EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentáře

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil – PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. 🙂

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. 🙂

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. 😉

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Když statkářka otěhotní aneb jak se ryje s panděrem

12 komentáře

Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Nemovitost jsme koupili v perfektním stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Nemovitost jsme koupili ve skvělém stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou v perfektním stavu. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou jako nové. Foto: Sláma v botách

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Foto: Sláma v botách

Stávkuju, medituju. Foto: Sláma v botách

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

Foto: Sláma v botách

Konec idyly, kde mám ty montérky? Foto: Sláma v botách

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

foto: Sláma v botách

Neustále se objevují nové poklady, třeba lavička, i sedět se na ní dá. foto: Sláma v botách

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Foto: archiv Sláma v botách

Duhové šaty ladí s počasím. Prší. Foto: archiv Sláma v botách

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

Foto: Sláma v botách

Začíná pršet, valník je plný. Vypínám… Foto: Sláma v botách

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. 🙂

Foto: archiv Sláma v botách

Příprava k porodu, verze našich prababiček. Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Obklíčeni Roundupem!

28 komentáře

Chcete znát hlavní důvod, proč jsme na podzim koupili strašidelnou ruinu zarostlou v křáku až po střechu? Jistě, romantika sehrála roli. Hlavně jsem ale větřila, že spolu s barabiznou vyvdám i neposkvrněnou úrodnou zem, která bude hodna mých bio záměrů. Půdu netknutou zahrádkářskou chemií nebo agresivní zemědělskou produkcí, půdu pěstitelsky odpočatou a plnou humusu.

Tak, a teď mám nervy napnuté jak špagáty, jak to doopravdy bude!

****

„Vy jste se úplně zbláznili,“ spráskla ruce manželova babička z D., když jsme jí přijeli ukázat fotky první nemovitosti, na kterou jsme se v životě zmohli. (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná od znovu ZDE)

„Je jenom zklamaná, že už k ní s Lídou nebudeme jezdit, když začneme zahradničit na svém,“ uklidňovala jsem manžela, aby ho odmítavá reakce babičky nemrzela. Každý člověk se ždibcem fantazie přece musí vidět, že koupit ten ráj byla životní šance. Obzvlášť lidi, co se na něm nebudou muset – na rozdíl od nás – dřít.

Foto: archiv Mapy.cz

Každý přece musí vidět, že koupit tento pozemek byla životní šance. Ale vysvětlujte to rodině. Foto: archiv mapy.cz

 

****

Pozemek se starou stodolou a rozpadajícím se domem se prodával přes internet v dražbě. V životě jsem nevydražila ani opranou košili, takže když se den online aukce přiblížil, zasedli jsme s mužem k počítači s pořádně staženými půlkami. Tu půlku bývalého statku ale stůj co stůj chceme. Chci!

„Nešetři! Takovej flek už neseženem,“ hecuju manžela, který drží kasu. Bohužel kromě fantazie disponuje i stavebním vzděláním. „Nenech se zastrašit, když někdo bude přihazovat. My zaplatíme cokoliv. Prostě to bude naše!“ děsím ho čím dál víc. Na stůl mu stavím mísu ovesné kaše, zapínám kamínka, přes nohy mu přehazuju deku a čekám, jaký podá v aukci výkon.

Sotva se dražba spouští, přihazuje muž pár tisícovek. „Výborně!“ ukazuju mu sevřené pěsti a dojaté oči. Moje intuice najednou promlouvá, že tuto aukci ovládneme. A nic na tom nemění ani fakt, že se po chvíli do dražby zapojuje nějaký narušitel s lepší nabídkou. „Nemá šanci, my dáme víc,“ ujišťuji manžela. Háže do sebe další lžíci kaše a přiklikává pět tisíc. Nikdo další už se nám naštěstí do cesty nestaví. Pozemek získáme buď my, nebo ten troufalec na druhé straně internetu.

„Hlavně nezapomeň přihodit,“ plácám muže po ramenou a jdu si chystat foťák, abych nás zvěčnila v důležité chvíli.

Tak odhodlanou manželku jako já nejspíš nemá po boku každý. Přesně v 10:52 hod. středoevropského času jsme se tedy stali majiteli lukrativní ruiny v obci V. MŮJ MANŽEL A JÁ!

„A budeme tam spolu šťastně žít až do smrti, úsměv!“ mačkám spoušť.

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes kupují statky. Foto: Sláma v botách

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes nabývají statky. Foto: Sláma v botách

****

Novina o našem úspěchu v dražbě se rychle rozkřikla rodinou.

„Vida, zdi ani nejsou plesnivé,“ chválí náš kup táta. „A když se rychle opraví střecha, možná ani nespadne stodola,“ vypichuje zase pozitiva tchán. Moje maminka prohazuje něco v tom smyslu, že se tam udřu, ale nad prvními plánky budoucího domu září oči i jí. Naše štěstí je nakažlivé.

První skicy, první nápady... Vzniklo pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

První skici, první nápady… Vzniká pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází vítání se sousedy. „To jsme rádi, že jste dům koupili právě vy,“ třese manželovi rukou soused ze stavení pod námi. S jeho paní jsem si před aukcí chvíli povídala přes plot, sousedské vztahy na vsi totiž nepodceňuju. „Máte nádherné slunečnice,“ nešetřím chválou a potenciální sousedka mi hned prozrazuje, že za plotem pěstuje i topinambury. „No to… to… závist,“ smekám v upřímném úžasu a ona mi nabízí: „Pár vám jich vykopu a můžete si je taky u sebe pěstovat.“ A pak se mi divte, že jsem ten pozemek tak chtěla.

Z druhého domu přes cestu na nás mrká chlápek s půllitrem a láká k sobě na žejdlíček.

