DÍRA METR VEDLE. Jak to dopadne, když má MANŽELKA zjistit STAVEBNÍ KÓTU

1 komentář

Akorát se v sobotu chystám se synem po obědě spát, když mi volá manžel ze stavby. 

„Verun, prosímtě, mohla by ses mi na něco podívat do stavebního výkresu?“
Není to úplně nejlíp načasovaný dotaz, ale nic nevyčítám. Zatímco mně se možná podaří dát si s miminem šlofíka, manžel od rána betonuje základy našeho budoucího baráku a pauzy se dočká nejdřív v neděli večer. Pak šup do práce.

Tak holt syna zase odložím do ohrádky (okamžitě začne řvát)  a jdu k šupleti, kde má manžel stavební lejstra.
„Tak co potřebuješ?“ ptám se, když konečně držím papír v ruce.
„Mrkni se mi na kótu u vchodový zdi,“ žádá mě muž.
„U vchodový zdi?“ opakuju.
„Víš, kde budeme mít u baráku vchod, ne?“ ujišťuje se manžel. Ubezpečím ho, že jasně, a začnu lejstrem otáčet všemi směry. 

Konečně. Mrkám na syna, který je v ohrádce vzteky bez sebe, že to nebude dlouho trvat a zase si ho vezmu.
„Mám tu stěnu, cos to teda potřeboval?“ hlásím se zpátky do telefonu.
„Kótu. Koukni se mi, kolik ta zeď měří.“
„A to je nějaký číslo?“ snažím se upřesnit si zadání.
„No kóta. Snad víš, jak vypadá kóta,“ komanduje mě manžel, zatím trpělivě, na dálku.
Tak samozřejmě že NEVÍM, jak vypadá kóta. Ale taky nejsem naštěstí tak blbá, abych si nedomyslela, že nejspíš jde o ty čárky s šikmými zarážkami.
„No, to je vono,“ jásá manžel. „Tak jaký je tam číslo?“
Musím ho bohužel zklamat. „Žádný tam není.“
„To není možný. Každá kóta má číslo.“
Manžel mě trochu mate, tak se dívám do projektu znovu.
„No, nějaká čísla tady jsou….“ připouštím po chvíli.
„Čísla?? Jenom jedno tam musí bejt. Dívej se jenom na tu jednu zeď. Co je u ní napsáno?“
Trošku se mi zdá, že na manželově straně telefonu už pomaličku začíná trpělivosti ubývat. Tak znova rychle otáčím papírem tam a zpátky, ale z těch nesmyslů se prostě nedá nic vyčíst.
„Sorry, Kubi, tady je těch čísel prostě víc,“ vzdávám to, protože i synova hladinka netrpělivosti kriticky roste. Kvílení v ohrádce přechází do hrdelního řevu s hrozbou nevratné likvidace hlasivek. Já si tu zatím hraju na detektiva.
„Jak to víc čísel?!?“ nechce ale manžel hodit flintu do stavebních zákopů. „To musím fakt sednout do auta a jet se na ten výkres podívat sám, protože ty nebudeš schopná to najít sama?“ snaží se mě muž psychicky vydírat.
Tak to ne. Takové jednání nemám ráda. Stačí, že mě tu psychicky vydírá hysterická osoba v ohradě.
Prostě tady vidím čísla tři, pod nima další číslo a o kousek dál ještě nějaký úplně jinačí,“ snažím se manželovi polopaticky vysvětlit, proč mu nejsem schopná dodat žádanou informaci.
„Nekoukej se KOUSEK DÁL, koukej se na VSTUPNÍ zeď. Kolik měří TAHLE JEDNA JEDINÁ ZEĎ,“ dostávám teď už nepokrytě NASRANÉ pokyny.
„Aha, promiň,…“ snažím se nenasrat taky a znova se na ten pitomej papír mrkám.
„Tak v tom případě 4175.“

Ha! Muž je očividně překvapený. Ticho.
„Seš si jistá…jo?“ ozývá se po chvíli.
„Jo, jsem,“ odpovídám, zatímco beru chraptícího a sípajícího syna konečně do náručí. „Tak už půjdeš spinkat, zlatíčko, maminka skončila,“ konejším hysterika.
„Verun, seš tam ještě, Verun?? Jsi si FAKT jistá tím číslem?“
Ach Jo! Manžel s tou svou kótou nedá pokoj a nedá.
„Říkám 4175! Chtěl jsi vstupní zeď, ne? Tak ti to diktuju.“
Pak s manželem konečně položíme telefon.
***
O deset minut později už se synem spokojeně ležíme v posteli. Když tu najednou slyším před domem parkovat auto. Pak šramot klíčů.
Manžel si přijel osobně zkontrolovat, že jsem mu to nahlásila dobře. No to snad ne!
„Tys mi nevěřil!“ vletím do kuchyně naštvaná, že celá moje snaha byla úplně k ničemu. Dopáleně se vedle něj rozkročím. „Že jsem to měla dobře, že jo?!“ chci slyšet odpověď.
Manžel je celý od hlíny a prachu, ale to mu stejně nebránilo sednout do auta a z té stavby přijet.

Podívá se na mě a jenom špitne:„Měla“

Můj pocit vítězství se ale nestihne vůbec rozvinout. Protože sotva se chci nadechnout k ironické poznámce, manžel se znova zadívá do těch svých čísel a pak povídá: „To ale bohužel znamená, že bagr, co nám minulý týden hloubil základy, vykopal tu díru o metr vedle…“

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Spolek nadšenců pro rekonstrukce zákopových bitev první svetové války si o víkendu vybral právě náš pozemek! Foto: Sláma v botách

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Tchán se připravuje na klidný důchod. Foto: Sláma v botách

 

*****

Jak už víte, předloni na podzim jsme se s mužem stali majiteli jednoho starého domu s ještě starší stodolou (články ZDE a ZDE). Když se podařilo opravit okapy a střechu, stodola přes zimu ani nespadla. Zato dům jsme dali zbourat dobrovolně. Nesplňoval představy a neměl ani historickou hodnotu, pro niž bychom z nich slevili. A tak jsme se doposud místo stavění věnovali hlavně bourání a z majitelů domu se stali majiteli stavební sutě.
Letos si ale snad konečně vylepšíme skóre.

Foto: Sláma v botách

A teď ti ukážu, dcero, zemědělství v řádu otrokářstkém. Foto: Sláma v botách

V neděli večer mi manžel hlásí, že akce základy je u konce. „A co ta díra?“ ptám se opatrně. „Vyřešeno,“ uklidňuje mě muž naštěstí. „Akorát krumpáč nechci nějaký čas ani vidět,“ ulevuje si.

Ráda bych mu se stavbou nějak pomohla, ale nevím proč mě k tomu s tchánem vůbec nechtěj pustit.

Tak si alespoň slibuju, že se tohle léto zužitečním jinak.

Po loňské (po)porodní pauze si konečně vezmu pořádně na starost zahradu!

Foto: Sláma v botách

Taky se tomu říká posilovna v přírodě. Foto: Sláma v botách

Záhon ve tvaru srdce. Foto: Sláma v botách

Někdo má klíčové dírky, někdo spirály, my máme bylinkové záhony ve tvaru srdce.  Na čí přání asi vznikly?  Foto: Sláma v botách

 

(pokračování zase příště)

Ať mi rostou!©

 

Jak pěstovat MEDVĚDÍ ČESNEK ze sazenice (moje zkušenost)

2 komentáře

Před týdnem jsem dostala tuhle otázku od kamarádky a jen jsem mávla rukou: Na sazenice se vykašli, zbytečně vyhodíš peníze, neuchytí se. Dnes jsem ale na zahradě zjistila, že ty moje loňské vyhozené peníze… nebyly až tak zbytečné. Medvědí česnek mi roste. Jak jsem to dokázala?

BŘEZEN 2016

Pořizuji si na zahradu luxus v podobě dvou sazenic medvědího česneku, kus za 49 Kč. Jednu sázím do sušší, slunnější části zahrady k bylinkám. Druhá sazenice jde pod severní svah k potůčku, do stínu vrzrostlých vrb. Už po dvou týdnech je jasné, které stanoviště je pro medvědí česnek lepší.

To vlhčí a zastíněné u potůčku. Vysušenou, žlutou, přichcíplou sazenici od bylinek tedy fofrem stěhuji taky k potoku a obě důkladně zamulčuji, ať co nejvíc drží vláhu. Přijde parné léto a já nemám možnost jezdit pravidelně zalévat.

