Čtěte můj článek v soutěži LOHAS BLOGGER 2015

Napište komentář

Šála na stůl, chroští do vázy… Aneb moje tipy, jak od jara do zimy krášlit domov ZDARMA nebo za hubičku

Kamarádka tvrdí, že domov dělají obrazy. Já zase že kytky. Růže na stůl, věnec na dveře, nějaké ty serepetičky na parapet… Až mateřská a biofarmaření mě donutily začít víc šetřit a přemýšlet. Dneska vidím jako biozahradnice spoustu možností, jak si bydlení čančat, aniž na to padne jediná růže z holandského skleníku. A financministr naší domácnosti je taky hned spokojenější.

Pokračování článku je k přečtení ZDE.

*******************

Tento článek byl napsaný pro soutěž LOHAS BLOGGER 2015, kde najdete celou verzi článku a soutěžní příspěvky dalších bloggerů, kteří se věnují tématům zdravého a udržitelného životního stylu (lifestyle of health and sustainability – LOHAS). Objevila jsem díky tomu hned několik zajímavých blogů, které začnu sledovat (brzy je přidám do záložky Oblíbené stránky).

Soutěž LOHAS BLOGGER podporuje kampaň HATE FREE, která je v době uprchlické krize a po útocích v Paříži hyperaktuální. Na stránce hatefree.cz se dozvíte nejen k tématu muslimů v ČR dost zajímavá fakta, ale i názory, s nimiž můžete nebo nemusíte souhlasit, které však spojuje jedna myšlenka: Nenávist není udržitelná. S tou souhlasím i já.

Víc o kampani se dozvíte i v mém minulém článku Účastním se soutěže LOHAS BLOGGER aneb Nenávist není udržitelná.

Logo Hate Free kampaně, více na hatefree.cz. Foto: Sláma v botách

Logo Hate Free kampaně, více na hatefree.cz. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

 

 

 

Účastním se soutěže LOHAS BLOGGER aneb Nenávist není udržitelná

Napište komentář

Před pár týdny jsem si překvapeně četla e-mail od šéfredaktorky magazínu LOHAS (Lifestyles of Health and Sustainability – Zdravý a udržitelný životní styl). Že prý mě čtenáři nominovali do soutěže LOHAS BLOGGER, tedy do klání bloggerů, kteří píšou o udržitelném a k přírodě ohleduplném životním stylu. No to jsem jasně celá já, akorát mě šokovalo, že si toho i někdo další všiml. 😉

Furt sebe i své psaní podceňuju. Ale vy jste zlatíčka a tak jsem nominaci přijala a do soutěže poslala svůj soutěžní článek.

Zveřejní ho  stránka lohasblogger.cz v kategorii LIFE v úterý 24. listopadu v 11 hodin a je tady malá šance, že bych mohla vyhrát některou ze „zelených“ cen. Každopádně mě čeká zelený mejdan s redakcí LOHAS webu a zasloužených pět minut slávy ve velkoměstě. Nebesa, děkuju!

Celá tahle soutěž má naštěstí kromě uspokojování mégo ega ještě jeden hlubší smysl. Redakce LOHAS magazínu soutěží podporuje kampaň HATE FREE (Žít bez nenávisti),  která je zrovna teď, v době uprchlické krize a po teroristických útocích v Paříži, zatraceně aktuální. Hodně článků na stránce hatefree.cz píšou totiž muslimové žijící v ČR! A jejich pohled na věc mě sakra zajímá, protože já ve své duši teď nemám moc klid a při pohledu na mou krásnou holčičku mě napadají nejrůznější obavy. Na druhou stranu ale nedokážu paušálně nenávidět, každá mince má dvě strany.

Kampaň HATE FREE je zrovna teď fakt hyperaktuální!

Kampaň HATE FREE je zrovna teď fakt hyperaktuální!

A tak sdílím dva články, které mě na blogu kampaně hatefree.cz zaujaly. Bez komentáře. I vy můžete mít svoje obavy.

článek Eman Galeb: Nejen 132 (k přečtení ZDE)

článek muslimky Katky: Držme při sobě ( ZDE)

Webové stránky kampaně hatefree.cz.

Webové stránky kampaně hatefree.cz.

Jo, a když jsme u toho, stojí za to mrknout i do sekce Mýty a fakta, která potvrzuje nebo vyvrací všemožné hejty, hoaxy a další tradované hlášky o všech menšinách v ČR, hlavně Romech, Vietnamcích apod. Přiznám se, že to pro mě bylo dost překvapivý čtení občas. Více ZDE.

Jak je to doopravdy?

„Pracující člověk vydělávající 15 000 dostane důchod vypočtený z této částky. Rom, který celý život nepracoval, dostane důchod vypočtený z průměrného platu 24 000.“ Jak je to doopravdy? Dočtete se TADY.

 

Všem LOHAS bloggerům přeju, ať jim nedochází inspirace, a vy se nezapomeňte v úterý 24. listopadu po 11. hodině začíst do mého soutěžního článku na lohasblogger.cz, sekce LIFE. Doufám, že se bude líbit. 

Můj soutěžní článek s DIY tipy na celý rok, už brzy na lohasblogger.cz.  Foto: Sláma v botách

Můj soutěžní článek s DIY tipy na celý rok, už brzy na lohasblogger.cz. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

RAW šípková marmeládička, kterou lidi z města moc neznají. Vy jo?

Napište komentář

Infantilní název téhle šípkové dobroty nemám od své dcery, ale od horala z Valašska, který mě kdysi u šípkového keře pěkně proškolil. No co, byla jsem holka z města a o šípkové „marmeládičce“ nevěděla nic. 🙂 A vy tenhle raw poklad znáte? Jestli ne, ha, tak to tentokrát proškolím já vás.

Miluju a miluju a miluju... šípky! Foto: Sláma v botách

Miluju a miluju a miluju…šípkovou chuť! Foto: Sláma v botách

Aktuální roční době jsem vždycky vyčítala hlavně to, že už si není v přírodě co zobat přímo do pusy. Jahody, borůvky, ostružiny, maliny, se vším dávno konec. Ještě nějaká ta planá jablka a hrušky, ale s mrazy všechna radost končí a pak co, dlouhá zima.

„A co šípky, ty hlúpá?“ ozval se jednou při takovéhle mé stížnosti ten chlápek z hor. Byl začátek prosince a v Beskydech už ležel sníh. My lezli po kopcích a já remcala, že mi chybí borůvky a že je už prostě všechno pěkný pryč. „A ty keře tu asi rostú proč?“ zasmál se od srdce Michal a z keře obaleného rudými bobulemi mi jich pár natrhal. „Hm, uvaříme si doma čaj,“ znuděně jsem si nechala šípky nasypat do dlaně a zamáčkla další slzu za borůvkami. Jenže můj horský vůdce nemyslel na čaj. Nebo nedejbože na nějaké patlání se se šípkovou marmeládou. Tenhle člověk si na rozdíl ode mě nekomplikuje život kravinami. Místo toho mi prostě sladký vnitřek měkkého šípku vymačkal rovnou do pusy. No nazdar!

Kolik že mi to tenkrát bylo? Dvacet osm? Inu, hodně jsem se toho musela naučit až jako velká holka.

