rok jsem si vypěstovala slušnou závislost na batátových chipsech zkropených pár kapkami balzamika. Nebo na batátech z trouby, zapečených s cibulí a česnekem. Nebo na batátovo-cibulkové kaši. A vůbec nejdokonalejší jsou, když přijdou do tajiny – nasáknou všechna ta exotická koření a výpek z masa, doslova se rozpadají… Takové nasládle slané orgie!

Na batáty jsem se zatím nedočetla nic hanlivého (na rozdíl od brambor, o kterých má už řada odborníků na výživu pochybnosti), naopak je teď všechny moderní výzkumy zdravé stravy vychvalují do nebes. Nevím ale, jestli to platí i o těch peruánských chudácích v Albertu. Čím si asi při cestě do Čech prošli…? Šmejkání zeleniny přes půlku světa neschvaluju, chci svoje vlastní batáty. Chci je mít od začátku až do  jejich sladkého konce na mém talíři pod dohledem. A v bio kvalitě. A za míň než 170 korun za kilo!

Táta má v K. plnou zahradu brambor, svoje dodávky na náš stůl plní na 100 % a i tak mu na jaře ve sklepě zbývá pytel už klíčících brambor, které jsme nestihli včas sníst. Brambory bohužel přestaly jít na odbyt, zmlsali jsme se na batátech.

„Zkusím je, tati, zasadit. Když to vyjde, příští rok na nich zbohatneme,“ prozrazuju mu svůj podnikatelský záměr. V návalu nadšení se svěřuji i svému zahradnickému guruovi Jaroslavovi. Poněkud zdrženlivě mi přeje hodně štěstí.

Na internetu hledám, zda se dá u nás zakoupit batátová sadba. Samozřejmě ani omylem. Vyplivne mi to akorát několik podobně laděných dotazů jiných bláznů, kteří pojali stejný úmysl jako já. Jak jejich pokusy dopadly, s tím se na netu nikdo nešíří, holt budu muset být první.

Vyrazím do Alberta, vyberu z aktuální peruánské nabídky pár přijatelných kousků, na kase vysolím sto korun a jdu je za účasti napjatého rodinného obecenstva uložit do připravených hrůbků stejně, jako se sázejí brambory. Vyjde mi to na dva krátké řádky, víc prostoru tomuhle pokusu nechci věnovat ani do něj nehodlám vrážet víc peněz. Batáty patrně při cestě do Čech prošly nějakou protiklíčivou úpravou, což je přesně to, co nepotřebuju – bohužel jinou šanci nemám.

Pak už jen hrůbky pečlivě uzavřu a povrch půdy pocukruju semínky kmínu, prý se má pěstovat společně s bramborami. Jdu od toho.

Výsledek je těžce nejistý a raději se snažím krotit  jakákoliv očekávání. Ale stejně někde uvnitř mě bliká velký zelený neon: Moje země mě má přece ráda!

Ať mi rostou!©

 

 

Velká rodinná špenátová krize

5 komentáře

Nemám důvod tady lhát, takže se klidně přiznám k tomu, že občas potřebuju od rodiny poradit. No, občas…

Při mém prvním setí na záhony mi asistoval táta (o tom ZDE). O semínka, ze kterých bylo třeba předpěstovat sazenice ve skleníku, se mi rovněž stará táta (protože já skleník nemám… – o tom ZDE). Když jsem se pokusila vysít do květináčů nějaké bylinky, vzešel mi z nich pouze trávník s kompletní sbírkou zahradních plevelů (ZDE). A do toho mi volá Ópa, že mu krásně vylezly rajčata s celerem a že mi veze pažitku.

Pokud si nemám připadat jako idiot, musím si okamžitě napravit reputaci!

****

 

Na přelomu března a dubna začínám cítit, že se rodinou něco šíří. Manžel nechce nic říct, dělá blbého. Bohužel nemám čas špekulovat, co se děje, moje zahrádka mě teď potřebuje celou.

A tak hned dva víkendy po sobě trávíme kompletně v D. Připadá mi, že snad ze záhonů vůbec nevylejzám. Nasela jsem hrášek, česnek, žlutou a červenou cibuli ze zakoupené sadičky a mezi řádky loňských jahod, které mi d.-cká babička přenechala do péče, jsem vrazila na střídačku pár dalších cibulí, česnek a nějakou mrkev. Jelikož se mi nepodařilo předpěstovat si skoro žádné bylinky ze semínka, nezbylo mi, než vyrazit ve městě na farmářské trhy a nakoupit si bylinkové sazenice tam – kus od 15 do 35 korun. Radši nebudu psát, kolik jsem za ty různé kerblíky, stévie, rozmarýny, šalvěje, levandule, oregana a perily čínské nechala peněz!