„Tady budou žít samí fajn lidi, takoví jako my,“ tetelím se a můj muž jako vždy mlčí.

Když konečně dostáváme od aukční firmy glejt, že nám pozemek patří, je konec října a nejvyšší čas začít to šípkové království kultivovat. Až přijde zima, už s džunglí, která dům obklopuje, nenaděláme nic. A já chci přece na jaře zasít. Záhony ale není kde založit, dům se ztrácí v kopřivách a náletových keřích. Kultivovaný ovocný sad, který u domu podle pamětníků býval, padl za oběť stádu koz, které tu pásl kdosi před námi. Kozy ovocné stromy ožraly, zůstalo torzo jediné jabloně. O definitivní zánik sadu se pak postarala bujná náletová vegetace – příroda je holt nesmlouvavá, když chybí dobrý hospodář.

Naštěstí jsme tu teď my. Namotivovaní a odpočatí po mnoha letech panelákového života.

A tak jsme hned v říjnu zahájili klesticí práce. Už první den se u nás vystřídají všichni lidé z okolí. Seznamuji se s rozevlátou paní v tričku s potiskem marihuany přes celá prsa a na čumendu přicházejí i manželé odnaproti. Ti s pivem. Ukazuje se, že doma provozují keramickou dílnu a malou hospůdku.

„Nejste vy náhodou taxikář?!“ vypálí na mého muže keramikářka bez okolků a potáhne z cigarety.

„Ne, architekt… A moje máma učila na gymnáziu,“ odvětí bezbranně.

„A tak to by se nám asi líbilo, mít takové sousedy. Otázka ale je, jestli vy budete spokojení s námi…,“ pousměje se keramikářka a zmizí za plotem.

„Jak říkám, hlavně mít dobré vztahy se sousedy,“ opakuju manželovi každičký den.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí dům. Foto: Sláma v botách

Příštích několik dní se z našeho pozemku ozývá kontinuální řev motorové pily. Šípkové království je proti našemu pozemku udržovaný parčík, k zemi padá jeden bez, šípek a líska za druhou. Potřebuju místo na své záhony s brokolicí, na jabloně a na lavičku, kde budu po večerech sedávat s knihou.

Hecovat nás přijíždí i manželův třiaosmdesátiletý děda zvaný Ópa. Na sobě montérky a pracovní rukavice. „Koste to chroští bez milosti,“ svítí starému sudetskému sedlákovi oči a osobně podpaluje pod keři hranici. Jenže je už studený podzim a mokrému dřevu se nechce hořet. „Ópo, vy nás otrávíte!“ dusím se, oči plné štiplavého kouře. „To se musí vydržet,“ lebedí si ale stařec a přihazuje do ohně další a další větve.

„Sousedi na nás brzo vlítnou,“ děsím se prvních sousedských sporů a snažím se Ópu krotit. I manžel ale krčí rameny: „A co bychom s tím chroštím podle tebe měli dělat?“

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutné oběti. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutná oběť. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Večer plivu z plic saze a jen se modlím, aby si nikdo ze sousedů nepřišel stěžovat. Keramikáři na nás mrkaj z otevřených oken: To máme pěkný den, co, sousedi? A čoud se jim valí do ložnice.

„My jsme asi klikaři,“uklidňuji sebe i manžela, „tenhle pozemek asi doopravdy bude ráj.“

*****

Jednou takhle večer se zase s mužem sejdeme na gauči. On v ruce skicák s náčrty budoucího stavení, já v klíně svou zahradnickou bibli. „Co bys říkal na bylinkovou spirálu hned u terasy? Kolem východní zdi bych založila záhon s heřmánkem a kopretinami a jak je teď ta vysoká zeď naproti, tak tam bych šoupla slunečnice,“ zasvěcuju manžela do svých prvních nápadů. Když nic neříká, ihned dodávám, že jde samozřejmě o pilotní úvahy a heřmánek klidně může přijít i jinam.

„No nechceš mi doufám na zahradě zakázat kytky?“ vystartuju, když muž stále neodpovídá.

„A co kdyby se, Verun, ukázalo, že na zahradě není tak čistá půda, jak očekáváš?“ pronese manžel konečně.

Tužka mi vypadne z ruky. Chce – mi – teď – proboha – něco – sdělit?

Manželův pohled je bohužel vážný. A když začne mluvit, s hrůzou se dozvídám, čím se už pár dní vnitřně trápí. Co mi nechtěl říct a tutlal si to pro sebe. Jako kdyby se mě starosti s pozemkem netýkaly. Vždyť jsem si ho JÁ pro nás nevynutila.

„Tam dole u potoka je navážka, asi tam lidi chodili sypat popel z kamen. A nad chlívkem, když jsem zkusil zajet do hlíny rýčem, jsem taky narazil na navozený bordel. Kdoví co se tu dřív dělo. Přímo před barákem bych každopádně nic k jídlu nepěstoval a ten zbytek pozemku…“

„Ten zbytek co…?“ hlesnu.

„Nechal bych udělat rozbory. Ať máme jistotu. Ať se kdyžtak můžeme pozemku zbavit včas.“

Tolik už jsme se na pozemku nadřeli! Foto: Sláma v botách

Tolik už jsme se ve V. nadřeli. Všichni. Foto: Sláma v botách

A je to tady. Konec mých snů. Sotva jsem se na pár dní dotkla štěstí, mám ho jít zase odevzdat. Statek se prodá, skončím navždy v paneláku. Z nějaké dálky slyším svůj hlas, jak říká, že ten pozemek prodat nechci, a pak manžela předčítat mi z Wikipedie, kolik těžkých kovů obsahuje uhelný popel. „Kadmium, měď, nikl, chrom…,“  „Ale to není fér!“

Z pokojíčku přiběhne vyplašená dcera. Obejmu to nebožátko. Holčičko zlatá, mohlas mít zahradu s květinovou loukou a zase se budeš venčit leda na balkoně.

