Category Archives: rodina

Kolik zeleniny by měl jíst dospělý člověk?

Napište komentář
Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Pěstují se jako léčivé pokojovky, ale na léto je vyhodím před barák, má jim to prospět.   Foto: Sláma v botách

 

Minule jsem psala o tom, že jsem u nás ve městě moc nepořídila se sazenicemi speciálních bylinek a divokých rostlin (článek ZDE). Takže to teď zkouším na internetu. A najednou nic není nemožné. Jenže za všechno se platí.

 

Objevím šikovné zahradnictví Jikl, které zasílá sazenice na dobírku. Jenže… Házím ty cifry do iPadu, sčítám, sčítám… a jdou na mě mrákoty. Tohle bohužel taky nebude moje cesta. Většina rostlin stojí kolem 40 Kč (a více) za kus, já mám zálusk tak na sto kousků. Tohle bych manželovi nevysvětlila. Na podzim mě čekají největší investice, totiž nákup stromků a keřů, při kterém si teprve sáhnu hluboko do prasátka. Musím se prostě smířit s tím, že moje zahrada bude ideální až za rok.

 

Nemilosrdně svoje požadavky seškrtávám (snad mi to ježci a žáby odpustí) a nakonec posílám do zahradnictví objednávku asi za pětistovku. Řada rostlin, které jsem si vyhlédla, stejně není právě skladem, spousta jich bude k prodeji až později v květnu, tak beru, co je. Posvátnou bazalku, svatolínu cypřiškovitou, rýmovník, Brahmi neboli bakopu drobnolistou, kalísii vonnou, citronový tymián, měsíček lékařský, estragon…

 

Na zásilku čekám docela dlouho, a jak už to bývá, dorazí zrovna v den, kdy se mi ale vůbec nehodí jet na zahradu rostliny sázet. Je hnusně, zima, prší, a ještě se k tomu připlete Ópa. 

 
Ópa mi už od začátku dubna vozí jednou týdně svoje výpěstky.
„Na jaře se má jíst zelený,“ pronese pokaždé, když mi strká do ruky pytlík plný petrželové nati, libečku a pažitky.
Vždy po něm okamžitě skočím (po tom pytlíku!). Moje pažitka pěstovaná ze semínka pošla. Sadička pažitky z farmářského trhu se ujala, ale je to zatím malá rostina, velká úroda z ní ještě není. Sklízím akorát trochu pažitky, kterou jsem si pokusně vysadila loni. Jenže my jedeme v pažitce první ligu, naši spotřebu nepokryje. Proto se hodí, že mám zásobování pokryté spolehlivým externím dodavatelem.

 

Ópa u nás nikdy dlouho nevydrží. Vyšlápne si čtyři patra, otočí se v chodbě, zkontroluje, že jsme živí a že „je všechno v pořádku“, a jakmile ode mě dostane, co potřeboval slyšet, dál už nevnímá a zase sedá na kolo.
Bedny s bylinkama si ale v chodbě všiml hned. A už si vytahuje brýle. Sakra, zapomněla jsem na botníku válet fakturu…
Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

„Ježišmarjá!“ zahučí nejmíň třikrát, když studuje, co všechno jsem nakoupila. Když účet nakonec položí, povídá mi: „Za nás se holt jedlo jinak… A taky jsme vyrostli!“
„Jak to myslíte, že jste jedli jinak?“ chci vědět, zatímco mu z ruky odebírám fakturu. Před manželem ji asi raději schovám.
„Vyrostli jsme na bramborách, na mouce… Vy jíte toho zelenýho až moc. Nevím, jestli děláte dobře.“ 
„Že to povídáte zrovna vy! Vy přece taky jíte hodně zeleniny,“ namítám.
„No jó, ale vy pomalu nejíte nic jinýho. Nic se nemá přehánět,“ ukončuje debatu.

 

Aby mohl odejít s lehkým pocitem, ubezpečuju ho, že náhodou jíme úplně všechno, i maso (o to mají vždycky největší starost v D.). Vysvětluju, že zelenina je zdravá, ale obsahuje dneska míň vitamínů než v minulosti, tak se jí musí jíst víc. Že pole jsou už vyčerpaná, že mrkve ze supermarketu nejsou totéž jako mrkve za jeho mladých válečných let…
Ale je jedno, co říkám. Vidím, že Ópa mě nevnímá. Viděl, co viděl.