Šípky se samozřejmě dají sbírat, omývat a sušit na čaj. Nebo ty pichlavé keře můžete klidně celé očesat (což jde samozřejmě úplně samo a vůbec si při tom nerozpícháte ruce ani oblečení) a připravit kance na šípkové,  navařit sirup, marmeládu, pečený čaj a bože co já vím, co všechno se ještě dá vymyslet. Od onoho zasvěcení v Beskydech ale na šípky myslím hlavně v souvislosti s „marmeládičkou“ a vyhlížím první mrazíky, díky nimž tvrdé šípky změknou a uvnitř se vytvoří ten slaďounký rosol. Pak stačí šípek správně utrhnout z keře a opatrně marmeládičku vymačkat ven. A olíznout. Ooooo-rgasmus.

Co znamená správně utrhnout. Jde jenom o to, že šípek nesmí prasknout vejpůl, protože jak známo, uvnitř obsahuje semena a chloupky, které v puse dráždí a všechno byste akorát vyplivli. Sladká mana se nachází v té části šípku nad semínky. Takže měkký šípek trhejte opatrně, aby nepuknul a aby po utržení od stopky zůstala nahoře malá dírka. Tou pak sladký obsah jemně mačkejte ven.

Šípkový rosol už leze! Foto: Sláma v botách

Čím užší dírka, tím lepší, až zkusíte, porozumíte. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už leze a já se třesu… Foto: Sláma v botách

A zase, nesmíte být nenažraní a snažit se z každého šípku vymačkat co nejvíc, protože pak vám bobule při mačkání leda mezi prsty pukne nebo s rosolem začnou lézt i ty chloupky, což věřte mi, opravdu nechcete.

Správně vyčůraný šípek vpadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až... Foto: Sláma v botách

Správně „vyčůraný“ (vymačkaný) šípek vypadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až… Foto: Sláma v botách

...až tu marmeládičku olízne.... Foto: Sláma v botách

… tu marmeládičku olízne a zaznamená závislost vyvolávající kombinaci sladkokyselé šípkové chuti…. Foto: Sláma v botách

... která je strášně, strášně návyková a patrně se pak přistihnete s přiblble spokojeným výrazem. Foto: Sláma v botách

… po níž se pak figurantka takto předvádí, aby doložila tu zaplavující vlnu radosti z vlastního života. Foto: Sláma v botách

 

Proto tedy ten infantilní název – kdybych napsala „raw marmeláda přímo z keře“, mohli byste mít velké oči. Rosůlku je v každém šípku jen ždibec, ale příroda asi ví nejlíp, proč toho nemáme jíst metrák. S dobrým pomálu. Šípky jsou nejen bohatý zdroj céčka, ale obsahují i kupu dalších užitečných látek, které fungují ve vzájemné synergii a při konzumaci takhle zasyrova se o žádnou z nich nepřipravíte. Takže až zase budete míjet ty červeně obalené keře, zastavte se na minutu a na pár čerstvých šípcích si smlsněte. Pak večer klidně vynechte celaskon nebo podobné srandičky, svou dávku máte splněnou. Prosté, výborné a nakonec možná i nejzdravější využití toho, co ze šípků a téhle roční doby může kápnout. A já se to zasejc musela naučit od Valacha, bóže. 🙂

Ať mi rostou! ©

 

PS. Tenhle článek vás samozřejmě nemá odrazovat od sušení šípků nebo jiných metod zpracování. Konec konců já taky každý rok zavařuju – a pak jsem ráda, uf, že to mám za sebou. Z bezpečné vzdálenosti tří týdnů dokonce tvrdím, že letos výroba šípkového sirupu ani nebyla tak děsnou patlačkou. 🙂

 

Trhání, mytí, namáčení, mixování, svařování, přecezování... Foto: Sláma v botách

Dle receptu Kuchařky ze Svatojánu (ZDE): trhání, mytí… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… namáčení, mixování… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… svařování, přecezování… Foto: Sláma v botách

... a finální dozdobování. Šípkový sirup hotov, den v háji, dárky pro celou rodinu a ještě drobný přivýdělek. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

… a finální dozdobení. Šípkový sirup hotov, den v háji, ale mám dárky pro celou rodinu a pár sklenic prodaných. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

 

Nicméně ani pohled na kredenc s vyrovnanými sklenicemi hotového šípkového díla mi nevyloudil tak přiblblé úsměvy, jako když teď s malou chodíme na procházky a ona u každého keře nadskakuje. „Mami,  šípky, vyčůvám si majmejádu, maminka taky, móc dobý, eště!“ a při pohledu, jak z bobule leze rosol, nedočkavě tleská. No jako malá. 🙂

Tak si říkám, že to nejdůležitější ohledně podzimu a životní radosti jsem jí za sebe tímto předala.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

SLÁMA & DEPRESE. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty

8 komentáře

Kdybychom žili před sto lety, bylo by to letošní krásné léto posledním, kterého jsem se já a moji potomci dožili. Protože zhruba někdy touhle dobou by nám došlo všechno jídlo. Potom – hladomor!

*****

Za více než rok, co zahradničím, se ze mě stalo všechno jen ne výkonný zemědělec. Tři dny leje. V létě bych velebila oblohu a tančila děkovné tanečky, ale teď prostě konstatuju: prší. Na zahradě už není co zachraňovat. Potřebuju sice dosklízet mrkev, zalít zimní pórek, zahradu celou uklidit a třeba už vysázet česnek. Ale když to počkalo doteď…

Až do léta jsem si myslela, že nás lidí, co žijeme v souladu s Vesmírem, Zemí, Sluníčkem…, nemůže něco jako počasí stresovat. S přírodou nebojujeme, nejdeme PROTI ní, ale jí NAPROTI, ruku v ruce vstříc bioúrodě.

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech došla voda. A další už nenapadla. Foto: Sláma v botách

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech na dešťovku došla voda. A další v příštích třech měsících nenapadla. Foto: Sláma v botách

A tak jsem letos vysadila dvakrát víc kapusty a cibule než loni, dýně jsem strčila na všechny tři komposty, brokolicí posázela půlku statku a kde se dalo, tam strčila květák. Všechno smíšené kultury pečlivě promýšlené mnoho večerů.

Kdybych se místo toho šla radši vyspat.

Tahle sezona byla tvrdá. Tvrdá jako země na mých záhonech, do kterých celé měsíce –  do háje zelenýho! – ani jednou nezapršelo!

Zažít největší sucho za posledních 500 let je čest a velká událost. Ale víc bych si tu slávu užila, kdybych se nesnažila farmařit. Nebo kdybych měla studnu.

Skoro všechno, co jsem letos zasadila, skončilo v kompostu. Hlávky zelí byly suché jako papír a ani molice je nechtěly. Ke květáku jsme si taky nepřičuchli. Brokolice? Dvě. Mrňavý… Stát se mi tohle, když jsem loni s farmařením začínala, už blog nepíšu. Šla bych se utopit. Vlastně co plácám, to by v řece musela téct nějaká voda!