V sobotu vyháním manžela hned ráno za rosy před barák, aby mi tam u jižní zdi zryl kus trávníku – můj budoucí bylinkový záhon. Některé bylinky (rozmarýn, tymián, stévie) prý nesnesou tuhé české zimy, takže tyhle slečinky musím nejprve chytře vysadit do květináče a teprve až s ním zakopat do svého bylinkového ráje. Na zimu květináč vykopu a fajnové bylinky dám přezimovat někam víc do tepla. (Kde to bude, zatím netuším.)

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu.

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu. Foto: Sláma v botách

„Já ti jsem taková šťastná,“ svěřuju se večer manželovi, zatímco si chystáme peřiny na spaní. Zůstáváme v D. na noc, abych mohla zase hned ráno naběhnout na záhon. Mám v plánu oblažit svou budoucí úrodu blahodárným zákvasem z kostivalu. Před čtrnácti dny jsem si ho založila v jednom starém sudu.

 

„Tak to se mi ulevilo, že se ti daří,“ přizná můj muž a zhasne lampičku. „Oni už si všichni dělali starost.“

„A proč?“ zívnu.

Ticho. Manžel mlčí… Odvalí se ke zdi, škrábe si stehno a dělá, že už chce spát.

Musím rozsvítit. Co to má zase znamenat?!

„Tak hele, o co tady jde?“ startuju. Přece jenom mě intuice neklamala, v rodině něco za mými zády probíhá!

„Nic se neděje, jenom jsme prostě rádi, že ti to tak jde a že se vzadu konečně začalo něco dít,“ oblbuje mě manžel konejšivě.

„Jak ,konečně´? Dyť tady už měsíc dřu!“ vztyčím se na posteli a obracím si manžela pěkně čelem k sobě. V podstatě je mi ho teď, chudáka, líto, ale chci dostat jasné vysvětlení.

Nechce nic říct, chce spát.

Nedovolím mu zhasnout dřív, než vysype pravdu!

„Prostě babička se bavila s tátou… a ten říkal, že mu tvrdil Ópa, že už jsi měla mít dávno zasetý špenát. To je všechno,“ vyklopí mi konečně.

„Všechno, jo?“ pozoruju ho dál nasraně.

„ A táta se minulý týden trochu divil, že toho máš vysetého tak málo, když jsi nás v zimě ohromovala tím, co všechno chceš pěstovat,“ vypadne z něj celá pravda. Tedy doufám, že už je to všechno!

No nevím, co k tomu dodat. Tak já tady dobrovolně zúrodňuju zahradu, která jinak obrůstá trávou, kterou všichni nenávidí, protože neustále visí ve vzduchu otázka, kdo ji bude zase celé léto sekat. Celou zimu se snažím prokousávat zahrádkářskými knihami a mámit z rodinných stařešinů nějaké praktické informace. Nikdo mi nic neporadí, z nikoho nevypadne kloudné slovo. A pak se dozvím, že UŽ JSEM MĚLA MÍT VYSETÝ ŠPENÁT!

Jsem uražená!

****

 

Ráno přežvykuju v polévce Ópovu pažitku a přemýšlím, jakou mám teď zvolit strategii. Jako vždycky, když jsem v koncích, volám tátovi do K.

„Špenát? Ale tak ho tam klidně teprve dej, já ho taky ještě nesel,“ ozývá se rozespalý hlas na druhém konci.

„Vážně?“ lžíce s polévkou mi vypadne z ruky. Svítá mi naděje.

Odpoledne makám jako smyslů zbavená. Seju červenou řepu, kopr, kukuřici, další hrášek, hořčici, zleva obkličuju záhony lichořeřišnicí, na pravobok míří dvě sazenice majoránky, levandule, šalvěj, růže (okvětní plátky jsou jedlé). Vše zakončuji výsevem dvou řádků špenátu.

 

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky.

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky. Foto: Sláma v botách

Když jsem s tím hotová, ještě se trochu hrabu ve svých bylinkových sazenicích z farmářského trhu. Koukám, že jsem tam zakoupila i jednu sazenici špenátu. Taková maličká rostlina se čtyřmi lupeny. Zrovna když ten poklad opatrně zakopávám do záhonu, jde kolem d.-cká babička.