 

Když sedá na kolo, poznám podle jeho neobvykle ohnutého hřbetu, že mu přibyly starosti. Moje ubezpečení, že je u nás doma všechno v pořádku, právě utržilo vážné trhliny.
Ať mi rostou!©

Velká rodinná špenátová krize

5 komentáře

Nemám důvod tady lhát, takže se klidně přiznám k tomu, že občas potřebuju od rodiny poradit. No, občas…

Při mém prvním setí na záhony mi asistoval táta (o tom ZDE). O semínka, ze kterých bylo třeba předpěstovat sazenice ve skleníku, se mi rovněž stará táta (protože já skleník nemám… – o tom ZDE). Když jsem se pokusila vysít do květináčů nějaké bylinky, vzešel mi z nich pouze trávník s kompletní sbírkou zahradních plevelů (ZDE). A do toho mi volá Ópa, že mu krásně vylezly rajčata s celerem a že mi veze pažitku.

Pokud si nemám připadat jako idiot, musím si okamžitě napravit reputaci!

****

 

Na přelomu března a dubna začínám cítit, že se rodinou něco šíří. Manžel nechce nic říct, dělá blbého. Bohužel nemám čas špekulovat, co se děje, moje zahrádka mě teď potřebuje celou.

A tak hned dva víkendy po sobě trávíme kompletně v D. Připadá mi, že snad ze záhonů vůbec nevylejzám. Nasela jsem hrášek, česnek, žlutou a červenou cibuli ze zakoupené sadičky a mezi řádky loňských jahod, které mi d.-cká babička přenechala do péče, jsem vrazila na střídačku pár dalších cibulí, česnek a nějakou mrkev. Jelikož se mi nepodařilo předpěstovat si skoro žádné bylinky ze semínka, nezbylo mi, než vyrazit ve městě na farmářské trhy a nakoupit si bylinkové sazenice tam – kus od 15 do 35 korun. Radši nebudu psát, kolik jsem za ty různé kerblíky, stévie, rozmarýny, šalvěje, levandule, oregana a perily čínské nechala peněz!

V sobotu vyháním manžela hned ráno za rosy před barák, aby mi tam u jižní zdi zryl kus trávníku – můj budoucí bylinkový záhon. Některé bylinky (rozmarýn, tymián, stévie) prý nesnesou tuhé české zimy, takže tyhle slečinky musím nejprve chytře vysadit do květináče a teprve až s ním zakopat do svého bylinkového ráje. Na zimu květináč vykopu a fajnové bylinky dám přezimovat někam víc do tepla. (Kde to bude, zatím netuším.)

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu.

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu. Foto: Sláma v botách

„Já ti jsem taková šťastná,“ svěřuju se večer manželovi, zatímco si chystáme peřiny na spaní. Zůstáváme v D. na noc, abych mohla zase hned ráno naběhnout na záhon. Mám v plánu oblažit svou budoucí úrodu blahodárným zákvasem z kostivalu. Před čtrnácti dny jsem si ho založila v jednom starém sudu.

 

„Tak to se mi ulevilo, že se ti daří,“ přizná můj muž a zhasne lampičku. „Oni už si všichni dělali starost.“

„A proč?“ zívnu.

Ticho. Manžel mlčí… Odvalí se ke zdi, škrábe si stehno a dělá, že už chce spát.

Musím rozsvítit. Co to má zase znamenat?!

„Tak hele, o co tady jde?“ startuju. Přece jenom mě intuice neklamala, v rodině něco za mými zády probíhá!

„Nic se neděje, jenom jsme prostě rádi, že ti to tak jde a že se vzadu konečně začalo něco dít,“ oblbuje mě manžel konejšivě.

„Jak ,konečně´? Dyť tady už měsíc dřu!“ vztyčím se na posteli a obracím si manžela pěkně čelem k sobě. V podstatě je mi ho teď, chudáka, líto, ale chci dostat jasné vysvětlení.

Nechce nic říct, chce spát.

Nedovolím mu zhasnout dřív, než vysype pravdu!

„Prostě babička se bavila s tátou… a ten říkal, že mu tvrdil Ópa, že už jsi měla mít dávno zasetý špenát. To je všechno,“ vyklopí mi konečně.

„Všechno, jo?“ pozoruju ho dál nasraně.

„ A táta se minulý týden trochu divil, že toho máš vysetého tak málo, když jsi nás v zimě ohromovala tím, co všechno chceš pěstovat,“ vypadne z něj celá pravda. Tedy doufám, že už je to všechno!