Foto: Sláma v botách

Afrikány se ze sucha vzpamatovaly. Kapusty, květák ani brokolice ne. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

A přitom to v červnu začínalo tak slibně. Foto: Sláma v botách

Přitom vše v červnu začínalo slibně. Foto: Sláma v botách

Měla jsem toho rozjetýho tolik. A moc krásně to všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Krása! A jak krásně to později všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Můj táta mě denně utěšoval zprávami z Novy, abych ve svém neštěstí nebyla sama. Zemědělci prý letos přišli o šest set milionů. Na jižní Moravě se nesklízela cibule, protože narostla moc malá. A ani česká jablka se prý nedostanou do krámů. Já to poslouchám, všechno úžasný,… ale líp mi není.  Já prostě jen chtěla cibuli jako medicinbal a zase dělat mošt. Místo toho do guláše loupu golfové míčky a oči mi slzí z vícero důvodů.

Vprostřed nejtěžších srpnových pařáků organizovala babička v D. nedělní obědy, na nichž předváděla své rané brambory. „Byla ses už podívat, jestli ti taky něco vyrostlo?“ ptala se mě pokaždé, když mi na talíř sázela další brambor o velikosti volejbalového míče. Došlo mi, že pokud si mám uchovat alespoň základní důstojnost, musím svoje brambory sklidit beze svědků. Vlítnu na to, když babička po obědě uspává dědu, a svůj pytlíček pak ukryju do sklepa. Do kuchyně přinesu ukázat jen několik vybraných modelů. Babička si na to vezme brýle. A zase je rychle odloží. „Vidělas, jaký brambory jsem měla já?!“ No jó, jenomže babička studnu měla.

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

„Příští rok vymyslíme zavlažování,“ odchytí si manžela tchán. „Koupěj se ty velké plastové nádrže a budeme do nich chytat vodu ze střech. A když se pořídí čerpadlo, natáhneme od babičky hadice a Veronika si může zalévat z její studny,“ objasňuje nám, jak by situaci vyřešil on, stavební inženýr s praxí v elektrárně. Já principiálně nejsem proti, potřebovala bych akorát vědět, jak to tchán vidí s tím, kdo přesně ty čerpadla a nádrže zafinancuje… .

A pak se divte, že poslední měsíc jezdím na pozemek jenom, když si chceme opéct buřty. Naposledy jsme v D. grilovali s partou kamarádů, jejichž psi mi pomočili poslední zelené fazolky a udělali tak za letošní sezonou mokrou tečku. MOKROU!

Láďo (chrt), ty to vezmi z leva a Kessi ať se zkusí na ty fazole strefit po celý dýlce záhonu. To bude švanda. Foto: Sláma v botách

Láďo, ty to vezmi zleva a Kessi ať se zkusí strefit po celé dýlce záhonu. Foto: Sláma v botách

***

„Mám depresi,“ povídám manželovi. To vždycky rád slyší. Lezu do lednice a zase narazím ma misku s pochcanými fazolemi, které patrně nikdy nikdo nesní. Vyndám je na linku, protože se chci ještě víc trýznit. Manžel ale nemá na moje pozitivní řeči náladu, konečně má víkend. Jeho namotivované úsměvy chcípce oplácím.

„Ale prosímtě, no tak ti všechno pošlo. Já tě stejně obdivuju. Byl bych na tebe pyšný, i kdybys nevypěstovala jedinou mrkev.“

„Tak zrovna mrkev mi narostla!“ ozve se někde z mého nitra staré ego, pak se ale zase propadnu do melancholie. „Jenomže to je tak všechno, co jsem letos vypěstovala.“

„Ale byly jste s Lídou celé dny venku, máte takový pěkný koníček,“ chce mě muž pohladit po vlasech, ale ucuknu, mám je jak pochcanou slámu. Pochcanou, úu-éee. Nechci manželovi zkazit víkend, ale… to se nedá popsat, to je prostě tam vevnitř… depka… vnitřní krize.

„Pojď, uvaříme si nějaký dobrý jídlo a uvidíš, že ti to zvedne náladu. Co ty na to?“ zkouší to se mnou dobrácky i dotřetice. A já mu to odkývu, klidně cokoliv, hlavně mě utrať.  O něco později spolu opravdu začínáme vařit. Skočím do špajzu pro pytlík našich golfových míčků. Muž nechápe, chtěl cibuli.. „Ale tohle JE cibule. Naše. Bio.“

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

„Tak víš co, já v pondělí odejdu z práce dřív a vyrazíme si večer na Oblík na hrušky. Tam jsi byla minule tak šťastná. Jestli ti nepomůže tohle, tak už nic,“ přichází manžel s novou vizí, jak mě zbavit podzimní deprese. Ach jo, proč mě prostě nenechá zalknout se vlastní ubohostí?

Letošní tragickou úrodu si potřebuju důstojně odtrpět, proč to nikdo nechápe? Netvrdím, že jsem do mrazáku neposlala žádný hrášek, ale když si vzpomenu na ty metráky hnoje, které jsem na pozemek vlastnoručně navozila… A co z toho? Cibule a brambory jako od Uko Ješity.

Letošní josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

Letošní nováček na pozemku – josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

 

*****

„Mám to volno, jedu, v šest hodin sraz před panelákem,“ volá mi manžel z přeplněné R7. „Vezmi košíky, očešeme tu starou hrušeň pod Oblíkem, jak mi minule tak chutnala,“ vydává rozkazy a zní už zase tak pozitivně. Remcám si něco celou cestu k autu.

Jak se ale pomalu blížíme k mému oblíbemému kopci za městem, začínám se i já na náš večerní výlet těšit. S dcerou jsme si přece naši poslední výpravu na Oblík hodně užily, vzpomínáte? (článek Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo)

U ovčí farmy pod kopcem vysedáme z auta, akorát když se slunce začíná poklonkovat. „To zase bude západ, no podívej se na to, Verun! Škoda, že nemám s sebou foťák!“ nadskakuje manžel v euforii. Ohlédnu se za sebe a nerada uznávám, ale to krvavé slunce má něco do sebe.

„To jsou ty podzimy, viď,“ pohladí mě muž po stehně a já, furt nerada, ale zase souhlasím. Odteď už bude celé dny tma, ale jinak mám i já podzim ráda. Tajuplně voní.

„Jsem ráda, že jsme sem jeli, měl jsi dobrý nápad,“ položím svému muži hlavu na rameno a poprvé zahlédnu něco jako záblesk slunce ve své duši. Pak si u cesty všimnu pár hluchavek a to pozvolné šíření paprsků pokračuje. „Uděláme si před spaním meditační čajík!“ dostávám se zpátky do ztracené formy. (článek Čaj pro maminku) Opodál si narvu nějaké neuvěřitelně zajímavé suché chroští do vázy.

Foto: Sláma v botách

Novinka u mé postele, vzpomínka na takový jeden výlet…  Foto: Sláma v botách

 

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Co se dá dělat, na světě je hezky. A já na to kvůli suchému létu a mizerné úrodě málem zapomněla. Před sto lety bychom možná pošli hladem, ale díkybohu žijeme v éře farmářských trhů. A někteří farmáři asi stejně jako naše babička zavlažování mají. Takže…? Nějak to do jara překlepeme a pak zase zaseju. „A pak koupíme ty největší plastový nádrže, co?“ mrknu spiklenecky na muže, aby viděl, že jeho stará žena je zpět.

Jenomže… jenomže… nějaký problém?

Když se zahledím na manžela, vidím, že jemu oblblý úsměv posledních dní ztuhnul.