„Nechcete se podívat, co tady všechno mám?“ nabízím jí komentovanou prohlídku svého území, „tady jsem dala kedlubny, tady mi roste červená řepa, no a tady vedle mám vysetý špenát…“

„Špenát!“ přikyvuje d.-cká babička uznale a já jí s naprostou samozřejmostí přikyvuju zpátky.

„Já vím, že Ópa už ho sil dávno, ale to bychom měli úrodu ve stejnou chvíli. Tak jsem vymyslela, že špenát zaseju až později a budeme mít sklizeň rozloženou na dýl,“ vysvětluji zasvěceně, až si to sama věřím. Mám pocit, že jsem právě udělala určitý dojem a že je příhodná chvíle se vznešeně vzdálit.

„Omluvte mě, babičko, potřebuju si ten špenát ještě zalít zákvasem z kostivalu,“ poklonkuju se ke svému sudu. Trochu mě mrzí, že se z něho line do širého okolí takový smrad. Kazí mi to dojem.

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí...!

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí…! Foto: Sláma v botách

Babičku puch ale neodradí. Mohlo mi být jasné, že ji jen tak nesetřesu.

„Ježišmarja, holka, co to tady máš za hnus?“ slyším ji halekat už na dálku, „Mirek (babiččin syn a můj tchán) se rozčiloval, co prej to mám v sudech za sajrajt, a ono je to tvoje dílo!“

Mám toho právě dost. Už prostě cítím, že na jeden den toho bylo moc, že se ve mně zase začíná něco zvedat…

Ale dřív než stačím vypěnit, babička mě jemně chytí za paži, převede přes celou zahradu a ukáže na nádhernou rostlinu za plotem.

„Co to je?“ nechápu.

Babička si dá s odpovědí na čas. Asi aby její slova vyzněla, povídá totiž: „Tohle je kostival, Verunko. Nevím, z čeho jsi tu svou smradlavou bažinu vyráběla, ale hned to zlikviduj. Můžeš ji vylít třeba ke slepicím.“

A zatímco já tam zlomeně stojím a zírám, je to babička, kdo se vznešeně vzdálí k domovu…

Ať mi rostou!©

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Jak jsme v D. přestali pálit trávu

Napište komentář

Nikdy mi nebylo jasné, proč se musí pálit tráva. Ale jak si pamatuju z různých vesnických výjevů, běžně se to děje. Jedna z mých dětských vzpomínek: ohníček na poli, zelená nať čoudí, jde z ní smradlavý, štiplavý dým, děda přihazuje další hromadu trávy a bramborové nati a my vnoučata se pleteme kolem a připadá nám to vzrušující.

 

V D. je tráva velké téma. Na pozemku sice stojí několik velkých dílem ze zrušeného truhlářského provozu, sem tam zeleninový záhon, fůry s dřevem, asi tuna různého zrezavělého harampání, dva vraky aut, která už to tady mají na dožití, nepojízdný traktor, stará zahradní budka (přestěhovaná sem odjinud), kurník s výběhem, několik ovocných stromů, keřů, barelů na vodu, kompostů a kdoví nač jsem ještě zapomněla…, ale pořád zbývají nekonečné lány trávníku.

 

„Letos už si to sekáte sami, já už nic nedělám, je to váš barák, vaše zahrada, tak se starejte,“ vykřikuje d.-cká babička každoročně, ale tuhle zimu ještě častěji a hlasitěji než jindy. Nemine týden, aby k babičce nepřijel na nedělní oběd některý ze synů a vnuků. Kolikrát se tu potká půlka rodiny současně, to je pak třeba deset lidí ke stolu. O Vánoce dvacet. Ale jak jde o sekání trávy, dobrovolníků nikdy není dost.

 

Týden po mojí první mulčovací akci jedu znovu do D. Jelikož jsem na rodičovské, můžu si dovolit malou přepadovku vprostřed týdne.
Babička se vynoří odněkud ze zahrady. Řádí s křovinořezem a strunovou sekačkou.
„Jenom jsem si to chtěla udělat hezký kolem svých záhonů, ať to od silnice nějak vypadá,“ vysvětluje.
Nic na to neříkám. Anebo přece jen zmiňuju, že snad proběhla nějaká předsevzetí ohledně toho, že trávu mají sekat jiní?
„Já nic nesekám, já vám to tady jenom na sekání připravuju, abyste vůbec se sekačkou projeli!“ ohrazuje se celkem ostře. A pak mi ukazuje dvě fůry s trávou, kterou mi začala sušit.