„Ty testy zaplatíme. Chci vědět, na jaké zemi budu pěstovat svoje slunečnice. Ale rozhodně odmítám cokoliv prodat!“

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže, jenže... Foto: Sláma v botách

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže… Foto: Sláma v botách

***

A tak začal týden skvělých zpráv. Sotva dva dny po manželově přiznání narážím v novinách na článek „Levné pozemky mnohde skrývají hory odpadků“ s mezititulky jako „Pozemek byla zavezená skládka“ či „Nemravné, pravil soud“. Pan Jiří se svěřuje: „Chtěl jsem pro rodinu koupil pozemek u potoka, aby se děti mohly v létě cachtat. A zatím se ukázalo, že tudy protékají fekálie. Sousední dům nemá kanalizaci ani pořádnou jímku a už léta to vypouští nenápadně tudy.“

Neříkal náhodou manžel, že ve V. taky kanalizace chybí?!

Foto: Sláma v botách

Idyla? Foto: Sláma v botách

Jednoho dne zavolá na mého tátu soused přes potok. S ním jsme se zatím neseznámili. Divočina ve svahu nad námi nepůsobila dojmem, že by se majitel na pozemku často vyskytoval. Kopřivy, náletové keře – neprostupná, nekultivovaná džungle. Prostě ideální sousedství, když toužíte po soukromí a nechcete nijak souviset se satelitní zástavbou rozprostírající se nad touhle roklí. Teď se ale ukazuje, že chlapík, kterému rokle patří, o nás moc dobře ví. Chvíli se s manželem radíme a nakonec muž vyráží za pánem na besedu.

„No já sleduju, jak ta vaše zahrada pěkně prokoukla,“ vítá muže soused u dveří bytu. „Já mám se svým pozemkem taky plány, nahoře chci postavit dům a trochu to proklestit. Jenže, to víte, na jednom konci rokle začnu řezat a na druhém už mi zase zarůstá,“ svěřuje se pán bodře. „A můžu lít na ty keře Roundupu, kolik chci, stejně na jaře začnou rašit znovu!“

„Verun, je mi to líto,“ utěšuje mě doma manžel sklesle. Ani kdyby na zahradě vykopal mrtvolu, nemohl se vrátit s horší zprávou. Dobře to ví.

„Takže Roundup. To je poslední, co ještě chybělo,“ zhroutím se večer v posteli. I sousedka se slunečnicemi se mi přece svěřila, že kopřivy před jejich domem hubila tímhle ultimátním herbicidem od firmy Monsanto. A jestli na mě nějaká slova fungují jako hadr na býka, tak Monsanto a Roundup. Celosvětově nejrozšířenější, superzabijácký herbicid, který se mezi zahradníky tak masivně zabydlel. Škoda jen, že obsahuje glyfosáty, které Světová zdravotnická organizace eviduje na seznamu potenciálních karcinogenů. Přesto ho zemědělci i malí zahrádkáři dál lijí na své zahrádky, pole, louky… Ne, nehodlám tu vést přednášku, permakulturisté vědí.

Moje iluze nedotčeného bioráje se každopádně zas propadla o pár úrovní dólu.

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Pán zalévá. Ale proč je při tom oblečený jako kosmonaut? Foto: www.rodalesorganiclife.com

Běžný jev. Foto: www.rodalesorganiclife.com

****

„Já bych na to vzal Roundup a budete mít po starostech,“ slýchám příštích pár týdnů znovu a znovu. Třeba od sympaťáka z ovocné školky, který nám radí, jak připravit divoký pozemek na výsadbu starých odrůd jabloní a ovocných keřů. „Jedině Roundup,“ tvrdí také místní starousedlík, pan A. Od bývalých majitelů si pronajímal naši zahradu jako skladiště pro všechno, co by se mu v životě ještě mohlo hodit, asfaltové pásy ze zrušeného koupaliště, stará lina…

„Myslíš, že tady ten jed lil?“ ptám se muže, když se spolu po tolika dnech kácení a prořezávání náletů konečně procházíme po naší vyčištěné zahradě. Tolik práce to dalo celé naší rodině. Pozemek prokouknul, je nádherný. Teprve teď můžeme naplno ocenit, co jsme vlastně koupili. Svažitý, terasovitý terén, který bude radost proměňovat v pestrou permakulturní zahradu. Vidím temná zákoutí vhodná pro odpočinek v parném létě i plácek, kde se budeme vyhřívat časně zjara, kdy nám bude ještě slunce vzácné a budeme bažit po každém paprsku. Vím přesně, kde založit záhony na zeleninu i kam vysadíme hroznové víno. A dolů k plotu dáme maliny a ostružiny a …

Foto: Sláma v botách

Kácení se vyplatilo, pozemek prokouknul. Foto: Sláma v botách

„Jestli ty testy půdy nedopadnou dobře, půjdu se oběsit,“ derou se mi najednou slzy do očí. Nohama rozhrnuju tlející ořešákové listí a zmrzlé ruce nořím až na dno kapes své pracovní bundy.

„Dopadne to dobře, uvidíš. A když ne…“

„Tak co? Ty bys to tady dokázal opustit?“

Od prvního dne, kdy jsme pozemek spatřila, jsem pochopila, že tohle místo jsem já. Není dokonalé a už jsem viděla i krásnější kouty světa, ale přesto mě ta neuspořádanost vábí a vím, že jestli někde, tak tady dokážu zakořenit. Nepopíšu vám proč, ale to místo je pro mě tak samozřejmé jako pít vodu, dýchat vzduch, dát se do klusu, když cítím radost…

„Přála jsem si čistou zem pro svou biozeleninu. Ale jestli se ukáže, že zase tak čistá není, stejně to tu neopustím. Nemůžeme najít lepší místo pro náš nový začátek, i my i tahle zahrada máme svou minulost a musíme ji přijmout. Víš, že já sem nikdy nenaliju ani kapku Roundupu. Ale kdybych to tu opustila, třeba by to udělal ten, kdo pozemek koupí po nás. A to nemůžu dopustit.“

A tak jsme se na podzim rozloučili s naším pozemkem, s tou divočinou, co možná není tak panenská, jak jsme si původně mysleli, ale které čistotu a důstojnost zkusíme navrátit. Svým entuziasmem, chutí do práce, zodpovědností. Protože kde je snaha…však víte.