„Ty hrušky už někdo očesal!“ lape vyděšeně po dechu. „No vidíš to, jsou fuč, všechno je otrhaný. Tady už někdo byl. Někdo nás předběhl!“

Chvilku mi trvá, než to pochopím, než mi dojde pravý rozměr této tragédie. Pod Oblíkem roste spousta hrušní, cestou od auta jsme minuli nejmíň tři.

„No jo, jenže tyhle jsou ty nejlepší. Já jsem chtěl tyhle! Ty žlutý.“

Zmateně se rozhlédnu. „Ale ty zelený z tamtý hrušně byly přece taky dobrý.“

„Já nechci žádný zelený hrušky, proč tady asi zbyly, že jo?“ prská můj chlap a obchází „svou“ hrušeň ze všech stran. „Jako ti to vzali komplet, tady nezůstala jediná hruška. Akorát tam úplně nahoře, ale jak se tam dostat….“

„Prosimtě tak si natrháme ty zelený…“

Muž se na mě podívá, jako kdybych přiletěla z Marsu. „To máme z toho, že jsi o těch hruškách psala na blog. Si to tam někdo přečetl a jel sem najisto A my máme prd,“ štěkne po mně jedovatě.

Musím se smát. „Ale jdi, vždyť ten blog pořádně nikdo nečte.“

„Tak v tom případě nechápu, proč ho píšeš!“ zpraží mě manžel ještě ostřeji a už si sundavá sako. Rozhodl se, že ve svých navoskovaných lakýrkách, kalhotách od obleku a košili, kterou měl, když jsme se brali, vyleze na svou jedinou skutečně milovanou hrušeň na světě. Posledních pár žlutých hrušek zůstalo viset až úplně nahoře v koruně. Tak deset exemplářů. A můj muž je prostě chce.

Lakýrkama obejme kmen. Rozhodl se, že se za každou cenu nahoru vydrápe. Nadává. „Kubooo,“ přemlouvám ho.

Řach! Strašná rána. Dcera se ohlédne mým směrem a naše vyplašené oči se setkají. Dlaněmi jí zakryju brýličky. Nechci se TAM podívat, nechci vidět, co se stalo. Možná jsme právě přišly o živitele. A TO je tragédie.

„Do prdele! Jau! To je bolest, ku*va!“

Živitel přežil.

„Já jsem si snad roztrhnul rameno. Podivej, to je bolest, ježiš, já mám určitě vyraženej dech!“ úpí tělo válející se v trávě pod hrušní. Začínám cítit, jak se mi zvedá žaludek. Jestli je to na šití, tak se pozvracím, pohled na krev nezvládnu.

„Neukazuj mi to, já to nechci vidět. A vůbec, proč jsi tam lezl, ty pitomče? Seš normální? V těchhle hadrech, v botách z práce,“ nemůžu se na manžela ani podívat. Svíjí se a strašně, strašně trpí.

Když se po pár minutách konečně sebere, počítáme ztráty. „Hele jak jsem tady sedřenej,“ svléká rozervanou svatební košili.

„Tak to ti gratuluju. Doufám, že sis aspoň jednu hrušku utrhnul,“ odplivnu si. Když se ukáže, že horolezec přežil, nějaké odřeninky mi začínají být ukradené. Jeho představení na stromě nás vyšlo na mnohem víc než pár kapek krve. Kalhoty jsou na zadku vejpůl a ta památeční košile! „Já tě zabiju!“ zhroutím se k němu pod strom. „Pro pár hrušek!“

„Žlutejch…“

Opřeme se jeden druhému o záda.

Slunce už definitivně zapadlo a do pár minut nás pozře tma. Rozhlédnu se po mizející krajině. Za chvíli si neuvidíme na nos. Přesto je pořád docela teplý večer, možná jeden z posledních v tomhle roce. Možná jeden z posledních, co jsem se takhle dostala ven. Tráva voní vlhkým tlením, na všechno padá rosa. Absolutní ticho.

Vlastně ne tak úplné. Dcera něco žvýká a hrozně spokojeně mlaská.

„Hele, nějaký spadly!“ skočí manžel šipku metr dopředu. Přímo před námi se v trávě válejí dvě hrušky. TY ŽLUTÝ!

„Ty jsi jak malej kluk,“ rezignuju a do jedný tý zatracený věci se zakousnu.

Když on měl pravdu, ten chlap můj ztřeštěnej. Tyhle žlutý jsou fakt nejlepší.

THE END!

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****

Běží titulky, diváci se zvedají… když tu náhle… vprostřed na plátně se ještě rozsvítí malé světélko. To si naši hrdinové mobilem svítí na jednu ze zelených hrušní a češou sice ne tak dobré, ale věřte, pořád těžce nadprůměrné hrušky. Pak ruku v ruce vyráží k autu. Světýlko zhasíná. A titulky zase pokračují….

Krásný konec letošní zahrádkářské sezony vám přeju, buďte zdraví, veselí, česejte hrušky a kdo máte psy, prosím, hlídejte, kam močí! 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo

5 komentáře

Před lety jsem propadla horským kolům a na čas tak úplně zapomněla, jak užitečné je krajinou jen bezhlavě NEprofrčet, ale opravdu okolí vnímat a vidět. A zastavit se. Obzvlášť teď na podzim. Česká příroda je geniálnější než Kaufland. Nepotřebuje letáky ani akce, přesto zdarma nabízí plné koše hrušek, jablek, švestek a dalšího ovoce každému… kdo vnímal, viděl a zastavil se.

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město.  Foto: Sláma v botách

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město. Foto: Sláma v botách

Nejradši mám výlety, jako byl ten páteční. Pominu fakt, že jsem byla po flámu (vdávám kamarádku), a tak mě ráno dcera tahala z postele ještě dýl než obvykle.

„Mámo, koukej vylízt!“ bere mi peřinu tříletý sadista a zcela ignoruje moje „ouuu“, „ééé“ a úúááá“. Převalím se zdecimovaně na druhý bok a přitom si tak nějak všimnu, že za okny poprchává. To je šance, jak slibovaný výlet na ovčí farmu legálně zrušit. Ještě hoďku se budu moct válet se svým bolehlavem, holce pustit Krtka a pak si plynule uvaříme až oběd. Sice den naprd, ale představa že teď hledám nějaké kalhoty, pláštěnku, chystám čaj….

Ale vylezla jsem. Ne proto, že by se dětem nemělo lhát. Nebo proto, že mi malá odmítla vrátit peřinu. Pohlo mnou až to, jak mi jedna důležitá figura v pyžámku přinesla až do mé chladnoucí postele imaginární česnečku v plastovém rendlíku, kterou mi právě jako že uvařila, a se slovy: „tumáš, maminko,“ mi soucitně vrazila do pusy růžovou lžičku.