 

Těžko říct, co si babička myslí o tom, že z jejích bývalých zeleninových záhonů dělám skládku suché trávy. Dřív ji byla zvyklá buď pálit, nebo házet na kompost. Jenže já pořád nemám mulče dost. Nasušené fůry si odvozím, zakryju tak zase několik řádků, ale větší část záhonů je furt holá. Vlastně není, začíná tam růst plevel!

 

„Potřebuju další trávu,“ vysvětluji později babičce, ale už se začíná cukat. Když vidí mou spotřebu, přestává vést řeči o tom, jak se budeme celé léto topit v metrácích sena, až z něj budeme nešťastní a nebudeme vědět, co s ním.
„Verunko, já taky musím dát něco do kompostu,“ usměrňuje mě.

 

Tak nevím, jestli si i moje dcera odnese z dětství stejnou vzpomínku na smrad z pálené nati. Zatím to vypadá, že se na našem pozemku o tu proklatou zelenou masu nakonec ještě poperem.

Jak jsem sháněla mulč

3 komentáře
Na podzim náš pozemek zoral traktor. Dívám se do těch kráterů v zemi a i já jsem si jistá, že takhle nevypadá půda připravená k osetí. Rodinná zahrádkářská rada má zcela jasno: celé si to mám projít s motykou a hráběmi, vyházet ze záhonu vyorané travní drny a pěkně si povrch hrabičkami zarovnat. Nejde o kdovíjakou dřinu, ale pozemek není malý. Vrhnu se na to začátkem března, jsem i docela natěšená. Konečně se na zahradě začne něco dít. Sice bych si dokázala jako svůj první vstup představit i něco velkolepějšího, ale zatím ještě netrpím nedostatkem motivace. 

 

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hrabání jde celkem snadno (nikoliv rychle), a to se mi pod nohama neustále plete dcera. Manžel akci fotí a natáčí do iPadu, večer si to asi pětkrát dokolečka pouštíme. Dokonce se sám asi na hodinu chopí hrábí a vystřídá mě. A to vím, že práci na zahradě opravdu nemusí. Jeho historky o hrůzách vytrpěných při vybírání brambor už znám nazpaměť. Očividně zanechaly hluboké jizvy.

 

Takže začátkem března máme nejen zoráno, ale půdu taky pěkně uhlazenou, vyplevelenou, čisťounkou. Příště už bych si ale tuhle rozcvičku odpustila. Musím někde sehnat mulč! Teoreticky když na záhony něco (slámu, listí, papírové kartony) naházím, neporoste na nich plevel a nebudu je muset v pravidelných intervalech navštěvovat s motykou.

 

Ráno hned sedám k Facebooku a zjišťuju, jestli někdo z přátel neví, kde sehnat kopu slámy. Kamarádka Katka ví. Mám zavolat do jezdeckého oddílu, určitě dají/prodají. V tu chvíli mi ale dochází, že nemám auto, kterým bych slámu mohla přivézt, ani schopnost ho řídit. Automaticky mě napadá, že se domluvím s Ópou, ale manžel mě zarazí. Má pravdu. Nemůžeme Ópu pořád využívat.

 

„Prosimtě, když počkáš měsíc, tady bude trávy na mulčování! Ještě sem budeš tahat další,“ lomí rukama d.-cká babička. Taky má pravdu. Moje chvíle přijde už brzy.

 

Po týdnu zase jedeme do D. Babička akorát čistí okolí domu. Károu sváží na hromadu opadané listí z vrby, uschlou trávu z loňska, polámané větvičky…
„Co s tím budete dělat?“ vyzvídám a málem si okusuju nehty.
Babička má v plánu bordel spálit.

 

A je to tady, poprvé zasáhnu já – biozemědělec! 

 

Suchý mergl si naložím na vozík a odnesu rozházet si ho na svoje záhony. Mám mulč! Stačí na zakrytí čtyř řádků (ze čtyřiceti), ale stejně jsem šťastná. Zatímco kousek mého pozemku mizí pod pečlivě rozprostřeným uschlým bordelem, opájím se vzletnými pocity, kolik mravenů, pavouků, žížal a brouků právě nepřišlo o život.

 

Ať mi rostou!©

Očistec s rýčem (seriózní až odborný příspěvek)

Napište komentář
Tak abych se konečně dostala k tomu, co na těch svých pozemcích předvádím. Na podzim nechal můj tchán záhony vzadu na zahradě zorat traktorem. To ještě nevěděl, že se na ně na jaře hodlám vrhnout a převzít si je od babičky. Asi intuice! Ve své zahradnické bibli pro líné pěstitele jsem se nicméně dočetla, že orání a pravidelné rytí je k ničemu, že je to zcela zbytečná práce, která v lepším případě nepřináší zahradě žádný užitek. V horším případě že škodí.