 

Prořezávání, pálení... den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

Prořezávání, pálení… den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to taky mohlo vypadat (návrh č. 28 :)) Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to jednou mohlo vypadat… (návrh č. 128 :)) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Moje první nápady. Foto: Sláma v botách

PS. Výsledky rozborů půdy ze zemědělské laboratoře mám už pár týdnů v šuplíku. Zanedlouho bychom měli začít stavět nový domov. Tak co myslíte, dopadlo to s uhelným popelem a Roundupem dobře?

 

 

 

Loučení s babičkou (nad záhonem polníčku)

Napište komentář

Letos nemám s D. žádné velké farmářské plány. Moje hospodaření se přesouvá na nový pozemek ve V. a částečně i k rodičům na zahradu v K. (důvod téhle akce vám prozradím příště). To ale neznamená, že jsem to v D. úplně zabalila. Zahrada už žije svým životem, některé plodiny se samy rozsemeňují, daří se bylinkám. A tak se mi konečně plní můj sen, jezdím do D. sklízet, aniž bych tam musela makat. Tak přece po těch létech! 🙂

 

Foto: Sláma v botách

Moje záhony v D. zústanou od jara siroty. Foto: Sláma v botách

„Jak to, že jsi přijela bez malý?“ vítá mě ve čtvrtek u vrat d.-cká babička a pouští mě na pozemek. „Je ve školce,“ odpovídám. Tuhle výmluvu mi manželova babička sice nerada, ale uznává: děti potřebují kolektiv. I prdlajs, matka si potřebuje odpočinout, pomyslím si já, ale samozřejmě kolektiv, hlavně ten kolektiv.

„Přijela jsem si jenom pro salát a zase frčím. Než ji naložím ve školce, chci to vzít ještě přes les,“ volám na babičku a mizím dozadu na záhony. Ale babička kvapí za mnou, protože… slyšela dobře salát?

„Prosimtě jakej salát tady můžeš mít v únoru? Nebo ty máš skleník?“

Ne, žádný skleník jsem na pozemku tajně nevztyčila. A možná že slovo „salát“ je opravdu trošku vzletné. Oficiálně je polníček spíš polní plevel, ovšem stal se v posledních letech v gastronomii tak nóbl, že jste ho už určitě taky viděli draze prodávat v supermarketech. A přes zimu je vděčnou ozdobou talířů v lepších restauracích. To by naše prabáby žasly…

Však žasne i d.-cká babička. „To myslíš tyhle lupeny? K čemu je to dobrý?“

„Právě že jako salát. Nebo z něj dělám pesto, pomazánku, prostě máme i v zimě co chroupat,“ snažím se raději moc nepoučovat. V manželově rodině stejně nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Pro mě ale rozhodně smysl mělo si do D. pro to lupení zajet.

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když taky budete polníček sít - radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když budete polníček sít, radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

O chvíli později už s potěšením zjišťuju, že letošní mírná zima přála nejen polníčku, ale i mým bylinkám. Přežilo oregano, meduňka, saturejka i tymián. Nevidím zatím žádný život pouze u pažitky a máty, snad to ale nevěstí nic špatného. Bylinky si otrhám, vyryju pár pórků a nějaké cibule, které jsem loni zapomněla v zemi a teď tu raší (ale ta zelená nať je taky dobrá a zdravá). Pak skočím do sklepa pro broskvové kompoty a pampeliškový med a z hoblin si vyhrabu uskladněné mrkve s petrželí. Na lískách je pořád ještě pár pěkných, ne zcela scvrklých jablek. Na moštování loňská jablečná úroda nebyla, ale přes zimu s jablky přece jen asi vydržíme.

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara cennou čerstvou zeleninou. Foto: Mikumi

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

 

„Příště přijeď s Lidkou!“ klade mi na srdce babička, když se s ní po hodině loučím zase u vrat.

Vím, že babičku mrzí, že už zahrada na jaře neožije naší společnou prací, Lídiným štěbetáním a opakovanými diskuzemi o jedení pampelišek, pěťouru nebo vaření polévek k snídani, místo abychom si radši vzali chleba se šunkou. Ale tak to je. Už nebude mít smysl k babičce do D. týden co týden jezdit, když máme konečně vlastní pozemek jenom kousek od bydliště. Lidčiny lopatičky a radvanec jsem přesunula do V. hned na podzim. V D. plánuju vysadit už jen brambory a pár bezúdržbových plodin a jezdit je kontrolovat nejvýš jednou do měsíce.

A tak se dívám s pochopením na babičku, kterak osaměle postává u vrat a signalizuje mi, že na silnici je volno, a je mi jí líto. „Slibuju, že příští týden dorazíme,“ volám na ni z okýnka. „Přijedeme si zase natrhat čersvý salát.“

„No právě, pro ten salát sem musíte, holky!“

Když s plným kufrem zásob uháním zpátky do města, jen mě tak napadne,  jestli babička taky někdy zkusí ty moje lupeny ochutnat…

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A moje vyhlášená polníčková pomazánka. Foto: Sláma v botách

Tak třeba k tomu je to lupení dobré (polníčkové pesto alias pomazánka). Foto: Sláma v botách

PS. RECEPT na polníčkové pesto najdete v článku, který o mně vyšel v časopise KONDICE v dubnu 2016 – k přečtení ZDE.