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus... Foto: Sláma v botách

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus… Foto: Sláma v botách

KVĚTEN 2016

Sazenicím se na stinném, vlhčím stanovišti daří. Do sousedství k nim přibývají dýně (což není ideální, ale lepší jsem to nevymyslela.) Jenže pak nastupuje manžel a v zápalu velkolepých příprav půdy na setí trávy mi obě sazenice rozseká zahradním traktůrkem. A je po dvakrát 49 korunách. Jedna sazenice to vzdává, druhá po zbytek léta živoří až nakonec taky doživoří.

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Časem torza česnekových sazenic šlahouny dýní úplně překryjí. Foto: Sláma v botách

LÉTO 2016

Chodím oplakávat to, co ze sazenice (už jen jedné) zbylo, zalévám torzo, kdykoliv můžu, prosím ho, ať se vzpamatuje.

Nevzpamatuje. Prázdné místo po medvědích česnecích rychle překrývají šlahouny dýní a brzy tu rostou i kopřivy a sladké lupení. Sbohem, můj česnekový sne.

BŘEZEN 2017

Jdu k potoku pro vodu na zalévání, když tu… KDYŽ… mezi listy sladkého lupenu a prvními kopřivami vidím NÁDHERNĚ ROZROSTLÉ MEDVĚDÍ ČESNEKY. 

Znovu si tedy opakuji úvodní otázku tohoto článku: jak jsem to dokázala?

1. STÍN A VLHKO

Našla jsem dobré stanoviště. Vybírejte místa pod stromy nebo v dolících, kde se drží voda. Půdy kypré a bohaté na živiny (ale přímo nehnojte.) Prý medvědí česnek zvládne i slunné stanoviště, ale jedině s každodenní zálivkou. Nevím, no, mně na slunci okamžitě žloutl.

2. MULČ

Zaházela jsem sazenice spadanými větvičkami a listy z vrb, pod nimiž rostl. Lépe si pak držely vláhu. Mulčování obecně svědčí všem sazenicím. Radí devět z deseti permakulturistů. 🙂

3. VYSEMENIL SE

Nemám jinou odpověď na otázku, jak to, že mrtvé rostliny zase obživly. Medvědí česnek mi před devastací traktorem kvetl a jeho schopnost množit se samovýsevem semínek nelze podceňovat. Tvrdí to alespoň autor blogu věnovaného přímo medvědímu česneku cesnekmedvedi.blog.cz„Nechávám česnek medvědí na záhonech samovolně vysévat a jsem často překvapen, jak daleko od záhonů se pak po letech rostlinky objeví… Snad to mají na svědomí mravenci, protože jak jinak vysvětlit, že se česnek medvědí objeví třeba ve vzdálenosti 6 m od záhonů s mateřskými rostlinami.“

4. ALE JDE TO (LÍP) I BEZ SAZENIC

Když jsem kamarádce radila, ať se na sazenice vykašle, neměla jsem to jen ze své hlavy. I mnohem zkušenější pěstitelé, včetně autora česnekomedvědího blogu (viz výše), doporučují pěstovat medvědí česnek raději z cibulek, které se vysazují od konce léta po celý podzim. Lépe se ujímají než sazenice na jaře. A je to i levnější. 

****

A na co je medvědí česnek vlastně dobrý?

  • zásobuje tělo po zimě céčkem, obsahuje i dost jódu nebo látek, které upravují hladinu cukru v krvi.
  • dle Marie Treben a její knížky Zdraví z boží lékárny je to ideální pomocník pro jarní očistu krve i pro očistu jater. Moderně se tomu dneska říká DETOX.
  • dle Janči a Zentricha jde také o přírodní antibiotikum, silný protihnilobný prostředek a mírné projímadlo. Prý také pomáhá snižovat krevní tlak a prokrvovat tělo.
  • a dle SLÁMY V BOTÁCH je medvědí česnek hlavně moc dobrej! Jídlům dá totiž česnekovej říz a šťavnatou barvu a přiznám se, že o to mi při jeho dlabání jde nakonec ze všeho nejvíc.

****

Měla jsem včera druhé Vánoce, když jsem zjistila, že se mi medvědí česnek nakonec přece jen na zahradě zabydlel. Snad se zase rozsemení. Akorát se mu od loňska významně změnily životní podmínky.

  • Vrby jsme letos radikálně ořezali, takže stanoviště se prosvětlilo. Než stromy znovu obrazí, chvíli to potrvá. O to víc budu muset česnek mulčovat a zalévat.
  • Zato ale bude mít víc prostoru k vysemenění. Žádné dýně k němu letos nepřijdou. Nedaleko porostou pouze topinambury. A ta manželova tráva. 🙂

Ať se vám jeho pěstování daří! A…

Ať mi rostou!©

JARO V OKNĚ! Přípravy na Velikonoce a ptáčci z kolíčků na prádlo

2 komentáře

Vůbec jsem to neplánovala, ale jarní slunce je holt mocný doping. A tak jsem i já, královna špinavých oken, pro letos udělala výjimku a vydrbala v baráku hned celá 2 okna. Z patnácti. Když mi elán vydrží, zbylá vezmu za pět let. 🙂

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nicméně… něco na těch umytých oknech přece jen je. Rozdíl v množství světla v místnosti je nepřehlédnutelný, což je po zimních dnech moc fajn.

A tak mi to nedalo a ještě než okna stihla uschnout, začala jsem blbnout s jarní výzdobou. Nic velkolepého, není čas ani ta správná nálada, bohužel. Ale v týdnu jsme s dcerou byly u nás ve městě v knihovně, kde to vždycky mají tematicky vyzdobené, a přinesly jsme si domů inspiraci na jednoduché ptáčky z kolíčků. Byla to otázka pár pomůcek a minut, výsledek je něžný, až dojemný, dcera nadšená, já taky spokojená. Vyšperkovat by se ptáčkové samozřejmě dali mnohem víc, ale když já prostě letos ten čas, tu náladu…

Cestou od řeky jsme si přitáhly domů ještě napučené větve zlatého deště, vrby a dalších a nakonec jsem do jarní výzdoby oken zakomponovala i chňapky, které mi manžel před časem přivezl z cest. Věřte, nebo ne, ale srdíčka s nápisem „Verunce z lásky“ a „Sláma v Botách“ jsou ručně vyráběným dárkem z Francie. 🙂 

Foto: Sláma v botách

Potřeby: Barevné papíry, kancelářská děrovačka, kolíčky na prádlo, lepidlo, fixka, nůžky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ptáčkové z kolíčků. Neserou na chodníky a neoždibujou sazenice, doporučuji do každé rodiny.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pochlubte se mi taky svou jarní výzdobou, ať mám inspiraci a třeba konečně vydoluju tu správnou náladu.

Fotky mi můžete sdílet třeba na Facebooku

 

Ať mi (nám) rostou!©

Pesto z naklíčené pražené slunečnice se sušenými rajčaty

7 komentáře
Tenhle recept je hnedle hotový, jenom nesmíte počítat ty čtyři dny strávené klíčením slunečnice. 🙂 No jo, ale na dobré věci se vyplatí si počkat! 
Foto: Sláma v botách

Ano, chléb je okousaný. To dlouhé focení se nedalo vydržet. Foto: Sláma v botách

 

Zakládám v našem městě Semínkovnu (více o semínkovnách ZDE) a rozhodla jsem se, že pro slavnostní zahájení připravím občerstvení s tématikou semínek. Klíčení se nabízelo. Protože jsem ale pozvala i pár vážených představitelů našeho města (a taky tchána s Ópou), musím se připravit i na variantu, že ne všichni hosté budou mít náladu „chroupat nějaké zelené zrní“.

Proto jsem si vzpomněla na pražená slunečnicová semínka. V rámci žánru semena a dobroty z nich je považuji za chuťový mainstream. Restovat KLÍČENOU slunečnici jsem sice ještě nikdy nezkoušela, ale něco mi říkalo, že to bude dobré. JE!