Pohladila jsem tu dobrou duši po rozčepejřených vlasech a věnovala jí zdrcený úsměv. Pak jsem se odšourala shánět kalhoty, svačinu a čaj…

Nevím, jestli si to ještě z dětství pamatujete, ale když jsou člověku tři roky, takový obyčejný výlet v dešti je NAPROSTO NEJLEPŠÍ AKCE. Proč jako? Tak například protože můžete nad hlavou mávat listem lopuchu a dělat, že je to deštník. Nebo házet šutry do louží a pozorovat, kam až voda docákne. Anebo klackem od bahna malovat na silnici písmenka. V tohle věku ani moc neřešíte, že vám čvachtá v ponožkách nebo kdo pak vypere ty kalhoty. Déšť je bonus, který všechny akce posouvá na uplně jiný level. Já mám naštěstí festovní pohorky, poměrně schopnou pračku a  hlavně jsem asi nikdy nepřestala být malou holkou – a tak za chvíli skáčeme v loužích já i Lída. Den začal všelijak, ale na zabahněné cestě k ovčí farmě je už má indispozice dávno zapomenutá. Na nedalekém posezení pod kopcem snídáme kefír, který jsem vyrobila, a přikusujeme hrušky, které se tady všude kolem válejí v trávě. Je pátek, deset hodin ráno. Chápete to štěstí?

Možná už se mi nikdy nevrátí schopnost spát nepřerušovaně celou noc ani moje původní prsa, ale všechno hážu za hlavu pro dny jako tenhle. Mateřství mi dalo něco, co bych si nikdy nepomyslela, že budu tak vysoko hodnotit. Svobodu, volný čas, ticho. Každý tuhle hozenou rukavici zvednout nemusí.  I já se mohla zase rychle vrátit do práce. V Praze mám dveře otevřené a vím, že jsou lidi, kterým mé poflakování už připadá trochu podezřelé. Dala bych si konečně vyměnit prasklé sklo na svém starém iPadu, nebo vlastně co to plácám, koupila bych si úplně novej! A iPhone. I v tý naší díře už ho má pomalu každá prodavačka z Lidlu. A v létě bysme letěli na Maledivy, na ty nekonečný bílý pláže s palmama. Aspoň jednou za život bych se tam chtěla podívat.

Ale pozdní snídaně v pláštěnce pod hrušněmi a pod ořešákem, ze kterého pomalu padají první dozrálé vlašáky, by se patrně v pátek ráno nekonala. Kus od našeho stanoviště mají výběh ovce patřící ke statku. Bečej a cinkaj jim na krku zvonce. Jsme pět kiláků za městem.  Malá by teď byla ve školce a já seděla na redakční poradě. … Nevím, už je pro mě těžké si to představit.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdymá bezvadná biosousedka Kate Du (o ní ZDE). Foto: Kate Du.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdy má dokonalá biosousedka Katka. (o ní ZDE). Foto: Katka Roflikova foto.

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Kate Du

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Katka Roflikova foto

 

Manžel mi čtvrt roku slibuje telefon se zabudovanou navigací do auta, s diktafonem a dalšími supr funkcemi, které by mi strašně usnadnily život. Chodit do práce, nemusím na nic čekat, už ten telefon dávno mám a netaháme se s mužem furt o jeho. Protože zase takoví biosluníčkáři nejsme. Ale zase se rozhlídnu dolů z kopce a na protější vrch Raná, který mám jako na dlani. A na naše město, kde lidi právě žijou svoje životy v kancelářích, obchodech a dalších pracích, a vzpomenu si na manžela, který je teď v Praze a kterého dcera ráno nemusela tahat z postele a vařit mu vyprošťováky, protože z postele už dávno vyskočil a čaj i čistou košili si nachystal sám. Zatímco my tady teď lelkujeme, všichni slušný lidi pracujou a o něco se snažej. Třeba vydělat peníze na angličtinu pro svoje dítě a manželce na novej telefon…

Těžko říct, jestli tři roky prázdnin nejsou už dost. Občas až do rána píšu články a pak jsem druhý den jako zoombie. Ale když mi přijde honorář, o probdělých nocích už nevím. Poprvé v životě přemýšlíme o vlastním bydlení. Škoda každée koruny, kterou nevydělám. Zatím se ale v našem přeplněném bytě topíme v krámech a já přísahám, že už mi přes práh nesmí žádné další hračky, i kdyby měly dceru superrozvíjet.

Nechtěla bych mít pocit, že jsem svůj život nebo talent proflákala, ale že jsem byla někomu a něčemu užitečná. Ale taky chci vědět, že má energie fakt za to stála, za noci bez spánku, za stres, za hodiny strávené v autě… A pro tentokrát vím jistě, že žádný článek, který jsem bývala mohla napsat místo česání hrušek pod Oblíkem, by mi takovou radost jako ty hrušky neudělal. A že ty peníze kdyžtak vydělám jindy. Až nebude tak bezvadně pršet.

No ale, protože opravdu nejsem biosluníčkář, zase se vracíme na začátek tohoto článku – k penězům. Mám sice sklony k idealismu, ale nejsem taková divoženka, abych jen zbůhdarma lítala po světě a nespočítala si, že i z flákání může něco kápnout. Minimálně aby se zaplatil benzin a spravedlnila jsem tu ekologickou stopu, kterou svým objížděním vlasti české zanechávám.

Mé horské kolo zůstalo po narození dcery zapečetěné ve sklepě a já zase začala krajinou jen pomalu kráčet. Míjet tu ořešák, tu lísku, tam planou švestku, tam jabloň. V létě jsem si z lesa odnosila litry borůvek, lesních jahod, malin a ostružin. Ale nejštědřejší je česká příroda teď – hrušky, jablka a švestky rostou skoro kolem každé okresky. Jasně že si vytipujte tu nejméně fregventovanou nebo z ní úplně sejděte bokem, na nějakou zaprášenou polňačku vedoucí kdovíkam. Možná narazíte na děsně červivé švestky – ale třeba i na zatraceně výborné! A pak si to spočítejte jako já po našem pátečním návratu domů.

Z donesených dvou košů a batohu hrušek jsem:

– připravila 6 středně velkých porcí hruškového smoothie. U Uga stojí 0,2 l hruškového freshe 47 Kč. Úspora: 282 Kč.

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

– navařila jsem 7 pořádně velkých sklenic dětských přesnídávek. V DM kupuji bio hruškové pyré za 27 korun sklenička (o dost menší než ty moje, ale budiž). Celkem 189 Kč.

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z "pocestných" švestek. Foto: Sláma v botách

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z „pocestných“ švestek. Foto: Sláma v botách

– upekla jsem hruškový koláč na plech – manžel si tři dny nekupoval své oblíbené makovníčky z Country Life, jeden za 40 Kč.

– a ještě zbyly hrušky k svačině nejmíň na dva týdny – kilo českých bio hrušek cca 70 Kč / kilo. Nevážila jsem to, ale dobrých 150 Kč v kapse.

Taky jsme si nasbíraly hluchavky na čerstvý čaj (o něm více v článku Čaj pro maminku), donesly si hrst planých ostružin a já si naaranžovala v kuchyni a ložnici nové květiny do vázy. (Aktuálně kvetou čekanky, chrpy, řebříček… ale já beru všechno, i to zajímavé zelené nevímco, viz fotka). Když mi nedávno manžel přinesl tři růže, byl překvapený, že ho stály skoro tři stovky. A co si ty chudinky asi předtím prožily za život…

 

Rámeček z mušlí z dovolené, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít vyhraněný dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Rámeček z mušlí z dovolené, šiška, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít svůj dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Takže tu máme neuvěřitelný výdělek kolem tisícovky za jedno krásné dopoledne strávené s mým dítětem! Díky díky, vaše standing ovation je na místě.