© Ať mi rostou!

 

 

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

23 komentáře

Inu, každá voda jednou steče dolů. A tak i dny mého pachtění v D. jsou pro tento život sečteny. Farmaření ale na hřebíček nevěsím, naopak, koupili jsme starý statek ve vesničce V.!

Tři, dva, jedna… nová dobrodružství Slámy v botách startují.

Ta nečekaná novina přišla na podzim. Dva nerozhodní manželé se konečně rozhoupali ukončit své provizorní panelákové živobytí. Přitom ještě na jaře tomu nic nenasvědčovalo.

„Jak jednou nasypeme peníze do baráku, je to definitivní. Už se těžko někdy pohneme z místa,“ znělo krédo mého muže, věčně pošilhávajícího po nedalekých německých hranicích. „A dyť já taky žádnej barák nechci. Kdo by ho uklízel,“ promlouvalo zase moje líné já.

Jenže jedna věc je být panelákovým člověkem v zimě a jiná v létě. Když víte, že vám dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u táboráku. Jenže vy kysnete ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a leda posloucháte pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. Tak takhle ne, přátelé! Návrat z Prahy do rodného paneláčku ve městě L. zkrátka nepřinesl očekávané uspokojení mých ekologických nálad. Provizorium mě definitivně začalo sr*t.

„Les tu není, auta smrdí i tady a já chci mít zahrádku přímo u domu,“ vypálila jsem na manžela na sklonku srpna pěkně natvrdo. Celé léto jsem o tom totiž přemýšlela. Hrát si na městskou ekomaminku je pěkné, ale život utíká.

„Opravdu tohle chceme? Ty trčíš denně tři hodině v autě a já stejně tu přírodu nemám,“ udeřila jsem a útok pořád stupňovala. „Nejsem šťastná. A ty taky ne, to mi netvrď. Chci být vopravdu užitečná, nejen si na to hrát. A ty jsi úplně přestal být chlap!“ dorazila jsem manžela nakonec. Ale to proto, že to s ním myslím dobře. „A to se mám odstěhovat do Beskyd a stát se dřevorubcem?“ zalapal po dechu. Okamžitě jsem si ho představila. Jak si svlečený do půl pasu otírá pot z čela a pak jde zkácet další borovici. Myslím, že můj pohled zaznamenal.

Večer jsme šli spát s dost nejasnými pocity, ale po několika dnech nad naším bytem začalo svítat. Teda vlastně se smrákat!

„Vypadneme na vesnici a já to v práci taky zabalím. Vymyslíme společné podnikání, něco pěknýho, abychom byli spolu. A děti ráno vypustíme na dvůr a do večera o nich nebudeme vědět,“ bouchnul můj chlap do stolu, když se mu konečně taky rozsvítilo. Tím dřevorubcem by se klidně mohl stát. Přivinula jsem se k němu a s vidinou přibližujícího se happy-endu se jen pro jistotu zeptala: „Ale víš o tom, že dítě máme zatím jenom jedno?“ Posledních pár let mi totiž manžel připadal duchem tak trochu mimo. „To se všechno změní, já se změním. Začneme žít víc spolu, doopravdy jako rodina.“ Vy jste to taky slyšeli? Buď jsem v nebi, nebo mě probuďte. Slzy kanou na lamino, až málem přeslechnu zašeptání do vlasů: „A podlahu ti taky vyrobím pořádnou dřevěnou…“

Pro účely pohádky by byl tento výjev dostačující. Zaklapla bych poslední stránku a zavelela: „A teď, Lidko, hybaj spinkat.“ Jenže znáte realitu. Zajímavé to teprve začalo být.

****

Ještě toho večera si manžel otevřel chipsy a zasedl k internetu. A po několika dnech mi pyšně naservíroval pět pečlivě vybraných kandidátů na pozemek snů v našem rajónu. „Abychom to neměli daleko do města, aby bylo blízko k vašim, nějakej les za humny a nesmí to být úplná díra,“ vysvětlil mi kritéria. Protože on jde vždycky na všechno logicky. Hned ráno jsme adepty začali objíždět.

„Tohle místo je drahý, ale podívej ten výhled…,“ představil mi pozemek č. 1., který by měl teoreticky vyhovovat nejvíc. Nacházeli jsme se na nějaké holé zemi. Kopečky v dálce byly fajn, ale víc mě zaujalo, co vidím přímo vedle sebe. Nalevo ytongový domeček s mansardičkou a tůjkami u plotu. Zprava rozložitý bungalov obklopený golfovým hřištěm. Podívala jsem se rozpačitě na manžela. „Nelíbí.“

O chvíli později projíždíme dalším satelitem na zrušeném poli. „Tady by se dala vybudovat krásná zahrada, přes tisíc metrů! A v místě je i školka,“ mrká na mě manžel. Ani nemusím vysedat z auta, abych zase věděla, že: „Nelíbí.“

Kolem dalšího pozemku vedou dráty vysokého napětí. Jinde vadí hluk od silnice. A dojde i na takové připomínky jako „když já tady necítím žádného génia loci. Emoce na nule.“ To jsme opouštěli třetí vesnický satelit s přízemními haciendami a skalkami vysypanými rašelinou.

„Ach jo, Verun, kolem L. přece není neomezeně možností. Abys na to své vysněné místo nečekala do smrti. Tohle nikdy nebudou Beskydy,“ posteskl si manžel, když jsem všechny návrhy zamítla a on přestával vědět, kudy kam.