Po troše experimentování, ladění chuti a ochutnávání tu máme…

Pesto z pražené naklíčené slunečnice se sušenými rajčaty, bylinkami a žervé

Varianta veganská: žervé vyměňte za tofu a přidejte o kapku víc oleje

Je to neskutečně jarní, plné vitamínů a života. A pokud byste tam toho života snad chtěli mít ještě o vitamín víc, tak slunečnici nepražte. I tuhle variantu jsem zkusila… a mlaskla jsem si.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****************

Připravte si:

  • 150 g slunečnicových semínek vyloupaných
  • 50 – 100 g sušených rajčat, nakládaných v oleji (ideálně naložených i s česnekem, rozmarýnem či jinak dochucených)
  • žervé (kozí, kravské, jak kdo rád)
  • bylinky lichořeřišnice a řeřicha (vřele doporučuji celoročně pěstovat na okně v květináči: viz TOHLE MOJE VIDEO) – mají ředkvičkově pikantní říz, což se ke slunečnicovému pestu extra hodí. Nemáte-li, říz dodá i syrový česnek, jen zelená složka a následná dechová jemnost se z pesta ztratí.
  • pár lžic panenského slunečnicového oleje
  • sůl

Jdeme na to pesto:

1. Semínka nakličte. V nakličovací misce nebo jen obyčejně na talíři. Proplachujte semínka v sítku studenou vodou, aby byla stále mokrá, dvakrát denně je minimum, a pokaždé omyjte i nakličovací nádobu. Obojí důkladně. Poté v ní nechte mokrá semínka stát. Musí být stále vlhká, ale neplavat. Kdo nebude proplachovat, tomu semínka zplesniví, fakt bacha na to! Klíčení trvá zhruba 4 dny.

Foto: Sláma v botách

Klíčila jsem na obyč talíři. Ale neustále proplachujte semínka i talíř. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Po čtyřech dnech už vidíme cca centimetrové klíčky. Šlo by pokračovat i na větší dýlku „ocásků“, ale mně stačilo. Foto: Sláma v botách

2. Pražíme. Naklíčená semínka nasucho restujte se solí v kastrolku. Stále míchejte, čím budou sušší a opraženější, tím víc se chytají ke dnu kastrolu… tak nepřipálit. Jakmile se začne linout typická vůně pražené slunečnice, sundavejte z plotny.

Foto: Sláma v botách

Nemám ráda teflon, raději nerez. Foto: Sláma v botách

3. Mixování a ochucování. Semínka přendejte do mixéru, přidejte sušená rajčata i s troškou olejového nálevu (plave-li v něm i nakládaný česnek, taky s ním šup do pesta), žervé, bylinky a pár lžic kvalitního slunečničáku. A mixujeme.

Foto: Sláma v botách

Chyba, že jsem si loni žádná rajčata nenasušila. Letos to snad napravím, abych nebyla odkázaná na tahle, jinak fantastická rajčata z naší farmářské prodejny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nejprve mixuji bez bylinek a žervé. Jenže chuťově to není ono, takže… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází Kozí žervé z Farmy Létající koza. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Naše políčko: lichořeřišnice, cibulka, řeřicha, polníček, rozmarýn. Pořád to přibývá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A bylinky se stěhují z okna do jídla. Foto: Sláma v botách

 

 

4. Dochucujem, finále. Případně ještě dosolte, dopepřete, doobylinkujte, lžíci toho (olej) a lžíci onoho (žervé)… jak kdo rád ostré, mastné, pikantní. A máme to tu…

  • mažeme na pečivo
  • jíme s těstovinami

Skladujeme ne moc dlouho v lednici, ideálně svrchu zalité olejem pro delší trvanlivost.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na semínkové slavnosti budu pesto podávat se svým domácím jednozrnkovým chlebem (víc o něm ZDE a ZDE). Jak chutnalo širším masám, nafotím a poreferuji.

I vám dobrou chuť. 

A… mně, víte co…

Ať mi rostou!©

Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? 🙂

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. 🙂

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©

 

Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

Jak jsem se stala profesionální matkou a YOUTUBERKOU (Zakládám YT kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT)

2 komentáře

– „Nestačí, že je na internetu popsaný náš osobní život…? Teď tam bude i natočený?“ –

architekt JK, manžel Slámy v botách 

Už je to tak, můj manžel se oženil úplně blbě. On – samotář bažící po životě na opuštěném ostrově –  spojil svůj život s novinářkou s blogerskými ambicemi. Hůř už mohl dopadnout jedině, kdyby si vzal youtuberku. Jenže přesně tou se od nového roku hodlám stát!

*****

„Se Slámou v botách to jde z kopce,“ konstatovala jsem onehdy,  když jsme s mužem zase typicky marnili večer. On na gauči s plackou v klíně gůgloval, já v kuchyni před monitorem klikala na něco na facebooku.

Ale jistě, že si oba dokážeme představit i zábavnější zakončení dne, jenže copak to jde s tím materiálem, co jsme vyfasovali za děti? Sotva jsme to starší naučili chodit spát v osm, je tu druhý expert. A coby typický mladší sourozenec posouvá laťku ještě dál; poslední dobou je Venda ochotný trávit večery jedině u mě v náručí. No jo, slyším teď svou maminku říkat: jak jste si to vychovali… To ale nic nemění na tom, že z volných večerů není poslední dobou nic, a co hůř – už nemám ani volné ruce. Zbyla mi jedna. Na klikání.

Foto: Sláma v botách

Bylo by vám pohodlné takhle spát?! Jemu bohužel je. Foto: Sláma v botách

„Já měla bejt programátor a ne spisovatelka,“ lituji se, zatímco si Vendu přehazuju z levé ruky do pravé, protože tu první už mám úplně odkrvenou a hrozí upadnout. K čemu mi je, že umím psát všema deseti? Momentálně závidím všem, kterým k práci stačí myš.

Podívám se zase nasupeně na sabotéra ve svém náručí. Do očí mu svítí monitor, je celej zkroucenej, ale přesto spokojeně spí. Když se ho ale pokusím přemístit do postýlky jen o pár metrů dál, nebo alespoň do pelíšku, který jsem mu zařídila přímo na svém pracovním stole (jak vidíte, jsem ochotná dělat kompromisy), okamžitě začne hulákat, jako kdybych ho předhodila starší sestře.

Foto: Sláma  v botách

Zlaté letní časy, kdy ještě spal v pelíšku. Foto: Sláma v botách

Když to takhle jde už několikátý (tý)den, mám chuť začít taky řvát, ať i o MÉ křivdě celá ulice ví. O další týden později už se mi ale ani brečet nechce. Zoufalství kulminuje. Začínám být odevzdaná, apatická. Místo barvitých souvětí odpovídám jednou větou.

„Verun, je mi tě líto,“ pozoruje můj profesní úpadek manžel. Tu hranou lítost mu nevěřím. Konečně se dočkal toho, že už nemůžu na internet psát žádné historky o naší rodině.

„To není pravda, náhodou mě fakt mrzí, že ti Venda brání dělat, co tě baví,“ snaží se mi manžel něco kukat.

„To by tě mělo mrzet,“ odsekávám, „protože jestli nezačnu zase rychle používat mozkové buňky, do léta zdementním.“

!!!

Neexistuje moc věcí, které by mého muže děsily víc. Myslím víc než ženy, které se při delším pobytu na mateřské postupně mění v profesionální MATKU. Kakání, očkování, BLW a montessori… no víte, co myslím.  Snažím se mu vysvětlit, že když od rána do rána neřeším nic jiného, je taková proměna nevyhnutelná a vlastně přirozená. To on chápe. A myslím, že mě svým způsobem i obdivuje. Nic to ale nemění na tom, že už se těší, až se vrátím do práce (na což se třeba já netěším vůbec) a historky, kolikrát Venda kadil a co krásného nám Liduška namalovala, začnu zase prokládat i něčím…. no, jiným.

„Kéž by se ti dalo nějak pomoct,“ začne muž zoufale protáčet závity.  Z mé hlavy se kouří taky. Už x-tý večer, x-tou noc. Coby profesionální matka v noci nespím. Jenom Venda si blaženě odfukuje zkroucený na mé zdřevěnělé paži. Ach jo, to zase bude třeskutá zábava před spaním.

****

Dny plynou a já pořád čekám na večer, který mé prokletí zlomí. Prozatím proklikávám fejs. Alespoň že lidi občas sdílej i nějaká chytrá videa a něco se dozvím, utěšuju se. Když se ohlédnu po manželovi, je na tom stejně. Právě se na své placce učí podle videonávodu bruslit.

„Ty, Kubo?“ napadne mě najednou trochu šílená, ale vlastně logická myšlenka. „Já už asi vím, co by se dalo s tím naším Vendou dělat,“ přemýšlím nahlas.

„Copak?“ vzhlédne ke mě manžel od bruslí. „Nějaká maminka radí, jak dítě odnaučit spát v náručí?“ slyším naději v jeho hlase. Kromě mé profesní nenaplněnosti ho trápí i to, že Venda očividně netouží mít další sourozence.