Nedávno jsme s malou byly na švestkách. Předtím na jablíčkách, co chutnaly jako hrušky, a na hruštičkách, co vypadaly jako ze Tří veteránů. Objevily jsme i další záhadné ovoce, které moje učitelka botaniky identifikovala jako hodně zplaněnou švestku – ovšem s matoucí vizáží višně! Tyhle hříčky přírody mě hladí na duši a malá má celý den o čem štěbetat.

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Kate Du

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám ale naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Katka Roflikova foto

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

 

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. :) Foto: Sláma v botách

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. Foto: Sláma v botách

No a pak jsme si z výletu přivezli i koberec - ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

A ještě jsme si z výletu přivezly koberec – ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

 

Hrušky zpod Oblíku označil můj muž za „nejsladší, co kdy jedl“. Po planých jablkách ho zase nepálí pusa jako po těch kupovaných. Teď nás zrovna čeká velká jablečná sklizeň, vím o pár bezvadných jabloních v okolí. Jestli vy o žádných nevíte, najděte si geniální stránku na-ovoce.cz, která mapuje volně rostoucí ovocné stromy, jedlé kaštanovníky, ořešáky a další užitečné keře a byliny všude po České republice, a zjistěte si, co a kde roste ve vašem okolí.

 

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byly po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byliny po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Jasně, přetékající koše úrody si asi nebudete vozit domů pokaždé, ani já, a to se považuju za experta, nejsem vždycky tak úspěšná, abych měla problém dovléct metráky sklizně do auta. Ale už nepamatuju, kdy naposledy jsme se z nějakého výletu vracely úplně s prázdnou.

Aby se vám ale trajdání po přírodě i finančně zaplatilo, obnáší to tři věci a vy už teď víte jaké. No přece… přece…:

… vnímat, vidět a zastavit se!

Jedno soumrakové Středohoří, další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Jedno soumrakové Středohoří a další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

 

Moc pěkný podzim plný výletů, ovoce a třeba i trochy deště vám přeju! (A jdu ukončit tohle ponocování, ať ráno nejsem jako zoombie… Máme totiž v plánu takový jeden výlet.)

Sláma v botách

Ať mi rostou!©

 

 

Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentáře

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Návrat do ráje

4 komentáře

Tyhle fotky jsou staré tři týdny. Tak dlouho jsem na zahradě nebyla. Jedno slovo: dovolená. A ještě tři: Zahrado, chybělas mi!

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Jako každý rok jsme v červnu odletěli na Krétu, aby si manžel na chvíli odfrknul od „všech těch debilních“ pylů. Ale ani já nedělám žádné ekodrahoty a milostivě se nechávám k moři a plážovým lehátkům dopravit. Ano, vím, v luftu skonční spousta vysokooktanového benzínu a zase budu chvíli vydýchávat tu řeckou zamilovanosti do igelitových tašek, které se v krámě fasují, i kdybyste šli jen pro sirky. Ale třeba loni jsem měla pocit, že jsem si plážové leháro i zasloužila – jinak na tý svý zahradě zhebnu.

Letošní dovolená je ale jiná kávička. Zapříčinila mou zatím nejdelší absenci na pozemku (když nepočítám zimní měsíce) a upřímně řečeno jsem ani žádnou dovolenou nepotřebovala. Celé letošní jaro byla jedna velká pohoda (tedy až na epizodu s pampeliškovým medem, viz ZDE). Mé dceři připadají už i slepičince v trávě zajímavější než okoukaná máma, co za ní akorát běhá s hrnkem a mele něco o pitném režimu, a tak spolu s tím, ja mě na zahradě ignoruje, jsem získala nekonečně času piplat si pozemek k obrazu permakulturnímu. Mám tři nové záhony a dokonce jsem se vrhla na to nejnudnější z nejnudnějšího – na pěstování brambor (odrůda red anna, prý jsou stravitelnější než žluté, říká má nutrition specialist, a tak hned fofruju pro červenou sadbu). Abychom s d.-ckou babičkou a Ópou dostáli tradici a nevyšli ze cviku, aspoň jsem si ty brambory zahrabala pod slámu a neokopávám je. Už teď je a jistě teprve bude kolem brambor veselo.

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že bez okopávání brambory nevyrostou. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc. Prostě ráda experimentuju. Foto: Sláma v botách

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že brambory jsou okopanina a já bych radši měla míň číst. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc, svůj pokus dotáhnu do konce. Foto: Sláma v botách

Zavedla jsem malá políčka se smíšenými kulturami i pár echt polykultur na zkoušku. Až na to, že skoro všechno mnou použité osivo byly hybridní F odrůdy (protože semínkaření studuju až teď:/ – supr článek o semínkaření TADY), jsem letos děěěsně permakulturní. Neokopávám, jen opatrně vyrývám to, co se mi zrovna v daném místě nehodí pěstovat (proč nutně používat slovo plevel…) Moc nemulčuju, ale doposavad pršelo tak vydatně, že velké vysychání záhonů nehrozilo. Až vedra udeří, budu s konvemi v ruce, sudy plnými dešťovky a travním mulčem, schnoucím mi na hromadách pod jabloněmi, připravena čelit všemu. Dovolená právě skončila.

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

 

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. Foto: Sláma v botách

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. To žluté vzadu vykvetlá kadeřavá kapusta, chci si z ní schovat semínka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cibule, hrách, nevyjednocená mrkev, plevel, aksamitníky… Foto: Sláma v botách

 

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura, nebo aspoňpokus o ni. V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura (spíš pokus o ni). V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

 

Náš krásný plot zkouším kulturně povznést o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Náš krásný plot zkouším povznést ještě o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) prošpikované dírami, v nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) mám prošpikované dírami, do nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

 

Můj plánovací kalendář letos s dovolenou počítal dlouho dopředu, takže hrášek jsem vysela přesně o ty dva týdny později, které loni chyběly, abych si slavnostně užila hrachosklizeň, místo abych ji proválela v nějaké tramtárii na pláži. Ale zdá se, že i příroda mému krétskému flinku letos fandí víc. Jahody,  které jsem loni kvůli máchání v moři prošvihla, před odletem vypadaly, že na mě taky počkají. Zbývá už jen zodpovědět otázku slimáků. Zítřek rozhodne.

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

Plná optimismu, nových sil a sluníčkové nálady vyrážím zítra konečně zase do D. Tohle je na zahradničení nejpěknější. I když se vracíte málem z ráje, nic vás nenutí nervozně počítat zbývající dny do odletu a uhrávat na pláži až do poslední minuty nějaké body. Vy nejste ten, koho teď zase rok nic nečeká. Ano, je před vámi jednocení mrkve a večerní šťourání hlíny z uší, ale takhle z dálky po dnech válecího nic se na to i těšíte. Protože víte – já každopádně – že ten opravdickej a skutečnej ráj si stejně tvoříte sami. U sebe doma.

Bye bye Crete, hello my f**kin‘ perfect garden!

Ať mi rostou! ©

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentáře

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

6 komentáře
Navzdory plevelu, slimákům a kritickým připomínkám stran mulčování (babička) jsem toho v D. vypěstovala až nečekaně dost. Teď ještě zodpovědět otázku: A stálo to za to?