„Něco se určitě objeví,“ chlácholím ho. „No, doufej.“

A naděje opravdu svitla. „Mám pro vás žhavý tip!“ volá mi jednou teta a začíná bájit o pozemku plném křoví a stromů hnedka za městem. „Líbí,“ skáču jí do řeči a oči se mi rozsvítí. Jenže pak zavoláme realitku – a mají to už prodané. V ten moment jsem svěsila hlavu i já. Další léto ve čtvrtém patře nepřežiju.

„Něco se určitě objeví.“ „Hm.“

*****

Uplynulo pár dní, když mi manžel zničehonic volá z práce: „Mrkni do mailu, co jsem ti poslal. Kdyžtak tam večer zajedem na průzkum.“ A připojuje dvě fotky nějaké ruiny s rozvalenou zdí, ztrácející se v kopřivách až po střechu. „Co to má být?“ „Nevím, ale má to i stodolu.“

Večer jsme teda skočili do auta. Vesnice V. leží jen kousek od našeho města, ale silnička tu končí. Dál pokračují pole, háje, samota. Nic o téhle vísce nevím, ale má krásné jméno a prostírá se ve strmém kopci, odříznutá od okolního světa hlubokou roklí. Začíná se smrákat. Zaparkujeme pod lípou vedle novorománské kaple a já se vpiju do ticha a padající tmy.

Foto: Sláma v botách

Vlevo kaple a lípa. Pár domků, lufťáci a kopec jak kráva. Konec světa pět minut od města. Foto: Sláma v botách

„Tudy do kopce,“ ukazuje manžel. Cesta vede kolem chalupy se slunečnicemi, staré pumpy na vodu a jakéhosi pitoreskního domečku. Před ním se na chvíli zastavím. „Ten člověk je buď génius, nebo neumí nic vyhodit,“ prohlížím si směsici nejnepravděpodobnějších ozdob a dekorací, jimiž je domek zarovnaný po střechu. „Surrealismus ožil….,“ vydechnu oněměle.

„Tak jsme tady,“ vytrhne mě manžel z úžasu. Na druhé straně, ve svahu pod cestou, se nachází „náš“ dům. Snažím se nějak zorientovat. Přes kopřivy a rozvalenou zeď ale není mnoho vidět a otázka je, zda to vidět chceme! Dům má vymlácené dveře zatarasené barelem plným vyjetého motorového oleje. O kus dál se válejí sedačky z autobusu. Rozhlížím se a málem se přerazím o stočené lino, zarostlé v trávě. Všude se povalují rezavé plechy, pletivo, kusy cihel, neidentifikovatelný odpad, pneumatiky a něco, co vypadá jako staré sáčky od mlíka…  „Nespadni do žumpy,“ ukazuje mi manžel cestu na pozemek. Vrata jsou sice zamčená, ale zeď dávno spadla. Proderu se kopřivami a okny nahlédnu do domu. Uvnitř je stůl s nádobím a na zemi plno dětských bot.

Foto: mapy.cz

Vítejte v džungli. Foto: mapy.cz

„V inzerátu stojí, že se to prodává v dražbě,“ hledá manžel nějaká vysvětlení. Mlčím. Zkoušíme dům obejít z druhé strany a dostat se na zahradu. Mělo by jít o velký pozemek, bývalý statek se sadem, jenže přes kopřivy není vidět metr daleko. Manžel mi klestí cestu. „Tady je asi nějaká branka nebo co?“ pokouším se pochopit to podivné místo. Dům ze všech stran požírá trní. Náletové lísky, bezy, šípky, pahýly vykotlaných stromů, tráva vysoká do pasu a úplně všude kopřivy, které mě šlehají do tváře, zatraceně.

„Nezakopni, další spadlá zeď,“ objevuje manžel metr po metru záhadné území. Míjíme uschlou švestku a torzo jabloně s pár rubínově červenými jablka. „Jsou sladký,“ podám jedno manželovi a ten se taky uznale zakousne. Brodíme se dál. Občas se nám pod nohama urve kus země, občas se přerazíme o pařez, vyvrácené kořeny nebo šlápneme do prázdna, protože pozemek je záhadně terasovitý a každou chvíli se svažuje jinam. Proklestíme se až k řadě vzrostlých stromů. Jsou to ořešáky a hned tři. Za nimi vysoká jedle. „Kubo…?“ „Já vim, Verun.“

Nabíráme sílu na další průzkum, ale ve tmě už není mnoho vidět. Z téhle džungle už se nevymotáme. Pozemek opět ostře padá dolů. Málem se přerazím o jakýsi chlívek zakutaný do země.

A pak manžel najednou zbystří. „Slyšíš to?“ Vytáhne baterku.

Zaposlouchám se, ale nevím. „Psi štěkaj.“  „To jo, ale kromě toho…“ Znovu našpicluju uši. „Je tady ticho.“ „To taky, ale… neslyšíš? Pojď blíž.“

Po centimetrech se sunu kopřivami dolů. A najednou to taky zaslechnu. „Voda!“

„Verun! Tady teče potok!“ manžel mi vzrušeně posvítí baterkou na tři vrby před námi. Sklánějí se až k zemi a pod nimi cmrndá čůrek vody. Voní to tu zetlele a vlhce.

Ani nemusím zavírat oči, abych živě viděla, jak se v té vodě ráchá naše dcera, s rukávama a nohavicema úplně mokrýma. A já stojím za rezatou brankou a vědoucně ji pozoruji.

V tu chvíli se slyším, jak šeptám: „Budeme mít barák u potoka.“ To ze mě právě promluvil genius loci.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Když jsme se o chvíli později brodili houštím zpátky, zůstali jsme stát před vysokánskou stodolou. Opuková stavba někdy z předminulého století, na střeše červené bobrovky.

„Představ si, jak to tady kdysi muselo být krásný,“ povídá mi manžel.