Je mi líto, že po této stránce ho musím zklamat. „To ne, spíš tu píšou, že pro jeho psychický vývoj je dobrý, když se mnou spí. Mě ale konečně napadlo, jak bych se i při tom mohla realizovat. Zrekvalifikuju se.“

Už jenom skutečnost, že jsem dokázala použít hned dvě takhle dlouhá cizí slova, je na aplaus. Počkejte ale, co já vymyslela. Je pravda, že poslední dobou nezvládám psát. Můžu ale točit. Videa o našem životě, která večer jenom naklikám na youtube. Bude to vtipný i osvětový a hlavně, zvládnu to levou horní.

Samým štěstím objímám manžela: „Budeme čeští Kardashianovi, akorát s míň dětma a víc eko.“ Měl by na mě být pyšný. Na profesionální matku slušný mentální výsledek.

Foto: Sláma v botách

Manžel alespoň uvidí, co tak jako celé dny dělám. Foto: Sláma v botách

****

 Takže co myslíte, že přišlo pak? Manželská krize, sprostá slova nebo alespoň tichá domácnost?

Byla jsem připravená bránit svůj nový výmysl spoustou citového vydírání, jenže ono se nedělo nic.

Můj muž, tradiční odpůrce mého blogování, muž tvrdící, že kvůli mě začne chodit kanálama, pouze prohodil: „Dělej si, co chceš, když myslíš, že to bude někoho zajímat…“ a dál v klídku pokračoval ve virtuální výuce bruslení!

A to je ono. Proč by to lidi zajímat nemělo? Určitě nejsme jediní zdevastovaní rodiče, kteří si pořídili děti a teď po večerech trčí u internetu, hledají informace nebo se chtějí aspoň nějak (za)bavit, když momentálně nemají lepší možnost. Lidi jako my jsou moje cílovka. A já nutně potřebuju nový projekt. A kamera se dá držet jenom jednou rukou. Howgh!

***

Na Silvestra se u nás staví moji rodiče, tak jim svůj nejnovější nápad líčím za čerstva. „Fantazíruje,“ omlouvá manžel mé blábolení, aniž tuší, že si právě na internetu objednávám stativ.

Na Nový rok ho natočím v posteli v jeho biopyžámku a večer zkusím záběry sestříhat.

Konečně se začínám na tenhle rok těšit, bude veselo.

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel ve chvíli, kdy do těch hadrů vlezl. "To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!" Takže asi takhle, přátelé... Foto: Sláma v botách

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel, když do těch hadrů vlezl. „To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!“ Takže asi takhle… Foto: Sláma v botách

***

Po pár dnech zápolení se střihačským programem (pro začátek volím ten nejjednodušší – youtube video editor) zvu manžela na premiéru svého prvního filmu: minutového videa naší dcery při bobování. Pouštíme si ho asi pětkrát a smějeme se. Protože známe Lídu. 

„Hezký, akorát furt nevím, proč by tohle mělo zajímat i někoho dalšího. To lidi nemají nic lepšího na práci, než špízovat cizí životy?“ zakončuje manžel skepticky mou první projekci.

No jasně, že má pravdu. Srandičkami z našeho rodinného života taky nikoho zásobovat nebudu, ty si schovám jednou k napsání. I tak mám ale co sdílet. O zahrádce už po pár letech pokusů a omylů něco vím a témat se za tu dobu přidalo mnohem víc. Pamatujete třeba moje mytí vlasů žitnou moukou? (článek ZDE) Syna jsem zase naučila už od porodnice kadit do nočníku. No a třeba včera jsme s dcerou vyráběly ptačí krmítko – bez vrtání a jediného šroubku, aby to zvládla i ona. K tomu mám solidní praxi v pečení chleba (článek ZDE), výrobě ekologického pracího slizu, tvorbě více či méně povedených eko-dekorací a co já vím, co ještě. Máma říká, že jsem exot, a manžel zase, že internetem se živí spousta hloupých lidí, tak proč mám zůstat pozadu.

Youtube je plný dokonalých videí dokonalých lidí – rovnou říkám, že do tohoto sektoru se vůbec nebudu pouštět. Mám svou kamerku v mobilu a po porodu kila navíc. Když to vyjde, zkusím se před natáčením učesat. Ale momentálně jsem vděčná jen za to, když se mi podaří dožít v jedné mikině do večera, aniž mi ji někdo pozvrací, počůrá, polije, vopatlá. A nejhorší je, že někdy si ji vopatlávám už i sama! Jedno dítě po mě celý den furt něco chce a druhé po ně furt něco chce v noci – to jsou výchozí parametry, z nichž musím vycházet.

Moje videa holt teda budou neučesaná, ale taková je (moje) realita. Budou o opravdovém životě, jak ho žijeme. O našich pokusech žít soběstačně, udržitelně, tvořivě… prostě opravdově.

Stačit by k tomu měl můj levný telefon a pár kliknutí myší. Tak vy prosím taky klikněte…. kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Subscribe!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

P.S. Manžela v pyžamu jsem zatím nenatočila, zato syna na nočníku jo. Coby profesionální matka mám prostě tahle témata.

P.P.S.  Omluvte případné překlepy a chyby v tomto článku. Psala jsem ho jednou rukou.

Foto: Sláma v botách

První video vzniklo původně jen pro soukromé didaktické účely, ale třeba zrovna nemáte večer „nic lepšího na práci než špízovat cizí život.“ 🙂 Foto: Sláma v botách

MINUTOVÉ VIDEO: Poslední bobařka ve městě
Foto: Sláma v botách

Pokud se vám toto video zdá amatérské, je to tím, že jsem amatér. Foto: Sláma v botách

A DALŠÍ RYCHLOVKA Z MÉ DÍLNY: DIY krmítko z aromalampičky (točí Sláma v botách & dcera)

A když už jsme u těch odkazů, přidávám ještě FB stránku vlogu Opravdový život:

@vlogopravdovyzivot

Tak ať mi rostou a ať se mi točí!©

Cena chleba: kolik (mě) stojí domácí BIO chleba z jednozrnky

8 komentáře
„Paní, co tam máte, slona?!“ hudruje kurýr, který dnes patrně vyfasoval ten nejtěžší „balíček“ ve městě a vleče se s ním sto metrů přes celou ulici až k našemu domu. Tam čekám na prahu já, mamina s miminem v náručí, a snažím se vzbuzovat soucit.

Kurýr pochopí. Šance, že bych si sama dotáhla tu bednu z jeho dodávky do svýho baráku a on tak mohl hned vyfičet na další adresu, tu prostě není.

„Jste zlatej, milionovej,“ zasypávám alespoň poslíčka díky. Má tak hubené nohy, že se bojím, že ho zásilka překlopí. Flákne s ní hned za dveře a já přemýšlím, jestli mu mám, nebo nemám říkat, co v tom „zatracenym balíku““ je.

Upřímně, já jsem tu bednu čekala ještě mnohem větší.

Cože jsem si to totiž zase objednala? 
Foto: Sláma v botách

Hledá se bezpečné uložiště pro tento poklad, značka: suché a bez myší. Foto: Sláma v botách

Po zkušenosti z loňska jsem letos nehodlala nechat nic náhodě, a tak jsem si koncem roku gůglila, který e-shop nabízí nejvýhodněji obilí, a poslala veleobjednávku. Poklad konečně přišel. Přesně 39 kilogramů zrní, převážně pšenice jednozrnka, ale i nějaké jáhly a žito. Dle mých propočtů by to mělo stačit na pečení chleba třikrát týdně až do příští sklizně.
Foto: Sláma v botách

Jednozrnka se nedá sehnat v podobě mouky, pouze celá zrna, nutností je tedy mlýnek. Některé farmářské prodejny ho mají k dispozici, můžete si namlít tam. Čerstvá mouka je hodnotnější, zdravější a údajně má i lepší pekařské vlastnosti. Mně se z ní  péct daří. Foto: Sláma v botách

Pamatujete si moje loňské předsevzetí? Do roku 2016 jsem vstupovala s tím, že chci zase začít péct kváskový chléb. Kdysi jsem vystupovala v dokumentu na tohle téma (článek Tajemství chleba) a přišlo mi celkem blbé, že než se film dostal na veřejnost, já mezitím chleba přestala péct. Loni jsem do toho teda znova šla. Jenže! Jenže!! Už od jara jsem byla při pečení odkázaná na jednozrnku z Německa, protože českým farmářům prostě došly zásoby. A to se mi teda protočily panenky a prohnula peněženka. Na kolik peněz pak vycházel jeden upečený bochník, jsem si radši ani nepočítala, abych neděsila sebe, natož pak manžela.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie, k vidění ZDE.

 

Tahle chyba už se nesmí opakovat, opakovala jsem si celou dobu a udělala si na tenhle rok včas železné zásoby.