No nevím, co k tomu dodat. Tak já tady dobrovolně zúrodňuju zahradu, která jinak obrůstá trávou, kterou všichni nenávidí, protože neustále visí ve vzduchu otázka, kdo ji bude zase celé léto sekat. Celou zimu se snažím prokousávat zahrádkářskými knihami a mámit z rodinných stařešinů nějaké praktické informace. Nikdo mi nic neporadí, z nikoho nevypadne kloudné slovo. A pak se dozvím, že UŽ JSEM MĚLA MÍT VYSETÝ ŠPENÁT!

Jsem uražená!

****

 

Ráno přežvykuju v polévce Ópovu pažitku a přemýšlím, jakou mám teď zvolit strategii. Jako vždycky, když jsem v koncích, volám tátovi do K.

„Špenát? Ale tak ho tam klidně teprve dej, já ho taky ještě nesel,“ ozývá se rozespalý hlas na druhém konci.

„Vážně?“ lžíce s polévkou mi vypadne z ruky. Svítá mi naděje.

Odpoledne makám jako smyslů zbavená. Seju červenou řepu, kopr, kukuřici, další hrášek, hořčici, zleva obkličuju záhony lichořeřišnicí, na pravobok míří dvě sazenice majoránky, levandule, šalvěj, růže (okvětní plátky jsou jedlé). Vše zakončuji výsevem dvou řádků špenátu.

 

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky.

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky. Foto: Sláma v botách

Když jsem s tím hotová, ještě se trochu hrabu ve svých bylinkových sazenicích z farmářského trhu. Koukám, že jsem tam zakoupila i jednu sazenici špenátu. Taková maličká rostlina se čtyřmi lupeny. Zrovna když ten poklad opatrně zakopávám do záhonu, jde kolem d.-cká babička.

„Nechcete se podívat, co tady všechno mám?“ nabízím jí komentovanou prohlídku svého území, „tady jsem dala kedlubny, tady mi roste červená řepa, no a tady vedle mám vysetý špenát…“

„Špenát!“ přikyvuje d.-cká babička uznale a já jí s naprostou samozřejmostí přikyvuju zpátky.

„Já vím, že Ópa už ho sil dávno, ale to bychom měli úrodu ve stejnou chvíli. Tak jsem vymyslela, že špenát zaseju až později a budeme mít sklizeň rozloženou na dýl,“ vysvětluji zasvěceně, až si to sama věřím. Mám pocit, že jsem právě udělala určitý dojem a že je příhodná chvíle se vznešeně vzdálit.

„Omluvte mě, babičko, potřebuju si ten špenát ještě zalít zákvasem z kostivalu,“ poklonkuju se ke svému sudu. Trochu mě mrzí, že se z něho line do širého okolí takový smrad. Kazí mi to dojem.

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí...!

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí…! Foto: Sláma v botách

Babičku puch ale neodradí. Mohlo mi být jasné, že ji jen tak nesetřesu.

„Ježišmarja, holka, co to tady máš za hnus?“ slyším ji halekat už na dálku, „Mirek (babiččin syn a můj tchán) se rozčiloval, co prej to mám v sudech za sajrajt, a ono je to tvoje dílo!“

Mám toho právě dost. Už prostě cítím, že na jeden den toho bylo moc, že se ve mně zase začíná něco zvedat…

Ale dřív než stačím vypěnit, babička mě jemně chytí za paži, převede přes celou zahradu a ukáže na nádhernou rostlinu za plotem.

„Co to je?“ nechápu.

Babička si dá s odpovědí na čas. Asi aby její slova vyzněla, povídá totiž: „Tohle je kostival, Verunko. Nevím, z čeho jsi tu svou smradlavou bažinu vyráběla, ale hned to zlikviduj. Můžeš ji vylít třeba ke slepicím.“

A zatímco já tam zlomeně stojím a zírám, je to babička, kdo se vznešeně vzdálí k domovu…

Ať mi rostou!©

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Pastičky zkušené babičky

4 komentáře

Už jsem to jednou nakousla. S manželem máme to obrovské požehnání, že máme ještě pořád kompletní sadu babiček a dědů. Narození naší dcery vnáší do zažitého rodinného názvosloví trošku chaos, ale snažíme se nadále udržovat tato ustálená pojmenování: babička a děda horní, babička a děda dolní (moje rodina), Ópa a babi a d.-cká babička a děda. (manželova strana). Téměř všichni naši senioři jsou zkušení a dodnes aktivní pěstitelé-amatéři. Člověk by řekl, že bude stačit přisednout si k nim na štokrle a nechat si do iPadu nadiktovat instantní moudrost generací. Jenže tady najednou narážím.