Naposled se ohlédnu za ořešáky, vrbami, potokem… „Tady to zase bude krásný. Až tady spolu začneme hospodařit.“

Od sousedů se hlasitě rozštěkali psi a my ve tmě, tichosti a snaze nezabít se opustili náš budoucí, smutně krásný vysněný pozemek.

Pohled na pozemek ze střechy stodoly. Foto: Sláma v botách

Pohled na pozemek ze střechy stavení. Foto: Sláma v botách

PS.

„Cože jste si koupili? Takovou kůču? A v takový díře? No dobře vám tak!“

Rodina nám popřála do začátků mnoho dobrého a i my pevně věříme, že náš nový start bude stát za to! Jak to ve V. vypadá o tři měsíce později, se dočtete zas příště.

 

 Ať mi rostou! ©

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentáře

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

6 komentáře
Navzdory plevelu, slimákům a kritickým připomínkám stran mulčování (babička) jsem toho v D. vypěstovala až nečekaně dost. Teď ještě zodpovědět otázku: A stálo to za to?

 

V sobotu jsem po delší době vyslala manžela k jeho tátovi do baráku pro zásoby. Mám tam v mrazáku uskladněnou úrodu. Do mého tříšuplíkového mrazáčku se nic moc nevejde, zato u tchána je v provozu velký pultový chlaďák. Příležitost. Svou loňskou sklizeň jsem ubytovala u něj.

Taťka mrazák provozuje tak nějak ze setrvačnosti. Dokud žila maminka, praskal chlaďák ve švech, teď tam ale tchán nemívá nic než pár mražených pizz z Alberta, a tak na volném prostoru parazituju já a švagrovci. Teda hlavně já. V létě jsem tam dokázala nafutrovat sklizeň z půlky zahrady. O čem naopak nemám vůbec tušení, je, kolik může provoz takového megachlaďáku sežrat za rok proudu. Nevím to, protože to neplatím. Při takto nastavených podmínkách byla radost vytvářet si zásoby na zimu.

„Přivez špenát, hrášek, fazolky, kapustu. Budeš si to pamatovat? Piš si to,“ udílím manželovi pokyny, zatímco se obléká do kabátu. Každou cestu k tchánovi je třeba využít k dozásobení.

„No jo, prosimtě,“ zahučí choť neochotně, „něco přivezu.“

„Žádný ,něco´. Přivez špenát, hrášek, fazolky a kapustu. Rozuměl jsi? A vem si na to nějakou tašku…“

Pozdě. Už je před bytem.

***

O dvě hodiny později, když se vrátí, sype manžel na linku dovezené zásoby.

„Hrách. Kapusta. Fazolky. Hovězí. Zítra udělej gulášek…“ prohodí a mizí z kuchyně. Ještě než sebou ale stihne fláknout na gauč, má mě  za zadkem.

Udeřím: „A kde je špenát?“

Chvíli se na sebe díváme.

„No říkala jsem ,vem špenát´. Co dám v pondělí na tu pizzu?“ Otráveně kroutím hlavou. Poslat pro něco chlapa…

„Ale já ho z mrazáku vyndaval, fakt! Asi jsem ho nechal někde na chodbě. Nebo jsem ho možná položil na víko a zapomněl ho tam,“ drbe se na hlavě a loví v paměti. „Když ty si toho vždycky naporoučíš! Nemohl jsem všechno pobrat, neměl jsem žádnou tašku.“ Jako malé dítě.

„Jo. Tak to abych tam zítra jenom kvůli špenátu jela znova. Se na to můžu…, to je fakt od tebe pomoc…“ ucedím otráveně.

„Ale fazolky jsem přivez´! A kapustu!“

Nic na to neříkám. Co taky.

Zatřizuju si mraženou zeleninu do šuplíků a v duchu přehodnocuju kulinární plány na příští dny. Pizza se ruší, v neděli teda bude guláš. V době půstu. To musel udělat schválně!

***

O chvíli později už se mi ale zase vrátí nálada. Smažím cibulku a hážu na ni fazolky. Ty svoje fazolky, co se mi v létě na zahradě tak fenomenálně dařily. Rozplývám se stejně jako hrudka sádla, kterou jsem lžící vyškrábla ze sklenice a teď se na ní škvíří cibulka. Manžela asi dostihly výčitky svědomí, a tak vstal od televize a nabízí pomoc s večeří. Uděláme si rychlé zapékané brambory se zeleninou. Zmražené fazolky prskají v rozpáleném sádle. Miluju tu vůni. Mmmmmm, inhaluju výpary nad pánví.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Vzpomínáte si ještě na tuhle fotku z léta? To byly čerstvé. Doteď je tahám z mrazáku. Foto: Sláma v botách

„Zkus, jestli už povolily,“ foukám na měchačku a dávám chlapovi opatrně ochutnat. „Ještě jsou tuhý, ale v troubě se dodělaj. A budou výýýborný!“ zasvítí mu oči. V tu chvíli prodělám jeden ze svých blažených záseků – stav, kdy zavřu oči, ruce sevřu v pěst a strašně intenzivně se vnitřně zaraduju. Trvá to tak vteřinu a manžel z toho má vždycky Vánoce. Prý jsem magor.

„Jestli my se nemáme krásně, viď,“ snažím se z hezké chvilky vytřískat maximální sentiment. Zdědila jsem tuhle vlastnost z tátovy strany. Můj domácí kritik si kvůli tomu sice pokaždé ťuká na čelo, ale já vím, že už jsem ho taky nakazila a po mém slovním kýči by se mu ještě stýskalo. Život je krátký na to, abychom se pravidelně nedojímali. Stačí se podívat na mýho tátu. Vlasy pořád černý. Ve čtyřiapadesáti!

Když zapékací mísa s bramborami a zeleninou konečně přistane v troubě, manžel se nedočkavě vrací na gauč k biatlonu.