Letos tedy budu pro rodinu péct chleby z české jednozrnky od Pro-Bio. Přeju si, abych s ní byla stejně spokojená jako s tou od německých sousedů (zrní bylo kvalitní, nekazilo se). Prozatím jsem spokojená s cenou. Ta je o dost přijatelnější + odpadla drahá doprava ze zahraničí a platební bankovní poplatky.

Na kolik teda takový jeden český jednozrnkový bochník vyjde?

Propočet bude pouze orientační, ale snad se v něm zásadně neseknu.

Z jednoho kila jednozrnky napeču 3 bochníky. Plus 110 g žita do každého bochníku – kvásek totiž zadělávám žitný. Mák na zdobení chleba jsem vypěstovala svůj, no a náklady na sůl a kmín snad ani počítat nelze – půl haléře? Co nedokážu odhadnout, je energie na rozpálení trouby. Peču na 230 stupňů cca 10 minut, poté stahuji na 200 stupňů asi tak 20 – 30 minut. Je-li tu někdo, kdo by to dokázal spočítat pro elektrickou troubu, dejte mi prosím vědět.

Takže:
jednozrnka: gastro balení 180 Kč / 3 kg   – děleno třema, děleno třema: 20 Kč / bochník
žito: gastro balení 90 Kč / 3 kg – děleno třema, děleno devíti: cca 4 Kč / bochník
elektrická energie: ??
časová investice: zadělání kvásku cca 2 minuty; mletí mouky, hnětení těsta a plnění formy 8 – 10 minut (Klasická žena u toho samozřejmě ještě zvládne telefonovat, krmit mimino příkrmem, druhému dítěti odpovídat na proudy otázek a rozmýšlet, do čeho se pustí, až dá těsto kynout na topení…)
koeficient radosti: deset z deseti 🙂
SUMA SUMÁRUM: DO 30 Kč se s jedním bochník vlezu!
Foto: Sláma v botách

Peču třikrát týdně, rychle mizí… Foto: Sláma v botách

Je to za domácí chleba málo, nebo moc? Bavíme se o domácím chlebu z těch u nás nejšpičkovějších BIO surovin. O chlebu, za který byste v obchodu typu Country Life nebo Sklizeno dali stovku, ani nevíte jak…

Náš týdenní výdaj za pečivo je tedy pro celou rodinu 90 korun a líbí se mi na tom ještě skutečnost, že nemusím věčně běhat do obchodu. Ono nakupování s dětma stejně není med a čelit škemrání o kindrvajíčka teprve nepotěší.

Odhaduji, že loni jsem napekla nějakých 100 – 150 chlebů. S pečením jsem začala až v únoru a kolem porodu jsem měla výrobní výpadek. Letos by to tedy mělo být ještě víc bochníků. Pečení chleba je pro mě rutina a současně veliký relax. Nic už nevážím, neodměřuji, jak říká můj chlap, „mám to v paži“, pečení ve formě na moskevský chlebík se ukazuje být blbuvzdorné a vyžaduje jediné – funkční kvásek. Pak se snad ani nedá nic zkazit. Na což ostatně po 100 – 150 bochnících přijdete taky. 🙂 Jen bacha na to, že vůně, která se při pečení line domovem, je návyková.
Namazat si máslo na ještě teplou patku…mmmmm… nevím, kolik chlebů bych musela ještě upéct, aby se mi tahle chuť přejedla.
Zatím se s mužem a Liduškou o ty teplé patičky pereme. A nejhorší je, že už nám dorůstá další chlebožrout!
Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Lidka, 11 měsíců. Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto: Sláma v botách

A o čtyři roky později její bratr. Foto: Sláma v botách

Do letošního roku vstupuji opět s pár předsevzetími. Za prvé se chci naučit šít a mým prvním projektem budou lněné pytle na obilí, luštěniny a další jídlo. Chci totiž konečně nakupovat „bez obalu“ (bezobalu.org) – mimo jiné protože mě nebaví běhat furt tu dálku ke tříděným popelnicím.
Foto: Sláma v botách

Přírodní len, vyšší gramáž, snad se osvědčí. Foto: Sláma v botách

Druhé předsevzetí je záležitost čistě pracovní. Když se (mi) bude všechno dařit, už brzy na tomhle webu najdete různá videa z mojí kuchyně: třeba o pečení chleba, polopaticky, jednoduše, já a Lída v akci.

Aby bylo jednou pro vždy jasno, že kváskový chleba není věda, ale otázka pár minut a zvládá to i děcko (čtyřleté).  Takže zájemci o kvásek, hlaste se…

Foto: Sláma v botách

Tahle plechová forma na chleba už něco pamatuje. Je stále v nasazení. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… hladových krků přibývá… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zuby nemá, ale s chlebem už si poradí. Co nespolkne, to rozdrobí, říkejme tomu biomodelína. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a biomodel. Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

#Plodný a úrodný! A vyklidněný…

2 komentáře

Jestli o mém roce 2016 něco platilo, tak rozhodně tohle.

Na naší rodinné komunitní zahradě v K. jsme toho letos opravdu sklidili požehnaně. Moje zásluhy jsou na tom ale minimální až mizivé. Já plodila jinak.

***************

Asi za to mohlo hlavně deštivé léto, že se letos na zahradě všemu dařilo.  Brambory, řepa, fazole (ano, já se dočkala toho zázraku), mrkev, cibule… Sklidili jsme dokonce i pár melounů. Neurodily se jen cukety, kterými nás ale zasypávali ostatní zahrádkáři z rodiny, a patisony. Ty nejím, tak mi to bylo jedno. Na konci podzimu jsme ještě přivezli z D. tři metráky jablek na mošt a těmi krásnějšími zaplnili všechny lísky ve sklepě (děkuji, potlesk je na místě). A bylo. Bylo po sezoně.

Foto: Sláma v botách

D.-cké jabloně rodí jenom jednou za dva roky, ale to pak pořádně. Máme mošt z tří metráků jablek z našich starých, nikdy nijak chemicky neošetřovaných jabloní. Troufám si proto na hrdý nápis BIO. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady ukázka z fazolové sklizně. Vypěstovali jsme pět různých druhů fazolí, na názvy se ale neptejte, nějak se nám to na záhoně pomíchalo a možná i zkřížilo. Foto: Sláma v botách

Letošní léto, které jsem prožila u svých rodičů, pro mě bylo cenné hlavně coby příležitost pozorovací. Viděla jsem, kterak vlastně můj táta v K. zahradničí, a docela mě potěšilo, že to k permakultuře nemá daleko. Vyslyšel moje přání pěstovat letos úplně bez chemie a myslím, že byl sám překvapený, že se nám i přesto urodilo. Tedy, on to viděl tak,  že rajčata by bývala možná popraskala plísní až později (deštivé léto…) a že možná ve skleníku mohlo být víc okurek i brokolice.  (Skleník ale obecně není moc permakulturní.) Já ale doteď vidím ty koše sklizených rajčat, která jsme ani nestíhali jíst, a svou komoru, která je i letos plná sklenic se zavařenou rajčatovou šťávou. Vydrží určitě na celý rok.

Zavařovací hrnec vůbec trhal rekordy a my s mužem byli svědky toho, co to znamená, když mým rodičům vypukne okurková sezona. Obden na kuchyňské lince přibývaly nové řady zavařených okurek v láku, a teprve když do sklepa zmizelo těch povinných aspoň 70 lahví („to vám připadá hodně?“), konečně z rodičů opadl stres z hrozícího hladomoru a mohli si léto začít užívat.

A jak jsme v uplynulém roce pokročili na našem novém pozemku ve V.?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Stihli jsme toho hodně, i když jsme – jste – možná čekali, že toho zvládneme ještě víc. Dlouho nám ale trvalo ujasnit si, jaký dům tam vlastně chceme mít. A jakou zahradu kolem něj. Taky jsme došli k závěru, že svůj budoucí domov nechceme budovat ve stresu z toho, že musíme co nejdřív bydlet. Mohli bychom po zbytek života kvaltování litovat.

Zahradu jsme vyklestili a zúrodnili – brambory se na ní urodily jako dělové koule! – hráškový záhon plodil, travička vyrostla, keře ostružin a malin se také uchytily (bodejď ne, takový plevel :-)). Dýně horkotěžko, ale přece jen dozrály. A nějaké základy budoucího stavení nakonec taky stojí. Takže, je to málo, nebo moc?