 

Zpočátku nechápu, ale vysvětlení se zdá logické: Půda je rytím neustále uměle narušována, čímž žížalám, broukům, krtkům, kořínkům rostlin apod. neustále fušujete do řemesla a ještě je motykou ohrožujete na životě. Navíc si při tom pořád hamtáte do záhonů, takže se půda sešlapává a udusává. Žádný div, že ji pak musíte rytím provzdušňovat.

 

Teorie zní zajímavě, ale pro mě je letos nepoužitelná, protože už zoráno mám, takže mi nezbývá než v rytí po zbytek sezóny pokračovat. A za „bé“, neměla jsem před zimou záhony zamulčované, takže bezorebný systém je pro mou první zahrádkářskou sezonu definitivně ze hry. Jestli celou tu srandu s nerytím chápu správně, funguje takhle:

 

1. Do záhonů nikdy nesmíte šlapat. Místo klasických řádků si vytváříte záhonky v podobě klíčové dírky. Jimi se linou ušlapané cestičky, ale mimo ně se do zaseté půdy nevstupuje. Půda v záhonech tak zůstává kyprá a žížaly a jiná havěť mají pré.

 

2. Na povrchu záhonů musí neustále ležet nastýlka neboli mulč. Řečí běžného smrtelníka: musíte mít záhony poházené třeba slámou, posekanou trávou, listím ze stromů, klidně i kartonovými krabicemi, když nejsou ničím potištěné. Povrch nesmí zůstat holý, jinak ho vysušuje slunce, bičuje vítr, udusávají kroupy a prudké lijáky a to všechno dohromady vytváří na záhonech půdní škraloup, pod kterým se semínkům nedaří. Půda takovou krustu nenávidí, takže když nemulčujete, poradí si za vás – obroste plevelem. 

 

Zatímco se ve svých myšlenkách kochám představou, jak už příští rok nebude na mém panství žádné rytí, orání ani okopávání třeba, fasuju od babičky motyku a hrábě. „Jo, holka, když sis s tím vzpomněla…“ říká mi pobaveně.

 

Tak teda jdu na to. Své zahradničení zahájím nejotravnější, nejmonotónnější a nejblbější činností pod sluncem. Rytím.

 

Ať mi rostou!©

Pastičky zkušené babičky

4 komentáře

Už jsem to jednou nakousla. S manželem máme to obrovské požehnání, že máme ještě pořád kompletní sadu babiček a dědů. Narození naší dcery vnáší do zažitého rodinného názvosloví trošku chaos, ale snažíme se nadále udržovat tato ustálená pojmenování: babička a děda horní, babička a děda dolní (moje rodina), Ópa a babi a d.-cká babička a děda. (manželova strana). Téměř všichni naši senioři jsou zkušení a dodnes aktivní pěstitelé-amatéři. Člověk by řekl, že bude stačit přisednout si k nim na štokrle a nechat si do iPadu nadiktovat instantní moudrost generací. Jenže tady najednou narážím.

Tak třeba d.-cká babička. V minulosti jsem se několikrát pokusila zapsat její recepty na vánočku, na bramborový salát, na koláče… Dělá těch svých deset vyhlášených jídel už tak automaticky a naprosto popaměti, že mi při diktování neřekne pět ingrediencí z deseti.

„A vy, babičko, nedáváte do vánočky vůbec vajíčka?“ divím se.
„Ale dávám, holka, to by nešlo bez vajec! Dyť by to bylo tvrdý jako beton!“ směje se té absurdní představě.
„A kolik jich teda dáváte?“ chci si poznamenat.
„No… tak akorát. Zkrátka… podle velikosti… a podle toho kolik je těsta…a taky jak která mouka…!“
Nedozvím se nic. Vánočka je tvrdá, příští rok peču podle internetu a Hanky Michopulu.

 

Se zahradou je to úplně stejné.
„Dělej si tam, co chceš, já už dozadu na záhony nejdu. Teď už je to tvoje. Ty sis s tím vzpomněla…“ opakuje d.-cká babička pokaždé, když k ní přijedeme a přijde řeč na to, jaké mám „vzadu“ plány.

 

No nevím, ale někdy se zkrátka nemůžu zbavit pocitu, že se i částečně těší na to, jak se v těch svých záhoncích vzadu budu plácat. Zatímco na jejích zahonech u domu poroste ukázková mrkev, protože si ji přece pořádně vyjednotila. Aspoň na osm čísel, holka! Ale to dá přece rozum!

Ať mi rostou!©