Zapékané brambory se zeleninou, varianta bez uzeného vhodná pro půst. Foto: Sláma v botách

Až to bude, tak to budou zapékané brambory se všemožnou domácí zeleninou, teď už prakticky komplet mrazákovou. Foto: Sláma v botách

Hodně lidí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. S tím můj muž nemůže souhlasit – nejkrásnější je pohled z gauče na ženu točící se kolem sporáku. Což o to, já proti takovému rozložení sil nic nemám. Pokud chlap předtím domu přitáhl mamuta, proč ne. Ten můj ale nepřitáhnul se špenátem. Je mi líto, že ho z toho gauče musím zase odvolat.

„Ukliď stůl a připrav talíře. Pěkně prosím,“ požádám ho s tím nejsluníčkovějším úsměvem. A on mi ho – neochotně, ale bez jediného pípnutí – stejně sluníčkový vrátí.

***

V půl sedmé konečně večeříme. Já se rozplývám nad fazolkami, manžel analyzuje Moravcovo selhání ve střelbě. Dcera se snaží vidličkou napichovat kuličky hrášku. Máme relativně uklizeno a já se budu moct celý večer prohrabovat v semínkách, která hodlám letos vysít, a piplat svůj osevní plán pro tento rok.

„To se máme, že máme pořád vlastní fazolky, viď, “ vracím se zase ke svému oblíbenému motivu a hlasitě mlaskám, abych navnadila dceru, ať konečně ochutná i něco jiného než furt hrášek.

„Vytrvalostní závod zajel na medaili, no škoda, že tu štafetu dneska podělal,“ vede si muž svou.

„Letos vyseju fazolek ještě jednou tolik. Těch není nikdy dost. A některé nechám úplně dozrát, vyloupu je a nasuším. Víš, jako klasický fazole.“

„Počkej, a ty jako hodláš letos zase něco sít?“ Muž konečně zbystří a vrátí se do tohoto světa.

„No samozřejmě, vždyť o tom pořád mluvím. Už mám nakoupený semena pomalu za devět stovek. Letos to chci rozjet ještě ve větším.“

„No jenom to ne! Dyť to byla noční můra, ta tvoje zahrada. Já doufal, že už tě ten nápad přešel.“

„Jaká noční můra? Tebe se moje zahrada přece vůbec netýkala, tak co děláš?“ odfrknu si s pocitěm těžkého zneuznání. (Protože už jsem zapomněla na TOHLE!)   „Buď rád, že si můžeme pochutnávat na domácích fazolkách. To bychom jinak neměli.“

„Tak bysme si je koupili, no“ prohodí manžel, i když musí vědět, že tento argument smetu.

„To bláto, co se prodává v krámě, chceš srovnávat s těmahle mejma fazolkama?! “ znemožním ho.“A navíc tyhle jsou bio!“

„No jo, oni by nám ty dusičnany břicho taky nerozpáraly. Ale já už nic neříkám.“

To je jeho jediné štěstí. Oblažím ho novým sluníčkovým úsměvem.

Po chvíli společného tichého chroupání konečně dostanu i do dcery kus fazolky a mír, které se rozlévá kol stolu, už nemůže být upřímnější. Nový šťastný zásek přímo s vidličkou v ruce.

Ale pak – zrovna když si napíchnu jednu extra dlouhou fazolku a na důkaz její křupavosti obzvlášť důkladně přežvykuju – se zase ozve narušitel. „Já si jenom pamatuju, jak jsi mě loni celé léto tyrazinovala. To bylo pořád: ,Potřebuju jet na zahradu, musíš hlídat Lidku. Nemůžeme na výlet, musim makat, zalejvat…´ Nervy, že ti to neroste, pak nervy, že toho roste moc. Zaměstnalas tím mě, zaměstnalas tím vaše, furt něco. Fakt ti říkám, rozmysli si to. „ (Bohužel má pravdu, předseda, důkazy třeba ZDE a ZDE. A bohužel i ZDE.)

„Náhodou…,“ odfrknu si. „Já jsem si to loni užívala!“ (Arcilež! Viz ZDE a ZDE!!!) „A hlavně, letos na to půjdu úplně jinak. Mám vymyšlený úplně jiný systém. Už žádné řádky. Všechno vyseju dohromady na taková malá políčka.“

Nabízím manželovi, že mu to nakreslím, a už se zvedám pro svůj rozpracovaný osevní plán. Ale on mě ubezpečí, že se bez mých nákresů obejde.

Tak alespoň dál popisuju, v čem bude tkvět tajemství mého letošního úspěchu. Zahrada mě tentokrát nebude stát ani za mák víc námahy, než kolik bude minimálně nutné. „Vždyť já na ni letos ani nebudu mít čas. Mám přece práci, chceme cestovat,“ krčím rameny.

„No právě!“ zvolá manžel zoufale. Zvedne se od mírového stolu, přistoupí ke mně a začne se mnou třást.

„Já tě prosím, vykašli se na to. Udělej to pro mě. Nebo aspoň pro to naše dítě!“ zahledí se na mě tak intenzivně, jako naposledy možná při svatbě.

Taková nádherná chvíle. I já se napřímím. A usměju se. Ale nikoliv sluníčkově. Dojatě. S tou nejčistší osudovostí, jaké jsem schopna, mu povídám: „Právě pro  naše dítě – pro tebe! –  to celé dělám.“

Ještě při usínání mi má dokonalá věta zní v uších. Povedla se. Nebýt manžela, který se vedle mě převaluje z boku na bok a marně o něčem přemýšlí (kéž by zase ten Moravec), můj dnešní zásekový hattrick by byl završen.

 

Tak ať mi letos ale vážně rostou!©

Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©

 

 

Ta úroda mě zničí!

6 komentáře

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©

 

Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©