Myslím, že na rodinu s malými dětmi tak akorát. Život není závod, učíme dceru, ale sami každou chvíli soutěžíme s časem. Teda, soutěžili jsme. Druhé dítě v rodině nás značně zpomalilo. Můj muž se díky tomu dočkal štěstíčka, že manželku a děti nachází večer na stejném místě, kde je ráno zanechal, a nepřestává za ten zázrak děkovat. A já momentálně nemám sílu snít o čemkoliv adrenalinovějším než o dvou hodinách souvislého spánku. Vím, že v nějakém paralelním vesmíru ještě takové blaho existuje! 🙂

Barák v roce 2017 tedy určitě nepostavíme, ale protože je to nejspíš jediný dům, který si kdy budeme stavět, chceme, aby nás budování hlavně bavilo a aby už cesta byla cíl.

Dvacet minut před půlnocí jsme si tak s mužem přiťukli hrnkem s vodou, popřáli si plodný, úrodný a vyklidněný rok 2017 a šli spát.

Ať nový rok přinese dostatek úrody a příjemnou cestu k vašim cílům i vám!

Vaše (usínající silvestrovská) Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou ©

 

 

 

9 LIDÍ POD STŘECHOU! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů

15 komentáře
Už dlouho vám dlužím odpověď na otázku, jak jsme si užili léto, co zahrada, statek, jak si žijeme. Chtěla jsem to zodpovědět už dávno. Jenže nám do toho přišlo stěhování…
Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Slyšeli jste někdy o disfrutalismu? Ten název je šílený, ale vlastně nejde o nic, co by neznaly ještě naše prababičky. Rodiny žijí po kupě, pomáhají si s vařením, polnostmi, dětmi, vlastně kdečím – aby si ulehčily život. Aby přežily. Začínám zjišťovat, že lidstvo udělalo velký krok zpátky, když tenhle systém opustilo jen proto, že přežít se dnes dá i bez jediného hektaru a hlídací prabáby na vejminku.

Na jaře jsem vyhlásila akci stěhování k rodičům a odstartovala tak novou éru naší rodiny: éru disfrutalistickou. Víc lidí prý vykoná víc práce a má pak víc času na zábavu a odpočinek. No… Nejprv ale to stěhování.
Společně vypěstované melouny - sladké plody tohoto léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Společně vypěstované melouny – sladké plody disfrutalistického léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Čtyři letní měsíce, strávené u mých rodičů na vsi, utekly jako voda. A byly naprosto bezvadný, lebedila jsem si po celou dobu.
Jojo, bezvadný, souhlasili rodiče. Když jsme jim zmizeli z domu, mamka zase vrátila na stůl ubrus, naleštila kamna a pustila si Ulici.
Já ale trvám na tom, že nám soužití klapalo, a při poslední společné večeři jsem tak nešetřila optimismem. „Uvidíte, že na to jednou budeme všichni vzpomínat jako na nejlepší léto. A příští rok bychom to klidně mohli zopakovat,“ zasnila jsem se nahlas.
Následovalo ticho… načež to s mým mužem málem šlehlo.
Ne že by se mu u mých rodičů nelíbilo, ubezpečoval mě vehementně, ale „jednou stačilo a doma je doma“.
Foto: Sláma v botách

Kde domov můj??? Foto: Sláma v botách

Doma je doma… to bohužel nemohu podepsat. Kde já mám totiž vlastně domov? Po dětských létech, kdy jsem v tom měla zcela jasno, následovaly roky plné stěhování. Na kolej. Na jinou kolej. Na byt. Zase na další byt. O víkendu zmizet z Prahy za rodiči do rodného města a na vesnici, kam se rozhodli vrátit.
Foto: Sláma v botách

Teoreticky v tom máme jasno. Prakticky se tenhle věnec pořád stěhuje od jedněch dveří ke druhým. Foto: Sláma v botách

 

Nakonec jsem podobný nápad dostala i já. Vrátit se. Praha je Praha, ale pro člověka, který se čím dál víc vzhlíží v přírodě a její jednoduchosti, je trochu moc nepřírodní. Proto jsem po deseti letech v metropoli zavelela k návratu. Kam? Kam jinam než do mého rodného bytu v městečku L., 4. patro, sídliště.

 

Nechci znít nevděčně, byla jsem vážně ráda, že se vůbec mám kam vrátit. Pocit, že jsem „zpátky doma“, se ale nedostavil. A tak, přestože jsem v tom bytě vyrostla a byly to možná nejhezčí roky, slýchal můj muž ode mě už zase, že „to není ono„, že „balkon je mrňavý“ a vůbec „zahrada a les a všechno!“
Buď mám tak silné kouzlo osobnosti, nebo jsem nesnesitelně otravná, ale mé soustavné kňourání loni slavilo úspěch. Je tomu přesně rok, co jsem manžela donutila koupit nám jako ten konečně ideální, vysněný a perfektní domov jakýsi zarostlý pozemek s padající stodolou a strašidelným domem plným harampádí, to vše uprostřed vísky čítající 50 obyvatel a asi 100 chalupářů. Hurá! (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu) Od té doby tam manžel dře víkend co víkend, konec lopoty v nedohlednu.
 
Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

„No jo, ale kde budeme žít do té doby?“ vznáším všetečnou otázku, sotva prvotní nadšení opadá.
A je to tady zase.
„Tvoji rodiče žili v paneláku dvacet sedm let a byli šťastný, tak proč ty nemůžeš vydržet jenom pár let, než zrekonstruujeme tu naši ruinu?“ obořil se na mě manžel už napůl naštvaně, napůl zoufale.
„Jakejch pár let? Doufala jsem, že do roka to máš postavený. Od čeho seš architekt?“ nešetřila jsem ho však ani teď. Než mě stihl zabít, oznámila jsem mu důležitě, že jsem znovu těhotná, ale  že nemusí panikařit, protože už jsem to vymyslela.
Tím „to“ byl myšlen nápad přestěhovat se s pár kufry nejnutnějších věcí k mým rodičům na ves. Coby mistryni v citovém vydírání mi to prošlo u muže i u rodičů, ale s podmínkou, že „jde o přechodné řešení na tohle léto.“ Konec idyly na venkově byl předem stanoven na 30. září a jak už jsem psala, uteklo to…
Foto: archiv Sláma v botách

Jak už jsem psala, rodiče nám na léto půjčili svůj dům. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

„Nechci žít v paneláku,“ navazuji tedy zase tam, kde jsem v květnu skončila. „Nenávidím tě,“ ulevuje si opět manžel, „co mám podle tebe dělat, rozkrájet se?!“
„Děti potřebují přírodu už teď!“ nenechávám se odradit od lezení na nervy.
A to už manželovi bouchly saze. Začal totiž správně tušit, že pokud něco nevymyslí, příští rok ho letní bydlení u tchyně a tchána opět nemine. Aby těmto vyhlídkám předešel, převezl tentokrát on mě. A musím uznat, že překvapil.
Jednou v září přijel můj muž z práce k našim a zcela nepřipravené na podobné vtípky mi s ledovým klidem oznámil: „Tak se odtud začni pakovat, ženo. Všechno už jsem domluvil. Od října budeme bydlet s mým bráchou a tátou.“ Načež si vítězoslavně sbalil batůžek, s nímž se před pár měsíci k mým rodičům přistěhoval on, a celý šťastný ho hodil do auta.
****
Vím, že si teď asi říkáte něco o božích mlejnech a že dobře tý ženský tak. Já se ale rozhodla čelit realitě důstojně.
„Budeš muset přestěhovat celej náš byt,“ upozorňuji pouze na určité slabiny velkolepého plánu.
„Ano, s tím počítám,“ odpovídá Zoro ledabyle.
„A tvůj táta… některý jeho věci budou muset z baráku zmizet, jinak se tam nehneme,“ trvám na další komplikaci. Manžel mě ale zase ubezpečuje: „Už jsem ho o to požádal.“
„A tvůj bratr s naším přistěhováním taky souhlasí, jo? A Maruš? (švagrová)?“ Nemůžu uvěřit, že bych nenašla alespoň nějaké spojence.
Manžel se na mě ale jen nepokrytě drze usměje a opáčí: „Ti se na tebe vyloženě těší.“
Foto: Sláma v botách

Kolikáté je to už stěhování?! A tentokrát s dětmi. Stejně jako v zahradničení ani v organizovaném balení nejsem přeborník. Foto: Sláma v botách

 

A tak nás na konci září čekalo další, tentokrát mnohem náročnější stěhování během půl roku. Po paneláku ve městě a po podkrovním hnízdečku u našich na vesnici se naším novým domovem stala v říjnu třípatrová řadovka zase zpátky ve městě.
Jak už jsem ale naznačila, jeden háček to má. Nebo výhodu? V tom krásném rodinném sídle žije ještě dalších pět lidí…
Pro začátek trocha matematiky. Foto: Sláma v botách