 

V sobotu jsem po delší době vyslala manžela k jeho tátovi do baráku pro zásoby. Mám tam v mrazáku uskladněnou úrodu. Do mého tříšuplíkového mrazáčku se nic moc nevejde, zato u tchána je v provozu velký pultový chlaďák. Příležitost. Svou loňskou sklizeň jsem ubytovala u něj.

Taťka mrazák provozuje tak nějak ze setrvačnosti. Dokud žila maminka, praskal chlaďák ve švech, teď tam ale tchán nemívá nic než pár mražených pizz z Alberta, a tak na volném prostoru parazituju já a švagrovci. Teda hlavně já. V létě jsem tam dokázala nafutrovat sklizeň z půlky zahrady. O čem naopak nemám vůbec tušení, je, kolik může provoz takového megachlaďáku sežrat za rok proudu. Nevím to, protože to neplatím. Při takto nastavených podmínkách byla radost vytvářet si zásoby na zimu.

„Přivez špenát, hrášek, fazolky, kapustu. Budeš si to pamatovat? Piš si to,“ udílím manželovi pokyny, zatímco se obléká do kabátu. Každou cestu k tchánovi je třeba využít k dozásobení.

„No jo, prosimtě,“ zahučí choť neochotně, „něco přivezu.“

„Žádný ,něco´. Přivez špenát, hrášek, fazolky a kapustu. Rozuměl jsi? A vem si na to nějakou tašku…“

Pozdě. Už je před bytem.

***

O dvě hodiny později, když se vrátí, sype manžel na linku dovezené zásoby.

„Hrách. Kapusta. Fazolky. Hovězí. Zítra udělej gulášek…“ prohodí a mizí z kuchyně. Ještě než sebou ale stihne fláknout na gauč, má mě  za zadkem.

Udeřím: „A kde je špenát?“

Chvíli se na sebe díváme.

„No říkala jsem ,vem špenát´. Co dám v pondělí na tu pizzu?“ Otráveně kroutím hlavou. Poslat pro něco chlapa…

„Ale já ho z mrazáku vyndaval, fakt! Asi jsem ho nechal někde na chodbě. Nebo jsem ho možná položil na víko a zapomněl ho tam,“ drbe se na hlavě a loví v paměti. „Když ty si toho vždycky naporoučíš! Nemohl jsem všechno pobrat, neměl jsem žádnou tašku.“ Jako malé dítě.

„Jo. Tak to abych tam zítra jenom kvůli špenátu jela znova. Se na to můžu…, to je fakt od tebe pomoc…“ ucedím otráveně.

„Ale fazolky jsem přivez´! A kapustu!“

Nic na to neříkám. Co taky.

Zatřizuju si mraženou zeleninu do šuplíků a v duchu přehodnocuju kulinární plány na příští dny. Pizza se ruší, v neděli teda bude guláš. V době půstu. To musel udělat schválně!

***

O chvíli později už se mi ale zase vrátí nálada. Smažím cibulku a hážu na ni fazolky. Ty svoje fazolky, co se mi v létě na zahradě tak fenomenálně dařily. Rozplývám se stejně jako hrudka sádla, kterou jsem lžící vyškrábla ze sklenice a teď se na ní škvíří cibulka. Manžela asi dostihly výčitky svědomí, a tak vstal od televize a nabízí pomoc s večeří. Uděláme si rychlé zapékané brambory se zeleninou. Zmražené fazolky prskají v rozpáleném sádle. Miluju tu vůni. Mmmmmm, inhaluju výpary nad pánví.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Vzpomínáte si ještě na tuhle fotku z léta? To byly čerstvé. Doteď je tahám z mrazáku. Foto: Sláma v botách

„Zkus, jestli už povolily,“ foukám na měchačku a dávám chlapovi opatrně ochutnat. „Ještě jsou tuhý, ale v troubě se dodělaj. A budou výýýborný!“ zasvítí mu oči. V tu chvíli prodělám jeden ze svých blažených záseků – stav, kdy zavřu oči, ruce sevřu v pěst a strašně intenzivně se vnitřně zaraduju. Trvá to tak vteřinu a manžel z toho má vždycky Vánoce. Prý jsem magor.

„Jestli my se nemáme krásně, viď,“ snažím se z hezké chvilky vytřískat maximální sentiment. Zdědila jsem tuhle vlastnost z tátovy strany. Můj domácí kritik si kvůli tomu sice pokaždé ťuká na čelo, ale já vím, že už jsem ho taky nakazila a po mém slovním kýči by se mu ještě stýskalo. Život je krátký na to, abychom se pravidelně nedojímali. Stačí se podívat na mýho tátu. Vlasy pořád černý. Ve čtyřiapadesáti!

Když zapékací mísa s bramborami a zeleninou konečně přistane v troubě, manžel se nedočkavě vrací na gauč k biatlonu.

Zapékané brambory se zeleninou, varianta bez uzeného vhodná pro půst. Foto: Sláma v botách

Až to bude, tak to budou zapékané brambory se všemožnou domácí zeleninou, teď už prakticky komplet mrazákovou. Foto: Sláma v botách

Hodně lidí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. S tím můj muž nemůže souhlasit – nejkrásnější je pohled z gauče na ženu točící se kolem sporáku. Což o to, já proti takovému rozložení sil nic nemám. Pokud chlap předtím domu přitáhl mamuta, proč ne. Ten můj ale nepřitáhnul se špenátem. Je mi líto, že ho z toho gauče musím zase odvolat.

„Ukliď stůl a připrav talíře. Pěkně prosím,“ požádám ho s tím nejsluníčkovějším úsměvem. A on mi ho – neochotně, ale bez jediného pípnutí – stejně sluníčkový vrátí.

***

V půl sedmé konečně večeříme. Já se rozplývám nad fazolkami, manžel analyzuje Moravcovo selhání ve střelbě. Dcera se snaží vidličkou napichovat kuličky hrášku. Máme relativně uklizeno a já se budu moct celý večer prohrabovat v semínkách, která hodlám letos vysít, a piplat svůj osevní plán pro tento rok.

„To se máme, že máme pořád vlastní fazolky, viď, “ vracím se zase ke svému oblíbenému motivu a hlasitě mlaskám, abych navnadila dceru, ať konečně ochutná i něco jiného než furt hrášek.

„Vytrvalostní závod zajel na medaili, no škoda, že tu štafetu dneska podělal,“ vede si muž svou.

„Letos vyseju fazolek ještě jednou tolik. Těch není nikdy dost. A některé nechám úplně dozrát, vyloupu je a nasuším. Víš, jako klasický fazole.“

„Počkej, a ty jako hodláš letos zase něco sít?“ Muž konečně zbystří a vrátí se do tohoto světa.

„No samozřejmě, vždyť o tom pořád mluvím. Už mám nakoupený semena pomalu za devět stovek. Letos to chci rozjet ještě ve větším.“

„No jenom to ne! Dyť to byla noční můra, ta tvoje zahrada. Já doufal, že už tě ten nápad přešel.“

„Jaká noční můra? Tebe se moje zahrada přece vůbec netýkala, tak co děláš?“ odfrknu si s pocitěm těžkého zneuznání. (Protože už jsem zapomněla na TOHLE!)   „Buď rád, že si můžeme pochutnávat na domácích fazolkách. To bychom jinak neměli.“

„Tak bysme si je koupili, no“ prohodí manžel, i když musí vědět, že tento argument smetu.