Tak třeba d.-cká babička. V minulosti jsem se několikrát pokusila zapsat její recepty na vánočku, na bramborový salát, na koláče… Dělá těch svých deset vyhlášených jídel už tak automaticky a naprosto popaměti, že mi při diktování neřekne pět ingrediencí z deseti.

„A vy, babičko, nedáváte do vánočky vůbec vajíčka?“ divím se.
„Ale dávám, holka, to by nešlo bez vajec! Dyť by to bylo tvrdý jako beton!“ směje se té absurdní představě.
„A kolik jich teda dáváte?“ chci si poznamenat.
„No… tak akorát. Zkrátka… podle velikosti… a podle toho kolik je těsta…a taky jak která mouka…!“
Nedozvím se nic. Vánočka je tvrdá, příští rok peču podle internetu a Hanky Michopulu.

 

Se zahradou je to úplně stejné.
„Dělej si tam, co chceš, já už dozadu na záhony nejdu. Teď už je to tvoje. Ty sis s tím vzpomněla…“ opakuje d.-cká babička pokaždé, když k ní přijedeme a přijde řeč na to, jaké mám „vzadu“ plány.

 

No nevím, ale někdy se zkrátka nemůžu zbavit pocitu, že se i částečně těší na to, jak se v těch svých záhoncích vzadu budu plácat. Zatímco na jejích zahonech u domu poroste ukázková mrkev, protože si ji přece pořádně vyjednotila. Aspoň na osm čísel, holka! Ale to dá přece rozum!

Ať mi rostou!©

Jak mě Ópa posílal do Kauflandu

5 komentáře
Nikdy mě nepřestane udivovat náš Ópa. Teda myslím manželova dědu z maminčiny strany. Poslední mužský potomek německé sedlácké rodiny zpod Oblíku už dnes hospodaří jen na dvorečku deset na patnáct metrů, ale přesto mě celou zimu zásobuje červenou řepou, nakládaným celerem, fazolkami a sušenou petrželoívou natí. A také osobním příkladem, že i v jednaosmdesáti můžete být schopni vyšlápnout třikrát za sebou čtyři patra v paneláku, s pravnučkou v náručí! – a po posledním výstupu připustit, že už to není, co bývalo.

 

Pokud Ópa zrovna nebere mou dceru na dvouhodinou procházku po městě, jezdí na kole po vsích a polích v okolí a má všechno v merku. Ví, kde zrovna dozrávají špendlíky nebo kde se válejí po polní cestě švestky, odněkud přiveze hrušky („ale rychle je snězte, jsou natlučený“), dokonce objevil i místo, kde rostou volně jako plevel topinambury. Běžně je kupuji na nedaleké biofarmě – kilo za 55 Kč.

 

„Ópu si vyzpovídej, co a jak se na zahradě seje. On to všechno zná, kdy co zasadit, co se k čemu hodí,“ radí mi tchán a já se tomu nebráním. Ópa se mi dlouhodobě osvědčuje.

 

Potíž je v tom, že i tady narážím na problém, který mám třeba s d.- babičkou. Naprostá neschopnost předat informaci. 

 

Páčím z Ópy konkrétní rady, kdy co seje a které rostliny dává vedle sebe. Vůbec mě nechápe. V Kauflandu mají dvoukilovou síťku mrkve za dvacet korun, tak v čem je problém? 
Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastyňákové) chipsy fritované v přepuštěném másle ghee.

Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastiňákové) hranolky, fritované v přepuštěném másle ghee.

„Vy snad nebudete sít?“ vyzvídám.
„Ale, copa já, já už nic….“ mává Ópa rukou.
„Ale řepu přece máte vlastní, ne?“ chci vědět.
„No řepu jo.“
„A celer přece taky, nebo ne?“
„No tak pochopitelně, celer ano,“ přitakává mi s výrazem, „že se vůbec můžete na něco tak samozřejmého ptát“. 
Postupně se dobíráme k tomu, že Ópa dokáže na svůj minidvorek díky vymazlenému systému výsevu vtěstnat úplně všechno, špenátem počínaje, rajčaty a pažitkou konče!
„No a jak to teda kombinujete, Ópo?“
„Áale, já už nic neseju.“
Hm, že bych se přece jenom rozjela do toho Kauflandu?
Ať mi rostou!©

Kápo přes cibuli

7 komentáře

Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©