3 patra, 1 střecha, 9 lidí. Foto: Sláma v botách

Pro začátek trocha matematiky. Přízemí obývá manželův bratr s rodinou, v podkroví má kutloch tchán, my se máme přistěhovat do mezipatra. Celkem tedy 9 lidí, z toho 4 děti (0, 2, 4 a 4 a půl roku),1 střecha, 1 garáž, 5 aut a dvorek 10 x 10 metrů. A pes. Začíná se tu rýsovat další disfrutalismus…
Ponechme prozatím stranou otázku, jak se tolik lidí sžije a jestli si náhodou nepolezeme na nervy. Takové blbiny se začnou řešit, až na to bude čas. A prostor! Pro začátek totiž musíme vyřešit složitější rébus: jak do baráku plného lidí, věcí a vzpomínek vměstnáme ještě celý obsah našeho 4 +1 bytu.
Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne - a zabije ho to. Foto: Sláma v botách

Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne – a zabije ho. Foto: Sláma v botách

 

„Já vám dům trochu vyklidím,“ dušuje se tchán sebevědomě – v tom muž nelhal -, akorát nevím, kam chtějí pánové obsah všech tátových komod, šaten a skříní přemístit. Věnovat charitě? Vyhodit? Oni a vyhodit?
„Ale ne, to se odveze do D.“ vysvětlují mi dvouhlasně.
Ach, ano. Existuje jenom jedna možnost, kde končí všechny věci, kterých se manželova rodina prostě neumí vzdávat. Dům manželovy babičky – tchánovy matky – v D. Je tu několik pater a k tomu obří pozemek s dílnami, kurníky, chlívky, dřevníky, prostě samé úložné prostory. Všichni v rodině to vědí. A tak na této soukromé skládce končí nejvšemožnější skvosty, které „je škoda vyhodit“, protože „by se ještě mohly hodit“. Někomu. Někdy.
Akorát ty věci už nikdy nikdo v panujícím bordelu v D. znova nenajde!
„Nemůžete přivézt do D. další krámy, vždyť víte, jak to tam vypadá!“ snažím se zastavit nadšené stěhováky, ale tchán za sebou zavírá dveře plného auta. „Těch pár přepravek už se tam ztratí.“
No, tak ano, v TOMHLE má svatou pravdu.
***

Sedím zavalená taškami a ze všech stran mě pozorují věci. Jsou všude. Skříně jsou plné, špajz, šatna, komora. Středoškolské učebnice, skripta, šaty z tanečních, lístky z kina, fotky z dovolených, oblečení, které už nenosím (ale třeba ještě budu), kosmetika, kterou (už) nepoužívám, léky, které (už) neberu. Nabíječky k mobilům, které dávno neexistují, klubka neznámých kabelů, baterie, které možná jsou, možná nejsou nabité… Prodlužovačky, kancelářské šanony, krámy, krámy, krámy. Moje krámy. Úspěšně střádané po mnoho let, cestující se mnou od domova k domovu. V posledních pár letech k nim navíc geometrickou řadou přibývají další, úplně nové nesmysly pořízené či obdržené pro naše děti.
Všechny tyhle věci jsou tady, není je kam dát a další se valí. Nezvládám to. Na stěhování jsme si vyhradili čtyři dny – dnes je ten čtvrtý den.
„Můžeš mi říct, proč všichni máme tolik věcí?!“ hroutím se, když manžel i celý následující týden přiváží z bytu ikea tašky plné pokladů.
V noci sedám k počítači a datluju jeden inzerát za druhým. O některé kousky má zájem charita, kde ale najít čas vše roztřídit, napytlovat…
Ze všeho nejradši bych všechno naložila tak, jak to je, a prostě to nechala zmizet.
„Ségra, co budete chtít k Vánocům?“ pípne mi do toho chaosu zpráva od bráchy.
„Cože?!?“ To je snad provokace.
„NIC! Nechci hlavně nic!!“ zalomím rukama, protože na mě právě spadla taška s nikdy nepouštěnými DVDčky.

„Víš jaká by byla škoda to vyhodit?“ vytáhle manžel z hromady svou diskografií Karla Kryla a začne se s ní mazlit. Správně vytušil, že jsem ve stavu odnést ji k popelnicím.
„Prosimtě, kdy sis to naposled pustil?“ sprdnu ho. Nechápu, proč se musí chovat jako malý dítě.
„Dneska si to pustim,“ vytrhne mi manžel noty a cédéčka z ruky a pak si večer opravdu brnká na kytaru.
Foto: Sláma v botách

Mozart našel své ztracené noty. Aspoň k něčemu stěhování bylo. Foto: Sláma v botách

Jde mi na nervy. Chci už mít stěhování za sebou, ale jsem tu asi jediná s takovým tahem na branku. Poté, co si manžel přestěhoval postel, počítač a motorku, získal pocit, že má splníno a ostatní se může „dostěhovat časem“.

„Kdy?! Řekni mi kdy jako?! To to budeme stěhovat ještě na Mikuláše?“ naléhám, protože nechci  zbytečně protahovat provizorium. A abych muže citově vydírala, sama v následujících (tý)dnech tahám tašky těžké, že se mi pod nima nohy kroutěj. Já, kojící matka, která v noci nespí.
Z obýváku mě ale jen vítá kytara. „Podivej, já našel svoje noty ke Queenům! To jsem poslouchal na gymplu…“

Radši mizím, nebo celej barák vyhodím do povětří.
Na chodbě se bohužel srazím s tchánem. „Nechceš úplně nový skleničky na whisky?“
Podívám se na něj, jestli to myslí vážně. Myslí to vážně. Rezignovaně mávnu rukou: „Víte co? Odvezte to do D.“

****

Druhý den narážím na tchána zase. Konečně se dává do „čištění“ šatny. Každou chvíli odtud vylézá s novým návrhem, načež se zase zkroušeně zanořuje. Udat se mu u mě podaří pouze teplákovku, která je patrně ještě po něm, když chodil do Sokola.
„Budiž, pro Lídu na tahání do lesa…,“ neochotně si ji od něj beru, ať mu udělám aspoň nějakou radost.
Ale těch PATNÁCT čajových servisů, které také objeví, odtud musí zmizet. Jako by nestačilo, že na chodbě stojí tři skříně narvané prostěradly, ručníky a povlečením, které mi tu zůstanou, protože  „kdyby se to vezlo do D., sežraly by to myši“.
„A seš si jistej, že se nám tolik prostěradel bude někdy hodit?“ ptám se manžela, protože – jen tak mimochodem -, máme i svoje vlastní.
„Co ty víš, třeba jednou budeš chtít pronajímat hostům pokoje a ještě budeš ráda, že tolik ložního prádla máš,“ vysvětlí mi manžel.
A to je taky pravda. Pokud bychom někdy zdědili Hilton, jsme vybavení.
Foto: Sláma v botách

Jeden z trezorů plných ložního prádla neboli zásoby na věčné časy a déle. Foto: Sláma v botách

„Nepočítej s tím, že si nějaký ty vaše krámy vezmeme k sobě my,“ varují mě rodiče, když přijedou na návštěvu a pro nevybalené tašky ani nemohou vyjít po schodech.

Ne, ani mě nenapadlo, že by naši mohli mít o přechovávání našeho bordelu zájem. Jejich pozemek v K. je sice jen o něco menší než skládka v D., proměnit ho na depozitář Národního muzea však naši zarytě odmítají. V domě mých rodičů nenajdete jedinou věc, kterou by nevzali aspoň jednou za rok do ruky. Máma je mistryně světa ve vyhazování a táta králem bazoše. Žádné sentimentální ohledy, skladování svatebních šatů nebo ubrousku z restaurace, kde jste byli na prvním rande… Toho jsem schopná já, ale máma? Ta vyhodí i jídlo ze stolu dřív, než ho stačíte dojíst.

„To ale taky není správný. A ekologický,“ rýpe si manžel, místo aby radši mlčel.

„Ekologický by bylo si vůbec žádné krámy nepořizovat! Ale to zrovna my dva moc neumíme. A vůbec, proč se hrabeš v tom kufru?“ všimnu si, že manžel znovu otevírá loďák s oblečením pro charitu, který jsem po několika dnech konečně nachystala k odvozu.

„No prosímtě, ty snad chceš vyhodit moje starý slipy?“ ohrazuje se muž nespokojeně a začíná z kufru pro potřebné zachraňovat části své garderoby.