„To bláto, co se prodává v krámě, chceš srovnávat s těmahle mejma fazolkama?! “ znemožním ho.“A navíc tyhle jsou bio!“

„No jo, oni by nám ty dusičnany břicho taky nerozpáraly. Ale já už nic neříkám.“

To je jeho jediné štěstí. Oblažím ho novým sluníčkovým úsměvem.

Po chvíli společného tichého chroupání konečně dostanu i do dcery kus fazolky a mír, které se rozlévá kol stolu, už nemůže být upřímnější. Nový šťastný zásek přímo s vidličkou v ruce.

Ale pak – zrovna když si napíchnu jednu extra dlouhou fazolku a na důkaz její křupavosti obzvlášť důkladně přežvykuju – se zase ozve narušitel. „Já si jenom pamatuju, jak jsi mě loni celé léto tyrazinovala. To bylo pořád: ,Potřebuju jet na zahradu, musíš hlídat Lidku. Nemůžeme na výlet, musim makat, zalejvat…´ Nervy, že ti to neroste, pak nervy, že toho roste moc. Zaměstnalas tím mě, zaměstnalas tím vaše, furt něco. Fakt ti říkám, rozmysli si to. „ (Bohužel má pravdu, předseda, důkazy třeba ZDE a ZDE. A bohužel i ZDE.)

„Náhodou…,“ odfrknu si. „Já jsem si to loni užívala!“ (Arcilež! Viz ZDE a ZDE!!!) „A hlavně, letos na to půjdu úplně jinak. Mám vymyšlený úplně jiný systém. Už žádné řádky. Všechno vyseju dohromady na taková malá políčka.“

Nabízím manželovi, že mu to nakreslím, a už se zvedám pro svůj rozpracovaný osevní plán. Ale on mě ubezpečí, že se bez mých nákresů obejde.

Tak alespoň dál popisuju, v čem bude tkvět tajemství mého letošního úspěchu. Zahrada mě tentokrát nebude stát ani za mák víc námahy, než kolik bude minimálně nutné. „Vždyť já na ni letos ani nebudu mít čas. Mám přece práci, chceme cestovat,“ krčím rameny.

„No právě!“ zvolá manžel zoufale. Zvedne se od mírového stolu, přistoupí ke mně a začne se mnou třást.

„Já tě prosím, vykašli se na to. Udělej to pro mě. Nebo aspoň pro to naše dítě!“ zahledí se na mě tak intenzivně, jako naposledy možná při svatbě.

Taková nádherná chvíle. I já se napřímím. A usměju se. Ale nikoliv sluníčkově. Dojatě. S tou nejčistší osudovostí, jaké jsem schopna, mu povídám: „Právě pro  naše dítě – pro tebe! –  to celé dělám.“

Ještě při usínání mi má dokonalá věta zní v uších. Povedla se. Nebýt manžela, který se vedle mě převaluje z boku na bok a marně o něčem přemýšlí (kéž by zase ten Moravec), můj dnešní zásekový hattrick by byl završen.

 

Tak ať mi letos ale vážně rostou!©

Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

2 komentáře

Motto: „Ryby se tváří, jako kdyby všude byly, přitom jsou to nesamostatní snílci. S oblibou překrucují fakta, kdykoliv se jim to hodí. Jsou ufňukané a bordelářky k tomu.“

(převzato z článku Nejhorší vlastnosti atrologických znamení, extra.cz)

Po zimních měsících, kdy tento blog zásobuji jen svými recepty, je na čase nalít si konečně čistého vína. Uzavřít první kapitolu. Učinit přiznání. Tak tedy: Jak to dopadlo s mou první sezonou s motykou? Farmářská panna jde ke zpovědi.

*****

Očistec s rýčem nezapadá zrovna do perakulturního repertoáru.

Slámin medializovaný pozemek v D. Foto: archiv Sláma v botách

Ten nádherný kus země, který jsem loni na jaře začala obdělávat, patří rodině mého manžela už po několik generací. Dům, dílny, záhony, stoletý ořešák a malý ovocný sad. Víska sevřená ze všech stran lesy Džbánské pahorkatiny. Idyla. No ale máme jednadvacáté století. Truhlářské řemeslo, které předci mého muže vykonávali, kam až rodinná paměť sahá, pověsil tchán před pár lety definitivně na hřebík. Nevynášelo! Můj muž tedy pronesl: „Jistotou je Praha,“ a jako architekt jezdí každý den dobývat chlebíček do matičty stověžaté. Na moře a superby se tam prý vydělává snáz.

A tak jsme loni zase řešili otázku, co s rodovými pozemky v D. dělat. Dílny jsou zapečetěné a latifundie zarůstá travou. Z domu se stalo skladiště krámů, které „by se ještě někdy mohly hodit“, ale ve skutečnosti na ně už nikdy nikdo nesáhne. Babička už ani nenadává. „Však vy si to jednou budete muset vyklidit, až my budem prdět do hlíny!“

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem.

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem. Foto: Archiv Sláma v botách

 

Na manželovu babičku s dědou, poslední obyvatele tradičního rodinného sídla, už je půlhektarový pozemek opravdu trochu moc. Babička sice coby poslední nealergik v rodině celé jaro zodpověsně prohání po zahradě sekačku, ale pozemky přesto zarůstají před očima. Jako to šípkové království čekají i polnosti v D. na svého vysvoboditele. Nevím, co mě to napadlo, že jsem uvěřila, že bych jím mohla být já!

Jsem narozená ve znamení Ryby, vystudovala jsem literaturu a píšu do ženských časopisů. Tak zní diagnóza. Vím vše o psaní čárky v souvětí podřadném i kde zemřel Goethe, pláču nad reportážemi o slepých dětech a pořád mám v hlavě nějaké sny.  Mé narcisticko-egoistické já evidentně potřebovalo dostat lekci.

Důvody, proč jsem se pasovala do role zachránce manželových rodinných tradic, jsou docela pestrá směska. Touha ušetřit za biozeleninu, něco smysluplného dělat, hýbat se na vzduchu, nezahnít na mateřské, ale taky šokovat, být zajímavá a in. Mít nové téma pro svoje psaní!

Takže jsem – v tomto pořadí – založila blog, zakoupila si pěkné gumáky a nejnovější literaturu o permakultuře a někdy v půli března 2014 jsem nastoupila plná víry sama v sebe na vyvdanou půdu, Cíl:  navrátit jí podobu rurálního ráje.

Strašně krásně se o tom mluví, ještě hezčí psalo (viz moje první články ZDE a ZDE) a asi dva měsíce měla ta rajská proměna i konkrétní obrysy. Ale pak… Po nás plevel! Bitvu s tímto živlem jsem nikdy úplně nevyhrála. Přesto to byl krásný, poučný a snad i důstojný boj.

Ale popořádku…

Sousedovo dokonalé dříví

Sousedovo dokonalé dříví, náš esteticky se rozpadající plot a ořešák, který sázel praděd dědy mojí dcery. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

****

(pokračování příště)

Ať mi rostou!©