„Samozřejmě, že je chci darovat. Copak ty je nosíš?“

„No… ale..“

„Ale co?“

„Mohly by se jednou hodit… Vendovi, až vyroste.“

„Ale to bude za DVACET LET!“

Marnost, to je jediné slovo, které mě napadá. Odteď vyhlašuju přísný zákaz pořizování čehokoliv! Kdo mi ještě něco nového přitáhne do baráku, toho odtud vyrazím. A Vánoce škrtám. „No ne, švagrová, ale něco vám přece dát musíme?“ nachomýtne se k mému běsnění švagr. Podívám se na něj a povídám: „MNĚ… dejte SVATEJ KLID.“

Foto: Sláma v botách

Cedule na dveřích tchánova kutlochu. Mám chuť pověsit si ji přes prsa. Foto: Sláma v botách

 

***

Jestli jsem si myslela, že situace už nemůže být hustší, nevěděla jsem, s jakými zprávami se manžel a tchán vrátí večer z D.

Táta rovnou zalézá do svého kamrlíku pod půdou, zatímco manžel se kolem mě začíná ometat.

„Večeře není, jestli se chceš zeptat. Jak vidíš, tak stále vybaluju…,“ okřiknu ho rovnou, aby si snad nemyslel, že jsem v tom zmatku ještě stihla navařit.

On ale vytáhne těžší kalibr. „Musíme k vašim do baráku uložit naše skříně. V D. došlo místo.“

Ale ne, směju se, tohle na mě nezkoušej. Na humor tohoto typu nemám náladu. „Jak došlo místo? Koukejte tam ty skříně odvézt, až je byt konečně dovyklizenej.“

Manželův obličej je ale úplně kamenný. „Říkám ti, že do D. se už definitivně nic nevejde. Je konec. Táta z toho dneska málem zkolaboval.“

Počkat, počkat, počkat…. těch informací je nějak moc. Pozemek v D. je přece nafukovací. Jako rodinné skladiště slouží už mnoho desítek let. Dá se tam najít nepojízdný traktor, kus žebřiňáku, postroje na koně (nikdo si tam žádného nepamatuje), třicet železných motyk bez násady, padesátilitrové konve na mlíko (ani krávy tam nikdy nebyly), tisíce a tisíce zrezlých hřebíků, matiček, šroubků, vrutů, průřez dětskou i dospělou módou a obuví za posledních sto let, lustry, kafemlínky, židle s různým počtem nohou, nábytek krásnej i úplně prožranej červotočem… prostě cajky všeho druhu, které už nikdo nezvládne roztřídit, i kdyby na tom pracoval odteď až do důchodu.

Tak jak je sakra možný, že místo dojde v D. zrovna ve chvíli, když tam potřebuju něco uložit JÁ?!?

„Ty skříně tam narveš,“ rozkazuju třesoucím se hlasem, protože tuším, že na spadnutí je strašnej průser. „Nemůžeme naše krámy vnutit k našim. Vyděděj mě,“ zhroutím se doprostřed svého majetku. Tohle stěhování je fakt zlej sen. Manžel si ke mně přisedá a chlácholí mě: „Jsi jejich dcera, pomůžou ti.“

Podívám se na něj. Ano, není nic, co by pro mě rodiče neudělali. Klidně nás u sebe v létě nechali bydlet, trpěli naše neustálé větrání a vaření, nezavřená vrata, Lídy hluk, bordel. Už tři roky mi pomáhají s pěstováním a málem jsem jim v baráku porodila. Ale udělat si z domu skladiště, tohle pro mě mistryně ve vyhazování a král bazoše prostě neudělaj. Vím to, ale nevím, jak to vysvětlit muži.

„Ale oni musej, Verun. V D. se dneska děly strašný věci. Táta chtěl rozštípat židle,“ vysvětluje mi muž, k jaké tragédii málem došlo.

No, nechci to zlehčovat, ale zrovna židlí je v D. nejmíň padesát.

„No právě!“ chytí se toho hned manžel. „My jsme tam vezli ty přebytečné židle, které jsi v baráku nechtěla. (Jo jo, patnáct židlí mít v jídelně nepotřebuju.) Jenže když jsme je chtěli složit ve strojovně, už tam na ně prostě nebylo místo. Zato se všude válel samej čajovej servis. Nakonec táta přece jen vymyslel, kam by je ještě mohl vrazit. Tak se s nimi zase vlečeme jinam a víš ty, co vono tam stálo? Dalších patnáct, těch úplně samých židlí! To tátu dorazilo. Začal vykřikovat, že je všechny rozštípe. Jenže se tam zničehonic objevila babička a začala je bránit vlastním tělem.“

„Proč proboha? Copak babička není ráda, že by se v D. konečně začalo s těma věcma něco dělat?!“ nechápu.

„Babička?!“ zachechtá se manžel ironicky. „Ta když mě přistihla, jak táhnu ke kotli bednu se starejma hadrama, skočila po ní se slovy: ,To chceš spálit takový krásný svetry?´ Povídám: ,Ale babi, mám doma deset mnohem lepších svetrů.´ Za to mi málem nafackovala. ,Cože máš?! Válku na vás, holomci!´“

Chytám se za hlavu a přitom umírám smíchy. Jakým omylem, jakým ironickým nedopatřením se mohlo přihodit, že jsem se zrovna já, dcera svých rodičů, přivdala do takovéhle mamonářské famílie!

****

Foto: Sláma v botách

Chodba proměněná ve spižírnu… Foto: Sláma v botách

... a jídelna sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme, jak se dá. Foto: Sláma v botách

… a kuchyň sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme inovativně. Foto: Sláma v botách

 

Tak už začal listopad. Konečně je všechno jakž takž přestěhované. Akorát ty skříně pořád zůstávají v bytě; tvářím se, že tento problém neexistuje. Rodiče se nakonec možná přece jen slitují… Kdoví. Už to neřeším.

Úvodní starosti se stěhováním totiž začínají pomalu vyklízet prostor tomu dalšímu: jak se v baráku sžije tolik lidí a nepolezeme si náhodou na nervy?

„Jsme tu měsíc a ještě jsme neuspořádali žádnou welcome party!“ povídám jednou večer manželovi. Neklamné znamení, že po prožitých hrůzách se zase vracím do života. Manžel se na myšlenku večírku nezatváří (ale to on nikdy), jenže má smůlu, blíží se Halloween.

„Halloweenská party!“ Jeho bráchu naštěstí není těžké pro cokoliv nadchnout. „Supr, půjdu za spartakiádního vraha,“ prohodí švagr a vyráží hledat červené trenky a ostrý nůž.

„Já se převlíkat nemusím. Půjdu za unavenou matku,“ zaraduju se i já, že konečně uplatním svůj ksicht z posledních týdnů.

V neděli akce H. vypukne a nás je teď už doslova plný barák. Všude kolem se hemží děti i dospělí v maskách a já si libuju, jak je to krásný, když to v domě žije, komunitní život a tak.

„No sláva, konečně jsi spokojená,“ oddechne si manžel a jde hosty oslnit svým vybrnkáváním Queenů.

Foto: Archiv Sláma v botách

Mistr a jeho svět. Foto: Archiv Sláma v botách

Později se spolu srazíme v kuchyni, když jdu návštěvníkům vařit kafe. Vlezu do tý skříňky nad dřezem. Jak v ní máme talíře a hrnky. A najednou se začnu strašlivě, přímo hororově smát. Protože tohle je fakt … blbej vtípek. „Víš, Kubo,  že já na všechno to kafe nemám dost šálků? Mně by se teď docela hodil jeden z těch patnácti odvezených čajových servisů.“

Manžel mrkne na mě a pak na návštěvníky, tak různě bloumající po jídelně. „Ono by se ti teď, Verun, možná docela hodilo… i pár těch nešťastných tátových židlí….“

Foto: Sláma v botách

Už vím, jak důležité je, mít židli. Foto: Sláma v botách

****

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Tento článek NEBYL napsán za účelem skrytého nátlaku na moje rodiče, aby našim skříním a dalším věcem otevřeli brány svého domu. Bude-li v této věci dosaženo jakéhokoliv posunu, je souvislost s vydáním tohoto článku čistě náhodná.

Tento článek BYL napsán jako varování před mamonařením, syslením, hromaděním, skladováním, hrabošením, štosováním…. a především před nakupováním, pořizováním a utrácením, které vždy stojí na začátku tohoto mamonaření, syslení, hromadění, skladování… . Pamatujte pouze na jediné. Židle a hrníčky se občas  hodit můžou.

Foto: Sláma v botách

Happy Halloween… ale jinak jsme vlastenci, fakt. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©